Zdál se mi sen. Sen, který se ihned po probuzení rozplynul. Poslední, co jsem si pamatoval, byla postava Charlieho, jak mizí mezi stromy.

„Charlie?!“

„Ben.“ Jeho hlas mě definitivně probral.

„Charlie je majitel saka?“ Zeptal se znovu Ben. Až nyní jsem si uvědomil, že jsem přikrytý. Jeho sakem. Stejné značky.

„Neměl bys být se svou ženou?“

„V tuto chvíli jí raději přenechám v péči kamarádek. Když jsem jí naposledy zahlédl, objímala záchodovou mísu.“ Neovládl jsem se a vyprsknul smíchy. Ben se začal smát taky. Smáli jsme se jako blázni. A pak to na mě přišlo.

„Bene? Musím ti něco říct. A to už tak vtipné nebude.“ Podíval se na mě s otazníky v očích.

„Nevybral jsem si nejlepší příležitost. Jenže už ti nedokážu lhát.“

„Děsíš mě, Alexi! Co se děje?“

„Podej mi ruce.“ Podal. Stiskl jsem mu dlaně k sobě.

„Chci, abys věděl, že je mi jedno, co se teď stane. Chci, abys věděl, že jsi byl jednou z nejlepších věcí, co mě kdy mohla potkat. A v neposlední řadě…držím tě za ruce, ale nemá to žádnou spojitost. Je to jen proto, že nechci dostat pěstí.“ Nenuceně jsem se zasmál. Prohlížel si mě, jako by se mu mohly odpovědi na otázky zobrazit na mém obličeji. Naposledy jsem se mu podíval do očí a pak sklopil hlavu. Netušil jsem, jak se bude tvářit. Nechtěl jsem vidět to opovržení. Bál jsem se.

„Za prvé…“ Zhluboka jsem se nadechl. Drtil jsem jeho ruce ve svých.

„Jsem gay.“ Ruce v mých dlaních s sebou cukly.

„To nejlepší teprve přijde…tys byl ten, koho jsem miloval.“ Dlaně v pevném sevření s sebou znovu cukly. Jednou. Nenávidím tě. Podruhé.Hajzle, zkazil jsi mi nejkrásnější den života. Potřetí. Vypadni, ty hnusná buzno. Pustil jsem jeho ruce a schoval obličej ve svých ještě stále hřejících dlaních. Právě jsem mu řekl své největší tajemství. Nechtěl jsem, aby viděl i slzy. Hlavou mi vířily nejrůznější scénáře. Plivne si na mě. Zmlátí mě. Začne na mě řvát. Nezapomene zmínit, že jsem mu zničil život. Že už mě nikdy nechce vidět. Sežene někoho, kdo mě vyhodí z jeho svatby.

Ne. Nic z toho se nestalo. Čekal jsem cokoliv. Svou rychlostí mi připomněl Charlieho. Mezi těmi hroznými scénáři jsem to pořádně ani nezaznamenal. Najednou prostě seděl těsně vedle mě. Mou hlavu jemně pokládal na své rameno a držel mě pevně kolem ramen.

„Blbečku! Proč jsi mi to neřekl dřív? Né že bych změnil preference. To ne. Na to mám holky až moc rád, ale nějak bychom se s tím pofackovali. A hlavně bych z tebe nedělal mého svědka.“ Hladil mě po zádech. Pomalu. Jemně. A já věděl, že jsem v bezpečí. Že mě ani přes tohle všechno neopustí. Že i přes tohle všechno zůstane mým přítelem.

„Kdo je Charlie?“

„Kluk z obchodu. Viděl jsem ho dvakrát v životě. Nic o něm nevím. Jen to, že má skvělý vkus.“

„A třeba jeho bys zkusit nechtěl? Promiň, to jsem asi říkat neměl.“Pohladil mě po vlasech.

„On zkusil mě. Teda jestli nemám úchylný sny.“ Pokusil jsem se přes stále proudící slzy zasmát. Ben se začal smát. Odtáhnul mě od sebe. Díval jsem se mu do očí. Nic se v nich nezměnilo. Ani špetka nenávisti. Setřel mi hranou ruky slzy.

„Pamatuješ? Tenkrát na střední? Dal jsi jim pěknou nakládačku. Už nikdy se mě ani nedotkli. Tenkrát jsi mi pomohl. Zachránil jsi mě před vzrůstající šikanou. Řekl jsi, že nikdo nebude ubližovat Benymu. Smáli se jak protržení. Až do chvíle, než si se do nich pustil. Na důkaz toho, že mají brát tvá slova vážně. Stal si se pro mě hrdina. Tenkrát jsi totiž přišel za minutu dvanáct. Už měsíce jsem přemýšlel nad sebevraždou. Bál jsem se chodit do školy. Vím, jak ses teď musel bát ty. A věř mi, nikdy v životě by mě ani ve snu nenapadlo tě opustit kvůli takové věci, jakou je jiná orientace. Jsem rád, žes mi to řekl.“ Usmál se na mě. Poplácal mě po zádech a pak vyskočil na nohy.

„Jdeme se bavit mám svatbu a vsadím se, že jsi za celou dobu ještě nebyl na parketě. Jo a…jestli byl Charlie dobrej, získej ho pro sebe.“ Šibalsky na mě mrknul. Málem mě to položilo. Takovou reakci jsem opravdu nečekal. Bral to s takovou lehkostí. Možná skutečně nejsem hnusná buzna.

Bylo pondělí. Konečně jsem pocítil výhodu být pánem svého času. Jen co jsem se probudil, vyrazil jsem do obchodu. Nebyl tam. Možná měl jinou směnu? Zeptal jsem se.

„Kdy bych tady mohl zastihnout Charlieho?“

„Už nikdy. Dnes dal výpověď.“ Srdce se mi na okamžik zastavilo. A pak mě napadla spásná myšlenka.

„Mám něco, co si u mě zapomněl a rád bych mu to vrátil. Nemohl bych na něj dostat kontakt? Adresu? Telefonní číslo? Mail?“

„Bohužel, to jsou soukromá data. Pokud pro něj něco máte, můžete to tady nechat. Ráda mu to předám.“ Nechtěl jsem to sako vracet. Je pryč. Dal výpověď. Kvůli mně? Věděl, že přijdu? Zůstane mi jako památka.

Čas plynul. Stále rychleji. Na mém přátelství s Benem se nic nezměnilo. Má touha po Charliem ale rostla. Myslel jsem na něj. Ze začátku jednou denně. Jenže intervaly se začaly zkracovat a já si jednoho krásného dne uvědomil, že na něj myslím nepřetržitě. Jeho tmavé oči. Krásný úsměv. Prsty dotýkající se mé kůže. Jeho polibky. I Ben si toho všimnul. Ani jeden z nás netušil, jak najít jehlu v kupce sena. Žije tady tolik lidí. Jak najít jednoho? Netušil jsem. Ani já, ani Ben.

Jenže, jak už jsem se v minulosti mnohokrát poučil…náhody se dějí. A tak jsem jednoho dne při bloudění městem zaslechl kousek od sebe nadšené zavolání.

„Charlie?!“ Při tom jméně se mi naježily chloupky na zátylku. Podíval jsem se směrem, odkud se nesl hlas. Stál tam. Vyděšený. Překvapený. Šel k němu. Nějaký muž. Opálený. Blonďák. Vypadal sice jako andílek, ale i na tu dálku jsem v jeho tváři viděl něco víc. Něco, co značilo, že jestli spolu kdy něco měli, byl on tím dominantním. Rázný krok. Skoro až vojenský. Rychlý. Charlie začal couvat. Zmateně se rozhlédl po okolí. Vždyť je kolem spousta lidí. Proč mám pocit, že se ho bojí? Mluví spolu. Ne. Z gest bych řekl, že se spíš hádají. Hlasy začínají být zvučnější. Nepřemýšlím. Jdu blíž. Blíž, abych slyšel. Blíž, abych viděl. Tak jako tenkrát. Když ta banda idiotů šikanovala Benyho.

„Skončilo to Kristiane, nechápu, co na tom nemůžeš pochopit. Je to dva roky. Už se s tím konečně smiř.“

„Skončí to, teprve až já řeknu. A já ještě nic takového neřekl.“ Jednám impulzivně. Jako tenkrát. Najednou stojím za Charliem. Pokládám mu ruku na rameno. Vyděšeně se na mě otočí. Oči plné strachu.

„Ahoj Charlie. Všechno v pořádku? Můžeme jít?“ Usmívám se na něj. A celou dobu sleduju toho agresivního anděla.

„Takže ty mi za zádama šukáš s jiným? Ty kurvo jedna prodejná?“Vyštěkne muž, až se po něm několik lidí ohlédne.

„Dva roky Kristiane. Dva roky už nejsem tvoje hračka. Slyšíš? Nějak si to přeber v té své palici a nech mě konečně žít!“ Křičí na něj Charlie. Lidé se zastavují a nevědomky utvářejí malé hloučky.

„Co je na něm lepšího než na mě? Kouří ti ho nebo mu ho kouříš ty? Tak, jak jsem tě to naučil. Polykáš poslušně do poslední kapky?“ Kristian řve už na celou ulici. Je mi to jedno. Vzpomínka na Charlieho dokonalého kouření mě přivede do varu. Je mi jedno, co spolu měli. Je mi jedno, kdo dělal do koho. Je mi jedno, kdo byl ten s bičem a kdo byl ten v poutech. I když z toho, co jsem slyšel, jsou mi odpovědi jasné. Stisknu Charliemu rameno.

„Jdeme!“ Otočím ho zády ke Kristianovi, který je vzteky bez sebe.

Je to jen zlomek vteřiny. Otáčím se. Chci odejít. S Charliem. Nechci, aby byl něčí loutka. Hračka. Nechci, aby musel snášet takový výstup před lidmi na ulici. Nechci, aby se bál.

Těsně před tím, než se definitivně otočím zády, zahlédnu Kristiana. Svírá v ruce nůž. Rozebíhá se. Proti Charliemu. Nevidí ho. Je k němu zády. Probudí se ve mně dávno zapomenutá rychlost i obratnost. Karate. Základní i střední škola. Patřil jsem k nejlepším. Kdysi.

„CHARLIE!!!“ Zařvu a současně ho ve stejném okamžiku zasáhnu podrážkou mezi lopatky. Srazím ho k zemi. Možná jsem mu vyrazil i dech. Ale je daleko. Dostatečně daleko od napřažené ruky s nožem.

Pojistil jsem se. Kdyby se mi to náhodou nepodařilo. Obranný pohyb ruky. Ruky, která měla zabránit noži, aby ho bodnul přímo do zad. Noži, který mi právě v tomto okamžiku pronikal na skrz. Nevnímám bolest. Nevnímám krev. Hledám Charlieho. Vyděšeně na mě zírá. Křičí moje jméno. Nevím, jak to dokázal, ale je u mě. Opatrně se dotýká mé krvácející ruky. Těká očima z nože trčícího skrz na mě. Volnou rukou ho k sobě přitisknu. Až nyní si uvědomuju, že hlouček lidí mezitím stihl zpacifikovat Kristiana. Někdo volá sanitku. Někdo policisty. Nějaký muž přidržuje Kristianovu hlavu podrážkou své boty v těsné blízkosti země. Slyším houkání sirén. Opatrně klesám na kolena. Začíná se mi před očima dělat mlha a šero.

„Neumři mi!“ Pleskne mě po obličeji studená ruka. Snažím se soustředit. Dívám se na něj, ale obraz se začíná rozpadat. Přivírám oči.

„ALEXI!!!“ Slyším jeho hlas. Pleská mě jemně přes tváře. Nedokážu otevřít oči. Chtěl bych. Chtěl bych ho vidět. Co když by to bylo naposledy? A pak mě najednou pohltí prázdnota.

Probudí mě hlasy. Jsem v nemocnici. Ten pach bych poznal kdykoliv. Nedokážu je rozlišit. Je jich několik. Otevírám oči. Pomalu. Opatrně. Musím je nechat, aby si přivykly světlu. Siluety začínají získávat obrysy. Ben. Jeho žena. Charlie. Doktor. Ben stojí čelem ke mně, trvá nějakou dobu, než si uvědomí, že ho sleduju. Zarazí se v půlce věty. Dívá se na mě. Zvláštně. Jinak. Nespouštím ho z očí. Jde ke mně. Všichni se na nás dívají.

„Blbečku! Víš, jak jsme se všichni báli?“ Opatrně mě vytáhne do sedu a uvolní místo Charliemu. Vlhnou mu oči. Klapnou dveře. Vrhne se mi kolem krku, až málem zase zaujmu polohu ležmo. Pláče. Cítím jeho slzy. Nechci, aby plakal. Lehce ho líbnu na ucho. Jediné místo, na které dosáhnu.

„Já se o tebe tak moc bál Alexi. Tak strašně jsem se bál. Bál jsem se, že jsem tě navždycky ztratil. Že tě ten magor zabil. Že mi umřeš v náručí a já nebudu schopný ti nijak pomoct. Nijak tě zachránit. Slib mi, že už mi to nikdy neuděláš!“

Dívá se na mě těma nádhernýma očima, ze kterých stále ještě tečou slzy. Líbám ho na červené, mokré tváře. Na dokonalé, chvějící se rty.

„Pod jednou podmínkou.“ Pod tíhou dalšího polibku jen souhlasně pokývá hlavou.

„Miluju tě. Nechci, aby ses mi zase někam ztratil. Nemůžu bez tebe fungovat. Ben ti to určitě řekl.“ Místo odpovědi mě políbí. Dlaní mě pošle zpátky do peřin. Opatrně prsty přejede přes místo, kde mi pod žebry zuřivě bije srdce. Jen pro něj. Ohne se k němu. I přes látku trika cítím jeho horký dech.

„Taky tě miluju. Už se nikam neztratím.“