Kapitola 2

 

Za nějaký ten čas, provázelo myšlenku ,,jde se domů“ hekání a skuhrání. Byl sice lehoučkej, ale s tunovým báglem a jeho zavázejícími křídly a ocasem se taky po chvíli pronesl a já musel chtě nechtě učinit pár zdržujících pauz. Naštěstí už jsem se blížil k místu, kde se ozývalo to otravné kvílení. Teď jsem ale byl neobyčejně rád, že ten zvuk slyším. Nevěděl jsem, zda sem trefím a měl jsem takový pocit, že i kdyby byl ten kluk v plném vědomí, byl by ztracenej stejně jako já. Pauzy, kdy jsem na něj neustále zíral a už si začínal připadat pomalu jako úchyl, protože měl na sobě jenom tu moji mikinu, jsem si přitom uvědomil několik věcí. Křídla. Tyrkysová barva. A oblečení nepochybně patřící do hlavní rodiny. Podle všeho jsem měl před sebou mladé princátko, které se ať už z jakéhokoliv důvodu octlo v takové situaci. Mám pocit, že až se znovu pořádně vzbudí, bude to legrace...

Co se všech bohů srandy, jejich všelijakého mýtického příbuzenstva a známých, zákeřných skřetů, soutěžních pěchot o nejlepší idioty a safari výběh rodiny po hlavě banánem praštěných opic týče, myslím že jsem soutěž letošního debilismu vyhrál já a přitom skopal z pódia i ty dva mentály na druhým a třetím. Jejich metály bych si mohl přilepit na půlky zadnice a vesele šajnit a řvát ,,podívejte, já jsem ten debil co-!“ stop! Dusnul jsem na zem, samozřejmě už ulehčen o jeho tíhu, jinak by se mu to asi moc nelíbilo. Čuměl jsem na něj (opět) a přemýšlel, jestli bude větší újma na zdraví za á pokračovat dál, za bé pokračovat dál a za cé začít mlátit hlavou do skály. Dobře, ok... zas tak zlý to není. A co že vůbec to? Vylezl jsem ze skal a pohled mi utkvěl na kolejnici. V tu chvíli mi bliklo a opět připomnělo tu scénu much závodících po kolečkové trajektorii kolem mého mozku. Co by mi asi tak lidi řekli, kdybych jednu z mýticky nejkrvelačnějších bytostí dotáhl doprostřed města? Pravda to o nich sice není, ale na vlkodlaky taky nikdo nevěřil, než jim dali názornou ukázku. A tohle bych nevokecal ani po žádný názorný ukázce, protože žádná není a na žádnou mi ani prostor nedaj. Prostě mám v rukách (teď na zemi) obludu (opět promiň...), se kterou bych opravdu zvedl pozvyžení, a než bych ho vůbec dostal k domu, budem oba prostřílení na hadry a můj dům na popel. Kromě toho jsem se měl vrátit až v čas průjezdu dalšího vlaku. Jsem tu mnohem dřív... Všude jen pustina a nikde nikdo. Jen já a okřídlená ještěrka, která se mnou bude spolupracovat tak možná jen ve věci roztrhání mého těla, a tak v ukončení jedné velké existenční chyby. Dobře, zase přeháním, ale jak mám kurva schovat dvoumetrovej ocas, třímetrová křídla, barevnej skin a ty jeho světlé blond až bílé a neskutečně dlouhé vlasy? I kdyby byla možnost, prozradí se hned, co se vzbudí. A nemám ho odsaď ani jak odnést. Ani se už nemůžu vracet, ten vlak už bych nestihl... Proč jsem si to sakra neuvědomil dřív?! Zamyslel jsem se – což byla věc, o které jsem v souvislosti s mou osobu začínal mít veliké pochyby. Měl bych ho tu nechat...? Podíval jsem se na jeho stále bezvládné tělo a mírumilovně spící tvář. Můj nasazený ledový výraz hned roztál. Sprostě jsem zaklel nad tím, jakej ze mě vyrostl měkkejš. Jak bych zatraceně mohl? Opatrně jsem se dlaní dotkl jeho tváře a přejel po ní konečky prstů. Jeho víčka se lehce zachvěla, a tak jsem rukou hned uhnul. Kupodivu se ale nic nedělo. Hmn.

„Hej... asi mi to neulehčíš a nenahodíš maskování, co...?“ zabručel jsem, spíš ale jen pro sebe – jak jsem stejně o vteřinu později zjistil. Povzdychl jsem si. K tomu všemu, co jsem s tím svým ,,pokladem“ vlastně plánoval dělat až se úplně probere? Zavřít ho doma jak morče do klece? Vždyť já ani nevím, co to jí! Vidět mě teď můj upíří bratranec, tak se mi směje do konce svého nesmrtelného života. Plácl jsem se do čela. No jo, bratránek! Třeba by mi mohl pomoct...? Vyhrabal jsem z báglu mobil a nějak v té radosti, že mi v téhle oblasti svítil full signál, úplně přešel fakt, že se tělo vedle mě lehce pohnulo. Kliknul jsem na číslo mého skoro-jmenovce. Překvapivě to zvedl téměř hned, což byl tak neobvyklý stav, že se mi po chvíli mého zaraženého mlčení musel ozvat znovu, aby se ujistil, že si jeho debilní příbuzný nenechal opět v kapse jen odemčený mobil. Počastoval jsem se bezhlasnou nadávkou a pak se nehledě na to, že držím v ruce jen telefon a druhá strana mě nevidí, usmál.

„Promiň, normálně tak rychle nezvedáš... Hele ty Nate...? Máš svého bratránka rád?“ z druhé strany nastalo dost dlouhé ticho na to, abych se mohl cítit lehce uražen. Nápadně jsem si odkašlal a v odpověď se ozval tichý skoro potměšilý chechot.

„No víš,... že ačkoliv býváš občas docela otravný...“

„Hej!“ dotčeně jsem brouknul a hihňání hned ustalo.

„Tak co je to teď? Unesli tě mutanti? Visíš někde za nohu přivázanej ke stromě? Seš někde sám v opuštěný poušti a vedle tebe se začala zničehonic objevovat oáza?“ Pokračoval. I když to bylo myšleno (snad) jen v legraci, skutečně jsem ho poslouchal a trochu provinile počítal, za kolik podobně bizardních záchran už mu dlužím. Jeho laskavosti se táhnout ještě dál - až za jeho nedávné zmizení a návratu jako upíra. Ale teď určitě chcete všichni vědět, jak bych mu sakra mohl zavolat, kdybych byl někde zavěšenej na stromě? Odpověd: jsem prostě fantastický. → A teď prosím návrat do reality...

„Vlastně jsem...“ začal jsem a on okamžitě utnul snad nekončící seznam mých SOS volání. Protože jsem v pozadí uslyšel šustot peřiny, jen v rychlosti jsem schrnul svoji situaci. Vzápětí, co jsem si uvědomil, že můj zoufalý příběh pravděpodobně uslyší i ta pochybná existence, se kterou bydlí, přešel jsem do velice suchého stylu vyprávění. Nateovi to taky celkem pálilo, a tak mě bez přiblblých poznámek nechal vychrlit několik osekaných větech o mojí situaci a pak teprve promluvil.

„To by asi nebyl problém,“ odtušil a nastalo krátké ticho, ze kterého jsem netušil nic dobrého.

„A...?“ dožadoval jsem se odpovědi. Všiml jsem si, že byl ocas Dreffena posunutý o kousek dále, než jsem ho předtím nechal a lehce mě to znepokojovalo. Pokud se takhle rychle může léčit, možná to nakonec dopadne tak, že poběžím Natemu naproti při útěku.

„Pár skoky jsem tam a s vámi zpátky. Ale to maskování bude problém, bratranče. Však víš, upíři ho zrovna moc nepotřebují...“ odmlčel se. Docvaklo mi hned, kam tím míří.

„Pokud mi pomůže a nechá si přitom ty svoje poznámky, budu slušnej,“ řekl jsem přesvědčivě. Z telefonu se znovu ozvalo zašustění peřin.

„Miláčku, dobré ráno,“ řekl té osobě a nejspíš to byla i zpráva pro mě, že moje žadonění o pomoc nedošlo k uším toho chlapa. V odpověď mu přišlo nepříjemné zamručení.

„Vstávej, jdeme na pěkný ranní výlet,“ řekl. Slyšel jsem jak mu odpovídá jeho hluboký hlas, ale nerozumněl jsem. Možná jsem nakonec i rád.

„Jenom pár kilometrů...“ odpověděl na to něco Nate. Nadávku jsem už zaslechl.

„Je rád,“ ozval se do telefonu Nateův smích. Protočil jsem na to oči, ale neřekl nic. Jak bych taky mohl. Ten opuštěnej mezi holýma skalama desítek kilometrů od domova a se zraněným Dreffenem za zády jsem tu já.

„Mám podle tvýho popisu nějakou tu představu, kde asi jsi... jste... Čekejte nás... tak... za půl hodinu... plus mínus... Spíš plus...“ ozvalo se vzdálené podivné mlasknutí a pak v telefonu klaplo. Oněměle jsem zíral před sebe. Budu předstírat, že jsem to neslyšel... A jen jim trvá vybrat si triko s příhodným potiskem záchranářů... Zatraceně!

Mimoděk jsem se podíval za sebe. Nějak jsem to tušil, že jsem sledován. Upřeně se na mě díval pár tyrkysových očí, doširoka teď rozevřených. Jejich okraje přeházely do modra a uzavíral je fialový kroužek. Středem se táhla temně černá zornice obalená zelení odstínu mořský řas, která se přirozeně vmíchávala do tmavého tyrkysu. ,,Oči draka“, projelo mi myslí, i když jsem věděl, že to tak není. Dreiyffy jsou okřídlené ještěrky v lidské podobě. Nejsou to dravci. Pěstují bylinky, většina z nich naprosto odmítá maso. Jsou vznešení a inteligentní. A bojují jenom, když se brání. Přesto mě v ten moment střetu pohledů polil strach. Dřepěl jsem na zemi, zíral mu do očí, moje tělo se nehýbalo. Neměl jsem důvod pro takový strach, i když jsem si to plně uvědomoval, nedokázal jsem se přemoci. Nebo alespoň zavřít oči.

„Co mi to děláš?“ ztěžka jsem zachraptěl a on sebou při zvuku mého hlasu škubl a napětí rázem opadlo. Uvědomil jsem si to vzápětí. Byl mnohem vyděšenější, než já. Neměl jsem tušení, co se to právě teď stalo, ale nejspíš to souvisí s jeho očima. A určitě to dělal nevědomky. Pohl jsem rukou lehce k němu a jeho výraz rázem vypovídal, že kdyby mohl vyškrábe se přede mnou na nejbližší strom způsobem, za který by se nemusela stydět ani k smrti vyděšená veverka. Nemohl jsem si po tom všem pomoct a velice dlouze a útrpně jsem si povzdychl. A on ze mě měl oči navrch hlavy.

„Co s tebou, šmudlo?“ řekl jsem spíše pro sebe. Nebylo nic, čím bych náš nejasný vztah mohl vylepšit. Alespoň ne teď. Proto jsem se o kousek stáhl a prostě hodlal jen čekat. Mohl jsem jen doufat, že se neuzdraví před příchodem pomoci natolik, aby prchnul nazpátek. Vlastně, mohl by někam jít? Mohlo ho napadnout něco zvenčí. Třeba ho teď jeho klan hledá. Jeho klan hledá... hledá... Kdybych byl sám, asi bych si šel dát facku o nejbližší šutr. Jsem debil...? Jak jsem tuhle možnost mohl úplně vypustit? Chytil jsem se za hlavu a v hlavě se mi promítala scéna, jak se Dreffeni slétávají do měst mezi davy zděšených lidí. V takový případ bych ani já nedokázal odhadnout, kdo koho by nakonec masakroval. A pokud je to děcko z hlavní rodiny, budu mít na krku super únos a ještě mě něco zavraždí! Koutkem oka jsem se po něm podíval skrz prsty, který jsem měl připláclý na obličeji. Zaklel jsem a vstal. Sebral jsem batoh a rozešel se pryč...

Po nějakém čase začaly moje nohy těžknout. Třeba jsem se zmílil a je to celé jinak. Klan tyhle místa musí znát, kdyby se snažili, dávno ho najdou. Ale co když ne...? Ale co když jo? Zadíval jsem se zpátky a změřil vzdálenost. Absence sebezáchovy převzala otěže po čtyřech metrech, skvělé Nate. Přesto... musel jsem to zkusit... chvíli vytrvat. Ještě byl čas, tudíž bágl opět letěl k zemi a já měl mobil přimáčknutej na uchu. Tentokrát trvalo zvednutí obvyklou dobu. Nevím proč, ale hned jsem se cítil klidněji. Ta shoda podivností by v tomhle dni už stačila. Můj lepší pocit ale okamžitě zhatilo Nateovo zafunění, kterýmu bylo sotva rozumět, jak nemohl popadnout dech.

„To ještě... nebylo...“

„To je buřt. Vklidu dopíchejte, stavím stan, ještě se tu zdržím...“ přerušil jsem ho a po pichlavě podané informaci jsem to típnul, chytil bágl za ucho a rezignovaně ho táhl zpět. Nemůžu si pomoct s tím ,,co kdyby“. Raději tu chvíli počkám. Začal jsem rozbalovat plachtu a skládat na zem tyče a vduchu si nadával, kde já jsem všechnu tu dobrosrdečnost pobral. Dohromady s dědičně předávanou zvědavostí, naprosto prostorovou dezorientací a opožděným pomalu hnijícím mozkem je to kombinace, která se asi brzy stane mými hřebíky do rakve. Vyhlédl jsem si suché místo pod stromem a začal dávat dohromady svůj skrovnej bejvák. Nebem zaznělo hřmění, které mi připomnělo, že roztrhané mraky vždy neznamenají definitivní konce deště. V rychlosti jsem dovnitř naházel svůj majetek, rozložil deku a rozepnul spacák. A pak se spustil slejvák. Lehl jsem si na břicho, hlavu opřel o lokty a téměř lítostivě sledoval to zničené tělo. Viděl jsem jak se snažil schoulit víc pod ochranu širokých větví stromu, ale stále nezahojené rány mu bránily skrýt se úplně. Možná se vyvaruje úplnému zmoknutí, ale vzduch už tak studený, se ještě více ochladil. Třásl se a i odtud jsem viděl jak jeho rty zřetelně zfialověly. Ani se nedivím. Má jen tu moji mikinu. A i tu jsem musel částečně rozřezat, abych ji dostal přes křídla. Ale jak mu mám pomoct? Rád bych ho vzal dovnitř, půjčil mu náhradní oblečení co je ,,na dně pytle“. A pak bych ho zabušil do spacáku a čekal zda-li si pro něj přijdou jeho lidi nebo dřív ukojí své potřeby ten můj zatracený upíří příbuzný a dorazí i s tím svým protivným gigantem - kterýmu možná budu muset nakonec za to zdržení ještě poděkovat, pokud se sem ten zástup Dreffenů vřítí si to malé vyzvednout. Déšť ale dál neústupně bubnoval o stan a s jeho narůstající intenzitou už ho nedokázaly zarazit ani listy nad jeho skrýší. Je nebezpečné k němu jít. Vím to moc dobře. Co jsem to říkal o pudu sebezáchovy? Jo tak to je věc, co jsem asi nikdy neměl. Moje paže už v batohu hamtaly po osušce a oblečení. Připravil jsem to na zem, do trika vzadu udělal od límce až do půl zad rýhy a všeúčelový lovecký nůž pro jistotu uklidil naspod mezi zbylé krámy. Vyšel jsem vstříc jeho tělo mrazícímu pohledu a ostrým pařátům...