Den začne jako každý jiný. Malé paprsky mě zalechtají na tváři a probudí do nového dne. Slunce osvítí celou místnost a poukáže na menší nepořádek v mém pokoji. I přes zavřené dveře ucítím snídani, která mě donutí vstát v devět i přesto, že je sobota. Zašmátrám na zemi vedle postele a nahmatám své tmavě šedé tepláky, za polštářem pak vyloudím bílé, trochu pomačkané tričko a obojí na sebe navleču. Než se vydám dolů, zastavím se v koupelně, kde si opláchnu obličej a srovnám rozčepýřené havraní kadeře.

„Dobré ráno Shino,“ ozve se matka s úsměvem na tváři.

„Ránko mami,“ pohledem vyhledám voňavou snídani na jídelním stole a podezřele přimhouřím oči, „jaké překvápko se chystá?“

Matka si uhladí bílou zástěru s červenou růži: „Proč by se mělo něco chystat?“ Snaží se tvářit jakoby nic, ale já ji mám dávno prokouknutou.

Překřížím si ruce na prsou: „Moji oblíbenou snídani, slaninu s vejci děláš jen, když se má stát něco nepříjemného.“

„Ale kdepak!“ prohodí, „čeká nás jen malá návštěva mého starého známého,“ namotá si malý pramínek světlých vlasů kolem ukazováčku, „to není nic, co bys nepřežil.“ Jenom návštěva? Nějak se mi to pořád nechce líbit, ale mámini známi byly vždy velmi milí. Možná jsem jen moc skeptický. Zasednu ke stolu: „Dobře, dobře na pár hodin se vytratím ať máte klid.“

„Co se toho týče,“ zvonek u dveří přeruší naši konverzaci a matka se vydá ke dveřím, „to budou oni.“ Zakloním se, abych lépe viděl, kdo se vynoří u vchodu. Muž v matčině věku a vedle něj kluk nejspíš v mém.

„Kyoji ráda tě vidím!“ matka obejme starého přítele kolem krku.

„Haru, taky tě rád vidím, pamatuješ ještě na mého syna Takeshiho?“ pokynul rukou k němu. S malou úklonou pozdraví.

„Skoro bych tě nepoznala! Jsi teď tak vysoký!“ A že je to pravda. I odsud vidím, že je vyšší než já. Jeho blonďaté vlasy mu sahají víc než po ramena. Ty moje nejsou dál než po uši. Jako princ z pohádky, co?

„Opravdu ti děkuji, že nás u sebe necháš.“ Najednou málem spadnu ze židle, když to uslyším. Že mi to nebylo hned jasné.

„Jsme přátele už dlouho, víš, že ti vždycky ráda pomůžu.“ Můj kyselý výraz musela nejspíš cítit, protože se na mě otočila a přátelský mi pokynula ať se k ní přidám. Neochotně poslechnu. No, myslím, že když budu zavřený v pokoji, tak to nějak přežiju. Doufám, že tu nebudou moc dlouho. Pro čtyři lidi tu je těsno.

„Shino, zavedeš Takeshiho k sobě? Budete bydlet spolu,“ vyšlo to zní jako by o nic nešlo. Mě ale málem spadne čelist. Mám dost rozumu, abych se s ní nehádal před našimi hosty. I když na to totiž nevypadá, umí být pěkně děsivá. Vlastně si nemyslím, že moje námitky něco zmůžou, ale vážně ho musí napakovat do MÉHO pokoje?! 

Poraženecky si vzdychnu: „Jasně, pojď za mnou,“ pobídnu ho, a i se snídaní se vydám nahoru a Takeshi za mnou. Do pokoje dojdu už s prázdným talířem, který odložím na stůl.

„Jen abys věděl, nechávám tě tu jen kvůli mámě, jinak bych tě vypakoval na gauč. Můžeš spát na zemi vedle mojí postele, ale upozorňuju, že někdy chrápu.“ Možná to zní trochu ostře, ale chci, aby hned ze začátku bylo zjevné, že tuhle situaci beru jako krajně nepříjemnou a narušující moje soukromí.

Chvíli na mě jen mlčky zírá, než dojde těsně přede mě. O hlavu větší se nade mnou tyčí. Křišťálově modré oči se mu zamračí: „Nikdy nechoď do koupelny, když tam budu já, v jedenáct tu bude už zhasnuto, a to svoje špinavé oblečení kolem ať je do večera pryč. Nehodlám se budit vedle tvých trenek.“ Na první pohled mi připadal jako anděl. Jeho zjev by tomu odpovídal, ale ta rozkazující povaha. Dělá si ze mě srandu, moje nervy zacukají.

„Poslyš nejsi tu zrovna vítaný host, takže nečekej žádná privilegia, Takeshi,“ pronesu podrážděně a s pevným pohledem upřeným na něj.

Začne se ke mně přibližovat, jako by mu osobní prostor nic neříkal. Snažím se mezi námi udržet místor rukama, kterýma se ho od sebe snažím udržet dál. Svou silou mě však tlačí dozadu a já brzy narazím do stěny.

„Co sakra děláš?!“ štěknu na něj. Jeho pohled vypadá až nemilosrdně. Připadá mi to jako situace pán a sluha.

Rukou praští do stěny těsně vedle mě: „Myslím, že po tobě nechci nic nemožného, takže nezkoušej moje nervy, jestli nechceš, aby to mělo následky.“ Děsivý. I když neochotně, se zaťatými zuby kývnu na jeho podmínky.

„Fajn, hodný kluk,“ do tváře se mu opět vrátí andělský výraz. Dostávám rozkazy ve vlastním pokoji, co horšího se může stát?

Neměla mě ta myšlenka ani napadnout, protože Takeshi přestoupil na moji školu. Stal se mezi děvčaty rychle oblíbený a laskavost z něj jen přetékala. Za to doma, když se mu něco znelíbilo, tak mi to dal vážně najevo. V koupelně mu to vždycky trvá, přesně v jedenáct po každé zhasne, i když ještě něco dělám a nedej bože, aby našel nějaké oblečení na zemi.

 

Dneska domů dorazím dřív než obvykle. Pravidelně bývám pryč, co nejdéle, abych se s ním nemusel hádat, ale dneska plány odpadly. Matka a Kyoji tu ještě nejsou. Takeshi bude nejspíš nahoře. Pomalu vystoupám schody a vkročím nezaujatě do pokoje.

„Ahoj, dnes jsem tu dřív,“ odložím si věci a vyhledám o pohledem. Zarazím se, když ho uvidím na zemi pod dekou, kde spává těžce oddechovat.

„Jsi v pohodě?“ vydávám se k němu.

AŽ teď mě nejspíš zaregistroval, jelikož ho překvapilo, že mě vidí: „Nechoď ke mně,“ mělo to znít rázně, ale vyznělo to slabě.

„Jsi celý červený!“

„Jdi pryč!“ otočí se zády ke mně. Na jeho slova nedám a kleknu si vedle něj, „vždyť zníš jako bys sotva dýchal!“ násilně ho k sobě otočím. Jeho výraz mě zaskočí, jelikož místo naštvané tváře vidím, jak je slaboučký a celý rudý. Takového jsem ho ještě neviděl.

Přiložím mu ruku na čelo: „Celý hoříš!“ Nejspíš má horečku. Musí být celý zpocený.

„Ukaž budu tě muset převléct,“ chci stáhnout deku, ale pevně ji drží.

„Je mi fajn! Nech mě na pokoji!“ Nemocný se se mnou bude hádat? Ať nezkouší moje nervy. Začne se se mnou přetahovat o deku. Při jednom pohybu trochu zavrávorám a rukou se tak tak zapřu o zem těsně vedle jeho boků. A náhle jsem do něčeho narazil. Moje ruka zavadila o něco tvrdého. Takeshi v tu chvíli vzdychne. Situace ke mně v tu chvíli na to dolehne.

„Promiň! Já…jdu si dát sprchu!“ hned vstanu a rychle zmizím za dveřmi. Dělal si dobře. Při té představě se začervenám. Rychle zaženu tu představu a jdu se zchladit studenou vodou, kterou teď dozajista potřebuju.

Když se asi po půl hodině vrátím do pokoje, Takeshi je otočený zády a zachumlaný, že mu skoro není vidět ani hlava. Nejspíš jen předstírá, že spí, ale vyčítat mu to nemůžu, dělal bych to samé. I když je ještě docela brzo, rozhodnu se skončit taky v posteli. Asi bude lepší, když se z toho oba vyspíme. Ale usnout se mi ani trochu nedaří. Pořád mi v hlavě vyskakuje obraz toho jeho výrazu. Ke mně jedinému se chová tak nepříčetně, ale přitom jsem taky jako jediný viděl tvář, kterou nikomu jistě nechce ukázat. Začínám mít pocit, že se mi to muselo zdát. Takhle se prostě Takeshi tvářit nemohl. Tak bezbranně a nevinně. Kdybych ho u toho přistihl tak by ze mě stáhl kůži, ne? Byl by ještě nepříjemnější a určitě by mě donutil za to pykat. Musím si to ověřit! Musím se přesvědčit, že to nebyl sen, jinak tomu prostě neuvěřím. Prudce vstanu z postele, bez varování strhnu s Takeshiho deku a obkročmo si přes něj kleknu, aby mi nemohl tak snadno utéct.

„Co sakra děláš?!“ utrhne se na mě, když ho držím uvězněného, „slez ze mě!“ snaží se mě ze sebe odstrčit, ale nedám se tak snadno. Ruce mu chytnu za zápěstí a pevně držím namáčknuté při zemi.

„Pusť mě! Co si myslíš, že děláš?!“ jeho hlas nezní tak, jak bych čekal. Zní zaskočeně, nervózně, ale nikoli rozčíleně nebo děsivě.

„Musím se přesvědčit, že se mi to nezdálo.“ Na udržení obou jeho rukou mi překvapivě postačí jedna moje. Má menší sílu, než bych u něj čekal. Není schopný se mi vykroutit. Volnou rukou zajedu dolů a přejedu přes jeho boxerky. K mému překvapení zčervená jako předtím. Výraz mu změkne ještě víc. A já nemůžu uvěřit svým očím.

„Kam-kam mi to saháš?!“ Opravdu se to stalo a teď se to děje znovu. Začnu mu jezdit přes rozkrok a pečlivě sleduju, jak se u toho tváří. Chce mi v tom zabránit tím, že bude nohy držet u sebe, ale aniž bych od něj odtrhl pohled, nohama se rozkročím mezi jeho, aby je nemohl dát k sobě.

„Je tohle snad nějaký hloupý vtip?! Není to totiž vůbec legrační!“ pohledem se přitom dívá stranou.

„To bych taky rád věděl,“ zajedu pod prádlo a nahmatám jeho horký penis, „celou dobu mě zastrašuješ, ale teď nejsi schopný se mi v nejmenším bránit. Nepůsobíš hrozivě kvůli tomu, co teď dělám, ale vzrušeně. Tobě se to líbí, že ano?“ uvedu rukou do pohybu, načež je mi odpovědí jeho zasténání.

„N-ne, přestaň s tím,“ v jeho slovech už není takový důraz jako předtím. Jeho hlas je tenčí a slabší. Nemůžu si pomoct, uvádí mě to do varu.

Nakloním se k němu a zašeptám: „Nepřestanu, chci z tebe vidět víc,“ několik polibků na krk a jsem schopný cítit, jak rychle mu buší srdce. Cítím, že taky tvrdnu.

„Svlékni se,“ rozkážu.

„Co? To nemyslíš-“

„Hned,“ upřeným pohledem se mu dívám do očí a nesmlouvavě trvám na svém. Osvobodím ho ze svého sevření, aby mohl udělat, co jsem rozkázal. Chvíli mě nevěřícně sleduje, nakonec však váhavě ze sebe sundá modré tílko i boxerky. Snaží se zakrývat své odhalené tělo, jako ostýchavá dívka, což mě rajcuje ještě víc.

„Roztáhni nohy.“ Jeho námitky umlčím vášnivým polibkem. Proplétám jazyk s tím jeho, hlavu mu tisknu k sobě, aby ho nenapadlo couvnout. Ruce zapírá do moji hrudi, aby mezi námi vytvořil nějaký prostor. Čím víc polibků Takeshimu však dávám, tím víc jeho ruce povolují.

Když ucítím, že odpor ustal, zopakuju svá slova: „Roztáhni nohy.“ Tentokrát jen uhne pohledem a pomalu je dává od sebe. Jeho penis je pevný a vztyčený, já však prsty zamířím trochu níž. Zatlačím ho do lehu, abych měl lepší přístup a vtlačím do něj prst.

„Řekni, že jsi, tohle už zkoušel, je tu víc místa, než bych čekal.“

„N-ne nic takového jsem…“

„Nelži,“ bez varování přidám druhý prst, „už sis to dělal, že? Možná jsi přitom myslel na mě.“ Nemůžu se nabažit výrazů, které ho nutím dělat. Chci z něj vidět všechno. Každou jeho tvář, kterou ukáže jenom mě.

„Jenom prsty ti nestačí, co?“ sundám ze sebe jediný kousek prádla a vniknu do něj tak prudce, že vyjekne a do očí se mu vhrnou slzy. Trochu jsem se unáhlil, ale za chvíli bude křičet jenom blahem.

Pevně se k němu tisknu: „Obejmi mě Takeshi, dovolím ti do mě zarývat nehty, mezitím, co to nebudeš moct vydržet.“ Nenechá mě dlouho čekat a v zádech ucítím, jak se mě jeho prsty křečovitě drží.

„Shino,“ hlesne mezi vzdychy, čímž mě ještě víc nabudí.

„Řekni to ještě,“ zašeptám mu, „křič moje jméno, dokud nebudeš.“

„Shino! Shino! Shino!“ při posledním výkřiku následovalo i jeho vystříknutí. Já jsem mu však dal ještě, co proto než jsem ho naplnil. Úplně jsem ho zřídil. A jsem si jistý, že ne naposledy.

 

Takeshi

„Už nemůžu Shino, prosím ušetři mě!“ Na čtyřech se snažím vstřebat, jak mě Shino zezadu nakládá. Drží mě přitom za vlasy a užívá si moc, kterou nade mnou má.

„Když tak hezky prosíš,“ vyjede ze mě a otočí si mě k sobě. Postaví se a hlavu mi nasměruje naproti svému údu. Na nic nečeká a vklouzne mi tam. Rukou si udává tempo a já mám, co dělat, abych se nezadávil. Když vystříkne nemusím skoro ani polykat, jelikož mi většina skončila v krku. Pustí mě a já se rozkašlu. Unaveně si sednu a oddychuju. Shino se posadí vedle mě a za bradu si mě k sobě natočí a políbí.

„Jsi sexy, víš to?“ řekne mi do očí.

Uhnu před jeho pohledem: „Jak moc trapně chceš, abych se cítil?“ zachmuřím se.

Strhne mě sebou na zem a opře o svou hruď: „Chci vidět každý tvůj trapný kousíček.“

„Co to má sakra být?“ utrhnu se a mírně ho bouchnu do prsou.

„Chci poznat každou tvoji část. I tu nejintimnější a nejhanebnější, jakou si dovedeš představit. Chci, abys mi je ukázal, jenom mě. Můžeš to pro mě udělat?“ Moje tvář je rudá, jestli je to možné, tak ještě víc než předtím.

Zabořím do něj hlavu a skoro neslyšně mu odvětím: „Dobře, že jsi to ty… můžeš vidět kousek.“

Myslím, že už viděl naprosto všechno. Od toho incidentu, co mě viděl masturbovat, se všechno obrátilo na ruby. Snažil jsem se tvářit nepříčetně a hrozivě jako předtím, ale to ho vydráždilo ještě víc k tomu, aby mě dostal do těch nejtrapnějších situací a pozic, které mu přišly na mysl. Každý den mě naprosto zničí. Každý den! Posledně za mnou vlezl do sprchy a když jsem z překvapení vyjekl poté, co do mě z nenadání vjel, musel jsem se kousat do ruky, aby mě nebylo slyšet, když přišla jeho máma, protože si myslela, že se něco stalo. Dělil nás jen závěs a místo toho, aby toho nechal zkoušel, kolik toho vydržím a úmyslně ji tam zdržel déle! Došlo to tak daleko, že mě udělal a jelikož v tu chvíli bych svůj hlas neudržel líbal mě, dokud moje hlasivky neutichly. Když se situace uklidnila odnesl mě do pokoje, jelikož se mi podlamovaly nohy a tam si mě bezmocného podal znovu!

„To mám radost! Takže můžeme ještě pokračovat,“ načež se mi vtěsná mezi nohy.

„Poč-to nemyslíš vážně.“ Zase si se mnou dělá, co chce. Jeho doteky a pohyby mě dovádí k šílenství.

„Shino, ty jsi démon!“  zaběduju nahlas.

„S potěšením můj anděli.“