Rozevřu dveře do nového bytu a z těžkých oddechem položím dva cestovní kufry a sundám ze zad dva batohy. Zatracenej tatík, sotva jsme sem dojeli, řekl že musí zařídit ještě pár věcí a ani mi nepomohl odnést zavazadla. S tímhle vším je i druhé patro sakra vysoko! Když naberu opět nějakou tu sílu, porozhlédnu se po pokojích.  První dveře nalevo je kuchyň s malým obývákem, druhé dveře jedna ložnice a naproti nim druhá a na konci chodby máme koupelnu a záchod v jednom. Nesnáším, když není záchod zvlášť…

Když se podívám do zrcadla, které visí nad umyvadlem, jen mě otřepe hrůza. Jenom jsem to tady prošel a moje černé kadeře vypadají, jako by prorůstaly šedinami. Všechno je tu zaprášené. Jdu rovnou do sprchy, doufám, že už poteče teplá. Všechno ze sebe sundám a pustím na sebe proud vody.

Po kolikáté už to je? Po paté? New York, Chicago, Denver, Čiba a teď jsme v Ósace. Je sice fajn být zase v Japonsku, na rozdíl od Ameriky můžu mluvit svým rodným jazykem, ale rád bych už konečně zůstal na jednom místě. Je mi 17 a otec mě tahá po svých cestách s tím, že tentokrát už je to naposled. Kolikrát už mi tohle řekl? No ano pětkrát! Neuvědomuje si, že si takhle nenajdu žádné přátelé? Nebo spíš, že je ztratím sotva si je udělám? Jenom opěvuje, jak je to všude úžasné. Výlet po všech čertech, aby nám náhodou něco neuniklo. Můžu akorát doufat, že to bylo opravdu naposled.  Když vylezu ze sprchy, uvědomím si, že se nemám čím utřít.

„Kruci teď, abych všechno vyházel z kufru, abych něco našel,“ zamířím zpět do chodby a za sebou nechávám mokré stopy. Kde je sakra ten ručník?! Neříkejte mi, že zůstal v tom batohu, se kterým táta odjel.

Moje trpělivost s hledáním končí neúspěchem: „Kašlu na to, zůstanu takhle!“ prudce se postavím.

„Myslím, že takhle bys mohl nastydnout.“

„To je mi jedno,“ odseknu. Počkat, co? Ohlédnu se ke vchodovým dveřím, ve kterých stojí hnědovlasý kluk, s velkýma zelenýma očima s brýlemi a v rukou drží nějaký koláč a vedle něj žena s podobným vzhledem. Kriste, nezavřel jsem za sebou dveře! Okamžitě mě zalije stud a já popadnu první kus oblečení, který mi přijde pod ruku, abych zakryl aspoň to hlavní.

„Omlouváme se, že jsme sem tak vpadnuli,“ zpustil ten kluk, „chtěl jsem zaklepat, ale když jsem si všiml, že je pootevřeno a slyším někoho hned za dveřmi, tak jsem vstoupil,“ sklonil hlavu na znak své omluvy a žena vedle něj, nejspíš jeho matka udělala to samé.

„Ne v pořádku, měl jsem za sebou pořádně zavřít, já se omlouvám za tuhle trapnou situaci.“ Bože, sotva se přestěhujeme a já si trhnu takovou ostudu před novými sousedy! Hádám, že ten koláč je uvítací, není to přece jen poprvé, co mě vítají noví sousedé. Zrovna teď by mi nevadilo se přestěhovat…

 

„Promiňte, za problémy, vyperu ho a pak vám ho vrátím,“ řeknu omluvně. Taková ostuda, musel jsem si od nich půjčit ručník. Teď už jsem sice suchý a oblečený, ale to mi moji důstojnost nevrátí.

„S tím si nedělej starosti,“ mávla rukou žena a pousmála se, „ještě jsem se ani nepřestavila. Jmenuju se Hizarashi Haruka a tohle můj syn Hizarashi Takao.“

„Těší mě,“ pokynul.

„Já jsem Kashima Saito, můžete mi říkat Saito, taky mě těší!“ zareaguju rychle.

Nakonec to nedopadlo tak hrozně. Oba byli vážně příjemní a naštěstí nepadlo trapné ticho, i když první dojem nedopadl podle mých představ. Jsem rád, že hned vedle bydlí někdo v mém věku, snad by tak mohlo být snazší najít si přátelé. Na kluka vypadal roztomile. Moc toho sice neřekl, ale celou dobu měl takový příjemný úsměv. Zítra bych mohl zmapovat okolí, čím dřív se tu vyznám, tím líp.

 

Následující den jsem udělal, jak jsem měl v plánu. Jelikož se táta vrátil včera pozdě, tak ještě spí. Je mi jasné, že na průzkum města se těší, ale chci ho nechat vyspat. Navíc s ním by mi to zabralo celý den, protože on musí vidět úplně všechno. Sotva vylezu ze dveří, potkám Takaa, jak zrovna taky vychází.

„Ahoj Saito,“ pronese vlídně, „máš namířeno do města?“

„Ahoj Hizarashi,“ opětuju pozdrav, „tak nějak, chci se tu umět vyznat, co nejdřív.“

„Chceš, abych tě provedl?“ nabídl se, „a klidně mi říkej Takao.“

Je k zulíbání! Vypadá tak roztomile, není sice o moc menší než já, ale má to něco do sebe, když musí zvedat hlavu, aby mi koukal do obličeje. A ten příjemný hlas, tomu všem dává korunu! Zarazí mě mé vlastní myšlenky. Asi si potřebuju už někoho najít…

„Jsi v pohodě?“ otáže, když místo odpovědi dostal jen moje divné pohledy, o kterých se rozhodně nedozví jejich pravý význam!

„Promiň trochu jsme se zamyslel,“ vydám ze sebe něco jako smích, „každopádně bud rád, když mi to tady ukážeš.“ Určitě s ním bude příjemnější výlet než s mým tátou. To jsem si aspoň myslel. Nečekal jsem, že dostanu tak podrobnou prohlídku.

„Takaooo,“ vydám ze sebe vyždímaně, „kde všude mě chceš ještě vzít?“ Vypadá jako by se mohl všude ztratit, ale po tom, co všechno jsme prošli vidím, že jsem se šeredně mýlil. Tohle je ještě horší než s tátou. A on nevypadá, že by se cítil nějak znaven.

„Ukážu ti všechno!“ řekne vesele, „není přece skvělé poznávat nové?“ v očích mu přitom jiskří. Z čeho je proboha tak čiperný? Vypadá, že si tu prohlídku užívá víc než já.

„Promiň je toho na mě trochu moc.“ Radši bych se už vrátil zpět domů a zalezl do pokoje. Po tomhle budu potřebovat regenerovat aspoň týden.

„V tom případě, tě vezmu na jedno klidné místo.“ Chtěl jsem to odmítnout, ale když jsem viděl tu zář v jeho očích, nemohl jsem ho zklamat a říct ne.

Toho budu litovat: „Dobře.“

„Skvělé! Není to daleko neboj!“ přitom mě chytl za ruku a vedl mě neznámo kam. Jeho ruka je hřejivá, stejně jako jeho úsměv. Nejsem si jistý, jak dlouho nám trvala cesta, ale moje myšlenky se točily jinde, než měly a než jsem se nadál, byli jsme na místě. Došli jsme k výhledu na velké třpytivé jezero, které dokola zdobily stromy. Musím uznat, že je tu klid, skoro jako bychom byli někde úplně jinde a úplně sami.

„Co ty na to?“ ptal se zvídavě. Nevím, co mu říct, na různé výpravy mě brával táta běžně a já nikdy z výsledku moc nadšený nebyl.

Nemá smysl si něco vymýšlet: „Není to špatné, viděl jsem toho už hodně, tak mě to asi neohromí, tak jak bys chtěl.“

Podíval se na mě, pak zpět na jezero: „Závidím ti, taky bych chtěl vidět svět.“ Jeho slova zazněly posmutně. Udeřil jsem na nějaké citlivé místo?

Sedne si na okraj jezera a zadívá se na něj: „Nemáme na to peníze, tohle je jediný svět, který jsem dosud viděl.“

Posadím se vedle něj a mírně do něj šťouchnu loktem: „Netvař se tak ustaraně, máš spoustu let na to, prozkoumat svět.“ Dělá si s tím moc velkou hlavu, já jsem taková výjimka, co se týče toho cestování v tomhle věku po světě. Mám tu možnost, protože táta cestuje za prací. Možnost je mírné slovo, nemám na výběr! Vůbec by mi nevadilo zůstat na jednom místě po zbytek života.

„Asi máš pravdu,“ podívá se na mě, „až ten čas nastane, půjdeš se mnou?“ Z nějakého důvodu, měl v ten moment vážně bolestivý pohled. Nevím, jestli jsem řekl něco, co jsem neměl, ale cítil jsem se za to zodpovědný. V brýlích jeho oči vypadají ještě větší a ten pocit, který z nich vychází mě donutil ho obejmout.

„Půjdu s tebou a ukážu ti skvělá místa.“ Ani jsem nemyslel, když jsem ta slova řekl. A ani by mě nenapadlo, že něco takové řeknu. Ale když jsem ho viděl, věřil jsem těm slovům a myslel je vážně.

 

Bydlel jsem v Ósace přes dva roky, než jsme se znovu přestěhovali… Tentokrát to bylo už naposled. Ale to, co jsem řekl Takaovi jsem neodvolal. Slíbil jsem mu, že až budu mít dost na to, abych cestoval sám, vrátím se sem a vezmu ho, kam bude chtít. A tak jsem taky udělal, jenže…

 

O 6 let později

„Takao!“ ani jsem se neobtěžoval zvonit, rovnou jsem zabouchal na dveře a připadalo mi to jako celá věčnost, než mi bylo otevřeno. A stál tam Takao. Vypadal pořád stejně, jen o něco vyšší a s rozcuchanějšími vlasy.

„Přejete si?“ zamžoural na mě.

Dám ruce v bok: „Ale no tak! Přece jsem se tolik nezměnil!“

Nakloní se pár centimetrů ode mě: „Saito?“ vyjde z něj nevěřícně.

„Kdo jiný!“ na to ho obejmu, div ho radostí nezvednu do vzduchu, „přišel jsem pro tebe, jak jsem slíbil.“ V očích se mu zalesklo. Nemohl jsem si pomoct, ale měl jsem pocit, že jsem v nich zahlédl ten svíravý pocit jako tenkrát. Chvíli na to se usmál, jak mu bylo podobné.

Vlídný, hřejivý úsměv: „Dobře, jsem zvědavý, kam mě vezmeš.“

Měl jsem jasno. Vzhledem k tomu, jak moc miluje krásy přírody, jsem se rozhodl pro něco unikátního. Vezmu ho na Island. Byl jsem z toho nadšený a myslel jsem, že Takaovi budou zářit oči jen z té představy, ale v jeho očích jsem neviděl stejnou jiskru jako tenkrát. I jeho pohled v letadle, nepůsobil tak nadšeně, jak jsem očekával. Nechal jsem ho sedět u okna, aby měl krásný výhled, ale myslel jsem, že z toho bude víc u vytržení. Celou dobu mě přitom držel za ruku. Nejen v letadle i před tím a i potom, co jsme vystoupili. Vedl jsem ho krásnou krajinou směrem k vodopádům. Sám jsem je ještě neviděl, chtěl jsem to vidět poprvé spolu s Takaem. A teď jsme tady. Stojíme před ním. Musím říct, že je opravdu nádherný.

„Děkuju ti Saito,“ Takaovi začnou stékat po tvářích slzy.

„Já bych měl poděkovat tobě, kdyby nebylo tebe, byl bych radši zalezlý doma, ale ty jsi mi ukázal, jak věci kolem mě jsou vlastně krásné.“ Přesně tak, ten čas, co jsem s ním strávil, než jsem se musel odstěhovat, jsem si uvědomil, že chci vidět víc takových míst.

„Podíváme se spolu, kam budeš chtít,“ otočím se na něj a div se mi nezastaví srdce. Takao se blíží k okraji vodopádu, ale netváří se, že by se snad dělo něco děsivého.

Na nic nečekám a okamžitě jsem u něj: „Co blázníš?! Jsi moc u kraje, můžeš uklouznout a spadnout!“ chytím ho za ruku a potáhnu zpět do bezpečné vzdálenosti.

„Byl jsem tak blízko? Promiň mi…“ z očí mu začne valit ještě větší příval slz než před chvíli. Co je to s ním? Proč se tváří tak bolestivě? Myslel jsem, že z něčeho takového bude jásat radostí. Přesto… Najednou ve mně zatuhne.

Obrátím k sobě Takaa a asi metr od něj ukážu na prstech tři: „Takao, kolik prstů ukazuju?“

Chvíli mlčí, pak si utře slzy a usměje se na mě: „Pět.“

Ruka mi klesne dolů. V očích mě začne pálit: „Takao ty-“

„Odpusť mi Saito,“ přeruší mě, „nebyl jsem schopný ti říct, že než nastane taková chvíle, už bude nejspíš pozdě.“ Tak proto měl tak smutný pohled, proto jeho oči nezářily, když mě po těch letech uviděl, proto jsem v jeho očích viděl bolest, když jsme sem mířily, proto se mě celou dobu držel…

„Ty nevidíš,“ pronesu vzlykavě.

„Když mám brýle jsem schopný rozeznat věci do půl metru od sebe,“ pokusí se ze sebe vydat povzbudivě. Věděl jsem, že nosí silné brýle, ale nikdy mě nenapadlo, že to může skončit takhle. Díky němu jsem si začal vážit toho, co můžu vidět a on… Mám pocit, že moje srdce pukne žalem.

„Netvař se tak prosím,“ přistoupí těsně ke mně a vezme mou uslzenou tvář do dlaní.

„A jak bych se měl tvářit? Tohle si člověk jako ty nezaslouží! Radši bych oslepl místo tebe!“ Proč je osud tak krutý? K někomu jako je on? Já bych si to zasloužil tisíckrát, ne milionkrát víc než on!

„Saito, teď tě vidím a až můj zrak jednou odejde úplně, pořád tě budu vidět,“ po těch slovech mě políbil, „to že ve svém srdci budu moct vidět člověka, který mi toho dal tolik, pro mě znamená mnohem víc, Saito.“

Z očích mi proudily slzy, srdce splašeně tlouklo a Takao se na mě vlídně a hřejivě usmíval, stejně tak, jako první den, kdy jsem ho potkal. I když jsem v něm viděl bolest ztráty, pocit radosti a vděčnosti v něm přesto převládal.

Pěvně jsem ho k sobě přitisknul a obejmul: „Budu tvýma očima Takao,“ pronesu vážně, „řeknu ti všechno, co je kolem nás, popíšu ti každý detail, každý odstín nebe, každé stéblo trávy, abys mohl vidět to, co já.“

„Děkuju ti Saito, jsem za tebe nesmírně šťastný.“