Je možné, abych usnul? Kopretiny se nade mnou skláněly a usmívaly se. Vypadaly šťastně, nepřetvařují se. Mohou být květiny šťastné? Nejsou ničím výjimečné, nejsou krásné, nemají miliony barev, kterými by oslnily. Proč je má Tsuji tak rád?

Zvedl jsem se ze země a snažil se ho najít. Nebyl tu, odešel, aniž bych to zaznamenal. Nebo se mi to možná všechno jenom zdálo. Třeba jsem ho nikdy nenašel.

Buch, buch…

Ten tlak na prsou bolel. Nemá mě co bolet. Nemá mi tam co tlouct. A přesto jsem měl divný pocit.

Slunce se schovalo za domy, a vrhalo dlouhé stíny. Možná šel Tsuji už domů. Seděl jsem na lavičce před jeho bytem. Lidé přicházeli a odcházeli. Když přišel Tsuji, byla už tma. Byl střízlivý. A zamyšlený, že mě skoro přehlédl.

„Tsuji,“ vykřikl jsem radostně, a seskočil z lavičky.

„Kuroshi,“ vyhrkl vylekaně. „Jsi duch, nemůžeš mě tak strašit!“

„Promiňte, nějak jsem zaspal,“ omlouval jsem se rychle, abych ho neztratil.

„Vypadal jsi spokojeně, tak jsem tě na té louce nechal,“ ušklíbl se Tsuji. „Nemusíš semnou chodit všude.“

„Jasně, počkám na vás zase na chodbě,“ usmál jsem se blaženě. Byl jsem opravdu rád, že ho zase vidím.

„Ah…spal jsi na chodbě?“ zpozorněl Tsuji. „Duchové spí? No asi jo, protože tam mezi kopretinami jsi byl úplně mimo. Ale já, no nevím, jestli tě mám pustit dovnitř…“

„V pohodě, nedělejte si se mnou starosti,“ mával jsem před sebou zamítavě rukama, že mi vůbec nevadí spát na zemi, opřený zády o tvrdou desku říkající si vchodové dveře.

„Myslel jsem, že takový jako ty, umí procházet zdmi,“ řekl ironicky a sám se i svému vtipu zasmál.

„Asi jsem se moc nepovedl,“ snažil jsem se odlehčit situaci. Třeba mi v tom bránila ta část lidskosti, ta část, která si připadá živá, a která ožívá pod jeho dotykem. A živá stvoření přece takové schoposti nemají.

„Nebo je to jak s upíry, když tě někdo nepozve…ha, ha,“ připadal jsem si trapně, protože Tsujimu to jako vždy vtipné nepřipadalo.

„Třeba,“ hlesl nakonec rezignovaně a naznačil mi rukou, abych šel dál. „Dám si sprchu, ty si dělej, co chceš.“

Odhodil na židli své oblečení, přešel nahý přes kuchyň do koupelny, a vlezl do sprchy. Přistihl jsem se, jak zase civím. Nejenomže jsem byl fascinován jeho duší, jeho doteky, ale teď dokonce i jeho tělem. Svalnatá záda a ramena vypracována stovkami hodin strávených v bazénu. Může se duch zamilovat? Do muže? Sakra, co mě to napadlo! Odtrhl jsem pohled od skleněných dveří sprchy, po kterých stékaly kapky vody a rozmazávaly nahou Tsujiho siluetu. Jel jsem přece na rande! S holkou! Měl jsem oči jen pro ni, a proto jsem přehlídl tu červenou. Oblíkl jsem si kvůli ní tohle…. Proč jsem si tohle vzal proboha na sebe?! Vypadám jako bych utekl z rockového koncertu. A nemůžu to se sebe sundat, budu v tomhle strašit až… do konce. Příště, až budu chtít umřít, vezmu si jen bílé tričko!

Zvonek u dveří mě vyděsil. Byl jsem docela lekavý duch. Fakt jsem se nepovedl. Někdo na tom zvonku asi usnul, protože nepřestával pronikavě drnčet.

Slyšel jsem, jak Tsuji vypl vodu, jak hlasitě zanadával, a pak vyšel z koupelny s ručníkem omotaným kolem pasu. Voda mu ještě stékala po kůži a beztrestně se s ní mazlila.

„Někam se schovej,“ zavrčel na mě, když kolem mě procházel.

Schovat se? Já? Co je to za blbost?

„Tsuji, dlouho jsi se u mě neukázal, měl jsem o tebe strach…oh, vypadáš sexy,“ uslyšel jsem cizí hlas z chodby.

„Měl jsem hodně práce, však víš, zaměstnáváš mě,“ odpověděl tomu hlasu Tsuji.

Konečně jsem je oba uviděl. Tsujiho doprovázel vysoký hubený mladík, s dlouhými blonďatými vlasy, splývající mu volně přes ramena. V ruce nesl láhev whisky, kterou odložil na konferenční stolek.

„Chyběl jsi mi, Tsuji,“ usmál se nově příchozí, a přejel důvěrně Tsujimu prsty po nahém hrudníku. Sebral několik kapek vody z jeho kůže na konečky prstů, a olízl si je. Tsuji se zachvěl a přivřel oči.

„Masahiro, myslím, že to není dobrý nápad, jsem docela unavený…“ zaprotestoval nahlas Tsuji, ale blonďák ho umlčil vášnivým polibkem, a zajel mu rukou pod ručník.

Budu blinkat! Je mi špatně! Točí se mi hlava a třesou se mi ruce. Můj Tsuji… Tsuji!

Nechal se laskat polibky na krku a klíční kosti. Z černých vlasů mu stále kapala voda, přímo na podlahu, jak ji měl zakloněnou v extázi vášně. Ručník sklouzl na zem a odhalil jeho bílou kůži a vzrušení toužící po dalších dotycích. Nemohl jsem odtrhnout oči od jazyka, který sjížděl po mokré kůži, bral sebou všechny kapky, které mu stály v cestě za vytouženým cílem. Tsuji prohrábl jeho světlé vlasy a tiše sykl, když jeho ztopoření zmizelo v propasti rozkoše.

Rozběhl jsem se skrz obývák, s nesnesitelnou tíhou zklamání na hrudi, a bez rozmyšlení jsem to vzal přímo proti zdi.

„Kuroshi!“ Tsujiho výkřik mě doprovodil skrz zeď.

„Kdo je sakra Kuroshi?“ už jsem neslyšel.

Dopadl jsem na chodník vedle opuštěného dětského hřiště. Podle toho, jak jsem se cítil, jsem se musel rozbít na milion kousků, roztrhán zradou jediného člověka, který mi na tomto světě zbyl. Chtělo se mi křičet, vykřičet všechno to ponížení. Brečel bych. Potřeboval jsem slzami vyplavit tu bolest z těla.

Zvedl jsem se na nohy a pomalými kroky se šoural k houpačce. Neměl jsem žádnou sílu, jakoby mě všechna opustila. Všechno to teplo, které jsem si nashromáždil z dotyků, najednou vyprchalo jako z propíchnuté duše. Svezl jsem se na kolena, bezmocný, zklamaný, nechtěný. Chytil se řetězů houpačky, abych nedopadl na zem zkroucený do odkopnutého klubíčka , a položil jsem odevzdaně hlavu na sedátko.

Proč tu jsem? Nechci tu být.

„Někdo si mě už vemte, do nebe či do pekla, je mi to jedno, jen mě prosím netrapte,“ šeptal jsem do tmy.

„Kuroshi?“

„Běž pryč! Nechci tě už nikdy vidět!“ sevřel jsem pevně řetězy, a stiskl silně víčka k sobě.

Tsuji se posadil vedle na houpačku, a položil ruce do klína. Měl na sobě jen kalhoty a byl bosý. Musel za mnou vyběhnout hned jak jsem prošel, jako správný duch, zdí.

„Masahiro je člověk, který mi pomohl postavit se na nohy,“ promluvil do ticha. „Potkal jsem ho pár dní po té nehodě. Je to právník a nabídl mi pomoc. Neměl jsem sílu se sám bránit proti těm všem obviněním, byl jsem rád, že je někdo na mé straně. Pracuji pro něj, sleduji některé klienty či podezřelé… a jsme milenci. Omlouvám se, že jsem se neovládnul… zapomněl jsem na to, že jsi tam i ty.“

Nemohl jsem těch pár posledních slov rozdýchat. Jakoby se kolem mě omotal had, a pomalu začal utahovat smyčku.

Asi omdlím.

„Kuroshi, jsi v pořádku?“ dolehl ke mně Tsujiho hlas a já ucítil dotek na rameni.

Zalapal jsem po vzduchu.

„Nedotýkej se mě! Už nikdy! Nenávidím tě, vrahu!“

A s těmi slovy plnými hořké nenávisti jsem zmizel ve tmě.

****

„To byla velice zlá slova z úst anděla.“

Nejsem anděl.

„Doufal jsem, že pomůžeš té ztracené duši najít sama sebe.“

Snažil jsem se.

„Záleží ti na něm?“

Mám ho plnou hlavu.

„Proto by jsi ho neměl zatracovat. Kvůli jednomu okamžiku, který jsi viděl.“

Chtěl jsem, aby tu byl jen pro mě a já pro něj.

„Zní to jako láska.“

V tom případě ho miluji.

„Je chycen do nastražené pasti temných sil. Měl bys mu pomoci otevřít oči, protože on už nemá sílu spatřit to, co mu někdo zatřel černou barvou.“

Někdo?

„Pozorně se dívej. Nespadl do své beznaděje kvůli tobě. Zkus najít pravdu. Stojíš proti silnému protivníkovi. Dávej na sebe pozor.“

Kdo jsi?

„Přítel.“

Přítel?

„Zkusíš to s ním ještě jednou, Kuroshi?“

Nechci ho už nikdy ztratit.

***

Ocitl jsem se zpět v Tsujiho bytě. Vůbec jsem nechápal, jak jsem se sem dostal. V obývacím pokoji se svítilo, na stole ležela převrhnutá malá plastová tuba a kolem byly vysypané tablety. A taky vršek od whisky. Tsuji ležel na zemi mezi pohovkou a stolem, pouze v kalhotách, v kterých jsem ho viděl naposledy, v ruce svíral prázdnou láhev.

„Tsuji, vy idiote!“ vyjekl jsem vyděšeně a klekl si k němu.

Dal bych mu pár facek, vytáhl ho z poza stolu, ale jen jsem mával bezmocně rukama na prázdno, aniž bych se ho jen letmo dotkl. Zatraceně, zatraceně.

Jsem neschopný. K ničemu!

Jemně našlapoval po dřevěné podlaze, jen drápky na tlapkách prozradily jeho příchod. Velký bílý pes, japonská akita, se zastavil těsně vedle mě, vrtěl šťastně ocasem a vyplazoval na mě jazyk. Tsuji má psa? Tenhle pes… byl divný. Chytil Tsujiho za nohavici a začal ho trhavými pohyby vytahovat ven. Když ho konečně dostal na volné prostranství, vrhl se mu na obličej a svým drsným jazykem ho oblizoval.

„Tsuji, proberte se! Co jste to ksakru udělal!“ křičel jsem na něj, když pootevřel oči.

„Ty… ty…“ sotva hýbal rty a jeho oči zastřeně přeskakovaly z místa na místo.

„Tsuji, co jste to sežral za prášky?!“ moje ruka ukázala směrem ke stolku.

„…ses vrátil?“

Zvedl ruku a položil mi ji do vlasů.

„Chytněte se mě, prosím,“ naléhal jsem.

„Je mi blbě,“ zamumlal Tsuji a zase zavřel oči.

Bílá akita se ho pět snažila přimět otevřít oči svým jazykem přejíždějícím po celém jeho obličeji.

„Roka, fuj!“ ohnal se Tsuji rukou po psovi, a pak se střetl s mým vystrašeným pohledem. „Kuroshi, máš na sobě děsný hadry.“

Chytl se mě za kabát a posadil se. Když mě konečně objal kolem ramen, pomohl jsem mu vstát. Projela mnou náhle ostrá bolest, palčivá, jakoby mi někdo sevřel hlavu do rozžhavených želez. Přímo přede mnou se odehrával rozmazaný děj, Tsuji se svěšenými rameny vcházející do místnosti, rozčilený blonďák, rozhazující rukama.

„Co to mělo Tsuji znamenat?! Kam jsi šel?!“ křikne Masahiro, sotva se Tsuji objeví ve dveřích.

Tsuji ho bez povšimnutí mine a těžce dosedne na pohovku. Vezme ze stolu lahev whisky, a odšroubuje víčko.

„Proč jsi říkal to jméno, Kuroshi? Myslel jsem, že jsi se s tím už vyrovnal! Bereš ty prášky, co jsem ti dal?“ sype na něj Masahiro otázky.

„Nech mě na pokoji, vypadni!“ osopí se na něj Tsuji a převrátí do sebe obsah láhve.

„Tsuji! Chci vysvětlení!“ Masahiro si k němu přisedne a položí mu ruku na stehno. „Jestli jsi ve stresu, pomůžu ti ho překonat,“ sjede rukou níž k rozkroku.

Tsujiho ruka s lahví se začne lehce třást. Postaví whisky na stůl.

„Nemůžu, nechci!“ zastaví jeho pohyb.

„Tsuji, tak co tě tak rozrušilo? Dohodli jsme se, že na to jméno zapomeneš. Vždycky jsem ti pomáhal,“ šeptá Masahiro, a přejíždí svou druhou rukou po vypracovaném nahém hrudníku. „Udělám ti dobře, přijdeš na jiné myšlenky.“

Líbá ho na rameni a za uchem. Tsujiho tělo reaguje na vzrušující podněty, i když jeho srdce nechce.

Tsuji zaklekl u záchodové mísy, a zabořil hlavu dovnitř. Strhl mě sebou, držíc mě stále kolem ramen, takže jsem měl skloněnou hlavu vedle té jeho a vypadali jsem jako zvracející duo. Ještě stále jsem měl v hlavě Tsujiho vzpomínky, které mnou projely jako elektrický výboj. Tohle opravdu nedám. Myslel jsem si, že to překousnu, ale nejde to. Bylo to tak… ponižující.

Tsuji se najednou vyvrátil, jakoby omdlel. Bílý pes nás pozoroval ode dveří s vyplazeným jazykem.

„Roko, jmenuješ se Roka, že? Pomůžeš mi s tím ožralou?“ zavolal jsem na psa, který hned přiklusal a chytl Tsujiho za pásek od kalhot.

Táhli jsme ho spolu do sprchy.

„Nechci to!“ trhne sebou Tsuji a vyskočí na nohy. „Promiň Masahiro, nejde to.“

„Najednou mě odmítáš? Když ti bylo nejhůř, to jsem ti byl dobrej, co?! Proč jsi si zrovna teď vzpomněl na toho kluka! Mohli jsme mít hezký večer.“

„Omlouvám se, Masahiro. Prosím, odejdi!“

„Nechci odejít! Dlouho jsi u mě nebyl, hrozně po tobě toužím! Nemůžeš mě odmítnout!“

„Prosím, vypadni!“ zvyšuje hlas Tsuji.

Masahiro ho chytne za ruku a zkroutí mu ji za záda. Donutí ho svou silou, která se bůhví kde vzala v tom hubeném těle, zakleknout na pohovce.

„Masahiro! Co chceš dělat?“ vyhrkne Tsuji.

„Vezmu si to, pro co jsem přišel. Patříš mě a nikomu jinému!“ supí Masahiro, jakoby ho najednou posedlo šílenství.

Nadzvedl jsem Tsujiho a opřel ho o hladkou vykachlíčkovanou zeď sprchového koutu. Těžce jsem dýchal a bylo mi špatně. Pod všemi těmi vyplouvajícími vzpomínkami jsem měl chuť utéct, pryč od těch obrazů, co mi pronikaly do mozku, kdykoliv se mě Tsuji dotkl. Otočil jsem kohoutkem studené vody. Když mu první kapky dopadly na vlasy, a začaly stékat po obličeji, otřepal se a zakryl si dlaní oči.

„Kurva,“ zachroptěl.

Instinktivně jsem natáhl ruce k němu, jak ztratil rovnováhu, ale on přepadl dopředu, vzal mě sebou a zapřel se rukama o protější zeď. Svou vahou mě zatlačil ke zdi, jeho obličej byl tak blízko mému, až se jeho vlhký dech krystalizoval na mé tváři.

„Kuroshi?“ pohnuly se jeho rty pod vyslovením mého jména.

 „Kuroshi už nikdy přede mnou nevyslovuj!“ vrčí Masahiro a zvýší tlak na zkroucenou ruku, že se Tsuji už dotýká hrudníkem polštářů na pohovce.

Masahiro mu stáhne kalhoty, aniž by se obtěžoval mu rozepnout pásek.

„Masahiro!“ zaprotestuje Tsuji, ale sevření je silné a svaly už otupělé alkoholem.

„Ale Tsuji,“ pohladí ho Masahiro po kůži. „Bude se ti to líbit. Jako vždy.“

A bez jakékoliv přípravy si ho tvrdě vezme.

Klaply dveře a Tsuji stále leží skroucený do klubíčka na pohovce. Rozetře si nadílku od svého milence po stehně, a pak si vytáhne kalhoty do pasu. Hrábne po tubě s léky, které mu tu nechal Masahiro. Nasype si jich plnou hrst a zapije je whisky. Nechce nikomu ubližovat. Už ne. Myslel si, že by mu mohl ten kluk opravdu pomoct. Když zachránil tu dívku, byl jako v rauši. Měl její život pevně v rukách. Chtěl by znovu pomáhat lidem. Pomoct Kuroshimu. Ale nejde to. Ani Masahiro to nedokázal. Vytřepal poslední kapku ze skleněné lahve a svezl se pod stůl.

Tsujiho dlaně sjížděly po kachličkách, svou váhou neovladatelného těla mě bral sebou, až se jeho kolena dotkla země. Přitiskl čelo k mému a zavřel oči.

„Proč jsi mě nenechal umřít, Kuroshi? Moje duše nestojí za záchranu,“ zašeptal mi do vlasů.

„Nechci tu zůstat sám. Mám jen vás,“ odpověděl jsem tiše. „Slíbil jsem, že vás neopustím.“

Klečeli jsme naproti sobě, ve sprchovém koutě, v kaluži studené vody. Každý pohroužen do svých myšlenek. Bílá akita ležela na zemi metr od nás, hlavu položenou na sametových tlapkách a pozorovala nás.

„Omlouvám se za dnešní večer,“ sklopil jsem hlavu. „Kvůli mně… váš přítel… udělal…“ začal jsem koktat a třást se po celém těle.

„Kuroshi?“ Tsuji mě chytil za bradu a podíval se mi zpříma do oči. „Jak… to víš?“

„Viděl jsem vaše vzpomínky. Omlouvám se, nemůžu za to, prostě jsem je viděl!“ přistihl jsem sám sebe, jak křičím.

„Masahiro už není můj přítel, za to, co mi udělal,“ procedil Tsuji skrz zuby. „Začneme od začátku, ano? Dostanu ještě jednu šanci?“

Donutil mě se usmát. Tsujiho ruka na mé bradě opět začala hřát.

„Nezdálo se mi, že jsem viděl Roka?“ odbočil náhle od tématu. „Musel jsem být pěkně nalitej.“

„Jo, bílá akita. To je váš pes? Odtáhl vás sem,“ ukázal jsem doprostřed koupelny, ale pes už tam neležel.

Tsuji zaklonil hlavu a nechal si kapkami studené vody skrápět obličej.

„Tak to je divný, protože Roka už je půl roku po smrti.“

Pomalu se zvedl, ještě se mu motala hlava a musel se opírat o zeď. Zastavil vodovodní kohoutek a vypotácel se ze sprchového koutu. Sundal si kalhoty, a spodní prádlo a nechal je ležet na podlaze..

„Myslím, že už jsem měl dnes vody dost,“ řekl suše, hodil přes sebe osušku a schoulil se na posteli. „Zítra si vezmu dovolenou a budu odpočívat. Jsem nějaký unavený…“

Sedl jsem si do křesla, přitáhl si kolena pod bradu a objal je. Pozoroval jsem spícího Tsujiho, jak těžce oddychuje, pořád se mu třásla ruka a chvěla se mu víčka, jakoby měl špatný sen. Já měl taky divný sen. O někom, kdo stahuje Tsujiho ke dnu. A s ním se musím poprat. To bude brnkačka. Jsem přece tvrďák. Aspoň podle toho oblečení, v kterém jsem si trapně umřel, na to vypadám.

Tsuji, co jsi to proboha dostal za anděla strážného! Obávám se, že se mnou to bude rychlé a beznadějné.