Nová naděje

 

      Ráno musel vstávat brzy. Táta mu přichystal starý mechanický budík, který by vzbudil i mrtvého. Což bylo dobře, protože jinak by Adam klidně zaspal třeba i vlastní smrt. I tak se probouzel jen neochotně a za vydatné podpory studené vody, čištění zubů, horkého čaje a muziky.

      V posledních zbývajících minutách pak už jen seděl nad šálkem horkého čaje, na klíně hladil svého milovaného kocourka, který mu samou láskou žužlal košili, a oddával se své nekonečné fantazii v příbězích a světech, kde mohl být kýmkoliv…

      „Tak, ahoj, Mňouku, přijedu hned, jak pude, jo? Hlídej nám tu barák, dobře?“ pousmál se na mourovatého dobře živeného dvouměsíčního chlupáče, když ho o pár chvil později zanechával na dvoře s vodou a miskou masa z konzervy. Bylo to takové čtyřnohé trdlo, snadno by uvnitř něco shodil nebo rozbil. Chatu měli jen pronajatou, tak to nemohl riskovat.

      Bylo už půl sedmé a Adam musel vyjíždět. S batohem na zádech a vlasy svázanými do ohonu pod helmou nastartoval svou Jawu 50 a uháněl chladným ranním šerem vstříc nejisté budoucnosti.

      To bude dobrý, Draku, to zvládneme…, v myšlenkách mluvil ke své motorce, ale povzbuzoval tím hlavně sám sebe. Příliš se mu tam nechtělo. To učiliště nemělo zrovna dobrou pověst. Prý nejhorší “střední škola“ v kraji. Před rokem tam nějakého žáka údajně zapálili. Sice se přesvědčoval, že to jsou jistě jen fámy, nebo že se něco takového určitě nebude opakovat, ale semínko nejistoty už v jeho mysli zakořenilo a Adam si uměl velmi barvitě představit nejrůznější možné pesimistické scénáře svých budoucích školních dní. Na to už měl zkušeností s lidským zlem až-až.

      Styděl se za to, kde skončil. Bylo to další z dlouhé řady jeho životních selhání. Původně chtěl totiž na chemickou průmyslovku. Chemie a fyzika, to bylo vždycky jeho. Jenže protože v celé České republice byly jen dvě takové školy a obě moc daleko od místa kde bydlel, šlo by to pouze za předpokladu, že by tam bydlel na internátě. A to mu rodiče zakázali. Chtěl tedy na Střední zdravotnickou školu, ta byla i v Plzni. Jenže na obor jaký si vybral, přijímali pouze 30 lidí a on skončil 10. pod čarou. Odvolání bylo k ničemu a další termín zkoušet nemohl, protože druhou přihlášku si dával sem, aby měl jistotu, že ho alespoň někam vezmou a neskončí na pracáku… Kdyby měl totiž skončit jako Jára, se sotva ukončeným základním vzdělání, raději by se zabil, než tak žít. Copak jsem toho chtěl tak moc…?

      Nechtěl na to myslet. Raději než se utápět v tom, v jaké zadní části zažívacího traktu to skončil, se věnoval řízení. Dokud totiž jel, žádné obavy a stesky se ho skutečně nedotýkaly. I ten nejčernější svět mu v té chvíli připadal snesitelný, jako tunel, na jehož konci čekalo světlo. Za rok to zkusím znovu. To by v tom byl hrom, abych se tam nedostal, říkal si.

      Přejel přes železniční přejezd, o tři kilometry dál minul podjezd a následovala jedna velká křižovatka s hlavní silnicí, kde si musel na značce zastavit. Jinak to ale byla víceméně rovná klidná cesta lesem, kde potkal možná dvě - tři auta za celou dobu a ještě všechna mířila opačným směrem než on. Motor Adamovi pod nohama spokojeně předl jako kotě a když projížděl probouzejícím se městečkem v záři pouličních lamp, těsně před zhasnutím říkal si, jaká je škoda, že už není tma.

      Zastavil u krajnice prakticky přes ulici před školou. Zamkl řídítka na visací zámek, helmu nacpal do batohu – a že mu to dalo zabrat - přešel silnici a po schodech vystoupal před prosklené dveře školní budovy, kde už mu zbývalo jen počkat. Vytáhl mobil z ledvinky a ten mu oznámil čas: 06:52. Ani nevěděl, jestli se víc třese zimou, protože ráno bylo chladno a ruce měl i v koženkových rukavicích prochladlé, nebo nervozitou, protože i když si to nepřipouštěl, nervózní opravdu byl.

      Vysedl na zídku vedle květníku s čímsi, co smrdělo jako muškáty, které nenáviděl od své druhé základky. Každé jaro a začátek léta byla totiž toho puchu plná chodba, že se ani dýchat nedalo. Přestože jinak měl květiny celkem rád, v tomhle směru dával za pravdu tátovi: „Koncentrovaná vůně, už není vůně ale smrad,“ říkával. Naštěstí, venku na vzduchu při jedné rostlince žádná velká koncentrace nehrozila…

      Vytáhl z kapsy řetízek k umyvadlu, který nosil neustále při sobě a začal si s ním točit.

      „To bude něco…,“ protáhl skepticky a zhluboka se nadechl, aby trochu uvolnil svaly na břiše stažené od počínajícího stresu.

      „Jen klid… Nikdo mě tu nezná. Všechno bude v pořádku,“ říkal si, „hlavně neudělat chybu.“ Což ovšem byla největší slabina jeho plánu. Stokrát… Ne! Tisíckrát se mohl nabádat k tomu, aby neudělal chybu, ale nakonec se vždycky nějaké dopustil. Nesnášel se za to.

      Ačkoliv, Adam by se nenáviděl i bez téhle slabiny. Nebylo nic, za co by na sebe mohl být hrdý. Snažil se alespoň stát dobrým člověkem, ale i v tomhle nakonec vždy zklamal…

      Obličejové svaly se mu stáhly a obočí naznačilo podmračení, aniž by si to Adam sám uvědomil. V čím dál víc chmurné náladě pozoroval přicházející jednotlivce i skupiny nových spolužáků i spolužaček a v duchu se nabádal:  Hlavně nevyčnívat… Hlavně nevyčnívat… A v rámci této filozofie řetízek opět schoval do kapsy.

      Tichý pokoj a klid maloměsta se postupně vytráceli ve změti hlasů a těl, kterých kolem něj přibývalo. Atmosféra houstla a Adam mohl být rád alespoň za to, že si ho nikdo výrazněji nevšímal. I když čas od času na sobě ucítil něčí pohled, na který odpovídal o to silnějším zachmuřením a nenávistným pohledem. Nechte mě bejt!  Já tady nejsem… Nejsem tady…

      Spásný zvonek jej nakonec vysvobodil. Dveře do vzdělávací instituce otevřela školnice, aby se jimi následně začali všichni tlačit jako dav.

      Adam by teoreticky mohl být jedním z prvních, nebo jít dokonce v čele ale takový on nebyl. Nesnášel tlačenice. Jakoby snad bylo kam spěchat… Neměl by nic z toho vejít první. Usoudil, že snáz najde místo na převlečení, když bude mít koho následovat. Což mu nakonec opravdu vyšlo. Šatny totiž byly prvním místem, kam se žáci nahrnuli.

      Když Adam uviděl klece z pletiva se dvěma východy, jednou lavičkou na sezení a háčky na bundy většinou po jedné straně, sevřelo se mu hrdlo. Už zase… Každá z nich nesla stejné označení jako obor a ročník, ke kterému patřila, takže jakmile dospěl až k nim, neměl potíž najít tu svoji, ale ani dovnitř se nijak nehrnul. Postavil se ke zdi naproti dveřím s rukama za zády a poctivě čekal, až se prostor téměř vyprázdní. Nechtěl riskovat, že by se historie mohla opakovat. Jeden otřes mozku mi stačil…

      Nakonec si ale i on našel volný háček a udělal ze sebe relativně slušného studenta, v modrých džínách a polyesterové stříbrné košili s černou ledvinkou na břiše a černo fialovým batohem na zádech.

      Tak a teď najít třídu…, pomyslel si. Vzápětí ale poznal, že tak jednoduché, to mít nebude. Tím, že šel z šatny jako poslední, totiž ztratil dav, který mohl následovat.

      Zastavil se v hale a nervózně přemýšlel co dál. Možná bych se mohl někoho zeptat…, prolétlo mu hlavou na počátku paniky. Jo to je ono. Najdu někoho, kdo bude vypadat jako učitel, nebo učitelka a zeptám se. Rozhlédl se, ve snaze najít odpovědnou osobu. Hala se postupně vyprazdňovala a jemu se pořád nedařilo zahlédnout nikoho, kdo by byl víc než o dva roky starší než byl sám. Ani si nevšiml, kdy přesně začal v kapse žmoulat svůj řetízek.

      Sakra! Zaklel v duchu a pomalu ale jistě si začínal zoufat. Naštěstí ale právě v té chvíli ze schodů sešel muž a vykročil přímo proti němu. To bude učitel. Určiě! Svitla Adamovi naděje. Mohlo mu být tak pětatřicet. Byl vysoký, hezky stavěný, měl slušně sestřihané černé vlasy, vlídné modré oči a krásný úsměv, který nehyzdily ani brýle na jeho nose. To musí být učitel!

      Ještě se nadechl, aby mu náhodou nedošel dech, a vykročil k němu. Tak jo… Jdu na to.

      „Dobrý den,“ oslovil ho, „nevíte prosím, kde bych našel třídu ká jedna?“ zeptal se přiškrceně, ale nadmíru slušně, jako vždy když byl nervozitou a strachem zahnaný do kouta.

      Muž se zastavil a překvapeně na něho shlédl.

      „Ty jsi prvák?“ zajímal se.

      Adam přikývl. Vždyť sem řek, že hledám K1… Nechápal tu otázku, ale byl rád, že ho hned neposlal do háje. I když jak znal učitele, bývali to převážně slušní lidé.

      „A-ano, pane učiteli.“ Ste pan učitel, že jo? Neřek sem něco špatně? Mimoděk se mu něco z té nervozity promítlo do hnědočerných očí.

      Muž se otcovsky pousmál a kývl hlavou ke schodům.

      „První patro, první dveře vlevo,“ poradil mu. Měl příjemný hlas a Adamovi se hned zalíbil. Ne jako někdo s kým by chtěl třeba chodit - byl na něho moc starý, ale jako kantor, na něhož by mohlo být spolehnutí.

      „Děkuji,“ pousmál se a rozběhl tím směrem. Schody bral po dvou, jak spěchal a když se ocitl na kýžené chodbě, chviličku zaváhal. Levá – pravá, vždycky se mu pletly. Což byl asi základ jeho strašně slabého orientačního smyslu.

      Konečně našel příslušné dveře, do kterých zaplul a automaticky zabral židli do uličky v první lavici u dveří. Připravil si propisku se sešitem, aby si mohl v případě nutnosti důležité informace zapsat a rozhlédl se po místnosti plné dívek. V celé třídě jak zjistil, se kromě něho vyskytovali pouze dva kluci. Zrzavý, veselý, energický Karel- jak ho slyšel se představovat, který se hned ujal iniciativy a začal se s dívkami seznamovat. A černovlasý kudrnatý nevýrazný Oliver s dobráckým obličejem, který jako tichá šedá myš seděl hned v lavici za Adamem a jehož jméno se dozvěděl až při představování.

      Zazvonilo a spolu s tím se ukázal i jejich třídní učitel. Vyšší, už starší muž s prošedivělými vlasy, který jak řekl, je bude mít na Základy strojnictví a Technické kreslení. Ve své úvodní řeči se nechal slyšet, že samozřejmě od děvčat neočekává, že budou v jeho předmětech geniální, ale rád by viděl alespoň snahu a bude rád, když se budou vyjadřovat při zkoušení svými slovy a ne, aby jen opakovali nabiflované informace z učebnice, kterým stejně nebudou rozumět.

      To zní fajn…

      Následně jim vysvětlil, jak to bude ve škole probíhat, kdy obdrží učebnice a ustálí se rozvrhy, kam a do kdy musejí odevzdat průkazové fotografie, aby jim byly vystaveny studentské kartičky pro vstup do dílen, že budou mít vždycky jeden týden školu, druhý praxi… A zrovna tenhle týden na ně vycházela praxe.

      „Praktický výcvik začíná v sedm nula nula. Šatny se nachází v areálu továrny, stejně jako vaše učňovské dílny a pracoviště. Protože tam půjdete zítra poprvé, budete mít sraz v půl sedmé před budovou školy, kde si vás vyzvedne pan mistr a všechno vám ukáže.“ Čímž bylo více méně řečeno vše důležité.

      Tedy Adam poctivě poslouchal, i když se četl školní řád, který jim kázal, že se nesmí kouřit v budově školy a už vůbec ne na záchodech a žáci mají chodit do školy připravení a řádně upravení. Ale jeho se to už víceméně netýkalo, protože to považoval za samozřejmost. V tomhle ohledu byly všechny školní řády prakticky stejné.

      Spornými zůstávaly jen dva body. Prvním z nich bylo, na co prý žáci - převážně spíš žákyně, oboru Keramik / Keramička potřebují strojnictví a technické kreslení a jestli se opravdu na učilišti coby cizí jazyk vyučuje pouze němčina, jak bylo uvedeno v dokumentech pro uchazeče.

      Odpověď na první otázku by si Adam býval i domyslel, že aby věděli, jak a za pomoci jakých strojů probíhá výroba v továrně. Ohledně cizích jazyků, ho ovšem coby angličtináře, skutečnost nijak nepotěšila. Nezbývalo mu však než doufat, že buď angličtinu později zavedou, nebo němčinu uhraje, alespoň na 4…

      S tím první třídnická hodina skončila. I když někteří měli radost, jakoby právě absolvovali šest vyučovacích hodin v tom největším letním parnu. Adam nad takovým chováním jen kroutil hlavou. To je ale radosti…, odfrkl si. Někdy měl dojem, že své vrstevníky vůbec nechápe. Vlastně je nikdy nechápal už od dětských let…

      Počkal si, až se třída skoro vyprázdní a teprve pak následoval příkladu svých spolužaček a šel do šaten, aby se oblékl. Díky tomu, že tu byl na motorce, se nemusel coby dojíždějící spoléhat na žádný spoj a tak nikam nepospíchal. Mohl si dovolit jít poslední.

      V šatně se všem potenciálním incidentům také vyhnul, a když vyšel ven, zamířil rovnou k Drakovi, kde si všiml, že už mu motorku tři kluci okukují.

      Hej! Chtěl na ně zakřičet, ale mimoděk mu zatrnulo. To přece nejde… Nechtěl se chovat jako nějaký rozmazlený fracek. Jenže nevěděl, co by měl dělat.

      Buď sám, sebou… Zvládneš to…, opakoval si v duchu Markova slova a opatrně znovu vykročil. Hlavně je nenaštvat a nevypadat jako úplný pako… Z ledvinky vytáhl objemný svazek klíčů a zastavil se krok od nich.

      „Ahoj,“ pozdravil opatrně, „můžu?“ zeptal se přiškrceně, a naznačil kývnutím hlavy, že by se rád dostal ke svému stroji.

      Zrzavý Karel, z jeho třídy, který byl v té skupince taky, si hvízdl a sjel ho podhledem od hlavy až k patě.

      „To je tvý?“

      Adamovi se ten pohled nelíbil. Husté tmavé obočí se mu v opozici srovnalo do jedné linky. On si to neuvědomoval, ale opravdu se škaredil…

      „Jo,“ odpověděl odměřeněji, položil batoh na sedátko, když mu uhnuli a vytáhl z něj helmu.

      „Vau!“

      „Páni!“

      „Ty vole!“ podivili se kluci.

      „Nic to není, jen motorka…“ Adam cítil, jak se mu červeň nechtěně krade do tváří a uhnul pohledem. Přitom rozpaky byly to poslední, co v té chvíli potřeboval. Proč se tak diví? Nechápal. Dělají, jako kdybych přijel na harleyi… Něčemu v něm se ale líbilo být středem pozornosti také jednou v tom kladném slova smyslu. I když ho vnitřní hlas varoval, že je to určitě lež, hruď se mu sevřela a u žaludku ho šimralo.

      Na otázku, jestli má vůbec papíry, se vytasil s doklady a řidičák jim ukázal. Měl oprávnění dokonce na 125tku. Sice si nedělal iluze, že by někdy vlastnil takový stroj, ale když mu v autoškole nabídli, že v šestnácti letech už může dělat řidičák až na tohle, řekl si, že proč ne. Stálo to stejně, a kdo ví, co bude za pár let…

      „Ty už jedeš?“ zeptal se Karel škrtající zapalovačem, když viděl Adama nasedat.

      „No… Jo.“ Odemkl a klíče se zámkem strčil zpět do ledvinky i s doklady.

      „Kde bydlíš?“ vyzvídal další kluk. Blonďák, štíhlý, trochu vyšší než Adam, silnější v pažích a nohou, s modrošedýma očima a příjemným obličejem.

      „Tady nedaleko na vsi…,“ odpověděl Adam s žaludkem již natřikrát sevřeným. „Rodiče nechtěli, abych šel na internát, tak dojíždím z chaty. Mám to blíž než z Plzně. Můžu vstávat dýl a mám celej barák pro sebe.“ Proč jim to říkám?, ptal se sám sebe.

      „To je hustý,“ prohlásil Karel a potáhl z cigarety.

      Jo, jasně…, povzdechl si Adam v duchu.

      „To by se mi také líbilo,“ přisadil si ten, který se ptal.

      Hm…

      „Tě tam vaši jen tak nechaj, jo?“ zeptal se třetí. Z těch tří nejvyšší, hnědovlasý, ostřihaný asi stejně moderně, jako byl Adam oblečený.

      A to je snad špatně? Adam sice chápal, že je to pro ně asi divné, sám to ještě úplně nechápal. Hlavně logiku: „Na internát tě nepustíme, mohlo by se ti tam něco stát, ale z chaty dojíždět můžeš…“ Ale i tak už by rád z toho rozhovoru nějak vyklouzl.

      „No… Jen tak ne. Dostávam kapesný na týden a naši vždycky na víkend přijedou i s bráchou a ségrou. Jednou týdně mě navíc přijede někdo z rodiny zkontrolovat, jestli ještě žiju a barák stojí, ale i tak je to fajn,“ vysvětloval, zatímco si hodil batoh na záda a usadil si přilbu na kebuli.

      „Se tam sám nebojíš?“

      Co je to za otázku?

      „Ne,“ pokrčil Adam rameny. „Je to malá vesnice, čeho bych se měl bát? Tam se nekrade, a i kdyby, nemam nic, co by mohl někdo chtít. Ani za zabití nikomu nestojim, takže… sem v pohodě.“ Do jeho hlasu a slov se promítlo něco z pro něj typického pesimismu, až se po sobě kluci tázavě podívali. To mrňavé vyžle před nimi, co mělo sotva 160 na výšku i s botama, to konstatovalo absolutně vážným hlasem bez změny výrazu. Ale nakonec se tomu zasmáli, čemuž se mírně nuceně ušklíbl i Adam.

      „Tak já už pojedu,“ vypravil ze sebe přiškrceně, jakoby se bál, že ho snad odmítnou pustit. I to se mu už kdysi stalo, i když tehdy seděl na kole a byl to cikán, který ho chtěl půjčit, kdo mu bránil v cestě.

      „De ti to vůbec nakopnout?“ zajímal se Karel, který hodnotil jeho Zeleného Draka skoro znalecky. Jakoby do podobných věcí sám trochu fušoval.

      „Jak kdy,“ přiznal Adam trochu neochotně, ale neměl důvod lhát. Však taky musel šlápnout třikrát, než motor naskočil. Starý stroj se holt nezapřel.

      Kluci pak ustoupili, aby nepřekáželi.

      „Tak čau.“

      „Ahoj zítra.“

      „Dobře dojeď!“ rozloučili se s ním.

      Adam si dovolil úlevně pousmát. Jo, určitě… Rozjel se a ještě jim zamával na pozdrav ve zpětném zrcátku. Sám překvapený tím, jak dobrý dojem z toho nakonec měl. Že by mu přeci jen svítala naděje na to, aby si v nové škole našel kamarády?