Byla to pecka!

Prolog

          Pokud na světě existovalo něco, co princ Ranmil opravdu nenáviděl, byla to nuda. „Copak tohle je nějaká oslava?“ říkal si. Prý: „Bude to legrace, uvidíš,“ ujišťovala ho matka během cesty. Během té dlouhé, předlouhé, téměř nekonečné cesty, kdy mířili na oslavu desátých narozenin prince Kalarsiela. Což o to, jejich rodiny se přátelily snad odjakživa. S Kalim, který byl od Ranmila o půl roku starší, (i s jeho bratry) se vždy dalo něco podniknout, jenže dnes…

          Prý legrace. Houby s octem!

          Namísto zábavy se na zámku krále Timiliela tak akorát sešla spousta významných lidí s neutichající potřebou probírat všelijaké politické hlouposti! Dospělí své ratolesti odložili do salonku jako nepotřebná zavazadla a věnovali se svému programu.

          „Dohlédněte na své mladší sourozence,“ kladly matky na srdce svým nejstarším synům, Alfmedovi s Farnamielem, předtím, než je opustily.

 

          „To už nás mohli rovnou zavřít s kronikou do učebny dějepravy!“ stěžoval si Ranmil v duchu. S Alfem totiž byla zhruba stejná legrace jako s jejich nejnudnějším učitelem! A pokud existoval někdo, koho situace těšila ještě méně než Rana, byl to právě jeho o šest let starší bratr.

          Nálada vázla na všech frontách.

          Nakonec princ Alfmed prohlásil, že s děckama se zahazovat nebude, a odešel kdovíkam oddaně následován o tři roky mladším Farnamielem.

          „Nedělejte tu žádné hlouposti!“ přikázal Alf ve dveřích a přelétl všechny zbylé prince a princeznu přísným pohledem. Záhy klíč zarachotil v zámku a bylo vymalováno. Zůstali zamčení.

 

          Ranmila to iritovalo. Byl tím, kdo jako první přiskočil ke dveřím a o nesporném faktu se přesvědčil. Princ Arvalmiel se dostal ke klice až po něm, ale objev učinil totožný.

          Ranmil se rozhlédl po salonku.

          Sedmiletá Ilken vsedě na židličce pohupovala nožičkami a škaredila se na mísu plnou uzrálých švestek položenou na stolku uprostřed místnosti. Nejmladší Cilnertas seděl na koberci, nepřítomně hleděl před sebe a natáčel si dlouhé světlé vlásky na prstíky. Arval nasupeně kopal do dveří. A sám Kalarsiel se tvářil navýsost otráveně. Seděl na židli a jedl už druhou švestku, jako by se ho nic netýkalo.

          „To je na nic!“ odfrkl si Ranmil.

          Že se nudil on, s tím se potýkal často, ale že se oslavenec může unudit k smrti na vlastní narozeniny? To bylo něco naprosto nepřípustného!

          „Pojďme něco dělat!“ vyzval je.

          Ilken, Cilnertas i Kalarsiel se po něm ohlédli. Dokonce i Arvalmiel přestal zápasit s dveřmi.

          „A co jako?“ prohodil pohrdlivě. „Tohle je salon pro návštěvy, není tu žádná zábava.“

          Ranmila ale prohlášení o rok mladšího prince z míry nevyvedlo.

          „Tak si nějakou uděláme!“ navrhl, přiskočil ke Kalarsielovi, který si právě bral z misky další švestku, a plod mu vytrhl z ruky.

          „Co třeba… zahrát si hru…, kdo doplivne dál švestkovou pecku?“ navrhl a do šťavnatého ovoce se zakousl, až mu sladká dužina stékala po bradě.

          „Tady…?“ reagoval Arval podrážděně. V očích měl stále něco odmítavého. „To je blbost!“

          „Nebuď labuť, z terasy myslím,“ ukázal Ranmil na prosklené dveře. Popadl misku a uculil se na Kalarsiela.

          „Vsadím se, že doplivnu dál než ty!“ napřímil se do celé své výše a vyzývavě na staršího blondýna zahlížel. Ten ho okamžik ještě zkoumavě pozoroval, než se mu přeci jen koutky zdvihly do úkřenu.

          „Na to zapomeň!“ přijal Ranmilovu výzvu a v tu ránu byl na nohou a kráčel směrem na balkon.

          „Kali!“ zvolal Arval dotčeně a následoval svého bratra původně s úmyslem ho zadržet. Když však všichni čtyři princové i s princeznou stáli u kamenného zábradlí a Ran s Kalim dojídali své první švestky, rozhodl se k zábavě přeci jen připojit. Nemůže se přeci nechat zahanbit! Rozhodně ne Ranmilem!

 

          Ranmil s Kalarsielem se na sebe culili a závodili, kdo sní své ovoce jako první. Když měli hotovo, zapřeli se rukama o zábradlí, pecky připravené v ústech.

          „Ilken, odpočítej nám to!“ vyzval Ranmil svou sestřičku.

          Brunetka se zasmála.

          „Tři…, dva…, jedna…, TEĎ!“ zvolala.

          Chlapci vyplivli pecky a vyklonili se, aby viděli, kam dopadly.

          Skončilo to nerozhodně.

 

          „Další kolo!“ požadoval se smíchem od ucha k uchu Ranmil.

          „Taky hraju,“ oznámil Arvalmiel.

          „Můžu taky?“ chtěl vědět Cilnertas.

          „Taky chci!“ přidala se i Ilken, které odpočívání startu starším chlapcům nestačilo.

          Brzy už všichni jedli švestky a plivali pecky z terasy v prvním patře zámku. Smáli se a bavili se.

          Nehlídali si čas. Nestarali se o nic jiného než o svou hru…

 

          A pak, když už v míse zbývalo jen posledních sedm švestek, se dveře do salonku za jejich zády opět otevřely.

          Alfmed s Farnamielem se zarazili. Farnamiel tázavě vzhlédl k Alfimu, jako by se ho ptal, co teď.

          Děti na terase si právě odplivly a začaly se (po kolikáté už?) smát a dohadovat, kdo doplivl dál.

          „Dost!“ zahřměl Alfmed rozhodně a rázně k nim nakráčel. „Okamžitě přestaňte!“ rozkázal.

          Farnamiel nejstaršího prince mlčky a poslušně následoval.

          Děti sebou poplašeně škubly a otočily se. Jako první se vzpamatoval Ranmil.

          „Ani omylem!“ oponoval bratrovi a hbitě hmátl po míse stojící na stolku na terase.

          Alf však jeho pohyb postřehl a mísu zachytil ve stejný okamžik.

          „Jen si hrajeme, neděláme nic špatného!“ hájil Ran jejich zábavu.

          „Opravdu?“ sykl Alf nebezpečně.  „Plivat pecky je podle tebe důstojná zábava pro prince?!“

          Ranmil bratrovi asi dva údery srdce vzdoroval pohledem. Nechtěl přestat. Bavili se! Co tu měli podle něj dělat?!

          Nakonec ale mísu pustil s vědomím, že Alfiho stejně nepřepere.

          „Tak si zahraj s námi a uvidíš!“ navrhl mu namísto přetahování. „Když doplivneš dál než my, tak přestaneme. A když ne, seženeš nám další švestky.“ Založil si ruce.

          Alfmed váhal jen chviličku. Přelétl děti pohledem, kouknul do mísy na zbylé švestky a nakonec se ušklíbnul.

          „Dobrá, jak chceš,“ souhlasil. Jeho hlas však zněl spíš jako výhrůžka. Vzal si švestku a podal mísu Ranovi. „Řekni, až budeš připraven,“ vyzval ho.

          Farnamiel napodobil nejstaršího z princů a i on si váhavě přivlastnil jednu švestku. Ostatní se přidali a rozebrali si zbylé „střelivo“.

          Dojedli.

          Připravili se.

          Odpočet zastal Alf pomocí prstů…

          Odplivli!

          Ran s Kalem a Arvem byli zhruba nastejno. Ilken přeplivla Cilnerta jen o kousíček. Alfmed vedoucí trojici trumfnul o necelý metr a spokojeně se napřímil.

          V té chvíli si Farnamiel konečně pošteloval pecku v ústech. Chtěl ji vyplivnout, ale jak spěchal, spíš jenom neškodně vyfoukl vzduch. Pecka neletěla ani tak rychle, ani tak daleko jako u ostatních, zato zcela přesně trefila kendinorského krále do týla…

***

          O necelých devět let později stál Kalarsiel na témže balkonku. Hleděl do krajiny před sebou. Dobře viděl na slivoň, která se na zahradě ujala. Občas si říkal, z čí pecky tehdy vzešla.

          Od oslavy svých desátých narozenin se s princem Ranmilem neviděl. To se však mělo brzy změnit.