Dubnový pátek – Namiya Shizu

Nechal jsem ho tam stát. Jeho polibek mě ještě teď spaluje. Sakra, co jsem to udělal. Vůbec jsem se neměl vracet. Chytil jsem se za bok. Ta rána stále bolí. Možná jsem ho měl požádat, aby mi ty stehy vytáhl. Ne, na to jsem byl moc hrdý a udělal to sám. Muselo to tak skončit. Jsou tu. Včera jsem viděl Izurebiho. Zahnu do nejbližšího baru. Tenhle má velká prosklená okna a má dobrý výhled na ulici. Dávám si černou kávu a pohledem těkám po dění venku. Musím si zapálit, abych se zbavil chuti jeho polibku. Olíznu rty. Chybí mi. Ne, jinak to

nešlo. Šli by i po něm.

Jsem bývalý člen Namiya gangu. Neřekl bych člen, to je špatné slovo. Ten gang jsem založil, vydobyl ho svou i cizí krví. Krev lpící ve vlasech, která nejde smýt. Mám své jméno, Namiya Shizu, svou temnou pověst, která zakalila moje oči do černočerné temnoty. Nedalo se z ní uniknout, i když jsem chtěl skončit. Nechtěli mě pustit, byl jsem jejich vůdce. Sebral jsem nějaké prachy a zmizel. Toulal se, začínal nespočet krát nový život. Vždy mě našli. Ten všivák Mizuke se s tím nehodlal smířit. Nikdy mi to neodpustí. Nikdy mi neodpustí svou porážku v podobě dlouhého šrámu přes obličej a oka, o které v našem souboji přišel. Zlomil jsem mu jeho katanu, nechal ho ležet v jeho vlastní krvi a sebral mu jeho veškerou důstojnost. I když se po mém odchodu stal velitelem gangu, nikdy ho pořádně nepřijali. Vím to. Nahmátnu pod pláštěm svůj meč. Je udělaný speciálně pro mě, spíš trochu delší nůž, aby nebudil tolik pozornosti. Včera jsem si ho vyzvednul z úschovny. Vím, že se střetnutí nevyhnu a už nehodlám utíkat.

Zaplatím a vyjdu ven. Musím je vylákat dál od školy. Dál od něj. Dál od všech. Odhazuji cigaretu. Rozhodl jsem se, že si tu chuť polibku nechám pro štěstí.

Vystupuji na poslední zastávce za městem. Je tu pěkný výhled na hory a do polí. Vítr si pohrává s mými vlasy a připomíná mi mou krvavou budoucnost. Sednu si na zem, blízko řeky, do jasně zelené trávy, která po posledních jarních deštích silně ožila a pokládám si do klína svůj meč. Pečlivě stahuji své vlasy do ohonu, aby ani jediný pramínek nespadal do obličeje. Jsem nervózní, chci si zapálit, ale odolávám. Jsou tu, cítím je. Prohlížím si ruce, při vzpomínce na jeho dotek se zachvěju. Ne, to byl jen vítr, který je stále studený.

„Snad jsi nepřestal utíkat, Shizu?“ ozvalo se za mnou.

Nemusím se otáčet, abych věděl, kdo za mnou stojí. Pomalu se zvednu, svírajíce svůj meč v ruce.

„Jak nostalgické,“ pokračuje.

Stojí tu, v celé své podobě naštvaného boha. Černé havraní vlasy pečlivě nagelované a ulízané dozadu. Černá páska zakrývající díru pro oko, o které jsem ho připravil. Na sobě má bílý oblek, co si pamatuji, vždy byl elegantní a bílou měl rád. Černá a bílá, nikdy jsme si nepadli do oka. Pozdravím pokynem brady ostatní chlápky. Všechny je znám jménem. Všichni pracovali pro mě. A já je opustil. Kývnu na pozdrav, rád je zase vidím. Odpoví mi také pokývnutím hlavy.

Mizuke udělá malý krůček směrem ke mně a zašátrá v kapse. Povytáhnu meč z pochvy.

„Ale, ale, snad nejsi nervózní?“ směje se a vytáhne mobil. „Vidím, že máš novou hračku...“ otočí ke mě displej mobilu, abych dobře viděl.

Kluk na kole, kluk ve školní uniformě, kluk s blonďatými vlasy, kluk s velkýma upřímnýma zelenýma očima. Můj kluk.

„Ho z toho vynech,“ štěkl jsem.

„Obávám se, že je pozdě,“ usmál se Mizuke.

Cítil jsem, jak mi srdce bije až v krku. Ten parchant! Vytáhl jsem meč z pochvy a namířil ho na šklebícího se Mizukeho. Ten se ani nepohnul a s klidem schoval mobil zpátky do kapsy svého dokonale bílého saka.

„Víš, Namiya Shizu, tenhle způsob boje je už pěkně zastaralej a jak jsem se už osobně přesvědčil...“ pohladil si jizvu na tváři a oční jamku pod páskou. „...ho moc dobře ovládáš. Takže tohle riskovat nebudu.“

Ležérně odhrnul klopu saka a z pouzdra vytáhl zbraň. Namířil ji na mě. Byla to dobrá zbraň, byla totiž moje. Mizukeho úšklebek se protáhl ještě hlouběji, pochopil, že jsem ji poznal.

„A teď táhni do pekel!“ zařval.

Nikdy nebyl moc výřečný, žádný zbytečný řeči. Krátce a stručně. Jestli si myslíte, že se dá kulce vyhnout, tak se šeredně pletete. Jsou jen dvě věci, které musíte brát na zřetel, a štěstí mezi ně taky nepatří. Buď je střelec dobrý střelec, a já už teoreticky ležím pod kytkama nebo je to úplný břídil a zasáhne vás lehce nebo vůbec.

Cítil jsem pálení na ramenu, uskočil stranou a udělal plavný kotoul. Další rána zkropila malé probouzející se sedmikrásky. Na třetí ránu už jsem nebyl zvědavý a zřítil se do řeky. Voda byla divoká po nedávných vydatných deštích, kalná a těžká. Kabát mě stahoval ke dnu, ale byl to můj oblíbený, abych se ho zbavoval. Snažil jsem se vydržet co nejdéle pod vodou, ať mě nějaká potulná kulka nedostane. Nadechnout a zase pod vodu, co nejdál od Mizukeho. Nechal jsem se unášet řekou několik minut. Dostat na břeh mi totiž dávalo hodně zabrat, zabodnout meč do břehu se mi podařilo až na pátý pokus. Chvíli jsem na něm jen tak visel, než jsem posbíral poslední zbytky sil a vyškrábal se na pevninu. Ležel jsem v trávě a oddychoval. Cítil jsem bolest v rameni, ale větší bolest jsem měl na hrudníku, jak mě strach svíjel a nechtěl opustit. Zvedl jsem se na nohy, rychle se zorientoval a vyrazil. Mám před sebou dlouhou cestu a možná jdu pozdě.