Začít znovu

      Drobný hubený chlapeček stál ve dveřích do temné koupelny a tiskl se k železným futrům typickým pro byty staré městské zástavby. Se slzami velkými jako hrachy sledoval bratry dovádějící na předsíni. Táta jim tam zavěsil u vysokého stropu hrazdu a na ni silný konopný provaz, aby se mohli houpat ve velkém uvázaném oku na spodním konci, nebo cvičit šplh. Nyní však rodiče nebyli doma a tak provaz sloužil docela jiným účelům. Plastová tatra, kterou si tak moc přál a konečně ji dostal od Ježíška, sloužila Jájovi s Vávou coby skate a oni díky provazu jezdili z jednoho konce předsíně na druhý.

      Adam je i přes obrovský knedlík v krku prosil, aby s tím přestali, ale marně. Bratři byli starší i silnější než on. Nemohl udělat vůbec nic a nakázáno měl je poslouchat. Tak se tam krčil, bezmocně sledoval, jak první z ulomených koleček doputovalo ke špičkám jeho bačkůrek, a když jej nepřítomně roztřesenou ručičkou zvedl ze země, na vnitřní stranu víček se mu vypálil Vaškův podlý, zlý úsměv…

***

      Adam se mohutně nadechl, odložil propisku, zavřel oči a promnul si celý obličej. Že se na to nevykašlu…, pomyslel si s povzdechem. Ještě s psaním pořádně nezačal a už se cítil zničený. Tohle byl blbej nápad, nemůžu psát o sobě. Nedávám to…

      Vyhlédl oknem z malé kuchyňky. Skupinka dětí z vesnice si přinesla pruty a návnady k rybníku přes ulici, kde se spokojeně usadila. Adamův kocour Mňouk si to hned zvědavě namířil k nim a jako správný mazel si přišel pro svou pravidelnou daň z jejich návnad a svačin. Kluci měli radost, během léta si mazlivého kocourka oblíbili, a na Adamově tváři ta klidná scenérie, tolik odlišná od města kde vyrůstal, vykouzlila drobné pousmání.

      Měl hezký úsměv, ale příliš často se neusmíval jinak než nuceně. Pokud se někomu podařilo jej od srdce rozesmát, mohl si gratulovat a byla to sláva nejméně na nový státní svátek. I teď bylo jeho pousmání spíše smutné, protože si za zdmi starého domu připadal sám a izolovaný.

      Ne, že by samota neměla i své kladné stránky. Mohl poslouchat stanici, jakou chtěl, jíst, na co měl chuť, pokud si to dokázal udělat nebo uvařit, dívat se v televizi na kterýkoliv z dostupných programů a nikdo mu nemohl říct ani popel. Žádná omezení, příkazy a strach, což dohromady tvořilo balzám na jeho ztýrané nervy, ve který už ani nedoufal.

      Promnul si oči a vydechl, aby potlačil pocit úzkosti, dobyvačně se pokoušející okupovat jeho hruď. Vstal od stolu, namazal si dva rohlíky, a protože si mohl vybírat, sedl si zpátky na svou oblíbenou židli, kterou by jindy zabrala máma.

      Sotva však dosedl, telefon na stole mu dvojím zapípáním oznámil příchozí sms. Adam odložil svačinu a dychtivě po přístroji sáhl. To je určitě Marek…

      A taky že byl: „Ahoj, Ádo, tak jak to zvládáš? Teď už jsi na chatě sám, že? Rodiče dobrý? Co Vašek, nezlobil tě moc?“

      Srdce se Adamovi rozbušilo jako o závod a nevědomky se červenal až za ušima.

      „Ahoj, Marku, už jsou všichni pryč, tak je to dobrý. Zejtřek bude asi horší…“

      Vyťukal rychle odpověď i své obavy ze začátku školního roku. Čekala ho nová škola, noví lidé… Nedělal si iluze, že by to bylo lepší než na obou základkách, které zatím navštěvoval. Ale rozhodl se, že ať budou jeho spolužáci jakýkoliv, nebude se pokoušet mezi ně zapadnout. Chtěl si tentokrát držet od všech odstup a soustředit pouze na učení. Už měl dost marných nadějí na oblíbenost, přátelství nebo lásku. Ze zkušeností a toho co mu všichni okolo říkali, věděl, že je to marné. Jen představa, že to bude muset vydržet ještě 3 roky, mu připadala únavná. A to chtěl pak ještě zkusit střední, když se na ni letos nedostal…

      Adam se mezi sousty přistihl, že nedočkavě zírá na jednořádkový display svého malého vyklápěcího Ericssona a čeká na další zprávu. Po těle ho zastudilo a na hrudi ucítil sevření. Když o pár minut později vytoužená odpověď dorazila, prsty se mu při jejím otevírání znatelně roztřásly.

      „Hlavně si pamatuj, o čem jsme mluvili. Buď sám sebou. Zvládneš to, jsi dobrej kluk.“ Ta slova Adama potěšila a zahřál na duši. Mimoděk se pousmál skoro zamilovaně. Jasně, že nezapomenu…

      Doopravdy si na lásku k Markovi nemyslel. Měl strach ho mít doopravdy rád. Věděl, že je dělí příliš velká propast sexuální orientace. I když citům tak docela poručit nedokázal, jak už se bohužel několikrát přesvědčil.

      „Díky, ono to nějak půjde, neboj. Co ty? Co plíce? Pomáhá ti to tam?“

      Musel se zeptat. Přeci jen takový pneumotorax není žádná legrace. A Adam si vyčítal, že k tomu došlo. Doktoři říkali, že stres mohl být jedním ze spouštěcích faktorů a Marek měl kvůli němu stresu až dost, když se mu pokoušel pomoci. Sice Adama ujišťoval, že to nebyla jeho chyba, ale toho to i tak trápilo.

      „Ale jo, jen je tu nuda, to víš, lázně… Radši už konči, ať nepropíšeš celej kredit. A drž se OK?“

      Drž se…, povzdechl si, kéž by to bylo tak jednoduchý… Nelíbilo se mu, že už by měl končit. Chtěl si s ním alespoň psát, když už ho nemohl vidět. Ale chtě-nechtě musel uznat, že Marek má pravdu. Kreditu už mu zbývala stěží stovka a na nový teď jaksi nebylo.

      „Díky, budu. Ty taky.“ Odepsal alespoň a ještě chvíli se jen díval na telefon, jakoby čekal, že mu kamarád ještě odpoví. Mohli by to smskování tak ukončovat třeba ještě hodinu a Adamovi by to vůbec nevadilo. Tedy až na ten kredit…

      Marek už neodpověděl.

      Adam dojedl a nebylo nic, co by aktuálně musel udělat. Uvědomil si, že vlastně ani nemá co dělat. V rádiu hrály smutné písničky, které sice patřily mezi jeho oblíbené, ale teď, když se cítil osaměle, je nechtěl poslouchat. Psát se mu dle jeho mínění taky nedařilo a v televizi jak brzy zjistil, nedávali nic zajímavého. Vyšel tedy raději ven a nastavil bledou tvář ještě stále letnímu slunci. Kluky přes silnici slušně pozdravil, ale protože rybaření mu nic neříkalo ani na to neměl věci a ani je pořádně neznal, raději obešel domek z boku, kde stál připravený bytelný lesnický žebřík, vedoucí ke dveřím na půdu. Tam se ale přímo nechystal. Vytáhl si z kůlny své sedátko, vylezl po žebříku a na nejvyšší možný stupínek, kam to šlo, ho zapasoval a usadil se.

      Měl rád výšky. Evokovaly svobodu a nedosažitelnost. Jistý druh adrenalinu ze strachu z pádu k tomu tak nějak neodmyslitelně patřil, i když kdyby měl doopravdy spadnout, asi by si to s těmi výškami rozmyslel. Takhle tam mohl sedět a mluvit sám se sebou třeba do aleluja a nikdo mu při tom nemohl nadávat do bláznů ani podivínů.

      Cítil se dobře.

      Dlouho to ovšem nevydržel. Nuda mu ukázala odvrácenou tvář samoty. Na otázku: „Co teď?“ si nakonec odpověděl tak, že slezl, uklidil sedátko, přehodil si přes ramena koženkovou bundu, zavřel okna, zamkl barák, vytáhl z kůlny helmu a Zeleného Draka, jak pojmenoval svoji motorku, vyvedl ho na silnici, roztlačil z kopce, nastartoval, kolem sousedovic chalupy se otočil, vrátil zpátky na silnici a už se na jedničku “hnal“ přes ves do kopce.

      Delší tmavě hnědé vlasy mu vykukovaly zpod staré omlácené přilby a pod tmavým hledím skrýval spokojený úsměv. Na dvojku mohl přeřadit až téměř u hospody a na trojku teprve na kraji vsi, kde už jej pak čekal jen cca kilometrový kopec dolů k lesu.

      Svou motorku doslova miloval. Získal řidičák teprve nedávno, ale ten pocit, kdy cítil vítr úplně všude a motor mu spokojeně vrněl pod nohama, by nikdy za nic nevyměnil. Když jel, byl absolutně svobodný. Co na tom, že to ze sebe na rovině vymáčklo při nejlepší vůli 65 km za hodinu? Bylo to něco, co bylo jen jeho. Připadal si jako Bůh - život zcela ve svých rukou. Dokonce si radostí výsknul:

      „Hyjé, draku! Letíme!“

      V lese musel přidat plyn a zpomalil, až když se přiblížil k místní vlakové zastávce a železničnímu přejezdu. Nechtěl úplně zastavovat. Kdyby stroj nenašlápnul, tak by ho neměl kde roztlačit. A na to, že na chalupě, co tam stála, někdo je, se spolehnout nemohl. I kdyby tam majitelé byli, pokud by nepomohli, nezbylo by mu než Draka zpátky do kopce odtlačit. Za jízdy se ale na úzké silnici tzv. na pětníku otočit nedokázal, protože měl strach. A tak musel z fichtla slézt, na neutrál ho otočit, nasednout, zařadit a jet zpátky.

      Dokonce se mu povedlo mašinu rozhicovat tak, že ani u hřbitova, kde byl kopec nejstrmější, nepotřeboval podřadit na jedničku. Celkově byl s jízdou spokojený. Však si taky v létě s tátou dali práci, aby fungoval, jak měl. Nový výfuk, rychlopal na plynu, našlapování… Sám si ho natřel zelenou metalízou a pochromoval disky na kolech. Naučil se ji udržovat a jak opravit nejčastější závady, aby si ji uměl sám zprovoznit, kdyby bylo třeba. I když v technické zručnosti zrovna nevynikal, tohle zvládl dobře.

      Zastavil zase až u rybníčku před přízemním domkem, kde teď přebýval. Vypnul motor, zavedl Draka na dvorek a sundal helmu. Všiml si kluků s pruty, jak se po něm ohlíželi a i když byl stále ještě plný zážitků, za jejich šeptáním a pohledy neviděl nic víc, než skrytý výsměch.

      Zastyděl se a uhnul pohledem. Náhodou mám skvělej stroj, abyste věděli. A jezdím taky celkem dobře! Na rozdíl od vás už mám alespoň řidičák… Nevědomky se zamračil, uklidil stroj, a aby dál nezůstával na očích, se vrátil do chaty, kde jej prázdný dům uvítal svými chladnými zdmi. Však taky teploměr ukazoval stěží 18 stupňů. Rozdělal tedy oheň ve všech třech kamnech, protože táta říkal, že tenhle starý dům potřebuje vytápět, aby nevlhnul a znovu si pustil rádio, jestli už nebudou hrát něco veselejšího.

      Miloval hudbu. Nejraději měl country, protože na té vyrůstal, ale některé z pop písniček se mu taky zdály dobré. Obzvlášť 80 a 90 léta 20. Století. Rád si i zpíval a jeden čas se sám pokoušel naučit hrát na kytaru, ale nezdědil hudební sluch a zpíval falešně, tak se mu pro to často smáli.

      Ačkoliv jemu se smáli pořád. Kvůli předkusu, velikým tmavě hnědým očím s dlouhými řasami, které vypadaly jako dívčí, mastným tmavým vlasům, malému vzrůstu, že neměl zrovna velkou sílu, že byl nešika na jakýkoliv sport, že byl na kluky…

      „Víte co je horší, než bejt teplej? – Bejt hnusnej a teplej.“ Ta slova z úst nejhezčího spolužáka z devítky, do kterého byl ještě nedávno zamilovaný, ho do teď bolela a naplňovala hořkými vzpomínkami stejně jako smích celé třídy.

      Tohle - chata a učiliště - měla být Adamova šance jak začít znovu. Slíbil Markovi, že se ji bude snažit nepromarnit. Ale byly chvíle, kdy pochyboval, že to opravdu dokáže. Zvlášť, když se musel se vším novým vyrovnávat sám, jako třeba dnes.

      Ještě naposledy si všechno zkontroloval, párkrát přiložil, a protože neměl žádný konkrétní plán na ukrácení dlouhé chvíle, vzal kocoura dovnitř, dal mu najíst, pomazlil se s ním, ještě chvíli se pokoušel psát, což nakonec poraženě vzdal a aniž by zamkl, šel brzy večer spát.

      Dobrou noc, Mňouku, zítra nás čeká velký den…