Jemný déšť padá na kočičí hlavy chodníku, kaluže odrážejí pouliční osvětlení. Z hlavní ulice se ozve siréna policejního vozu. Mladé štíhlé tělo se sesune na chladnou zem. Temná postava pohlédne na nebe. Kapky deště stékají po tváři, krátký sotva postřehnutelný úsměv se mihne na tváři neznámé osoby. Sleduje, jak bezduché oči jsou vytřeštěny, jediné, co tam zbylo je nepředstavitelná hrůza a uvědomění blížící se smrti. Temná postava zmizí za doprovodu deště v boční uličce.

   „Další případ otřásl Londýnem. Už je to pátá oběť.“ Hlasatelův hlas se ozývá z ranních zpráv, scéna na obrazovce se změní a další reportér stojí v boční uličce Londýna. Tam kde bylo nalezeno tělo.

„To je docela blízko.“ Ozve se ženský hlas od plotny, žena ve středních letech se otočí na svou dceru.

„To ano, ale já se přece v noci netoulám.“ Promluví dívčí hlas a další sousto snídaně zmizí v jejích ústech. Lehký úsměv se mihne na ženině tváři, sledujíc svou drahou dceru.

„Nezapomeň na dnešek.“ Misaki si otře ruce do utěrky. Její dcera Yuki se jen zašklebí.

„Jako bych mohla.“ Neodpustí si a zvedne se ze židle. „Musím jít.“ Rozloučí se se svou matkou dívka, která před několika dny oslavila své osmnácté narozeniny. Vyběhne z kuchyně a vezme batoh.

„Odcházím.“ Rozloučí se, než zmizí ze dveří do ranního shonu města. Misaki si krátce povzdechne, než se bytem rozezvučí melodie mobilního telefonu.

   „Dobré ráno,“ ozve se nedaleko mužský hlas, mladá dívka sebou trhne. To vyvolá smích, hluboký a upřímný smích.

„To tě to pořád baví?“ Postěžuje si Yuki a nafoukne tváře.

„No ták, vždyť ten tvůj výraz je k popukání,“ brání se Henry s dlaněmi naznačující, že se vzdává.  Yuki si jen povzdechne. Zavrtí hlavou a mávne na znamení, že je to vlastně jedno.

„Koukni, hvězdný pár je zase veselý.“ Několik spolužáků se otočí jejich směrem.

Ti dva vyzařují takovou důvěru a blízkost, že si spousta lidí myslí, že spolu chodí. Ani jeden to nepotvrdil ani nevyvrátil. Nakonec je to takhle pohodlnější, pro obě zúčastněné strany. I když spolu zkoušeli chodit, protože to vypadalo tak přirozeně, nakonec si uvědomili, že to tak nefunguje. A přesto jejich přátelství to jen utužilo. Společně nastoupili na střední školu, kde se opět rozkřiklo, že ti dva spolu musí rozhodně něco mít.

„Slyšeli jste o tom novém klubu, co otevřeli před pár dny?“ Kelly pohlédne na skupinku svých přátel, poté co poslední hodina skončila a všichni jsou v šatně. Její tvář je nadšená, v ruce drží časopis pro mladé s otevřenou dvoustránkou. „Má dost vysoké hodnocení. Co kdybychom tam o víkendu vyrazily?“ Pokračuje drobná blondýnka.

„Tenhle víkend nemůžu.“ Ozve se Yuki, když na narovná a zavře svou skříňku.

„Když tě něco nadchne přestaneš vnímat co se děje kolem tebe. Kelly.“ Jasmine položí ruku na kamarádčino rameno. „No ale to je to, co na tobě máme rádi.“ Ozve se Harry.

„Promiň, úplně sem na to zapomněla.“ Ozve se Kelly, Yuki jí věnuje úsměv.

„Další víkend rozhodně půjdu s vámi, tak obhlídněte, jak to tam vypadá!“ Mávne na skupinku přátel černovlasá dívka a zmizí na ulici.

   Nenápadná kavárna v centru Londýna, nic okázalého a přesto elegantní. U stolu sedí dvě osoby. Mluví spolu velmi důvěrně, už od pohledu, je jasné, že ti dva jsou pár. Číšník jim přinese jejich objednávku. Muž pohlédne na své zápěstí a lehce se zamračí.

„Má zpoždění.“ Pronese tiše, ke své společnici. Ta mu věnuje vlídný úsměv, „Jako by si ho neznal.“ Promluví Misaki, Damien pohlédne na svou nastávající a v hnědých očích se mihne náklonost, kterou cítí k této ženě. Chytne jí za ruku a lehce jí stiskne. „Jsem velmi šťastný, že si tolik trpělivá.“ Promluví Damien, než pustí její ruku a chytne šálek s horkou kávou.

Je to už několik let, co poznal tuhle ženu. Začala pracovat v jedné z jeho poboček, jako manažerka, a ukázala, že její schopnosti nejsou jen štěstí. Její rozhodnost, inteligence, tvrdé obchodní jednání, stejně tak její přitažlivost. Aniž by si to uvědomil byl jí fascinován. A jak se ukázalo, ani on jí nebyl lhostejný. Slovo dalo slovo a začali spolu chodit. Nakonec jí požádal o ruku. Vše je připravené na to, aby se o víkendu mohli vzít. Až na jednu drobnost. Dveře se otevřou a v nich stojí mladý asi dvacetiletý mladík. Vysoký, černovlasý, jeho pohled modrých očí jako by byl z ledu.

„Vidíš, nakonec dorazil.“ Promluví Misaki s jejím jemným úsměvem. Sebastian, syn Damiena. Stejně hrdý jako když ho viděla prvně. Muž kráčí směrem ke stolu pro čtyři, který je obsazen dvěma osobami. Pravou ruku v kapse kalhot. Zastaví se u stolu a pohlédne na ženu a pak na muže. Beze slova se posadí vedle svého otce.

„Zabilo by tě někdy, kdyby si pozdravil?!“ Ozve se hlas Damiena, není tak příkrý spíše je to povzdechnutí. Sebastian lehce kývne hlavou na pozdrav.

Misaki se tiše rozesměje. Ukryje si koutky rtů za šálkem kávy. „Ráda tě vidím,“ promluví ženský hlas poté co cinkne porcelán o desku stolu.

 Modré oči hledí na postarší ženu. Není to tím, že by tuhle osobu neměl rád. Je docela překvapen, jak si získala jeho podporu. Jen prostě nedokáže svoje pocity otevřeně přiznat. Z Misaki má pocit jako by mu rozuměla, a to je věc, co ho rozčiluje. Nemůže jí prostě nenávidět, rozhodně její úmysly jsou ryzí. A její pohled je láskyplný a vroucí. Těch několik setkání, co společně absolvovaly, stejně tak i důležitých večeří a večírků obchodních partnerů. Ona jeho otce miluje a rozhodně není jen hloupou ozdobou. Ona je velmi silná a schopná žena. A on jí respektuje.

„Já tebe taky.“ Odpoví mladý muž a lehce sotva postřehnutelně se usměje. Když se objeví číšník, i on si objedná černou kávu, opět s nic neříkajícím výrazem. Damien si jen tiše povzdechne, nakonec je to lepší, než si mohl přát. Misaki je opravdu skvělá bytost. Věnuje své budoucí ženě úsměv. Než se ovšem stihne rozvést diskuze, jak jinak, než obchodí, všichni tři jsou obchodníci tělem i duší, otevřou se dveře kavárny.  Štíhlá dívka projde v rychlosti a pokračuje k obsazenému stolu. Jak se zdá nakonec to zvládla s předstihem. Lehce se zamračí, sklouzne pohledem ke zápěstí. Stále má ještě deset minut k dobru, ale oni už tu sedí. Najednou jí přepadne pocit osamění. Lehce zavrtí hlavou, nakonec školu neovlivní. To si musejí být všichni vědomi.

„Dobré odpoledne,“ Zahlaholí vesele Yuki, když dojede ke stolu. Na tváří má široký úsměv. Její pohled se přesouvá z jedné tváře na další. Když se setká s modrým pohledem, lehce povytáhne obočí. Není to vroucí pohled jako od mamky a Damiena. Ne ten pohled, kdyby mohl tak zabíjí. Našpulí rty v nesouhlasu, jako by si té hrozby nebyla vědoma. Ale opak je pravdou. Moc dobře to viděla. Ještě teď jí srdce buší do hrudi, jako by chtělo vyskočit. Tohle není vhodný čas, řešit nějakého bohatého rozmazlence. I když se nikdy nepotkaly, měla pocit, jako by se jí tenhle člověk vyhýbal, i když nerozumí jeho důvodům.

Nebude kazit onu atmosféru, ona je rozhodnutá, aby její matka byla šťastná. Když jí byl představen Damien nebyla ani překvapená. Viděla, jak se její máma mění, byla mnohem víc usměvavá, nabitá energií a čilá. Obě si prošli svým vlastním peklem, ale to už je minulost, která se nezmění. Budoucnost leží před nimi jako zářivý východ slunce.

Yuki se posadí na poslední volné místo, jako by se nic nestalo. Věnuje Sebastianovi vřelý úsměv. Ten se stále tváří jako by jí chtěl provrtal hlavu kulkou.

„Copak, bolí tě bříško?“ Otáže se nejmladší z účastníků nevinným kukučem svých zelených očí, které zdědila po svém zesnulém otci. Směrem k jejímu budoucímu staršímu bratru. Zorničky modrých očí se překvapeně roztáhnou. Stejně tak i výraz jeho tváře je překvapený. Tichý hluboký smích je následován ženským. Sebastian na okamžik odvrátí pohled od té dívky a pohlédne na svého otce a Misaki. Oba vypadají, že se dobře baví, na jeho účet. Nespokojeně semkne čelist. Yuki ovšem stále hledí na Sebastiana, natáhne k němu pravou ruku.

„Konečně se potkáváme.“ Pronese stejně nevině jako před chvíli ale s jemným rozdílem, její slova jsou prosyceny upřímnosti.

On se zhluboka nadechne, nechtěl se s touhle osobou setkat. Už když jí, viděl prvně cítil, že pravá bouře teprve nastane. Nelogické a přesto, mu nějak vzpomínka na její tvář se zavrtala hluboko do jeho mysli. Byl to jen okamžik, takových setkání se stává denně několik miliónu a přesto, proč cítí, jak se jeho emoce vymykají zpoza kontroly?

„Nápodobně,“ Pronese pečlivě držící své emoce pod kontrolou Sebastian a opětuje potřesení. Misaki a Damien si vymění krátký pohled, než se začnou zabývat se svými dětmi posledními maličkosti na jejich nový společný život.  

 Noc padá na město, ozářené měsíčním svitem stejně tak i milionem světel. Postava se opírá a o sklo v posledním partě vysoké budovy.  Pozvedne sklenku s whisky ke rtům. Krátce přivře zelené oči a napije se alkoholu.

„Neměl si chodit ven,“ Ozve se ženský hlas ode dveří, které se za postavou pomalu zavírají. Silueta pohlédne na kráčející osobu, se směsicí pohrdání a pobavení.

„Nudil jsem se, a jak se zdá teprve pravá zábava začne.“ Pronese muž, když se rázně otočí a položí sklenku na desku stolu. Na něm leží společenský magazín.  Na dvojstránce je fotografie postaršího páru. Titulek hlásí

„Damien Crofton, bohatý obchodník oznámil datum a místo konání své svatby.“  

„Jak zlobivý chlapec.“ Prohlásí chladný ženský hlas a objetí, které následuje je na rozdíl od konverzace a tónu velmi žhavé.