Už několikátý den pršelo. Stál jsem uprostřed chodníku, obličej přilepený na okenní tabulce skla a snažil se rozpoznat tváře uvnitř. Konečně jsem ho zahlédl. Seděl sám, u stolku pro dva, jen s prázdnou lahví whisky a cigaretou, z které právě odpadl centimetrový váleček popela přímo do misky slaných kešu oříšků. Usmál jsem se. Našel jsem ho. Dveře baru se otevřely a já vklouzl dovnitř. Ladně jsem se protáhnul mezi barovými stoličkami až k jeho stolu. Nevadil mi štiplavý cigaretový kouř ani puch alkoholu různých značek. Sedl jsem si na volnou židli, přímo proti němu. Vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatoval. Akorát trochu zanedbaně. Několikamilimetrové strniště na tváři, vlasy několik dnů neumyté, splihlé, kopírující jeho unavenou pohublou tvář a padající mu do očí.

Tak dobře, hodně zanedbaný. A hodně smutný.

„Ahoj,“ zamával jsem mu rukou před nosem a nasadil přátelský výraz nejlepšího kámoše.

Zvedl hlavu od skleničky a jeho čokoládové oči se upřely přímo na mě. Můj úsměv jsem rozšířil od ucha k uchu.

„Barmane, ještě jednu láhev,“ zahulákal místo opětovaného úsměvu ten muž a zatřepal prázdnou lahví od whisky.

„Myslím, že máš už dnes dost, běž domů, Tsuji,“ řekl posmutněle barman, sebral mu z ruky prázdnou lahev a obrátil se k němu zády.

Byl to on. Jméno, které mě provázelo celou dobu.

Nevidí mě! Zatraceně. Jak bych na sebe upozornil?

Natáhl jsem se po skleničce, která byla ještě skoro plná, a snažil se ji převrhnout. Spíš to vypadalo, že si v té tekutině máchám prsty. Vstal jsem, obešel stůl a postavil se za Tsujiho. Rýpnul jsem mu prstem do ramene. Do ucha. Cuchal mu vlasy. Hmmmmm.

Muž típnul cigaretu do misky s oříšky, kopl do sebe na jednou celý obsah skleničky, položil bankovku na stůl a zvedl se k odchodu. Přede dveřmi se zastavil, chvíli pozoroval prudký déšť a nakonec si jen zvedl límec od riflové bundy a vyšel do ulic.

Vyrazil jsem za ním.

Nesmím ho ztratit z dohledu.

Samota mě hrozně tížila, nevěděl jsem ani jak dlouho. Vlastně si ani nepamatuji, jestli jsem někoho hledal nebo vůbec potkal. Neznal jsem na tomto světě nikoho, jen jeho. Muže, který mě zabil a vyprovodil na cestu smrti. Svěsil jsem hlavu.

Proč si musím pamatovat jenom jeho? Proč si nepamatuji mámu, tátu, nebo třeba svou holku, jestli jsem nějakou měl. Proč mám v hlavě jen jeho jméno, jeho tmavé oči, který mě ubezpečovaly, že všechno bude OK.

„Máš nějaký problém?!“ otočil se najednou na mě ten muž, vytrhl mě ze svých ponurých myšlenek a obrovskou tlapou mě chytil pod krkem. Přimáčkl mě na skleněnou tabuli výlohy se šperky a dýchl mi do obličeje těžkou směs pachu whisky a cigaret. „Sleduješ mě?“

Jak to, že mě dokáže chytit? Jak to, že mě vidí? Může mě uškrtit? Podruhé zabít?

„Vidíte mě?“ zasýpal jsem s vyvalenýma očima. Musel jsem uznat, že jsem cítil ten tlak na krku dost zřetelně.

„Nejsem slepej!“ zavrčel a zesílil stisk.

„Páni, vy mě i slyšíte!“

„Nejsem hluchej! Ty seš divnej! Chceš mě okrást?“

„Já jsem Kuroshi. Ten Kuroshi, kterému jste slíbil, že bude vše …“

Stisk povolil a Tsuji mě odhodil takovou silou, že jsem se svalil na mokrý chodník.

„Ku..ro…shi je mrtvej!“ přecedil moje jméno mezi zuby a otočil se bez dalšího zájmu ke mně zády.

Tak to je jediná věc, kterou jsem si bohužel na sto procent jistý. Zrovna od něj jsem to slyšet nechtěl. Sledoval jsem zklamaně jeho vzdalující se postavu, jak se přidržuje zdí domů, sotva se držíc na nohou.

Nechci, aby odešel. Je to jediné, co mi na tomto světě zbylo.

Nepřišel jsem na nic, co by mi osvětlilo, proč jsem tu zůstal trčet. Někdo chtěl, abych tu zůstal. Možná, abych tu zůstal pro někoho. Možná právě pro něj.

Postavil jsem se na nohy a pomalu ho následoval, s hlavou skloněnou, ruce v kapsách dlouhého kabátu, který mi byl o několik čísel větší. Kabát muže kráčející přede mnou, o kterém nic nevím. Po pár krocích se svezl na deštěm zkropenou dlažbu chodníku, složil své alkoholem znavené tělo přímo do jediné kaluže široko daleko a zůstal v ní nehybně ležet, nechávajíc se bičovat neodbytnými kapkami. Zastavil jsem se těsně vedle něj a pozoroval ho smutnýma očima. Lidská troska. Pamatoval jsem si ho jako krásného muže, s teplou dlaní a hřejivým pohledem, jenž mi nedovolil připustit si bolest, ani strach ze smrti. Opravdu je on to, co jsem celou dobu hledal? Chytnul se mého kabátu a snažil se zvednout. Vyděsilo mě, jak po mě dokáže šplhat jak opice po liáně.

Jak je možné, že on se mě může dotknout a já jeho ne?

Objal mě kolem ramen a pověsil se na mě celou svou vahou. Převyšoval mě minimálně o třicet centimetrů a to nemluvím o našem váhovém rozdílu. I když já už jsem asi nic nevážil. Tsuji si sáhl do kapsy, vytáhl klíče od auta a začal s nimi kolem sebe mávat zběsile tisknoucí tlačítko, dokud na něho nezamrkalo jeho auto zaparkované kousek od nás.

„Jste na mol,“ zavrčel jsem na něj.

„Jsem na mol,“ opakoval po mě a pokýval hlavou.

Když mě takhle držel, byl jsem schopen zvednout mu ruku a dvakrát krátce mávnout, aby taxík zastavil vedle nás a neodpustil si nahodit nás sprškou vody. Nasoukal jsem ho do auta na zadní sedadlo a vecpal se vedle něj.

„Kam to bude?“ otočil se na nás taxikář.

„Domů,“ šťouchnul jsem do usínajícího Tsujiho.

„Domů,“ zablábolil zmateně Tsuji.

„Kde bydlíte?“ zavrčel jsem mu otázku do ucha.

Taxikář vypadal dost vystrašeně, pozoroval svého zákazníka ve zpětném zrcátku, zírající na prázdné sedadlo vedle sebe. Tsuji měl očividně okno a vůbec si nemohl vybavit, kdeže by rád složil hlavu.

„Tak mu ukažte aspoň svoje doklady,“ napovídal jsem mu s důrazem v hlase.

Tsuji začal šmátrat v kapse u kalhot, pak od bundy. Byl jsem opravdu docela dost nervózní a to nemluvím o taxikáři, kterému nervozita přímo čišela z obličeje. Tsuji konečně vytáhl svou peněženku a zamával mi s ní vítězoslavně před nosem.

„Mně ne, jemu,“ zavrčel jsem, a pohodil hlavou k řidiči taxíku.

„Jemu?“ povytáhnul udiveně obočí opilý Tsuji.

„Pane?“ vyhrkl taxikář, a sevřel pevně volant svého auta.

Tsuji mu podal s námahou doklady, a ukázal prstem na mě.

„Tenhle mladík… nemám tušení, kde bydlí… nehodlám za něj platit. Byl bych raději, kdyby se mnou vůbec nejel. Nemůžete ho vyhodit?“

„Pane?“ nervozita u řidiče dosáhla vrcholu.

Tsuji se opřel o opěradlo sedadla, složil své ruce sevřené v pěst do klína a zavřel oči.

„To nic, myslím, že ten mladík už nikde nebydlí… je mrtvý,“ zašeptal a v koutku oka se mu odrazilo světlo pouliční lampy v drobné slané kapce.

„Tsuji,“ vysoukal jsem ze sebe a ta prázdnota v mém srdci byla najednou tak veliká. Ještě nikdy jsem si za celou tu dobu nepřiznal, že do světa lidí s bijícím srdcem a horkou krví, nepatřím.

Taxikář mu hodil doklady roztřesenou rukou zpět do klína a rozjel se. Nahnul jsem se zvědavě nad Tsujiho a podíval se na doklady. Kasuga Tsuji. 25 let. A měl titul doktora. Docela málo na to, poznat tohoto člověka, který mi vzal život. Nebo já jemu? Proč mám pořád pocit, že ten, kdo už dávno nežije, je on? Vystoupili jsme ve čtvrti čtyřpatrových bytových domů. Stál jsem nehnutě na dešti vedle Tsujiho, který se snažil už deset minut trefit do zámku vchodových dveří. Nemluvil jsem. Nechtěl jsem na sebe upozorňovat. Nechtěl jsem ho uvést do rozpaků. Nechtěl jsem ho vyděsit. Dělal jsem, že tam vůbec nejsem. Déšť mě ignoroval stejným způsobem, tvořil pode mnou mokré mapy, jakoby tam nikdo nestál. Když jsme se konečně dostali dovnitř, vyšli jsme dvě patra a Tsuji se zastavil hned u prvních dveří v dlouhé chodbě. Pookřál jsem… budu s někým, koho znám. Třeba dostanu postel, nebo se vyspím na gauči, nebo na křesle.

Nevěděl jsem, jestli spím.

Nepamatoval jsem si nic ze svého odpočinku.

Myslím, že vůbec neodpočívám.

Najednou jsem se cítil tak unavený.

Když mi Tsuji zavřel dveře od svého bytu těsně před nosem, propadla se moje duše až úplně na dno propasti bezmocnosti a smutku. Chvilku jsem otřeseně stál přede dveřmi a doufal, že si to ten muž rozmyslí, uvědomí si mou existenci a pozve mě dovnitř. Ale proč by to dělal? Proč by si pouštěl nějakého neznámého ducha do bytu? Neznal mě. Zabil mě, a dál se o mě nezajímal.

Sedl jsem si na zem a opřel se o dveře. Neuměl jsem procházet zdmi, jako ve filmech. Neuměl jsem pohybovat věcmi. Byl jsem úplně nemožný a odkázaný na ty živé. Na jednoho jediného člověka, který mě právě popřel. Objal jsem svoje kolena, přetáhl si dlouhé cípy kabátu přes své nohy a zavřel oči.

Třeba budu spát.

Třeba si odpočinu.

Třeba se už ráno neprobudím, a budu konečně mrtvej.