Mladá dívka cítí horkost na svém těle. Unavené oči se pomalu otevírají, hledí na známý strop, pohne hlavou do strany a vedle ní leží Henry. Spí jak zabitý, to dívku donutí pousmát se. Když je včera večer Sebastian a David vysadili před domem, ti dva si povídali ještě dlouhých několik hodin.

Oba sedí na pohovce v obýváku na konferenčním stolku stojí otevřená láhev vína. Pokojem se ozývá tichý soundtrack filmu, který ani jeden z nich nevnímá. Yuki si povzdechne a drcne do nepřítomného Henryho loktem.

„Tak už to vysyp.“ Zahlaholí a našpulí pusu v nesouhlasném gestu. Henry se ušklíbne ale oči odvrátí.

„Stejně je ti to už jasné.“ Promluví chlapec a natáhne se po skleničce s vínem. Dívka se opře o opěrku pohovky a zvrátí hlavu.

„Je, bylo to na tobě znát už když si mi volal.“ Promluví pomalu a široce se usmívá, narovná hlavu, výraz její tváře se nemění. Ale kluk sedící po jejím boku vypadá jako hromádka neštěstí.

„Henry, to si se zabouchl?“ Uvažuje dívka nahlas, což na mladíkovi vyčaruje nachovou barvu. Yuki zavrtí hlavou a objeme ho kolem ramen. Není to tak dlouho co se jí Henry svěřil, že holky ho nezajímají. Bylo to, když spolu zkusili chodit. Yuki ho přijala takového jaký je a podporuje jej. Pro Henryho je Yuki i Misaki klidným a otevřeným přístavem, kde se cítí naprosto sám sebou.

„Ale jako musím uznat, že je fakt kus, nedivím se ti.“ Pronese odlehčeně Yuki a položí hlavu na Henryho rameno. Ten sleduje obrazovku, ale krátce pohlédne na kamarádku. Opře hlavu o tu její.

„Už jsem se rozhodl, že jim řeknu pravdu.“ Promluví po několika minutách, co ti dva sledují obrazovku televize. Rodiče Henryho jsou dost přísní, a tolerance je slovo, které snad nikdy neslyšeli. Henry je jejich jediný syn a nároky, které po něm vyžadují, jsou někdy až absurdní. Henry se vždy snažil být tím správným synem. I když je srdce touží po umění, nešel za svým snem a místo toho se soustředí na obchodní kariéru. Dívka přimhouří oči a tiše si povzdechne.

„Všechno?“ Promluví potichu, Henry na okamžik zaváhá, moc dobře ví, na co přesně se ptala. Narovná se a mezera mezi nimi vzroste. Natáhne se po skleničce vína.

„Nevím, upřímně si nejsem jistý, jak by zareagovali, kdybych na ně vše vysypal.“ Promluví mladík a nutí se do úsměvu, když pohlédne na svou kamarádku.

„Vždy u nás budeš mít dveře otevřené.“ Promluví dívka a políbí mladíka na tvář. Když se oddálí on se na ní zašklebí.

„Myslíš v tom novém bytě, kam se stěhuješ?“ Otáže se jí. Yuki se zasměje.

„Je obří a po pravdě se docela bojím co si tam sama počnu.“ Přizná upřímně, prsty levé ruky si prohrábne rozpuštěné černé vlasy.

„Hm, to je vlastně poprvé, že?“ Henry hledí na dívku nedaleko něj a ta se ošije. On se tiše zasměje. „Neboj se, to zvládneš,“ promluví, aby jí uklidnil a jeho pohled je intenzivní. Yuki mu jej oplácí, lehce našpulí rty, a nakonec odvrátí zrak.

„Neřekneš?“ Jediné slovo, které ten kluk pronese donutí dívku, aby se zarazila a na zádech opět pocítí ten nepříjemný pocit.

„Jsi nechutně všímavý.“ Promluví dívka a vyplázne na něj špičku jazyka. Henry se upřímně rozesměje. „A kdo mě to naučil?“ Dodá s hlubokým smíchem.

Henry odešel ještě v dopoledních hodinách, ve skromném bytě, je až tíživé ticho. Yuki si krátce povzdechne. Měla by být šťastná, a vlastně i je, ale proč cítí, že se něco stane? Dívka lehce zavrtí hlavou, aby vyhnala pesimistické myšlenky. Mamka a Damien jsou na svatební cestě, což těm dvou velmi přeje. Zelené oči přelétnou její pokoj, žila tu od narození a je pro ni těžké se jen tak přestěhovat. Skousne si spodní ret, sváže si vlasy do culíku a pustí si hudbu, aby jí práce líp utíkala.

Odpoledne utíká stejně tak i večer a než si to dívka uvědomí, je hluboká noc. V bytě se válí mnoho krabic, stejně i pytlů.

„Lepší vyhořet než se stěhovat,“ S těmito slovy se dívka svalí vyčerpaně do postele. Během okamžiku usne.

Na břehu Temže stojí postava, cigaretový dým se vznáší ve vzduchu, ozve se skřípání pneumatik z ulice za jeho zády. Vyšší postava odhodí nedopalek do řeky a sleduje, jak žhavý uhlík zhasne.

„Je čas,“ Ozve se hluboký mužský hlas, Sebastian pohlédne na nově příchozího, přivře modré oči a pomalu se rozejde směrem k místu kde stojí další skupinka tří osob. Všichni jsou oblečeny do drahých obleků. David dojde svého přítele, on k němu jen krátce pohlédne.

 „Už je to nějaká doba,“ Promluví podsaditý chlápek se zlatými hodinkami na zápěstí.

„To ano, Frederiku,“ Promluví Sebastian a jeho oči přelétnou další dva muže, které si chlápek přivedl s sebou. Koutek rtů se mu lehce pozvedne. „To mi nevěříš?“ promluví mladý mu, sledujíc toho nižšího upřeným pohledem.

„Víš, dobře, že o tom to není,“ Ošije se Fred, nemá toho chlápka rád. Nikdy ho nemusel a po těch letech se to nezměnilo. Závist, opovržení se mihne v tmavých očí, a nakonec podá Sebastianovi složku. Ten jí otevře a přelétne její obsah očima. Na okamžik se jeho vyrovnaná tvář zmizí pod návalem překvapení.

„Skutečně?“ Promluví Sebastian a v jeho chladném hlase je možné zaslechnou náznak paniky. Fred se samolibě usměje. Je zvláštní vidět a slyšet něco jako paniku od pana dokonalého.

„Damien by měl být ostražitý a nejen on.“ Fred se otočí k odchodu, „Staříci už informovali ostatní, lov začal.“ Prohodí chlápek přes rameno a rozejde se směrem ke svému autu, jeho přívrženci jej v tichosti následují.

„Kruci,“ Pronese Sebastian a podá Davidovi složku, i ten jí otevře a překvapeně zamrká.

„Měl jsem za to, že je pod dohledem.“ Pronese David upřímně, pohledem vyhledá Sebastiana a ten hledí na klidnou hladinu. ¨

„Bylo jasné, že dřív nebo později se něco takového stane.“ Promluví potichu spíš sám pro sebe, pomalu se rozejde ke svému autu.  David ho následuje beze slova, oba mladí muži mají o čem přemýšlet.

„Myslíš, že je to kvůli…“ Náhle se ozve rána, to, když Sebastian přitlačí překvapeného Davida ke zdi, pohled, který mu věnuje je vražedný.

„Ani na to nemysli, ani jediná myšlenka tím směrem!“ Zavrčí Sebastian na svého přítele, ten na krátko polkne. Je to už dávno co ho viděl v tomhle stavu.

„Chápu, ale dřív nebo později se tomu musíš postavit.“ Neodpustí si David a jeho pohled je stejně výhružný jako jeho přítele. Ten se krátce nadechne, nakonec muže pustí, a jakoby nic pokračuje ke svému autu.  Ozve se otevírání dveří a následné zabouchnutí, nastartování motoru a černé auto se rozjede do centra města.

Dny ubíhají až moc rychle a hekticky, ve zprávách se opět objevilo několik zpráv o vraždách, které teď hýbou městem. Rvačky mezi pouličními gangy, vraždy v afektu, všechno tohle se děje dnes a denně, jen málokdo by tomu věnoval víc pozornosti než úřady. Ale ty vraždy, které se poslední dobou objevují nenechávají nikoho klidného, vypadá to jako by se znova objevil Jack Rozparovač, a tentokrát to nejsou jen prostitutky. Média tomu věnují velkou pozornost, policie je dle jejích slov, pachateli na stopě. A přesto vraždy pokračují dál.

Dodávka stojí na chodníku, dva muži nesou pohovku, aby jí dali do auta. Mladá dívka v doprovodu vysokého mladého muže stojí v bytě, který dnes definitivně opouští. Jindy veselá, přímočará dívka má v očích melancholický pohled. Nemůže se zbavit dojmu, jako by jí něco unikalo, něco podstatného, o čem vědí všichni z její nové rodiny. Zelené oči pohlédnou na její dozor.

„Připravená?“ Ozve se chladný hlas a jak si Yuki všimla, od nedávna je Sebastian ještě odtažitější. Ona krátce kývne hlavou, bez toho, aby se otočila vyjde dveřmi do chodby domu, pokračuje až k přistavenému automobilu. Nasedne na místo spolujezdce, její doprovod se připojí v okamžiku, se stejně jako dodávka se rozejde ulicemi města. Yuki nemluví jen se nechává dovést na místo, kde ode dneška bude bydlet.

Když byla na tomhle místě poprvé byla ohromená, to že se bude stěhovat věděla, ale po pravdě si myslela, že to bude k Damienovi domů. Ale nakonec se ukázalo, že bude bydlet sama v tomhle až příliš luxusním bytovém domě, co má i recepci. Mladý muž, kterému nemůže být více než třicet věnuje nově příchozímu páru krátký úsměv.  Sebastian na něj krátce kývne a Yuki oplatí jeho pozdrav svým.

Jmenuji se Boby, pokud budete cokoliv potřebovat, stačí jen zmáčknou nulu na pevné lince. slečno Davis.“ Promluví Boby jako by byl dokonalý komorník, podá mladé vykulené dívce klíč od jejího bytu.

„Dobře, děkuji vám Boby.“ Vzpamatuje se mladá dívka, která na tohle zacházení není vůbec zvyklá. Jen díky perifernímu vidění si všimne sotva postřehnutelného úsměvu na tváři jejího bratra. To Yuki nepochopitelně rozhořčí a našpulí rty a uraženě odcupitá ke dveřím výtahu, V mysli se jí honí jedna myšlenka přes druhou a slibuje, jak to Sebastianovi osladí. Dveře se otevřou a ona nastoupí, Sebastian se ocitne vedle ní. Zmáčkne páté poschodí a dveře se zavřou. Yuki zarputile sleduje dveře výtahu.

„Měla by si se naučit, jak se ovládat, už si členem rodiny Crofton.“ Pronese chladný hlas nedaleko jejího ucha, což donutí dívku zalapat po dechu a její tváře se zabarví do nachu. Prudce stočí svou tvář směrem k muži, který jí buď ignoruje anebo jen popichuje. V zelených očích se mihne opravdový hněv, který je ovšem vystřídán překvapením, když pocítí chladné prsty na své tváři.  Srdce jí vynechá uder, výtah se zastaví a Yuki pocítí zhoupnutí v žaludku, dveře se otevřou a Sebastian vystoupí do chodby. Yuki jej následuje.

„Tebe nepochopím,“ Promluví tiše za jeho zády, Sebastian se pokračuje chodbou k místu, kde dívka ode dneška bude bydlet.  

„Kdyby něco jsem hned vedle,“ Kývne mužská hlava k dalším dveřím a rozejde se k nim. Yuki se ušklíbne

„Jako kdybych se tě o něco prosila.“ Zaprská sama pro sebe a otevře dveře do svého nového domova. A za sebou bouchne dveřmi. Což mladíka v jeho vlastním bytě pobaví tak, že po dlouhé době hlasitě rozesměje.