Andrew Anderson

Auto zastavilo a já si mohl hluboce oddychnout. Do pytle! Kdo tyhle krámy zvaný auta vymyslel? Jsou neskutečně nepohodlný a dělá se mi z nich špatně. Když jsem vystoupil, třikrát jsem se zhluboka nadechl a potlačil nával nevolnosti. Můj kámoš, který řídil, se zasmál a řekl, že ještě neviděl upíra, kterého by skolilo něco tak prostého jako auto. „Jdi na mě zlehka, příteli. Každý má nějakou slabinu, víš?,“ usmál jsem se a nasadil si hnědý klobouk. „Jezdit pro mě nemusíš,“ mávnul jsem na něj rukou a zapálil si. „Protože jestli tenhle krám ještě někdy využiju, přísahám, že to někdo parádně schytá, kapišto?“ Přikývl a zavřel okýnko. Dal mi poslední sbohem a odjel. Vydechl jsem oblak kouře a zadíval se na školní budovu před sebou. Hoho! Tak tady je? No neříkejte. Kdo by si to pomyslel. Ten, černý mág, nejčernější z nejčernějších, šéf podsvětí a učí tu děti jak počítat a psát. Zasmál jsem se. To je parodie! A trochu i roztomilý. Tak přeci jen má slabost, které bych mohl využít. Zazvonil jsem na sekretariát a počkal, až mě pustí dovnitř. Samozřejmě jsem dveře mohl normálně vyrvat ručně, ale to by nebylo moc slušný, že? Hlavně nenápadně. Po zabzučení jsem konečně mohl otevřít. Ocitl jsem se na chodbě plného lidských mláďat. Hotová krevní výprodej! Jen si vybrat. K mé smůle jsem tu viděl jen samé dívky. No co už. „Ahoj slečno. Kde bych tu našel Alexe? Eh, teda chci říct pana Makarova?“ Viditelně jsem viděl, jak se začervenala. Kdo ví proč. „Aha. Moc děkuji.“ Vydal jsem se tedy po schodech, jak mi poradila, prošel kolem zavřeného bufetu a zastavil se u automatu. Najednou jsem dostal hroznou chuť na limonádu. Ta mi pomůže na nějaký čas zahnat žízeň. Sáhl jsem do kapes – a uvědomil si, že jsem úplně švorc. A kde je vlastně ta sborovna, o které mi ta blondýna řekla? Zmateně jsem se rozhlédl. Povzdychl jsem si. Vždyť já se ztratím i v nákupním středisku. Naštěstí kolem mě prošel žák asi sedmnáctiletý. „Hej ty. Měl by si chvilku?“ Uchopil jsem ho za ramena. Leknutím sebou cukl. „Ale no tak. Nemusíš mít strach. Nebude to bolet, slibuju.“ Zahleděl jsem se do jeho modrých očí a nechal působit vábení - moji upíří píseň. „Tak. A teď mi dej deseti korunu.“ Pomalým pohybem sáhl do kapsy. „Pohni, nemám celý den.“ Pokorně mi dal peníze. Hned co jsem zahnal žízeň, jsem se k němu znova otočil. „Dobře. Teď mi ještě řekni, kde je tu sborovna češtiny a nechám tě jít.“ Ukázal na konec chodby. Zrušil jsem vábení a po té mu vymazal paměť. Zastavil jsem se a trochu znervózněl. Co když mě nepozná? Ne. Nemožný. Tuhle tvář nelze zapomenout. Je na čase pokračovat tam, kde jsme před deseti lety začali, pravda? Třikrát jsem zaklepal a čekal, co se stane.

Alexandr Nikolaj Makarov

Konečně mám volnou hodinu. Ty prokletý dětska mi při češtině dali pěkně zabrat. Nemůžu jim dokola vysvětlovat, proč se kde píše jaké i, nebo jaká jsou vyjmenovaná slova po s. Co sakra dělali na základce? A tyhle negramotné pitomce mám dostat k maturitě? Pche! Dejte mi pokoj. Zasedl jsem k svému pracovnímu stolu u okna a usrkl kávy. Ugh! Přeslazená. No nevadí. I přes to všechno jsem se musel pousmát. Být šéfem podsvětí má sice své výhody, ale po nějaké době vás to přestane bavit. Zvláště v tomhle tichém období, kdy parapolicie uzavřela s podsvětím mír, jelikož jsme s kolegou usoudili, že nás to věčné pošťuchování přestává bavit. Jinými slovy – došli nám karty. Hra byla ukončena. Práce učitele mě naplňuje. Je to takový můj soukromí koníček. Kouknul jsem na profesora vedle mě, ládující se sendvičem. Drobky mu padaly všude po košili a já se musel držet, abych nedal najevo svoje pobavení. Pokud si dobře vzpomínám, učí chemii. Když jsem se na něj ptal jedné slečinky na začátku školního roku, upřímně mi odpověděla, že je překvapená, že tenhle sedmdesátiletý, stokilový stařík ještě žije. Ha! Musím jí dát za pravdu. Vypadal, že se každou chvíli rozsype. A to nepočítám záchvaty vzteku, které ho popadali vždy, když měl učit moji třídu. Už jsem si zvykl, že si ke mně všichni chodí stěžovat, kvůli vyrušování a drzosti mých žáků. Já jim na to pokaždé odpovím stejně – to je váš problém. Když s nimi neumíte jednat, tak tam nelezte. Kdosi zaklepal na dveře. „Vstupte!,“ zavolal jsem, protože můj starší kolega se k tomu neměl – byl příliš zaměstnán žvýkáním salátu a já si v tu chvíli přál, aby se jím udusil, protože neskutečně mlaskal. Jako divoká kobyla. Otočil jsem se a spatřil hnědovlasého, vysokého muže, oproti němuž jsem vypadal jako pidimužík. Vytřeštil jsem oči. „Ty? Co tady kurva děláš?“

Andrew Anderson

Dobrá. Poznal mě. Dobrá zpráva. Tedy, ne že bych o tom pochyboval. Jistěže jsem věděl, že mě pozná. A taky jsem už dopředu věděl, jak asi bude reagovat. Proč mě to tedy překvapuje? No, nedivím se mu. Na jeho místě bych reagoval stejně. Vše, co chci je jen pouhá hodina, abych mu to všechno mohl vysvětlit. Nic víc. „Už je to dlouho, můj milý příteli,“ usmál jsem se. „Upřímně, když mi Molly řekla, co děláš, vysmál jsem se jí do obličeje.“ Neodpověděl. Žádná reakce. Z jeho výrazu jsem nemohl vyčíst vůbec nic. Fajn. Snad tě tohle trochu probere, kamaráde. Popadl jsem ho za košili a prudce si ho přitáhl k sobě. Nečekal to. S výrazem plným překvapení je jeho rty přitiskly na mé. Věnoval jsem mu dlouhý polibek a trval by ještě dýl, kdyby mě od sebe prudce neodstrčil. Pusu si otřel rukávem. Bylo zábavné sledovat reakci toho staříka, sedícího opodál. „Po tolika letech a pořád si v tom dobrý,“ prohodil jsem směrem k Nikolajovi. „Hádám, že staré zvyky se nezapomínají.“

Alexandr Nikolaj Makarov

Proč? Jak se vůbec opovažuje sem vkročit? Ještě za bílého dne. Hlupák jeden upírskej! Na tváři má pořád ten samolibí úsměv jak si ho pamatuju. „Jo, to teda je,“ pravím tím nejklidnějším hlasem. Molly? Povzdychnu si. Tss! Ta holka neví, kdy má držet jazyk za zuby. Měl bych ji proklít! Celkem vzato se ale ničím neprovinila. Styk podsvětí s parapolicii zakázaný není. Možná bych to měl změnit, jak to tak vidím. Koutkem okem pozoruji staršího kolegu, jak nás bedlivě sleduje s pusou do kořán a na půl snědeným sendvičem. Chystám se promluvit, když mě najednou Andrew uchopí za košili a políbí mě. Jsem v šoku! Chvíli mi trvá, než se vzpamatuju. Vší silou do něj vrazím a jen co ho odstrčím, si začnu utírat pusu od jeho slin. Copak neví, co mi tím způsobuje? Jak si to mohl dovolit?! Ve škole! A před ním! Moje tělo se trochu chvěje. Jeho polibek ve mně vzbudil zpětnou reakci. „Ty bastarde,“ zavrčím. Můj starší kolega se prudce zvedl a chtěl co nejrychleji opustit sborovnu. Tak to tedy ne! Máchnutím ruky ho paralyzuji magií. „Vymaž mu paměť. Hned!“

Andrew Anderson

Pokrčím rameny. „Jak myslíš. Ale nic tak zajímavého už za svůj život neuvidí,“ usměju se a přistoupím k tlustému chlápkovi. Za okamžik se jeho výraz vyděšeného kuřete změní na prázdno. Jako mrtvola odkráčí z místnosti. Pokrčil jsem rameny. „Vzpomněl si, že něco naléhavého nechal v počítačové učebně. Taky musí na toaletu.“ Tak a teď jsme tu sami. Jen ty a já. Opravdu zapeklitá situace, že ani nevím, jak začít. „Myslím, že bychom si měli promluvit.“ Usedne na židli a ruce zkříží na prsou. Vybavovat se, se mnou nehodlá. „Tohle celý je jedno velké nedorozumění. Nech mě to vysvětlit, dobře?“ Zaváhá. Doufám, že ho můj tón přesvědčil na tolik, aby mě vyslechl. „Navíc, ty máš taky co vysvětlovat. Jak tě to napadlo najednou učit? A ještě ke všemu lidi. To je pozoruhodné.“

Alexandr Nikolaj Makarov

Profesor vypadá jako omámený. S nepřítomným výrazem se odbelhá pryč. „Co si mu tam dal za vzpomínku?,“ zeptám se. Když chcete nějakou situaci vymazat, musíte ji také nahradit. Jinak by vznikla škaredá díra a člověk by se mohl i zbláznit. Hm. To není špatný. Co? Promluvit si? „Doufám, že se neurazíš, že nemám zájem,“ řeknu ostrým hlasem a usednu na židli. Zní dost naléhavě. Já ho ale nechci slyšet. Celých deset let byl někde v tahu. Nikdo o něm nevěděl, ani jeho nejbližší. Všechny nás pohřbil hluboko do hlíny a bylo mu úplně fuk, že ho marně hledáme. A teď si jeho výsost jen tak přikráčí a doufá, že všechno bude jako za starých časů? Tak to tedy ne, panáčku! Zasloužil by si maximálně přes držku. Jedna moje část si ale oddychla. Andrew je zpět. Nepopírám, že jsem neskutečně rád, že ho vidím. „Zmlkni!,“ napomenu ho. „Do toho ti nic není.“  Ozve se zvonění, hlásící konec hodiny. „Fajn. Ve čtyři hodiny se nejdeme v kavárně Na rohu. Víš kde to je?“ Přikývne. „A teď už padej. Nechci, aby tě tady někdo viděl.“

Andrew Anderson

Naše radostné setkání přeruší náhlé zvonění. Tak hlasité, až mi málem prasknou uši. Zatracené zesílené smysly. Kavárna Na rohu. Nemám nejmenší ponětí kde to je, ale zjistím to. „Paráda. Nezměnil ses, víš to?,“ dodám. Myslím to jako kompliment. Zvedne se ze židle a popadne mě za kravatu. I když je výškově malý, tiskne mě ke dveřím tvrdým způsobem. Jeho koleno se na okamžik přitiskne na moje mužství, při čemž jsem hlasitě polknul. Vykulím oči a musím se usmát. „To nemám v úmyslu.“ Zahledím do jeho mrazivých zelených očí, schovávajících se za černými brýlemi. Bez prdele. Čarodějův pohled dokáže člověku nahnat husí kůži. Ovšem já mám to štěstí, že nejsem člověk. Pustí mě a otočí se zády. Nic neříká. Zdá se, že se mnou skončil. Vycházím tedy ven ze sborovny. Přiložím dlaň na obličej a zasměju se. Jen počkej. Nenechám nic, aby mě přinutilo znovu odejít, rozumíš?

Alexandr Nikolaj Makarov

Ten jeho nevinný obličej mě začíná neskutečně vytáčet. Měl si koule se vrátit zpět, ale jak dlouho tu vydržíš? Zvednu se a hrubě ho přitisknu ke zdi. „Opovaž se ode mě zase utéct,“ syknu mu do ucha a povolím sevření. Až teprve teď si uvědomím, kam jsem omylem dal svou pravou nohu. Cítím, jak rudnu. Zřetelně jsem vnímal, jak se jeho energie spojila s tou mnou. Jako mág vnímám a cítím věci mnohem intenzivněji, než obyčejné člověk. Zatracená empatie! Najednou je mi hrozný horko. Naštěstí pro mě nic neřekne a opustí místnost. Oddychnu si a naliju si do hrníčku další šálek kávy. Zrovna teď mi přišla výborně vhod.