Bloudil jsme nákupním centrem. Už asi pět hodin. A to jsem ještě do žádného obchodu nevešel. Pokaždé se zastavím před výlohou, chvíli zírám dovnitř a pak jdu zase dál. Nemám náladu. Už čtvrt roku.

Přesně před čtvrt rokem na mě zazvonil můj nejlepší přítel. Hned ve dveřích mi do ruky strčil žlutou obálku s šedivým potiskem. A ještě dřív, než jsem ho stačil pozvat dál, než jsem stačil rozlepit tu obálku na mě vybalil jedinou větu.

„Půjdeš mi za svědka?“ Byl jsem překvapený. Ne. Byl jsem v šoku. V šoku z toho, co jsem v ten okamžik uslyšel. A ten šok byl tak velký, že jsem se na něj nadšeně usmál, objal ho, přátelsky ho poplácal po zádech a řekl, že ano. Jak jsem sakra mohl říct ano? Všechno ve mně křičelo NE, ale já řekl ANO!

Jenže čas rychle letí. Svatba je už za týden. Nikoliv za čtvrt roku. Musím se překonat. Otráveně vejdu do jednoho z obchodů. Nevím přesně, co je to za obchod. Je sice plný oblečení, ale evidentně tady neseženu nic, co by se hodilo na svatbu. Nenávidím nakupování. Nenávidím svatby. Zapluju do dalšího obchodu. Tentokrát styl módy napovídá, že by tu mohli mít něco slavnostnějšího. Prohrábnu se několika saky. Nic. Nic, co by mě oslovilo. I když. Jak by taky mohlo, že? V obchodě jsem sám. Prodavačka se s někým vesele vybavuje po telefonu a absolutně mě ignoruje. Tyhle lidi bytostně nesnáším.

Zamířím do dalšího obchodu. Snažím se soustředit se na výběr. Nic v požadované barvě mě ale dvakrát nenadchlo. Proč si museli zvolit tak pitomou kombinaci jakou je šedá se žlutou? Zkusím další obchod. Je zde celkem dost lidí. Muži. Ženy. Objevuje se prodavačka.

„Dobrý den. Hledáte něco konkrétního? Potřebujete nějak poradit, nějak pomoct?“ Pomoct? Jestli mě dokážete sprovodit ze světa bez toho, aby si toho někdo všimnul, tak ano.

„Ne, děkuji, jen se dívám.“ Špatný pokus o úsměv, ale evidentně jí to stačilo. Loví další zákazníky a nechává mě napospas. Nacházím něco, co by se možná dalo použít, ale když zahlédnu frontu před kabinkami, rozmrzele opouštím obchod. O několik obchodů dále zahlédnu jeden nabízející vcelku luxusní značku. V naději, že tam najdu, co hledám aniž by tam bylo takové kvantum lidí se šouravě přesunu dovnitř.

„Dobrý den!“ Veselý hlas nějakého muže. Pokývám hlavou, protože už jsem v takové fázi, že mě obtěžuje i mluvení. Až nyní se rozhlédnu po krámě. Zahlédnu ho. Střední výška, věk kolem třiceti. Tmavé vlasy. Tmavé oči. Zářivý úsměv. Košile ležérně povolená u krku. Míjím vystavené kusy a hledám jediné. Šedivou barvu.

„Mohu Vám nějak poradit?“ Zírám na něj. Zhmotnil se před mnou a něco mi říká. Nevnímám. Z blízka vypadá ještě líp než z dálky. Mírně povytáhne obočí.

„Něco šedého?“ Dostanu ze sebe. Je rychlý. Nepokládá žádné hloupé dotazy. Stojím mezi obleky. Co jiného bych asi mohl chtít?

„Šedého. Ano. To máme tady.“ Mizí za roh a rychle vytahuje saka v několika různých odstínech šedé. Nevím jaký odstín by byl lepší. Chtějí světle šedou? Tmavě šedou? Vylovím z kapsy mobil a mačkám jedničku. Rychlou předvolbu. Jeho číslo. Zvedne to po druhém zazvonění.

„Ahoj Bene. Jen jsem se chtěl zeptat, jaký odstín šedé a žluté si představujete.“ Mluvím nahlas a snažím se udržet. Sebe na nohou a můj hlas nedávající najevo vnitřní rozpoložení.

„Světle šedá a sytě žlutá. Slunečnice. Jasně. Díky. Ahoj.“ Schovám telefon a rozhlédnu se. Stojí u kasy a něco markuje. Zvedne hlavu a dobře mířeným pohledem se mi zabodne do očí. Dělá se mi špatně. Uteču do kabinky, i když si s sebou nic nevezmu. Zatáhnu za sebou závěs a opřu se o stěnu. Zhluboka dýchám a snažím se uklidnit.

„V pořádku?“ Vyděsí mě. Neodpovím. Nechci. Opatrně pomalu odhrne závěs.

„Nepotřebujete vodu? Nebo kafe? Nebo něco k jídlu? Nebo něco s obsahem cukru?“ Konečně se na něj podívám. Stejně je to ale k ničemu. Nedokážu rozluštit ten výraz.

„Něco na svatbu.“

„Takže svědek?!“ Nečeká na odpověď a zmizí. Posadím se na stoličku a pečlivě si prohlížím závěs. Když se rozvlní, zvednu pohled a opět se střetneme. Podává mi sytě žlutou košili, kravatu, pásek, světle šedé kalhoty i sako a nakonec podstrkuje i boty.

„Tak to zkuste. Možná by vám to mohlo být. I když…“ Chvíli si mě beze slova prohlíží. Pak odněkud vytáhne krejčovský metr a vstoupí do kabinky.

„S dovolením. Změřím si vás.“ Než stihnu cokoliv namítnout, stojí těsně u mě a krejčovským metrem mi měří krk. Srdce mi skočí do krku. Buší jako šílené. Musí to slyšet. Musí to vidět. Snažím se nebýt nervózní. Jsem. Najednou mi beze slova sebere košili a vrátí se s jinou. Stejnou. Jen jinou velikostí.

„Teď by to mělo být v pořádku. Kdyby vám něco nepasovalo, řekněte.“Zmizí. Slyším cinkot ramínek. Jeho hlas. Zdraví nové zákazníky. I na ně je tak milý, jako na mě. Nejsem schopen se svléknout. Natožpak obléknout. Představa, že si zapínám tu spoustu malých knoflíčků na košili je nemyslitelná. Srdce se přesunulo z krku zpátky do hrudního koše, ale zuřivě bije dál. Nechci mu jít za svědka. Nechci, aby si ji bral. Chci…

„Tak? Jak to vypadá? Mohu vás vidět?“

„Ne!“ Skoro až vykřiknu. Odhrnul závěs.

„Co je za problém?“

Natáhnu ruce před sebe. Viditelně se mi třesou. Potom je zase stáhnu zpět.

„Tohle je problém. Nedokážu se ani vysvléct. Natožpak obléct.“

„Za jak dlouho je svatba?“

„Za týden.“ Uhnu hlavou, tak abych se na něj nemusel dívat, a posadím se zpátky na stoličku.

„Jste jen tak nervózní nebo je v tom ještě něco?“

„Asi to, že jsem hnusná buzna, která nechce, aby si ten, koho miluje, vzal tu, kterou miluje.“ Vlhnou mi oči. A přesto k němu zvednu hlavu. Až teď si uvědomuji, že je opět uvnitř kabinky. Se mnou. Začne rozepínat košili.

„Vztyk a ruce nahoru!“ Nechápavě se postavím a zvednu ruce. Než mi to dojde, nemám triko.

„Otočit a ruce dozadu.“ Příjemná žlutá látka košile se prvně dotkne mé hořící kůže. Je jako pohlazení. Otočí mě zpátky k sobě a jeho hbité prsty zapínají rychle knoflíky jeden po druhém.

„Kalhoty musíte zvládnout sám. Nehodlám uvádět do rozpaků sebe, ani vás.“ Zůstává uvnitř. Stydím se. Proč? Je to jen prodavač. Otočím se k němu zády a neochotně si sundám kalhoty. Podá mi ty, které se mi snaží prodat. Je to jen obchod. Mysli na to. Když si zapínám poklopec, zahlédnu jeho pohled. Znamenal něco?

„Jména? Vaše a jeho?“

„Alex. Ben.“ Nevím, proč se na to ptá a už vůbec nevím, proč mu odpovídám. Co mu je po tom?

„Otočit.“ Vtiskne mi do rukou pásek a sám se ujímá kravaty. Než se vzpamatuji, je hotovo. Vezme do rukou sako a čeká, až si zapnu přezku pásku.

„Na třetí!“ Vzhlédnu k němu. Cože?

„Na třetí dirku.“ Poslechnu.

„Otočit a ruce zase za záda.“ Natáhne mi sako a uhladí ho v ramenou. Zapne horní knoflík a významně se na mě podívá.

„Pokud máte sako na dva knoflíky, zapíná se vždy pouze jeden – horní. Pokud máte sako na tři, zapínají se vždy první dva. Kravata by se měla dotýkat přezky pásku. Pásek zapínejte na třetí dirku. A na závěr? Kapesníček. Z hlediska současných módních trendů už nemůže být otočen stejnou barvou a už vůbec ne skládaný. Naopak. To muže většinou těší…volně ho zmuchláte…a uložíte.“ Při posledních slovech mi vsune kapesníček do náprsní kapsy. Poodstoupí a prohlédne si mě.

„Zkuste se posadit. Pokud by jste potřeboval větší velikost kalhot, není problém. Musíte se v nich cítit pohodlně.“ Posadím se. Je to dokonalé. Nikde nic netlačí. Nohavice nejsou příliš krátké. Látka je velice příjemná. Konečně se otočím čelem k zrcadlu. Vypadám…opravdu dobře. Odvedl skvělou práci. Chci mu poděkovat, ale on mě předběhne.

„Ještě poslední věc. Za prvé. Pokud Bena miluješ tak moc, zavolej mu. Teď hned. Domluv si schůzku. Ještě dnes. Všechno mu řekni. Pravdu. Nelži v ničem. Za druhé. Pokud si uvědomuješ, že tvůj nejlepší přítel nemá o ničem ani páru a nechceš mu ublížit, nech si to pro sebe. I když se to zdá nepřekonatelně těžké. Buď šťastný proto, že on bude šťastný. To jsou dvě varianty, mezi kterými se musíš rozhodnout. Z jeho strany je to necitlivé, žádat tě o funkci svědka, ale jestli jsi mu nikdy nic neřekl, ani nenaznačil, nemůžeš se divit. Vidí v tobě přítele. Nejlepšího. Netuší, co za tajemství ukrýváš. A za třetí! Už nikdy neříkej, že jsi hnusná buzna!“ Než jsem se vzpamatoval z jeho monologu, byl pryč. Stál jsem v dokonale padnoucím obleku v kabince a vstřebával všechno, co mi řekl. Měl pravdu. Já…nedokážu Benovi říct pravdu. Zničilo by ho to. Nechci ho ztratit, alespoň jako přítele. Převlékl jsem se a nechal si naúčtovat vše, co mi prodavač vybral. Jako bonus jsem dostal VIP kartu, poskytující mi slevu. V celkové sumě dost zanedbatelnou.

Týden uplynul jako voda. Oblečení jsem si nechal vyprat a vyžehlit. Sám bych to takhle krásně nezvládl. Oblékl jsem se tak, jak mi radil prodavač. Snažil jsem se působit sebejistě a nedávat najevo lítost. Lítost nad tím, že Benovi začne nová etapa života. Už nebudu na prvním místě já. Už to nebudu já, za kým přijde jako první. Tohle místo bude patřit jeho ženě. Všechno mělo rychlý spád. Stojím před nimi a gratuluji k té báječné události.

„Moc vám to přeju. Doufám, že vám to vydrží co nejdéle.“ Doufám, že se něco pokazí a vy se rozvedete.

„Přeju vám malé a zdravé prcky. Určitě budete skvělí rodiče.“ Doufám, že budeš třeba impotentní a ona bude po vlastních dětech toužit tak moc, že se nechá kvůli tomu rozvést. Usmívám se. Mračím se.

Čas běží závratnou rychlostí. Focení. Oběd. Krájení dortu. Čtení blahopřání. Snažím se působit šťastně a uvolněně. První novomanželský tanec. Zábava se rozjíždí. Lidé jsou v dobré náladě. Všichni se baví. Až na mě. Využiju okamžiku. Skrývám se v šeru. Vybírám si jednu opuštěnou lavičku a sedám s na ni. Zámecký park nebyl tak špatný nápad. Přivírám oči. Je mi smutno. Ztratil jsem ho. Snažím se tvářit vesele, ale nejde to. Všechno se ve mně svírá. Mám pocit, že budu zvracet. Někdo si přisedl. Otevřu oči. Tma zase o něco zhoustla. V dálce září stany a lampiony. Konečně se otočím na nově příchozího. Srdce mi vynechá několik úderů. Ten kluk z obchodu. Má na sobě opačnou kombinaci než já. Tmavě šedá, světle žlutá.

„Zasluhujete pochvalu. Své práci asi rozumíte velice dobře. Všem se vaše dílo moc líbilo.“ Mlčí. Dívá se někam před sebe. Z vnitřní kapsy něco vytáhne a podává mi to. Benovo svatební oznámení. Odpoví dřív, než se stihnu na cokoliv zeptat.

„Bude to znít absurdně, ale ztratil jste ho v našem obchodě. Asi jste zvolil druhou variantu, že?“ Zakloním hlavu a dívám se do temného nebe.

„Jo.“

„Tak na šťastné novomanžele, Alexi!“ Překvapeně se na něj podívám. Neusmívá se. Nemračí se. Podává mi jednu ze dvou skleniček. Sklo cinkne o sebe. Na jedno polknutí vyprázdním skleničku.

„Nesmíš být tak zbrklý. Co kdybych ti do toho přidal nějaké drogy?“Vyjeveně na něj třeštím oči. Udělal by to? Na okamžik se mi rozostří pohled. Lehce se napije ze své skleničky a usměje se. Ještě jednou se napije. A pak ke mně vztáhne ruku. Pokusím se jí zabránit v pohybu, ale je rychlejší.

„Pamatuješ si, Alexi, co bylo za třetí?“ Znovu se usměje.

„Co jsi dal do toho pití!“

„Vážně si myslíš, že bych byl až takhle ubohý? Nic tam nebylo. Jen kvalitní alkohol s hodně procenty.“ Prsty kopíroval lícní kost. Lehce zavadil o rty a v okamžiku, kdy jsem se chystal zasypat ho sprškou sprosťáren mi strčil jazyk do pusy. Chtěl jsem ho odstrčit. Opravdu jo. Měl jsem pocit, jako bych podváděl Bena. Jenže on byl fakt dobrý. Přestával jsem se ovládat. Vlastně bych mu ani nedokázal vzdorovat. Pro příště si musím pamatovat, že dát na ex tak velkého panáka bůh ví čeho prostě není dobré. Tělo začínalo být vláčné. Až na jediné místo. Jako by mi četl myšlenky. Dlaní mi přejel přes rozkrok. V tom okamžiku mi došly poslední zbytky vzduchu. Propustil má ústa ze své nadvlády.

„Co bylo za třetí?“ Díval se na mě temnýma očima a dlaní mi opět přejel po nabuzené nádheře, které začínalo být v kalhotách dost těsno. Jednou. Podruhé. Potřetí. Mozek, jestli jsem někdy nějaký měl, byl právě na dovolené. Přivíral jsem oči a uvědomoval si bijící srdce. A taky jednu dost zásadní věc. Chci ho! Přestal mě dráždit a vstal.

„Co bylo za třetí, Alexi?“ V hlavě jsem měl prázdno. Totální. A přesto jsem tu odpověď znal. Dodala mi odvahu. Dnes. S vědomím toho, že nejsem hnusná buzna jsem se dnes dokázal Benovi podívat do očí.

„Už nikdy neříkej, že jsi hnusná buzna.“ Zašeptal jsem. Zase byl rychlý. Opíral se rukama o opěrku lavičky a díval se mi do očí ze vzdálenosti maximálně deseti centimetrů. Polilo mě horko. Srdce opět opustilo hrudní koš a přesunulo se do krku.

„Viděl jsem u nás v obchodě už stovky mužů. Možná tisíce. Ale jen do tebe jsem se dokázal zamilovat na první pohled.“ Políbil mě doprostřed čela. Na rty. Na chvějící se ohryzek. Neuvědomoval jsem si, že se už nějakou chvíli opírá jen jednou rukou. Alkohol v krvi dělal své. To, že mi rozepnul kalhoty a vypustil mého kámoše na svobodu mi došlo s mírným zpožděním. Celou dobu se mi díval do očí. Usmíval se. Situace mi došla až ve chvíli, kdy ho pevně stiskl. Zorničky explodovaly.

„Co…to děláš?“ Ne. Nejsem idiot. Věděl jsem přesně, co dělá. Jenže jsem se přesto zeptal. A on mne opět překvapil. Myslel jsem, že se začne smát. Reakce byla ale úplně jiná.

„Jsou věci, které si člověk sám udělat nedokáže. Můžeš mít plné skříně čehokoliv a přesto ti může chybět to pravé uspokojení, které ti dokáže dát jen druhý člověk. Třeba jako tohle.“ Zavrněl mi těsně u ucha a než jsem se vzpamatoval, skryl můj penis ve svých ústech. Jeho jazyk odváděl dokonalou práci. Nebyl jsem schopný vstřebávat všechny ty slastné vjemy. Snažil jsem se nebýt hlučný, ale pokusy o rozdýchání celé situace byly zcela marné. Hlava mi třeštila. Tělo se chvělo. Nevím, co všechno s tím prevítem prováděl, ale bylo to rychlé. Jak by také ne? S posledním přítelem jsem se rozešel před rokem a půl. A od té doby jsem byl sám. Občasná ruční výpomoc nebo asistence hraček sice pomohla od napětí, ale až teď jsem si uvědomil, že co řekl byla pravda. Jsou věci, které si člověk sám neudělá. Zasténal jsem. Chytil jsem ho za vlasy a pokusil se mu zabránit v pokračování. V žádném případě jsem mu nechtěl kontaminovat ústa svým děkovným projevem. Jenže on se nenechal. A pak už bylo pozdě. Pokusil jsem se v sobě podržet další dávky svého blaha, ale on se vždy postaral, aby ve mně nakonec nezůstala ani kapička. Podíval se na mě. Usmál se a jako mlsná kočka se olíznul. Nakonec ještě provokativně, schválně pomalu, táhnul svůj jazyk přes můj stále se tyčící penis. Opatrně ho schoval zpět do kalhot a přisedl si zpátky vedle mě.

Tohle je jako konec? Celé moje tělo po něm touží. Chce, aby se ho dotýkal. Zanechával na něm značky. A já? Taky se ho chci dotknou. Zjistit, jestli jeho kůže je skutečně taková, jakou jsem si jí představoval. Chci…chci všechno. Jeho. Teď hned. Je mi jedno, jestli si vezme on mě nebo naopak. Je mi jedno, že to bude na svatbě nejlepšího přítele. Je mi jedno, že zaručeně není mezi zvanými hosty. Je mi jedno, že nás někdo může vidět. Klidně i Ben.

„Chci tě!“ Řekl jsem nerozvážně, ale pravdivě.

„Já vím. Ale byla by škoda, nenechat si něco na příště.“ Opět mě překvapil. Zíral jsem na něj. Jaké příště? Kdy? Chci ho teď. Ne někdy jindy. Vytušil to. Nebo to byla jen součást nějakého jeho plánu? Chystal jsem se mu něco říct, ale on mi stiskl rozevřené rty, prudce zaklonil hlavu a vlil do mě dalšího panáka? Kde ho vzal?

„Jmenuju se Charlie.“ To bylo poslední, co jsem slyšel.