Kapitola první...

,,Když jsem byl malý, často jsem chodíval do dědečkovi pracovny. Miluji knihy a on jich měl spousty. Víc, ale než ty mě zajímaly rodové kroniky, které od mé rodiny sahaly, až do doby, kdy se nadpřirozeno rozhodlo odhalit. Vždycky jsem byl těmito bytostmi uchvácen, nyní ale pociťuji pouhou nechuť. Ne k nim samotným, ale k celé této věci. Jak jsem stárnul a mé názory se rozvíjely, pomalu mi docházelo, že to, co se na povrchu zdálo jen jako první nesoulad, byla ve skutečnosti krutost převlečená za dobré argumenty. Vlkodlaci, jenž údajně byli prvními, co chtěli vystoupit, byli přinuceni stát se obětním beránkem, na kterých lidé prožijí svůj první strach a nedůvěru a další nadpřirozeno vystoupí, dokud se vše neuklidní. Po časech trýznění, nových zákonů a obojků, kdy bylo povoleno beztrestně vlkodlaka zabít jen za to, že se na vás zle podívá, skončily masakrové žně téměř jejich totálním vyhlazením. Ovšem vlkodlaci nebyli v té době jedinou odhalenou rasou. Krásné a křehké bytosti žijící v horách a lesích nechaly dobrovolně padnout své krycí bariéry, které odhalily rozsáhlé vesnice, jak na zemi, tak mnoho spletitých domů v korunách stromů. Neměli totiž o sebe strach, nemuseli. Po odhalení vlkodlaků začala mánie sběru infornací o všem možném i absolutně abnormálním, přímo infatilním. Než jsem se nadál, i pětileté dítě dokázalo říci, jakým nejhumánější způsobem zabít příšery, které skutečně existují jen v knihách, nikolik ve skutečnosti. Nikoho tedy nemohlo překvapit, že jakmile vzduch protla obří blanitá křídla patříci lidskému tělu, začali se lidé zbavovat stanů, horských kol a dalších podobných věcí. Ze strachu už nikdo netoužil lézt po horách nebo rozbít stan v lese. Bytosti, které měli silných bojovníků málo, využili klamných lidských zdrojů a podporovali je v tom. Lidé je podle jedné knihy chybně nazvali Teifami, jak byl popsán napůl člověk napůl lizard podle jednoho autora čistě fantasy děl, jejiž smyšlené bytosti se ať už náhodou nebo úmyslem velice podobali těm skutečným o pár desítek let později odhaleným. Rasa, která vymřela už před několika staletími. Skutečný a pravý název je ale Dreiyffa nebo také Dreffen, který se milně překládá jako ,,polodrak“ - název, který zdvyhl ještě silnější vlnu strachu. Tyto bytosti jako většina nadpřirozena působila lidským dojmem, avšak pod silným maskováním se kryl mohutný ještěří ocas pokrytý drobnými hadovytými šupinkami, delší blanité uši, které do tváře přecházely v barevné šupinaté vzorce. Svou barvou a tvarem prozrazovaly postavení v klanu. Avšak největším nezpochybnitelným důkazem o čisté a vůdčí krvi byla právě křídla, která narůstala jen potomkům hlavní rodiny. Někteří samozvaní experti mají tendence dokonce mísit neexistující lizardy a Dreiyffy do sebe právě z nepochopení tohoto faktu. Někdo do jejich existence míchá draky či je dokonce nazývá jejich potomky. Představa velice absurdní. Jak by se asi pářil drak s člověkem? Navíc každý přece ví, že draci neexistovali a ani neexistují. … Zápis z 16. června, rok 2006. N. A.“ zaklapl jsem deník. Bylo mi skoro sedmnáct, když jsem tohle sepsal... Bez špetky citu jsem deník vhodil do žhoucího krbu a sledoval jak jeho pevnou vazbu spoutaly plameny a snaží se ji nemilosrdně zhltnout, jako by snad samy toužily vyzvědět obsah popsaných stránek. Víc než vzpomínek, byl plný zneužitelných informací a já jsem příliš velký sobec. Než, abych ho někomu předal nebo si nechal vzít, všechno zničím. Povolil jsem si osušku, která mě škrtila v pase a nahý přešel k šatníku.

„Myslel jsem, že jsi více sentimentální. Proč jsi to udělal?“ koutkem oka jsem zbystřil jak se tvar peřiny líně změnil, když se spící hrouda čehosi neidentifikovatelného (ano, to myslím zcela vážně) probrala k životu. Věděl jsem, že si pečlivě hlídá proud mých myšlenek, protože se jeho roztomilá tvář změnila v hluboce uraženou.

„Nechápu, co jsem na netvorovi, jako seš ty, viděl...“ líně se natáhl pro spodky a začal si je stále v leže natahovat způsobem, jako by to byla ta nejtěžší věc na světě.

„Pokud i takový idiot jako ty dokáže najít to, co jsem tak dobře schoval, je to takhle lepší,“ odpověděl jsem, dávno oblečený.

„Idiot?“ zopakoval, chvíli na mě civěl, a když se ujistil, že si to skutečně myslím, uraženě si odfrkl. Přetáhl gumu přes zadek a dál ležel. Chvíli jsem ho jen mlčky sledoval. Přestože je moje hlava jednou velkou sběrnou dat, stále nevěřím tomu, že tahle mnohobarevná otrava je poloviční víla. Vzhledem k tomu, že největší víly dorůstají maximálně do výšky jednoho metru, nedokážu si představit jak hodně je to v sexu proveditelné. A to poté ještě míň.

„Jak dlouho se hodláš zdržet?“ zvedl jsem nohu a lehce do něj kopl, když se stále neměl k odchodu. Nespokojeně zabručel a vyplázl na mě jazyk.

„Zatraceně Nate, ty jsi vážně osina v zádeli, víš to?“ začal se pomalu zvedat.

„Takhle mi neříkej... Já a osina? To spíš ty,“ hodil jsem po něm zbytek jeho oblečení.

„Vážně jsi suchar, jak jenom můžeš dělat takovouhle práci?“ pomalu se oblíkal.

„Novinařina je celkem flexibilní záležitost,“ pokrčil jsem rameny. ,,Ale zdržuj mě ještě chvíli a ten vlak mi vážně ujede.“

Sledoval jsem míhající se krajinu skrz malé okýnko malého rachotícího vagónku. Abych to upřesnil... ne že bych na noblesní zaoblenou mašinu neměl, ale cestování takovýmhle roztomilým rezavějícím strojem má své kouzlo. Slyšel jsem a mohl i cítit jak za mnou do sebe naráží převážené dřevo. Kdyby otevřel dvířka, mohl bych to i vidět. Tohle byl jediný vagón pro lidi a byl jsem tu sám. Dá se říct, že tu jsem taky celkem VIP, jen to trochu víc drkocá... Opřel jsem si bradu o loket a po pár vteřinách, kdy mi zuby několikrát třískly o sebe, jsem si umístění své ruky raději rozmyslel. Zíral jsem na rozmazané stromy a začínal si všímat jak ubýhající výhled pomalu zpomaluje. Přitáhl jsem si bundu víc k tělu. I jako by ta myšlenka, že jsem po několika dlouhých hodinách konečně na místě a brzy se budu plazit někde po skalnatých horách, kde nejspíš zmrznu nebo mě dřív něco sežere, přivolala studený vítr do mého vágónku. Ale dobře, nebude to snad zas tak zlé... Věděl jsem, že nákladní vlak mi nezastaví, pouze přibrzdí, a tak jsem sebral svůj bágl, cool cestovní hůlku, kterou si v nejhorším případě při podělaném dopadu zarazím do zadku a trochu rovnováhy a jedním chvalitebním výskokem předvedl mistrovské sudy z nízkého kopečku. Rychle jsem se narovnal a oklepal se, i když bylo jasný, že můj elegantní výstup nikdo neviděl. A můj dřevěný doplněk se válel nedaleko. Vlak se vzdaloval a já už skutečně osaměl. Zhluboka jsem se nadechl a vydechl, nažhavil foťák a vydal se pryč z tady končícího zeleného porostu do skalnatého neznámého území.

Zdivočelý vítr kmital mezi skalami, občas zabloudil do nějaké skalní průrvy a vyvolával tím nepravidelně a pro mě značně depresivní podivné kvílení. Vlastně celé to tu bylo takové nijaké... Skály, hlína, šutr, šutr... lebka čehosi. Zahleděl jsem se na zašedlé nebe. Než jsem sešel dolů, obloha byla kobaltově modrá a vznášelo se na ní pár neškodných mráčků. Podle všeho mě za chvíli stihne totální slejvák. Neslušně jsem zaklel, a jako by to zdejší vítr skutečně pochopil, vrazil mi do obličeje takovou silou, že jsem po jeho přechodu začal zaslzenýma očima vymrkávat prach z vysušené hlíny. Podle všeho se chystalo na bouřku, v téhle oblasti nejspíš po opravdu dlouhé době. Racionálně smýšlející by si teď asi řekli, že jít sem může jen blázen, pokračovat jen šílenec. Ovšem já nepřišel v pudu sebezáchovy fotit nudné odstíny modré, abych dokázal splatit další nájem (ano, moje vlakové Vip sedadlo bylo tak trochu neoficiálně vypůjčené...), ale hrát si na šílence, co nejspíš skončí jako v těch animovaných seriálech, kdy je hlavní hrdina nebo badass naháněn stádem divoké zveři nebo se zatočí na větrnovém kolotoči. Přišel jsem do míst, kam se odvážil málokdo, a ještě méně se jich vracelo. Kdo hádal, co tu hledám, hádá nejspíš správně. Jedna dreiyffská vesnice je někde poblíž a já přišel vyzkoušet – ne, udělat to, co ještě nikdo jiný nedokázal. Vyfotit je hezky zblízka, aniž by mě přitom načapali a nejspíš nakouskovali na ornou půdu a nebo mě předtím něco opravdu spořádalo k odpolední svačince i se svými roztomilými mláďaty. I když jsem se před slezením dolů, snažil trochu zpamovat území, mohl jsem tu čáranici, s trochou představivosi a silného nadržování si, nazývanou mapou, hodit za záda a začít za sebou nechávat třeba lentilky a s trochou štěstí by se možný predátor dřív nažral jich, než by ke mně došel a já bych tak maximálně přišel o směr, odkaď jsem přišel. Odhodlaně jsem si kráčel dál a svojí hůkou pro štěstí za sebou čas od času zanechal v zemi nějaký ten škrábanec, kdybych se vážně chtěl ztratit. Bylo ale jasné, že my tyhle rýhy budou k prdu, pokud se moje předtucha deště vyplní. Moment jsem se zastavil na rozcestí, kde se klikatilo několik cest a všechny končily skryté za skalními záhyby. Nějak jsem vůbec nechápal, jak by tady mohl existovat život. Pokud teda nepřešel mnou hledaný tajuplný druh na kamennou stravu. Slepě jsem se rozešel jedním směrem a doufal, že mě to mé pověstné štěstí dovede k mému cíli – k Archnově podkově, která pro mě byla silným záchytným bodem, k další cestě. Archnova podkova byla poměrně nová záležitost, a kdyby mi někdo tvrdil, že tenhle oblouk umělé čímsi vydloubaný někde na konci jednoho nejmenovaného oceánu (zapomněl jsem jméno), neexistuje, ještě před pár měsíci by měl pravdu. Zničehonic mě pod nohama překvapil trs trávy. Zarazil jsem se a opatrně ho překročil a připadal si přitom jako dement. Kdo by ale po hodině chladné cesty, kdy potkává jen hlínu a kamení, zničil jediný důkaz života? Třeba do znamená, že se k něčemu blížím. V duchu jsem zajásal a nasadil rychlejší tempo. Co jsem ale zahnul za další roh, od rozcestí stále jediné cesty, zastavil jsem se tak rychle, jako bych se čelem praštil do neviditelné stěny a cítil, jak mi z tváže prchá barva. Bylo to přede mnou... ten obří temně červený, již pomalu hnědnoucí cákanec na hrbolatém výstupku skály. Nad tím, co to bylo jsem nemusel dlouho přemýšlet. Byl jako výstražná značka ,,nelez dál“. Přede mnou se na zemi stkvěly další tmavé skvrny. Z nechutí jsem se otřásl z myšlenky, co tu nejspíš prošlo... nebo spíš pošlo. Jsem přesvědčený, že nedaleko přede mnou leží něco mrtvého. Přistihl jsem se jak v duchu vyjmenovávám lidi, kteří kdy něco o cestě sem zmínili. Přeci jen, musí taky existovat nějaký velice nebezpečný důvod, pokud tu něco takhle... krvácelo. Chtělo se mi otočit a vrátit se, ale myšlenka, jak jsem šel dlouho, a že možná tudy bude to, co hledám, držela mé nohy dlouhé minuty na místě. Nakonec, jsem se zase rozešel, s vědomím, že něco hnusného stějně objevím. No co, je to jen mrtvola, jako bych při své vlezvšemdoprdeleaťněcomáš práci, nikdy žádnou neviděl... Postupoval jsem dál a kromě zvětšujícího se množství skvrn, kdy jsem začínal doufat, že je ta, nejspíš obří věc, skutečně na onom světě, se začínalo měnit i prostředí. Definitivně jsem věděl, že teď už jdu úplně blbě, ale stejně jsem byl zvědavý, kam až jsem došel, že mě najednou přivítila zářivě zelená tráva, stromy, drobné keříky a několik mě neznámých druhů rostlin s velkými květy nebo listy. Z nebe na mě dopadlo několik kapek studené vody. Úplně jsem na to, že bude nejspíš pršet zapomněl. Můj batoh dusnul do trávy. Vytáhl jsem pláštěnku a přehodil ji přes sebe a po pár minutách se vydal dál. Stromy najednou zhoustly, a tak na mě, když se spustil déšť, stejně nedopadla ani kapička. Provinile jsem svými kroky udusával drobné květinky, kterým se opravdu nedalo vyhnout a po chvíli si uvědomil, že už delší dobu nevědomky vyhledávám stopy krve a rázným krokem se řídím podle nich. Zpomalil jsem. Došel jsem až do takového neznámého místa a řítím se jím, jak buldozer... Přesto, krajina přede mnou najednou skutečně připomínala, jako by to tady zválcoval minimálně slon. Začínalo to nevinně zlomennou větvičkou a končilo obřími kalužemi krve, zlámanými větvemi a pomačkanými keři. Sledoval jsem tu zvalchovanou plochu a začínalo mi to docházet. Něco se tu zřítilo. A ne zrovna lehce. Začínala ve mně hlodat myšlenka, ačkoliv dost nepravděpodobná nebo spíše až moc neuvěřitelná, přesto mě popohnala k opět rychlejšímu tempu. Pár metrů přede mnou byl obří strom, uvězněný ve vysokých trnitých keřích. Když jsem došel blíž, ťápl jsem nohou do jezírka, které předtím nebylo kvůli vysoké trávě vidět. Ne kecám, bylo vidět, kdo by si ho ale v tuhle chvíli všímal? To, co z dálky vypadalo (odpusť mi...) jako by patřilo k zdejší divoké přírodě, už se zblízka, k mé hrůze, ale i ohromnému překvapení, stalo v mých očích něčím jiným. Ačkoliv to nebylo ve stavu, ze kterého bych v tomhle úžasném objevu, mohl cítit radost. Lidské tělo doškrábané a zamotané v trnitých liánách, zakrvácené, stejně jako nádherná tvář, teď klidně spící, přestože musela prožít dlouhé utrpení, než se z jejích rtů vydal do ticha a samoty poslední výdech. Všiml jsem si, že přede mnou plave kus zeleného papírového cosi. Hlavou mi bleskla myšlenka a při dalším pohledu na mrtvé v ostrých bodácích uvězněné tělo, si začínal uvědomovat, že tohle nebyl jen tak ledajaký z jejich druhu. Křídla byla ale tak roztrhaná, že nebýt tyrkysových a modrých barev, které se v zelených šlahounech občas mihla, nejspíš bych je vůbec nerozeznal. Zaváhal jsem, ale nakonec popošel blíž. Byl to chlapec, nedokázal jsem ale odhadovat kolik má let. Dožívají se podstatně delšího věku, než my. Sebral jsem odvahu a lehce přejel prsty po jeho ruce. Překvapilo mě, kolik tepla v mrtvém ještě bylo. Kdybych přišel dříve, viděl bych ho umírat? Možná bych mu mohl pomoci. Ukončil jsem dotyk na zápěstí a přešel mu po tváři. K mému překvapení se jeho víčka náhle zachvěla, z hrdla Dreffena se ozval chrčivý zvuk a posléze můj výkřik, když se jeho zuby zatnuly do mé ruky, Uskočil jsem, čímž jsem si sám způsobil ještě více krvácející ránu. Srdce se mi roztlouklo tak, že jsem chvíli myslel, že mi musí vyletět z těla a já tu posléze hodím masku do té vody a pak se v bezvědomí utopím. Naštěstí jsem si ale stále dokázal potom šoku ochmatat ruku a ujistit se, že můj malíček stále existuje na mé ruce a – že se na mě upírají dvě tyrkysové dravé oči, nyní plné strachu, nedůvěry a doufám, že ten podivný nevraživý záblesk se mi jenom zdál. Chvíli na mě zíral, než se jeho oči znovu zavřely. Tohle asi dnešní noc v poklidu nezaspím. Co mi hlavou projela tahle myšlenka, spustil se ten pravej slejvák. No super, tak se mi zdá, že jsem tentokrát svoje štěstí zapomněl ve vlaku. A odvahu stejně tak. Stál jsem tam a čuměl na něj, přišlo mi hrozně dlouho, než jsem se odvážil přiblížit se po druhé. Tentokrát mnohem obezřetněji jsem položil ruku na jeho zápěstí. Když už jsem se jednou ujistil, že i to, co se zřítí z nevím jak velké výšky, vymlátí se to mezi skalami a nakonec dodělá v trní, může stále žít, opatrně jsem začal vyhmatávat tep, který ač slabý, jsem skutečně vycítil. Nejradši bych sám sobě dal facku. Je jasný, že by tohle zabilo člověka, ale já má před sebou něco mnohem mocnějšího. Něco, co podléhá regeneraci, ať možná pomalé, ale stále dost rychlé, aby to umíralo a trpělo podstatně déle. I když mě kousanec pálil, další sebevražedné nápady, se rozkolovaly mezi stěnami mé praštěné lebky a asi skutečně odblétávaly můj mozek jako mouchy lejno, protože jsem s jasným přesvědčením přešel blíž, shodil bágl a snažil se z jeho obsahu vyprostit loveckej nůž...

Ne, nechtěl jsem ho dodělat a naporcovat, i když moje motivy stejně nebyly úplně čisté. Začal jsem opatrně odstřihávat šlahouny okolo roztrhaných křídel. Šlo to pomalu. Jednak byly neobvykle silné a taky v nich byla křídla napletena natolik, že v několika místech, jsem si nebyl jistej, jestli se jedná o zelenou blány spojující kostici či ten tlustej zelenej hnus. Když jsem vysekal křídla, znovu jsem chlapci změřil tep. Už se znovu nepohnul. Znervózňovalo mě to, ale přidat na tempu jsem nemohl. Stačilo blbě střihnout a moje snaha by maximálně donesla mrtvolu k rozebrání... Cítil jsem jak se tělo začíná propadat hlouběji do keřů. Váhu těla nejspíš přidržovala hlavně zamotaná křídla. Z báglu jsem vytáhl provaz, pokud bych někdy musel někam šplhat, ale až teď, po letech jsem pro něj teprve našel využití. Zavázal jsem jeden konec kolem jeho těla a druhý přehodil přes jednu z nižších větví toho vysokého stromu. Pomalu a opatrně jsem jeho tělo vytáhl trochu výš a provaz pak obmotal kolem jednoho tenčího stromu za sebou. Mohl jsem bezpečně pokračovat. Už asi po sté jsem si otřel oči, do kterých mi z vlasů stejkala voda a poprvé kvůli tomu pocítil rozladění. Každá minuta byla důležitá a už tak jsem postupoval pomalu. Moje boty nasákly vodou, takže bych se skutečně nemohl divit, kdybych se další ráno probudil s pěkným zápalem plic. Otráveně jsem zaklel... Ale už jsem to začal...

Po asi dvou hodinách, i když mě to přišlo mnohem déle, úmorné práce, kdy už po mně kromě vody nejspíš zurčel i pot a jeho krev, když jsem z jeho těla dostával bodáky velikosti mých prstů u nohy, jsem jeho tělo spustil nad jezírko, kde jsem ho odvázal a opatrně, poodnesl mimo vodu pod stromy, kde nějakým zázrakem bylo i docela sucho. Dotáhl jsem k němu svůj batoh ,,sto v jednom“ a vyndal z něj krabičku první pomoci. Protože jsem zaujatý pesimistický skeptik, byla to největší a taky nejtěžší věc, kterou jsem s sebou nesl, ale teď jsem za tu tíhu navíc byl skutečně rád. Sundal jsem si pláštěnku a jeho tělo opatrně přesunul na ni. Překvapovalo mě, že i přes křídla a dlouhý ocas je jeho tělo snad lehčí, než by bylo lidské. Znovu jsem zkontroloval tep. Pořád byl stejně slaboučký, ale jeho stálá přítomnost byla můj jediný tahoun tohle dodělat. Bylo jasné, že nemoci se nevyhnu, a tak jsem si s klidem v duši, sundal mikinu i tričko. Tričko jsem mu složil pod hlavu a duševně se přitom připravoval na další možné vystartování, i když bylo jasné, že vyletím stejně jako předtím. Zbytky jeho oblečení jsem dotrhal a odhodil je stranou. V celku to nejspíš vypadalo jako japonské kimono, ale látka byla tenoučká a jemná, nejspíš hedvábí, jehož původní barvu už jsem si netroufal přes špínu a krev odhadovat. Vyčistil jsem rány a teď, když bylo okolí čisté, nevypadaly tak hrozivě jako předtím. Dokonce se zdálo, že i přestávají krvácet. Přesně jak jsem čekal a i doufal... Začal jsem je opatrně obvazovat. Tehdy přišel další útok, který jsem pochopitelně čekal, ale bylo to tak rychlé, že mě to překvapilo stejně jako ten první. Když jsem zalepoval menší oděrku na jeho krku, jeho ruka náhle vystřelila po mém zápěstí a jeho nehty se mi zaryly do kůže. Usykl jsem a upřel pohled na jeho tvář. Znovu mě sledoval tím samým pohledem, ze kterého se zdálo, že se sám nekontroluje a jednají za něj jakési instinkty. Nejspíš podvědomá obrana vůči cizí bytosti. Nedivil jsem se mu, ale stejně mě to nakrklo. Jeho stisk nebyl silný, i tak jsem jeho ruku prudce odtrhl a přirazil k zemi. Mračil jsem se na něj a opětoval mu pohled. Vyšlo z něj výhružné zasyčení a nejspíš ta jeho nadpřirozená část přemýšlela nad tím, jestli má smysl pokusit se mě v takovém stavu zamordovat. Trvalo to ale jen několik vteřin, než napnuté svaly v jeho paži a tváři povolily a on znovu upadl do bezvědomí. Oddychl jsem si a pokračoval. Když jsem měl hotový vršek, co nejopatrněji jsem ho navlékl do své mikiny. I když jsem měl obvazů hodně a snažil se jej i šetřit, některé rány jsem musel jen zalepit. Jelikož tohle byla moje dosud první zkušenost s ošetřováním někoho jiného, než sebe, připadal jsem si poněkud na rozpacích, když se jeden hluboký škrábanec rýsoval v rozkroku, těsně u toho, o co by žádný chlap opravdu nechtěl přijít. Musel jsem poodtáhnout a pokrčit jednu jeho nohu. Sáhnout tam a- v tu chvíli jsem schytal takový kopanec do tváře, že jsem se půl tělem vyplácal ve vodě a doufal, že to, co mi po malátném zvednutím se teklo po tváři byla jen voda a hned se o tom i ujistil. Nasraně jsem se na něj zadíval.

,,Tak já ti taky zachraňuju tvou ctěnou prdel a ty mě za to poškrábeš a nakopneš do ksichtu?! Tak to teda dík!“ prskal jsem, ale okamžitě mě zarazil jeho pohled plný strachu. Strachu ze mě. Nejsem si jistý, jestli ho měl už předtím, co jsem začal křičet, přesto jsem prostě nemohl pochopit, co se sakra děje. To, že už se takhle probral potřetí by měl bejt jasnej signál, že se jeho stav lepší, ne? Že mu pomáhám, ne? Asi to nevypadá zrovna nejlíp, když moje skoro dvoumetrová veličkost, nyní polonahá, klečí u jeho nahýho těla a hrabe mu rukama po rozkroku. Asi to taky není moc příjemný... ale stejně! Pořád na mě tak koukal, ale já si byl jistý, že kdybych se teď přiblížil a snažil se ho klidnit, stejně by po mně vyjel. A tak jsem si jen povzdechl, sedl si a opřel se o bágl a čekal, až znova usne. Teda doufal v to. (Je ti jasný Nate, že dnešní dávku v doufání už si vyčerpal?) Když zase oči zavřel a mně to připadalo jako několik dlouhých hodin, opatrně jsem se přiblížil, abych se ujistil, že už se neuvědomil natolik, aby na mě zkoušel nějaké triky a až uběru na obezřetnosti, minimálně mi vyškrábe oči. Muselo uběhnout aspoň dvacet minut, než jsem doobvázal a dozalepil zbytek ran. Během té doby, jsem se zvládnul vyhnout ještě jednomu kopanci a tentokrát i získat pravý nenávistný pohled, a tak jsem se ošetření rány v intimních partií raději vzdal. Připadá mi, že i kdyby byl polomrtvý, nenechá si tam sáhnout za žádnou cenu. Buď jsou Dreiyffy pod nějakým druhem duševního poškození nebo má skutečně vážný důvod. A já nechci riskovat vyražený zuby. A to nejen z důvodu, že každovečerní házení protéz do kelímku s takovou tou šumivou tabletkou je prostě nechutný. To až ze mě bude důchodce, to už mi to bude šumák. Když jsem na něm stáhl mikinu, ulevilo se mi, že zakryje vše potřebné. Přeci jen ho odsuď ponesu, a i tak si budu připadat divně. Chvíli jsem vedle něj seděl a odpočíval. Jo, bylo to celkem náročné, přesto jsem si nemohl dovolit moc dlouhou pauzu a to mi připomnělo hlasité kýchnutí. Sekl jsem po něm pohledem, ale stále se ani nehnul. Vytáhl jsem z ,,báglu sta“ flašku s vodou a hltavě se sobecky napil první. Pak jsem vodu přistrčil nad něj a nechal mu pár kapek skápnout na rty. Nějak už jsem to podvědomě čekal, a když se jeho oči prudce otevřely (opravdu neklidný spánek...), stihl jsem vodou ještě uhnout. Nečekal jsem ale, že vystřelí do sedu, popadne mě za paži, do které zaryje drápy obou ruk a zuby sevře hrdlo láhve. Kulil jsem oči jak hlasitě polyká a do několika vteřin byla celá litrová flaška vysosaná až do dna. Asi už mu bude vážně lépe.

„To byla ale žízeň...“ zaraženě jsem to okomentoval, a když mě pustil tak tak jsem ho zachytil, aby s sebou nepraštil o zem. Sakra, když už je někdo v bezvědomí, ať už v něm teda je a takhle mě neděsí! Mimoděk jsem uklidil flašku do tašky a přitom si všiml, že déšť ustává. Začal jsem se sbírat a balit. Fotku nemám sice žádnou, ale našel jsem poklad. Jde se domů...