Opravdu se to stalo?

Kapitola 2

 

 

        Opravdu se to stalo?

        Něco v něm tomu odmítalo uvěřit. Úsměv zamrzl na jeho tváři. Postupně se roztekl v odtažitou, odměřenou masku.

        Mladý princ byl zaskočený. Chápal, co to znamená. Uvědomoval si situaci. Docházela mu čím dál důrazněji.

        To myslí Ran vážně?! Nemohl něco naznačit předem? Před večeří?! Opravdu to udělal zrovna takhle?!

        Kalarsiel si byl vědom toho, že na něho všichni hledí. Čekají. Sledují každý jeho pohyb. Jediný, kdo mohl rozetnout situaci, byl totiž on.

        „Díky, Ranmile!“ spílal mu v duchu.

        Vzal si ubrousek. Důstojně si otřel nudli z tváře i flek z oblečení. Následně přendal ubrousek z pravé ruky do levé. Lžící vylovil prsten z polévky. Otřel ho. Odložil ubrousek. Prsten mu zůstal v rukách.

        Fajn. Co teď? Zpytavě si prohlížel ten stříbrný kroužek s lebkou a safíry.

        Vždy počítal s tím, že uzavře politicky výhodný sňatek! Koneckonců před pár dny vedl s matkou dialog o tom, že by bylo velmi příhodné upevnit spojenectví právě jejich rodů sňatkem. Vnímal to jako pobídku k tomu, aby zvažoval zasnoubení s Ilken.

        Nečekal ovšem, že k jakýmkoli zásnubám dojde tak rychle. Proč hned první den? Proč takto? Mohli si o tom promluvit…

        Jenže to se nestalo.

        Nepředpokládal, že zrovna jeho požádá zrovna Ranmil. Na druhou stranu…

        „Nemůžu odmítnout!“

        To uvědomění ho plně zasáhlo. Potřebují stvrdit jejich spojenectví. Polknul. Zhluboka se nadechl a vydechl. Na okamžik zavřel oči, než je opět otevřel.

        Věnoval Ranmilovi dlouhý nic neříkající pohled. Viděl jeho rozšířené modré oči i ruku nataženou jeho směrem, jakoby na něco čekal.

        Nasadil si prsten.

        Dal tak znamení, že jeho žádost přijal.

        „Blbost,“ odfrkl si Arval vedle něho tiše, aby to mohl slyšet jenom Kali.

 

        Ilken se na staršího bratra pobaveně culila. Princi Alfmedovi ztvrdly rysy tváře v neurčitě odtažitou grimasu. Cilnertas se mile usmíval. Farnamiel si na rtech držel vlídný zdvořilý úsměv a oběma královnám spadl kámen ze srdce. Král Arimusalf dokonce vstal a podle tradice pronesl přípitek na zdraví snoubenců, který po něm zopakovala i královna Danivila a všichni ostatní se připojili.

        Atmosféra u stolu se překvapivě uvolnila, alespoň u většiny přísedících, a konverzace v čele stolu vřele pokračovala. Jen princ Ranmil jedl jako tělo bez duše svou polévku, kterou docela zapomněl, že nesnáší, zatímco ho princ Arvalmiel probodával temnými pohledy.

        Kalarsiel mlčel. Měl pocit, že ho ten kroužek na prstu pálí. Jeho výraz byl jako vytesaný do kamene. Pečlivě krájel každé sousto. Choval se tak způsobně jako snad nikdy předtím. Svému snoubenci už nevěnoval jediný další pohled. Ostatně Ranmil činil taktéž.

        Jeden chod střídal druhý, až přišel na řadu ten poslední a večeře skončila. To znamenalo jediné – pokračování obřadu.

        Služebné už dávno připravily zásnubní salonek. Královny vstaly od stolu a obdařily své syny zářivými úsměvy.

        Kalarsiel se důstojně zvedl a na Ranmila se vážně zadíval. Ten ale nebyl schopen pohled opětovat ani matce, ani jemu.

        Služebná u dveří do jídelního salonku potvrdila kývnutím, že je vše připraveno a oba princové se v doprovodu svých matek vydali do salonku, zanechávajíce zbytek svých rodin jejich zábavám.

 

        Princové šli mlčky. Tvářili se vážně. Oproti tomu se obě královny šťastně usmívaly. Ransis se na snoubence několikrát otočila.

        „Nemusíte být tak upjatí,“ vyjádřila se k jejich postojům. „Nespěchejte, máte času, kolik potřebujete.“

        „Přesně tak,“ přisvědčila své přítelkyni Danivila. „Žádné obavy, vše bude v pořádku,“ snažila se jim dodat odvahu.

        Ranmil nemohl věřit vlastním uším. Vážně? V pořádku? Jak by mohlo?! Nespadly jejich matky z višně? Nebo ještě lépe ze švestky?

        To už ale dorazili ke dveřím salonku.

        „Promluvte si,“ vyzvala je Kalarsielova matka. „Můžete se políbit,“ dodala a v očích se jí pobaveně zajiskřilo. „Ale chcete-li radu, jinačí intimnosti si nechte na lepší příležitost, salonek k tomu není uzpůsoben,“ pošeptala jim.

        Po těch slovech Ranmil zrudl až za ušima. Bylo toho na něj moc. Chtěl někam zmizet. Pryč od rodičů. Musí to přece Kalovi nějak vysvětlit!

        Vzal za kliku a vstoupil do místnosti připravené k dokončení zásnubního rituálu.

        Ani Kalarsiel se ke slovům jejich matek nijak nevyjádřil. Pouze kývl na srozuměnou a vstoupil za Ranmilem.

        Dveře se za nimi uzavřely.

 

        Pohlédli na sebe hodnotícími pohledy.

        Kalarsiel byl pohledný, štíhlý, s jemnými rysy tváře a světlými vlasy ke kolenům.

        Ranmil měl atletickou postavu. Veselé oči s jiskřičkami života. Vlasy krátké a hnědé. A teď navíc tvář plnou rozpaků, když mu z úst unikla otázka: „Vážně tě můžu políbit?“

        Kalarsielovi cuklo v koutku.

        „Co myslíš?“ opáčil. „Třeba políbím já tebe dříve,“ věnoval svému protějšku škádlivý úsměv.

        Ranmil překvapeně zamrkal.

        „O tom pochybuji,“ oplatil mu, ačkoliv se zdaleka necítil tak sebejistě, jak se snažil působit.

        „Chceš se vsadit?“ uculil se Kali. Než ale mohl přejít k činům, Ranmil zvážněl. Dokonce uhnul pohledem!

        „Opravdu se stalo, to co říkali?“ Vždycky měl za to, že se prsten musí vyvolené/mu vhodit do nápoje. Na tuto odlišnost jejich zvyků si nemohl vzpomenout…

        „Jsme zasnoubení?“ Pohled mu mimoděk padl na tác s nůžkami, kterýžto na jeho otázku odpovídal beze slov.

        „Proč jsi to přijal?“ nechápal. Bylo snad možné, aby se Kalovi líbil?

        Jenže Kalarsielů výraz se změnil na nečitelný a to Ranmilovi na jistotě zrovna nepřidalo.

        „Požádal jsi mě,“ řekl, jako by to snad říkalo vše. „Mezi našimi zeměmi je třeba obnovit spojenectví. Jak jinak než sňatkem lépe demonstrovat propojení obou zemí? Uvědomuji si to. Předpokládám, že proto jsi mě požádal.“ Kali si Rana zkoumavě prohlížel. „Nemohl bych si dovolit tě urazit odmítnutím…,“ vydechl. Opravdu musí řešit tak zjevnou věc?

        „Samozřejmě, že mě to zaskočilo…,“ dodal. „Mohl jsi alespoň něco naznačit předem…“ „Mohlo se to celé provést méně…, prostě provést vhodněji!“ postěžoval si alespoň v duchu.

        Ranmilovi se Kalova slova zarývala hluboko pod kůži. Hořce se uchechtl. Napadlo ho, že by mu mohl říct: „No jistě! Přesně tak to bylo. Jo, mohlo se to udělat lépe, ale víš, jak rád všechny šokuji. Takhle to bylo správně efektní!“ Vždyť by mu to vlastně bylo i podobné, ne?

        Jenže to nedokázal. Najednou nepřipadalo v úvahu Kalovi lhát. To prostě nechtěl. Přeci nezaloží manželství na lži, to by vůči němu nebylo fér…

        „Ne, to jsem nemohl…,“ povzdechl si a nervózně si zkousl ret. „Byla to nehoda,“ přiznal neochotně. „Vůbec jsem tě nechtěl požádat o ruku, jen jsem si hrál s prstenem, čekal na další chod a pak… ty švestky a jak ses uculoval… Vyklouzl mi z prstů, nic to neznamenalo!“ vyhrkl, jako by se obhajoval.

        Pro Kalarsiela to ovšem jako obhajoba rozhodně neznělo. Nehoda? Nic to neznamenalo? Do jeho očí se promítlo něco velmi chladného.

        „Říkáš, že jsi mě požádal nechtěně?“ zopakoval. „Omylem?“ znělo to jako zasyčení. Pevně semkl rty a pohodil hlavou.

        „Tche!“ sykl. „To poněkud uráží mě,“ sdělil mu odměřeně.

        Ranmil se změny v Kalově chování lekl.

        „Nechtěl jsem tě urazit!“ vzdoroval jeho chladným očím. „Ale ani ti nechci lhát… Pokud tě to, jak říkáš, uráží, vrať mi můj prsten a ukončeme to,“ vyzval ho vážně. „Přijmu veškerou zodpovědnost,“ ujistil ho odhodlaně.

        Kalarsiel svého snoubence probodával pohledem.

        „Výborně,“ odtušil odměřeně. „Přijmeš zodpovědnost… Jak přesně? Máš pocit, že vyvolání skandálu místo spojenectví našim zemím prospěje?“

        Takhle nad tím ale Ran nepřemýšlel.

        „A co tedy navrhuješ?“ zeptal se.

        Kali přimhouřil oči. Stálo ho velké úsilí potlačovat vztek a pobouření, které cítil.

        „Skutečně ti možnost manželství se mnou přijde tak nepředstavitelná?“ zeptal se.

        Co?

        „Ne! Jistě že ne…,“ ohradil se Ran a do tváří se mi opět nahrnuly rozpaky. Tak to přece není!

        Kalarsiel kývl.

        „Hm,“ zabručel podrážděně. Připadalo mu, že tento rozhovor vůbec nikam nevede.

        „A tobě?“ špitl Ranmil.

        „To je špatná otázka,“ ujistil ho Kali. „Já tvoji žádost přijal,“ zdůraznil poslední slovo a probodl Ranmila tak ostrým pohledem až mu zatrnulo.

        „Jediná chvíle, kdy jsi mohl říct, že je to omyl, byla na večeři, bezprostředně po tom činu!“ rozčiloval se avský princ. „Právě teď jsi to ty, kdo mě odmítá v zásnubním salonku… Pokud bych měl vyjít s tím, že to byl vtip a že jsi to vůbec nemyslel vážně, musel bych tě za takovou urážku zabít sám…“ „Chápeš vůbec, do jaké situaci jsi mě dostal?“ nadával mu Kal v duchu.

        Ranmil zamrkal. Nevěděl, jestli se má ušklíbat nad představou Kala, jak se ho snaží zabít, nebo se dál kát za to, že to celé způsobil. Možná, že by jeho smrt vše vyřešila?

        „Chceš to tak?“ musel se zeptat.

        „Ano. Jsem připravený obětovat svoje štěstí pro dobro svojí země,“ odpověděl Kal odměřeně. Možná, že za jiných okolností by volil jiná slova, ale takhle… Měl pocit, že než se k něčemu dopracují, sežere ho jeho vnitřní vztek zaživa.

        „Jsi připravený přijmout můj prsten?“ zeptal se Ranmila rezervovaným tónem.

        Na tuhle otázku mohl princ Ranmil reagovat jediným způsobem. Přikývl.

        „Ano, jsem,“ vydechl a přikročil k němu. S vážnou elegancí natáhl připravenou ruku.

        Kalarsiel sňal z prstu svůj prsten a s vážným výrazem jej nasadil na Ranův prsteníček.

        Ranmil si šperk prohlédl. Byl rovněž stříbrný a rovněž se safírem vloženým do stříbra připomínajícího cípy růže. Připadalo mu, jako by mu nasadili okovy.

        „Máš už nějakou představu co potom?“ Ran nikdy o manželství přímo neuvažoval, nevěděl jak si to představit… „Třeba kde budeme žít a tak…,“ uculil se. Vždy se se vším vážným vyrovnával pomocí žertíků.

        „Ty jsi strašně hrr, víš to?“ povzdechl si Kali. „Já bych žil raději v Avě, ty nejspíš u vás… Možná by nebylo od věci cestovat a jeden druhému naše země ukázat, poznat je… Nemusíme se rozhodnout hned… a nic nám nejspíš nebude bránit v tom, abychom žili půl roku na jednom místě a dalšího půl roku na jiném…“

        Ranmil se uchechtl.

        „To zní fér.“

        Kalarsiel se pousmál. Jeho podráždění se přeci jen zmírnilo.

        „Je možné, že by se nasazením prstenu atmosféra mezi námi uvolnila?“ přemítal Ran.

        Zbývala poslední věc…

 

        Ran si sáhl do vlasů a odepnul sponku poutající mu k hlavě copánek nezadaných, pramen vlasů značící, že mládenec je dosud svobodný a nedal nikomu svůj slib. Což se ovšem právě teď mělo změnit.

        Kali ho napodobil. V Avě nebylo zvykem si nijak zvlášť zkracovat vlasy až do úplné dospělosti. (Samozřejmě se prováděla obvyklá údržba jako zastřihávání konců apod. Od jisté doby (podle rychlosti růstu vlasového porostu) bylo obvyklé udržování takové délky, aby si na vlasy jejich nositelé nešlapali.) Kal měl dva kratší prameny (dosahovaly mu jen pod žebra) sepnuté kousek pod úrovní brady tak, aby mu z obou stran lemovaly obličej. Zbytek vlasů nosil vzadu, v různých úpravách. Toho dne je měl spojené zhruba v půli zad, odkud mu až dolů tvořily volný cop.

        Svůj mládenecký copánek nosil spletený mezi ostatními vlasy. Musel si tedy rozpustit celou zadní hřívu, aby ten správný copánek vymotal. Přetáhl si ho přes rameno dopředu a věnoval Ranmilovi pohled.

        Ten celý Kalův zápas s vlasy sledoval a měl co dělat, aby tu chvíli nenarušil smíchem.

        „Začneš?“ vyzval ho s úsměvem.

        Kali jeho úsměv opětoval. „Dobře,“ souhlasil a vzal ze stolu nůžky.

 

        „Já, Valanel Nilram Kalarsiel Laustritas Alvard, přijímám tebe za svého snoubence,“ začal Kalarsiel s odříkáním zásnubního slibu.

        „Dělá si legraci?“ prolétlo Ranovi hlavou, když slyšel jeho čtvrté jméno. Úsměv na rtech mu dočista zamrzl.

        „Zavazuji se, že do roka a do dne s tebou stanu před bohy a před svědky pronesu slib, kterým z tebe učiním svého manžela. Budu stát po tvém boku v dobrém i ve zlém,“ pokračoval Kalarsiel.

        „Na důkaz mých slov přijmi mé vlasy,“ svůj cop přestřihl zhruba v polovině. „Tímto se vzdávám své mládenecké svobody. Od této chvíle jsou naše cesty propojeny,“ pronesl a vlasy mu podal.

        Ranmil opatrně, jemně s jakousi nevěřícností převzal pramen snoubencových vlasů a pohladil ho prstem. Byly tak hebké a jemné… A rozpaky v Kalarsielově tváři mu připadly roztomilé. Polkl.

        Tak jo… Nadechl se, převzal nůžky a odhodlaně se Kalovi zadíval přímo do očí.

        „Já, Ranmil Areaevan Walari Laustritas Dalenran, přijímám tebe za svého snoubence. Zavazuji se, že do roka a do dne s tebou stanu před bohy a před svědky pronesu slib, kterým z tebe učiním svého manžela. Budu stát po tvém boku v dobrém i ve zlém. Na důkaz mých slov, přijmi mé vlasy." S každým z těch slov cítil sílící nervozitu a tíhu vysloveného.

        Kalarsiel mu pohled pevně oplácel. Snad jen v jednu chvíli překvapeně rozšířil oči. „My máme stejné osudové jméno?! Znamená to něco?“ ptal se sám sebe nevěřícně.

        Ranmil vlasy ustřihl téměř u hlavy. Vzdával se tak jediného delšího pramene, který si na hlavě doposud ponechával. Zlatou sponu nesundával. Ponechal ji na copánku, která tak jak byl, podal Kalarsielovi.

        „Tímto se vzdávám své mládenecké svobody. Od této chvíle jsou naše cesty propojeny,“ dokončil slib ve stejném znění jako Kali.

        Ten přijal Ranův copánek. Jeho vlasy byly příjemné na dotek… Neuvěřitelné… Cítil horkost, která se protivně rozlézala celým jeho tělem. Proč měl najednou pocit, že je tu nějak málo vzduchu?

        Ranmil uhnul pohledem. Nůžky vrátil na jejich místo. Zbylé vlasy si na hlavě prohrábl dlaní.

        „To je děsný nezvyk,“ zakřenil se na Kala. Potřeboval celou situaci nějak odlehčit.

        Kali mu úkřen oplatit. Jemu ovšem stačilo potřást hlavou a jeho vlasy se poskládaly, jak uznaly za vhodné.

 

        Culili se na sebe. Každý vlasy toho druhého ve svých rukou. Tedy Ran si Kalovy vlasy přehodil přes levé předloktí, protože na střihání potřeboval mít ruce volné a amulety, ve kterých snoubenci obvykle nosí vlasy svého protějšku, neměli ještě připraveny. Za tak krátkou chvíli by je žádný zlatník nedokázal vyrobit. 

        Hnědovlasý princ přemýšlel, co se světlým copem Kalarsielových vlasů. Absence amuletu tuto otázku dost komplikovala. Měl by ho nějak stočit? Schovat do kapsy? Omotat jako šálu kolem krku?

        „Stejně jsi na něco zapomněl,“ pronesl jeho protějšek potutelně.

        Ran k němu tázavě vzhlédl. Ihned si vzpomněl na ty řeči o polibku na začátku. Jak by mohl zapomenout?

        Jenže to už stál Kalarsiel u něho. Položil mu levou ruku na rameno. Přitáhl se a zaútočil na jeho rty. Políbil ho.

        Ranmilovy tváře zčervenaly od rozpaků. Instinktivně mu položil dlaně na pas. Celého ho to spojení rozechvělo. Oplácel mu polibek. Nechtěl, aby to skončilo…

        Jenže Kalarsiel se odtáhl.

 

        „Říkal jsem, že tě políbím dřív,“ vydechl Kali a uculil se.

        „To bylo podlé, víš o tom?“ uchechtl se Ran. „Ale uznávám svou prohru,“ dodal a začal si namotávat dlouhý copánek na dlaň.

        Kali se uculil.

        „Co když budu takové podlosti provádět častěji?“ nadnesl provokativně.

        „Pak se budeš muset smířit s tím, že umím být podlejší,“ oplatil mu Ran. Napadlo ho mu hned polibek oplatit. Rty ho ještě brněly. Strašně by ho chtěl znovu políbit. Uvnitř ho to pomyšlení ale skoro zděsilo.

        „Myslíš?“ Kalarsielovi zajiskřilo v očích.

        „Pokud máme poznávat své země, předpokládám, že nebudeš mít nic proti tomu, vyjet si zítra dopoledne na projížďku?“ Tváře Ranovy hořely. Potřeboval změnit téma.

        „Vůbec ne,“ ujistil ho Kali. „Projížďka je skvělý nápad.“

        „Výborně. Alespoň bude nějaká zábava. To víš, na plivání pecek jsme už asi staří,“ protáhl a zakřenil se.

        Kali mu úkřen oplatil.

        „A přitom pořád nevíme, kdo z nás dvou doplivne dál…,“ poznamenal. „Já doufal, že tentokrát to rozetneme. Tak nic.“

        Ranovi to nedalo a zasmál se.

        „Jsme tedy hotovi?“

        „Myslím, že ano,“ přikývl Kalarsiel. „Otázka je, co si na nás nachystali, až vylezeme…“

        Jak znal poměry na svém zámku, podnikaví lidé jim už i zajistili jejich společný pokoj… Tuto myšlenku se raději snažil okamžitě zahnat. Stejně jako tu druhou, která říkala, že o tomto zasnoubení si už snad povídají i myši ve sklepě…

        „Co by si měli chystat?“ ptal se Ran a vykročil ke dveřím. „Rozejdeme se každý do svého pokoje a vyspíme se?“ nadhodil, když bral za kliku a otevřel dveře.

        Kal se shovívavě usmál.

        „Tak o tom pochybuji,“ zkonstatoval.

 

        Pravdivost Kalových slov se prokázala vzápětí. Hned přede dveřmi trpělivě vyčkávaly dvě služebné.

        „Mladí pánové,“ uklonily se. „Prosím, následujte nás, vaše lázeň je již připravena.“