2. Dubna - pondělí

Za oknem pršelo. Jeden ze skvělých jarních rán, kdy má člověk záminku zůstat doma, nikam nechodit a s nikým se nestýkat. Teda bylo pondělí, takže jsem seděl na židli, v místnosti plné takových podobných židlí, za školní lavicí. V místnosti plných lidí, kteří na mě blbě civí, něco si o mě trapnýho myslí, sem tam po mě hodí pohled či něco jiného. Nechápu, proč všem tak ležím v žaludku, i po tolika letech společného školního soužití. Snažím se být neviditelný, ale očividně to nefunguje.

„Byla bych ráda, kdyby jste se ztišili,“ rozlehlo se třídou. „Chci vám představit nového žáka…“

Nový žák, nový tyran….. Další člověk, se kterým se budu muset vyrovnat…. Který bude mít poznámky ke všemu, co dělám… co nedělám…..jak vypadám…člověk….. který mi změní život…..

Nakráčel do třídy se sklopenou hlavou. Nevšiml jsem si, kdy se čas zastavil, kdy utichl hluk ve třídě, kdy mi srdce přestalo tlouct. Ten okamžik neexistoval. Byl tu jen on. Nepostřehl jsem ani jméno, jen jak zvedl hlavu. Jeho rudé vlasy, vystřelující do stran jako paprsky oslnivého slunce, s dlouhou ofinou, sahající až k bradě a zakrývající oči. Musel jsem se zhluboka nadýchnout, protože vzduch v plících mi po několika minutách nedýchání, došel. Můj nádech rozřízl hluboké ticho tak, že nově příchozího donutil pohodit hlavou tak, aby odlétly jeho dokonalé vlasy stranou a jeho zrak ulpěl na mě… zrak hluboký, temný, děsivý, černý, ďábelský, uhrančivý……

Myslím, že jsem opět přestal dýchat, protože od té doby jsem jen cítil, jak se mi nahrnula krev do hlavy, jak rachotí moje židle a myslím, že při odkráčení se k zemi jsem se i do něčeho praštil, protože když jsem přišel k sobě, měl jsem zavázanou hlavu. První, na co jsem si vzpomněl, bylo jméno Shizu. Kdo je sakra Shizu?

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mě školní sestra na ošetřovně. „Jestli tě ta hlava bude bolet, vezmi si nějaký prášek na bolest…. Máte doma něco?“

Kýval jsem hlavou a dotkl se temene hlavy.

„Máš rozbitou hlavu, ale neboj, za pár dní o tom nebudeš ani vědět…tady máš svoji tašku, Měl bys jít domů, stejně je po vyučování… dej na sebe pozor.“

Popadl jsem svou tašku a vyběhl ze školy, jakoby mi za patami hořelo. Koukl jsem na hodinky…páni tolik hodin! Snad ještě stihnu autobus… Venku stále pršelo…to mi tak ještě chybělo, jít domů pěšky. Ne, ne, ne…..autobus se mi před nosem rozjížděl. Copak mě nevidí….copak neví, že musím nastoupit? Copak mě nezná…kolikrát už jsem s ním jel? Cítil jsem, že mi stoupá tlak v hlavě…

Skřřřííííííppppp…

Řidič autobusu dupl na brzdy….hurá, viděl mě!!!! Znovu jsem se rozběhl…. Vysoká postava, černá kůže po celém těle, černé oči, skryté pod rudou hřívou…. Myslím, že se mu i kapky deště vyhýbaly… stál před autobusem a nezvedl ani pohled. Dveře se otevřely. Strčil ruce do kapes a pootočil hlavu směrem ke mě… stál jsem jen tak uprostřed silnice a nezmohl se na krok.

„Jedeš?“ znělo mi v hlavě.

Donutil jsem svoje nohy k chůzi. Obešel jsem autobus a přísahal bych, že na předku kapoty autobusu byly obtisknuté dvě dlaně…honem jsem tu myšlenku zahnal. Nakráčel jsem do autobusu, několikrát se řidiči uklonil, pozdravil, poděkoval a sedl si. Po několika minutách jsem se odvážil rozhlédnout po autobuse, ale nikde jsem ho neviděl. Nenastoupil? Nezastavil autobus? Nebyl tu? Nebyl vůbec? Jsem už totálně blázen?

3. dubna - úterý

Za oknem prší. Je mi zima. Myslím, že jsem měl zůstat doma. Myslím, že mám teplotu. Myslím, že jsem v noci nespal. Nepamatuji si, jak jsem se dostal dnes do školy. Snažím se pravidelně dýchat, abych sebou opět nesekl a nedal příležitost k dalším posměchtivým řečem. Mám pod učebnicí papírový pytlík, pro případy nedostatku kyslíku. Je tu. Sedí přímo za mnou. Cítím, jak mi dýchá na krk. Cítím, jak na mě civí… i přesto, že mu vlasy splývají přes obličej. Cvak, cvak… cvaká si tužkou, cvak, cvak… začínám dostávat nerva. Ťuk, ťuk…pro změnu ťuká tužkou do stolu… začínám hledat pytlík…zatraceně, kam jsem ho dal?

„Ty se mě bojíš?“

Cítím, jak mi vstávají chlupy na krku. Kde je sakra ten pytlík. Proč se mi to děje? Nemám svých problémů už dost? Proč další blázen?

„Mluvím se tebou,“

Začínají se mi potit ruce a čurůčky potu mi stékají po zádech. Kde mám ten pytlík?!!!!

„Máš jméno?“

Pytlík!!!!!!!!

Myslím, že jsem zase omdlel.

4. dubna - středa

Ležím v posteli a pozoruji mouchu na stropě. Dělám to už asi 2h. Venku prší. Dnes do školy nepůjdu. Nemám tohle za potřebí. Další ostudu nesnesu.

„Ujede ti autobus“, slyším z kuchyně mámu. „Zabalím ti snídani sebou, ať ti neujede.“

Oblíkám si školní uniformu. Dva dny už jsem nespal. Když zavřu oči, monstrum zvané Shizu na mě vyskočí ze všech zákoutí mého mozku. Jeho červené vlasy mě spalují, cinkot stříbrných řetězů, kterými je opásán, mi cinkají v uších, a když si vybavím jeho oči, které si beztak jen domýšlím, nedostává se mi vzduchu. V každé učebnici mám papírový pytlík. Kdybych ho náhodou nemohl najít, pojistil jsem se. Už žádný trapas.

Beru svačinu ze stolu a loučím se s mámou. Cestu autobusem nevnímám. Cestu do třídy si nepamatuji. Nepřišel. Není tu. Židle za mnou je prázdná. Asi mám halucinace, Asi se mi to vše zdálo. Ale hlava pořád bolí…

Ve třetí hodině japonské literatury už dokonce vnímám učivo. Dokonce i předčítám. Přestali se mi třást ruce. Je to OK, je to OK, není tu, není tu…. Venku pořád prší.

Konečně zvoní, jde se na oběd. Myslím, že mi někdo dal něco na záda, protože si na mě ukazují a smějí se. Ignoruji to. Jsem v pohodě, nic mě nerozhází. Beru si tác, jídlo a mířím ke svému stolu, pro dva.

Cink, cink….

Dostávám tik do pravého oka. Myslím, že hluk v jídelně utichl. Pomalu se otáčím za zvukem. Ne, ne, ne…. Jeho těžké černé kožené boty ve stylu amerických kovbojů se do školy vůbec nehodí. Jeho upnuté rifle se stříbrnými nýty a černá kožená bunda nemají nic společné se školní uniformou. Vidím jeho ruku, jak se vynořuje z kapsy a ukazuje na mě:

„Hej ty…“

Pamatuji si, jak můj tác s jídlem letí do vzduchu, těstoviny s omáčkou opouští talíř a letí přes několik metrů přímo na kapitána družstva kenda, jehož postřeh je neuvěřitelný a dokáže se vyhnout, zatímco jeho přítelkyně, vysoká krásná, půvabná a vždy dokonalá Akemi, už takové štěstí neměla. Můj oběd měla všude, ve vlasech, na oblečení, v obličeji…můj pohotový přískok s ubrouskem a snažení se ji očistit a vytáhnout ji špagety z nadutého výstřihu se však nesetkal s kapitánovým porozuměním a čekal jsem okamžitou smrt a ukončení mého školního trápení, což se však nestalo.

„Sleduji tě a počkám si na tebe venku!“

Myslím, že jsem neomdlel, ale kdy všichni z jídelny odešli, si fakt nepamatuji. Stál jsem v té prázdné místnosti a přemýšlel, jak dlouho na mě venku vydrží slavný Kamaoito čekat. Třeba čekat nebude. Jak by mě mohl dostat v přeplněném městě? Minuty utíkaly jako splašené. Poslední autobus jede za 15 minut. Jít domů pěšky by byla moje smrt, matka by mě určitě zabila. Mám větší strach z ní, než že mě zmlátí Kamaoito se svou bandou.

Šel jsem si pro svou tašku do třídy a obezřetně vyšel ven před školu. Pomalu se stmívalo, dřív než obvykle, asi proto, že pořád pršelo. Venku nebylo moc lidí, schovaní pod deštníkem. Já deštník neměl. Nenosím takové věci. Zastávku jsem měl přímo před sebou. Stačí chvilku počkat a pak jen přeběhnout silnici. Ještě chvíli…. Nikde je tu nevidím. Teď je ta vhodná doba….

„Kam si myslíš, že jdeš?!“ ozvalo se za mnou výhružně.

Čekali. Nebyli ani mokří. Měli deštníky. Vypadalo to divně. Ale nesmál jsem se. V rukou měli bambusové tyče, schované v látkových obalech. Dešťové kapky mi stékaly po obličeji. Autobus ani nepřibrzdil, když neviděl nikoho stát na zastávce. Máma mě zabije. Možná ne, možná oni. Záleží na tom, jak moc velký vztek na mě mají.

„Jdeme“, šťouchl mě kapitán mezi lopatky. „Nestůj a pohni se, támhle do té uličky.“

Šel jsem, jako ovce na porážku. Ulička vypadala fakt strašidelně. Nebylo kam utéct, nebyly tam žádné vchody, jen dvě velké popelnice, na které popeláři několik týdnů zapomněli a místní zvrhlíci si sem chodili odskočit, nejen na malou.

„Tohle si pěkně odsereš,“ zavrčel jeden a vytáhl svou zbraň z obalu.

Pořád vypadal směšně, jak nad ním druhý chlápek, nevybavuji si jméno, stále držel deštník. Ale zase jsem se nesmál.

Já na sobě už neměl žádnou nitku suchou. Sundal jsem si mokré sako, pečlivě ho složil a položil na tašku. Sundal jsem si taky kravatu.

„Podívejme se, co chlapeček dělá? Snad nebude striptýz?“ smál se mi do obličeje kapitán.

Zaujal jsem bojový postoj s pěstmi před sebou.

„Ono se to bude snad prát, kapitáne!“

Chlápek převyšující mě asi o hlavu po mě vyjel s tyčí. Vyhnul jsem se mu malým manévrem a sejmul ho pěstí do brady.

„Kapitáne….!“ Vyhrkl a odplivl krev.

„Na něj vy srábci!“ dodal všem odvahu Kamaoito.

Napočítal jsem jich šest plus kapitán. Nevím, kdy odložili deštníky. Všichni měli v ruce svoje meče. Já holé ruce a několik čísel velikostí dolů. Výpad jednoho z útočníků jsem vykryl, chytil ho za zápěstí, meč mu vykroutil, ruku převrátil a silným úderem přes koleno ji zlomil vejpůl. Au, sakra, to jsem nechtěl.

„Omlouvám se,“ vyhrkl jsem a uklonil se.

„Ty šmejde!“

Byl to jen jeden kop, který ho zasáhl do břicha a jelikož ho to úplně nesložilo, dostal ještě jeden kopanec do hlavy.

„Velice se omlouvám, nechci vám ublížit,“ klaním se o stošest a modlím se, aby dál nepokračovali.

Je mi 18 let. Mám o tři roky starší sestru. Učí se karate v místním klubu. Bydlíme dost daleko od města, nikde ani živáčka, žádný cvičný fackovací panák pro moji drahou a krutou sestru Youki. Nezbylo mi před několika lety nic jiného, než se naučit proti ní bránit a trénovat s ní. Nikde jinde než u nás doma na zahradě jsem to nezkoušel. Nikdy jsem svou sestru neuhodil, nikdy jsem nad ní nevyhrál. Nikdy jsem ji nekopl mezi nohy, jak tohohle týpka, který si nedal říct a svíjí se na zemi a asi nebude moci několik hodin čůrat. Nikomu jsem to nikdy neukazoval, nikdo to o mně neví, nemám to totiž komu říct.

Útok z leva jsem vykryl skříženýma rukama, dost to bolelo, z odřeniny na zápěstí mi začala týct krev. Vyrazil jsem hlavou proti blonďákovi a strhnul ho na zem, Dal jsem ho do kravaty

a potom, co se mě znovu pokusil praštit dřevěným mečem jsem ho loktem uzemnil. Asi jsem to přehnal, vypadal hůř, než jsem chtěl, ale moji omluvu asi neslyšel. Klečel jsem na zemi

a těžce dýchal, vlasy slepené potem a deštěm mi splývaly na ramena a přes obličej. Čtyři leželi na zemi.

Ti dva se se mnou nepárali, dokonce už nehýřili vtipy. Jen po mě oba zaráz zaútočili. Chytl jsem oba meče a překroutil se s nimi tak, že jsem jim je vyrval z ruky. Jednoho jsem oběma meči švihl přes hlavu, až to zadunělo a svezl se k zemi. Druhý zaujal bojový postoj, ale pak se ke mně otočil zády a utekl. Oddychl jsem si, že nemusím zaútočit. Odhodil jsem obě tyče na zem.

„Opravdu mě mrzí, co se stalo,“ vysoukal jsem ze sebe a pohledem chtěl vyhledat kapitána.

Rána zezadu do hlavy mi vzala zbytek slov z úst. Kousl jsem se do rtu a do jazyka, ústa se mi naplnila teplou krví. Zavrávoral jsem a otočil se na útočníka.

„Kapitáne Kamaoito, velice se…“

Očividně ho to nezajímalo a další ranou bambusovou tyčí mě poslal k zemi.

„Moje chlapy nikdo mlátit nebude a opovaž se o tom někde ceknout, nebo tě zabiju,“ znělo mi v hlavě, než jsem se odporoučel k zemi a do říše snů.

Cink, cink, kap,kap….pootevřel jsem oči, víčka jsem měl slepená deštěm a byla mi zima. Byla tma a ševelily jen kapky deště…. Cink, cink…. A taky tu něco cinkalo. Naskočila mi na krku husí kůže. Myslím, že to zimou nebylo. Zíral jsem na černé kožené boty a okovanou špicí. Měl jsem celé tělo ztuhlé chladem, nemohl jsem se ani pohnout a rty jsem měl opuchlé a v ústech divnou pachuť. Chtěl jsem něco říct, ale neřekl. Třeba táhni k čertu. Pootočil jsem trochu hlavu. Postava se nade mnou sklonila a na chvíli na mě přestalo pršet. Nesnáším červenou barvu. Nesnáším ji na oblečení, natož na hlavě. Do obličeje mi foukl cigaretový kouř. Chtěl jsem se rozkašlat, ale tuhle fázi jsem vynechal, protože mi došel kyslík a já zase omdlel. Už si ani nepamatuji po kolikáté.