Mám rád lidi. Rád je pozoruji. Rád sleduji, co dělají, jak se chovají, jejich zvyky, mentalitu, styl oblékání, oblíbená jídla i všechno, co se před světem a ostatními snaží skrýt.

Mám taky rád všechno, co kdy lidstvo vynalezlo, objevilo, vytvořilo. Lidé jsou sice občas pořádní nevděčníci a s matičkou Zemí zachází jako s dojnou krávou, ze které chtějí dostat co nejvíc mléka, ale stejně je mám rád.

Miluji jejich domýšlivost, jejich naivnost. Jejich hrdost i jejich sobeckost. Jsou sebestřední, nevšímavý, milující, laskaví, hloupí i chytří, zlí a hodní. A každý jeden má tak složitou osobnost, že vám trvá celý život poznat všechny její stránky. A to je přece úžasné!

Mám rád, jak mezi sebou lidé válčí. Jejich malicherné války a rozepře, které dokážou hnout celými masami. Které jsou kruté, a bylo při nich zabíjeno, je a bude tolik těch, které miluji. A přesto jsou výtvorem člověka, a proto je mám rád. Jak už jsem řekl, miluji všechno, co člověk zapříčinil a spáchal, i když to nemusí být nutně dobrá věc.

Proč jinak bych měl rád vrahy, zabijáky, despoty, kteří vyvraždili miliony lidí jen proto, že se jim znelíbila jejich rasa? Pro mě je to, co je dobré a co je špatné jen relativní pojem. Nerozlišuji to, protože jsem složený z příliš mnoha částí, z příliš mnoha kousků, který je každý jiný a každý vnímá svět odlišně.

Možná bych měl být zmatený, že? Měl bych být rozervaný na kusy z toho všeho, co vnímám, ale já nejsem. Naučil jsem se, jak si zvolit svoji cestu a ostatní aspoň odsunout tak, abych je vnímal jen okrajově. Naučil jsem se vytvořit si svoji vlastní osobnost, se kterou jsem spokojený. Která má klady i zápory a tvoří mě takového, jaký jsem. Ale já jsem mnoho věcí.

Usměji se na skleničku vody, kterou svírám v prstech. Nepiji alkohol. Mám ho rád, ale rozhodl jsem se, že pro jeho tělo bude lepší čistá voda. Nebo aspoň tak čistá, jakou seženu. Jistě, on se také rád napil, ale to, co se pilo tehdy, je na hony vzdálené nápojům, které podávají dnes.

Dopiji a vstanu. V malé hospůdce sem tam posedávají místní štamgasti, kteří nemají co na práci. Většinou jsou to už staří lidé, převážně mužského pohlaví, kteří si mezi sebou povídají, nebo jen bezcílně zírají před sebe a popíjejí tequillu. V tomhle malém městečku na nejjižnějším cípu Mexika, je tato blahodárná tekutina považována za boha. Lidé ji tu pijí téměř jako tu vodu, za jejíž objednání jsem si vysloužil nejeden nechápavý, podezřívavý, či zhrozený pohled.

Městečko se proslavilo tradiční výrobou tequilly, takže když sem přijede nějaký cizinec a chce něco jiného, než už zmiňovaný nápoj, je to ten nejdivnější člověk pod sluncem.

Když jdu ke dveřím, provází mě zachmuřené pohledy místních, ale z toho si nic nedělám. Jako ve všech malých, uzavřených vesničkách, jsou místní vůči cizincům podezřívaví. Ale já se tu stejně neměl v úmyslu zdržet moc dlouho. Vlastně už jen tak hodinku nebo dvě.

Nadhodím si na zádech velký batoh, ve kterém mám všechno svoje jmění, což znamená několik kousků oblečení, plachtu, starý spacák, nějaké peníze a svůj stařičký ešus. No, pro mě je to stále mladík, ale vypadá opravdu staře.

Vyjdu z hospůdky a okamžitě mě oslepí jasné sluneční světlo. Rychle zamrkám a dám si ruku před oči, abych je ochránil, když v tom do někoho vrazím. Ustoupím o krok dozadu, ale bohužel zapomenu na zákeřný práh, který je hned za mnou a tak se jak široký tak dlouhý svalím zpátky do místnosti. Dopadnu na tvrdou podlahu. Můj objemný batoh zarachotí a já si pěkně narazím zadek. Moje ubohá kostrč!

Tiše zasyknu bolestí, když na mě dopadne dlouhý tmavý stín. Vzhlédnu a spatřím tmavou postavu tyčící se nade mnou. A pak se ta silueta začne sklánět, až se přede mnou zjeví hezký, opálený obličej s černýma očima a starostlivým výrazem ve tváři.

„Omlouvám se. Jsi v pořádku?“ ozve se jeho hluboký, chraplavý hlas.

Chvilku na něj bezhlesně zírám a pak přikývnu. „Oh, ano! Jsem! Jsem v pořádku! Neboj se, rána na zadek mě nezabije!“ Usměji se a už se chystám vstát, když mi podá pomocnou ruku.

S úsměvem ji přijmu a postavím se. Jsem asi o deset centimetrů menší než on a tak mám krásný výhled na jeho hranatou bradu pokrytou krátkým strništěm.

Znovu k němu zvednu pohled. „Děkuji.“

„Neděkuj. To já jsem tady ten, kdo tě srazil.“ Zasměje se a chvilku si mě zvědavě prohlíží, než mi znovu podá ruku.

„Antonio,“ představí se.

Znovu jeho ruku přijmu a pevně si s ní potřesu. „Cal.“

„Těší mě Cale.“

„Mě taky, Antonio. I když jsi mě srazil na zem.“

Antonio se hlasitě zasměje a pokrčí rameny. „Omlouvám se. Neviděl jsem tě.“

„No, tebe je sice těžké přehlédnout, ale oslepilo mě slunce, takže…“

Chvilku na sebe zůstaneme mlčky zírat, než se Antonio odhodlá ke slovu. „Můžu tě pozvat na skleničku? Jako omluvu.“

Rozhlédnu se po hospůdce, kde jsem opět sledován nepřívětivými pohledy místních a pokrčím rameny. „Byl jsem zrovna na odchodu, ale proč ne.“

Jak jsem už řekl, nepiji alkohol. Tedy ne moc, ale jedna sklenička mi neuškodí a navíc mě Antonio zaujal. Chtěl bych se o něm něco dozvědět. Popovídat si. Navíc to vypadá, že je na tom podobně jako já, soudě podle velkého, k prasknutí nacpaného batohu, který má na zádech.

Zamíříme k prázdnému stolu. Oba shodíme batohy a zatím co já si sednu, Antonio jde k baru pro dvě tequilly – předpokládám.

Se zájmem sleduji jeho záda. Je vysoký, svalnatý a opálený. Má polodlouhé vlnité havraní vlasy svázané do culíku a obsidiánové oči s krátkými, černými řasami. Původem bych ho tipoval na Latinoameričana, nejspíš Argentince. Na sobě má šedivé, propocené tílko a hnědé kraťasy. Je obutý v starých, ošoupaných keckách.

Jeho pravá ruka je potáhnutá černými ornamenty, jenž tvoří spletité tetování, které sahá od jeho ramene až po zápěstí.

Antonio vezme skleničky a láhev tequilly, kterou mu k tomu dali, a přisedne si zpět ke mně. Naleje každému do panáka a pak pozvedne skleničku k přípitku.

Udělám to samé a zeptám se: „Na co připíjíme?“

Antonio pokrčí rameny. „Třeba na naše setkání.“

S úsměvem pokývám hlavou. „To není špatný nápad.“

Napijeme se. Postavím skleničku s tichým klepnutím na stůl. Antonio se okamžitě chopí lahve, aby mi dolil.

„Takže Cale? Co tě přivádí do těchhle končin? Promiň, ale jako místní opravdu nevypadáš.“ Zasměje se.

Zašklebím se na něj a přisunu si k sobě znovu plného panáka. Jistěže ne vypadám jako místní obyvatelé. Mám bledou pokožku posetou pihami, světle modré oči a vlnité, plavé, hnědé vlasy. No, možná spíš kudrnaté než vlnité, zkrátka něco mezi tím. Moje kůže je sice trochu snědší než obvykle, protože se díky bohu celkem dobře opaluji, ale stejně jsem oproti ostatním, kteří v hospůdce posedávají, úplná bledule. No, jsem Velšan, takže co čekat. Ehm, tedy… vypadám jako Velšan.

„Ah, rozhodl jsem se trochu cestovat. Pocházím z Evropy, jak vidíš. No a zkrátka… už jsem dlouho nebyl na Novém kontinentu, tak jsem si řekl, že bych si to tady mohl zase jednou projít.“

Antonio pozvedne obočí a pohled mu padne na můj batoh. „Cestuješ sám?“

„Zjevně,“ odtuším.

„Jak dlouho to tak je, co jsi tu byl naposledy?“

Pokrčím rameny. „Tak před dvaceti lety? Ano, před dvaceti lety. Vlastně jednadvaceti.“

Antonio, který zrovna polknul další dávku tequilly, se zakucká. „Před jednadvaceti lety? Proboha, kolik ti vůbec je?!“

Zasměji se. „Určitě jsem starší než ty. Tobě je kolik? Pětadvacet?“

„Osmadvacet.“

Pokývám hlavou. „Jo, jsem starší.“

Antonio nevěřícně zakroutí hlavou. „To není možný. Vypadáš tak na dvacet pět a to jsem ti ještě přidal. Teď vážně, kolik ti je?“

Tajemně se usměji.

„Fajn, dobře! Nech si to pro sebe. Chováš se jako ženská.“

To u mě vyvolá smích. „Možná, ale rozhodně tak nevypadám.“

Přejede pohledem mojí útlou postavu, která, přestože je drobná, má nepopiratelně mužské rysy. V očích se mu zvláštně zableskne a on zavrtí hlavou. „To rozhodně ne.“

Chvilku jen mlčky sedíme, než se zeptám. „Kam máš namířeno ty? Asi taky nejsi místní, tvůj přízvuk je trochu jiný.“

Souhlasně zavrtí hlavou. „Bydlím v Kanadě, ale pocházím z Argentiny.“

Překvapeně zamrkám. „Není to trochu drastická změna?“

Zašklebí se. „Možná, ale mě to nevadí. Mám Kanadu rád. Je tam sice zima, ale je to opravdu úžasná země pro život. Ale i tak… mám trochu toulavé boty a tak jsem se sebral, byt nechal na starost kamarádovi a vyrazil jsem. Chtěl bych se podívat do Brazílie na Río Amazonas. Na její prameny.“

Usměji se. „Ach ano. Tam je krásně. Je to vlastně dost dobrý nápad! Nechtěl by si spolucestujícího?“

Antonio se zasměje. „Rozhodně by mi nebyl proti mysli.“

povídáme si spolu asi ještě půl hodinky. Láhev tequilly už je poloprázdná a já jsem příjemně přiopilý. Antonio je milý a zábavný společník a pohled, který na mě teď vrhá, mě rozhodně nenechává chladným. Zrovna se k němu lehce přiopile nakloním, když se za okny, do kterých paří slunce, mihne stín.

Ach… našli mě, pomyslím si. Zadívám se na Antonia a zapřemýšlím. Kdyby ho chytili, pravděpodobně by ho stejně zabili. Ne proto, že by si mysleli, že něco nechce říct, brzy by jim došlo, že nic neví, ale to by jim nezabránilo mučit ho dál, dokud by nezemřel. Čistě pro srandu. Ti chlápci jsou prostě jako: „Hej! Pojďme někomu vytrhat nehty! Je to přeci obrovská švanda sledovat, jak řve a brečí bolestí!“

Nakloním se k Antoniovi a zašeptám: „Chceš jít se mnou?“

Antonio se široce usměje a kývne. V očích mu zajiskří a já přesně vím, na co myslí. Myslel bych na to taky nebýt toho, že mám za zadkem jisté chlapíky, kteří mi chtějí zmalovat sedínku do fialova. A vlastně i zbytek těla.

Oplatím mu úsměv a zvednu se. Přehodím si batoh přes rameno a lehce se pod jeho vahou zakymácím.

Antonio už stojí vedle mě, batoh na zádech a rukou se nenápadně otírá o můj zadek. Což by mu za jiných okolností bylo opravdu příjemné. Sakra, i teď je mi to příjemné, ale na to není čas.

Mé srdce pláče.

Projdeme s Antoniem kolem výčepního pultu směrem k zadnímu východu, který by tam měl být. Nikdo se nad tím nepozastaví a tak máme volnou cestu.

Zatímco se blížíme ke dveřím, snažím se vnitřně připravit na to, že až vyjdeme, budu muset bojovat. Pokud to nejsou úplní amatéři, jakože nejsou, určitě si tam někoho postavili. Bude jeden, možná dva. Usnadnilo by mi, kdybych věděl, kolik jich je celkem.

Povzdechnu si a jemně odstrčím Antoniovu ruku šátralku ze svého pozadí a zastavím se přede dveřmi. Zhluboka se nadchnu a otočím se na Antonia.

„Teď poslouchej. Nepanikař a drž se za mnou, ok? Pokus se držet z dosahu a no… nenech se chytit, nebo zabít.“

Antonio se na mě zamračí a přiopile zamrká. „Cože? O čem to mluv…“

Nenechám ho to doříct, otočím se a vezmu za kliku. Prudce zatlačím a rozrazím dveře. Pak vyskočím ven a okamžitě se střetnu s malým, ale svalnatým mužem, který drží v ruce nůž. Víc si ho neprohlížím, protože se jím po mně s přímo vražednou razancí ožene. Jen tak tak stačím uskočit, přičemž narazím do otevřených dveří. Batoh mi spadne z ramene a tak jsem aspoň o něco pohyblivější.

Heknu a rychle uhnu před další ránou. Odlepím se od dřeva a pokusím se ho kopnout, ale vykryje mě a sekne po mně. No, podaří se mu to. Na předloktí ucítím pálivou bolest a teplou lepkavou tekutinu, která mi začne stékat k zápěstí.

Debil! Tohle tělo mám opravdu rád! Koutkem oka zahlédnu Antonia, jak na nás se otevřenou pusou a šokem v očích zírá. No, aspoň se neplete.

Dál už se o něj nemůžu zajímat, protože mi jde do slova a do písmene o kejhák.

Znovu uhnu ostří nože, které mi chtělo pohladit krční tepnu a podaří se mi útočníka tvrdě kopnout do kolena. Noha se mu podlomí a on sykne bolestí.

Podkopnu mi i druhou nohy a pak na něj skočím, snaží se mu vyrvat nůž.

Chvilku se tak převalujeme, než se mu podaří dostat mě pod sebe. A tak se dostaneme do té klasické, filmové, klišé pózy, kdy se mi on snaží narvat nůž hluboko do krku a já mu v tom urputně bráním.

Proč se mě vůbec pokouší zabít?! Stejně jim to k ničemu nebude!

Námahou zasténám a pokusím se nůž odtlačit, ale on má větší sálu, a proto se ostří nože spíš přiblíží.

Zrychleně dýchám a úporně pozoruji nůž. Udělám to? Ale já nechci! Opravdu nechci, ale taky nechci přijít o tohle tělo, takže možná…

Náhle se však útočníkova hlava pohne prudce dolů a vteřinu na to jeho tělo ochabne a spadne na to mé. Nůž mu vypadne z ruky a neškodně spadne vedle mé hlavy.

Heknu pod váhou, která na mě dolehla a vzhlédnu k Antoniovi, který v obou rukou drží celkem velký a sympatický šutřík.

„Díky,“ vydechnu úlevně a zatlačím zespodu na tělo, které mě vězní, abych ho odvalil. „Uf, pomoc mi prosím. Váží snad tunu!“

Antonio na mě chvilku zírá, než se skloní a pomůže mi se osvobodit.

S požitkem se pořádně nadechnu a vyškrábu se na nohy. Seberu ze země batoh a rozhlédnu se, jestli něco nevypadlo. Pak se otočím na Antonia a usměju se.

„Uf, vážně díky! Měl jsem vážně namále! Vidíš? Říznul mě!“ zavrčím.

Antonio se na mě stále bezhlesně dívá, dokud se nenadechne a…: „Co to sakra bylo?!“

Jeho hlas je tak hlasitý, že téměř křičí. Rychle k němu přiskočím, abych mu zacpal pusu.

„To,“ kývnu směrem k bezvládnému tělu, „je člověk. A právě se mě pokusil zabít. A ti, ke kterým patří, teď půjdou i po tobě.“

Antonio mi srazí ruku stranou a zavrčí: „Proč by měli jít po mně? A kdo jsou vůbec ‚oni‘?!“

„No, zabil si ho?“

Antonio se podívá na útočníka, a když uvidí, že dýchá, zavrtí hlavou. „Nezabil.“

„Tak to po tobě půjdou.“ Pokývám rozhodně hlavou.

Antonio si přeje rukou po obličeji. „Děláš si srandu, že jo? Kdo sakra vůbec seš?!“

Pokrčím rameny. „Jsem Cal. Nedělám si srandu a oni… uf… oni jsou nějaká tajná vládní organizace – nejspíš. Nevím, které vlády, nevím, jak se jmenují, ale jdou po mě už od Moskvy.“

„Argh!! Nechci to vědět! Jen mi řekni, jak z toho ven!“

Kývnu k útočníkovi. „Chceš ho zabít?“

„Cože?! Bože! NE!“

Kývnu. „Já taky ne. Takže asi budeš muset se mnou. Chtěl jsem jít do Amazanie, ale teď mě napadá jedno možná ještě lepší místo. Co ty na to? Půjdeš se mnou?“

„Ani náhodou! Bože! A to jsem s tebou chtěl… to je jedno! Nechci s tebou mít nic společného! Třeba mě neviděli a…“

„Viděli,“ přeruším ho, „a věř mi. Se mnou budeš v bezpečí víc, než kdekoli jinde.“

„Jo a to jako jak? Pokud jsem viděl, žádný super schopnosti nemáš. Vždyť se neumíš ani pořádně prát!“

„Jo, ale umím zdrhat a skrývat se. A pokud vím, přemohl jsem ho!“

„S mojí pomocí! Zabil by tě, kdybych ho nepraštil šutrem!“

„Dokázal bych si pomoct!“

„Jo? A to jak?“

„Eh… to je dobrá otázka. Odpověděl bych ti na ni, kdybych si nechtěl uchovat jistá tajemství, ale teď… věř mi… buď půjdeš se mnou, nebo zemřeš.“

„Neumřu tak jako tak?“

„No, myslím, že bude rozhodně lepší zemřít v mé společnosti, ne?“

„Takže umřu!“

„Pravděpodobně, ale když půjdeš se mnou, bude ta pravděpodobnost menší, než kdyby si byl sám. Se mnou je možnost smrti osmdesát procent. Beze mě sto.“

Antonio na mě vrhne zamračený pohled. Celkem chápu, proč se mu to nelíbí, ale nemáme čas. Vlastně mě opravdu překvapuje, proč ti chlapíci, co mě šlo vyzvednout zepředu, ještě nedorazili.

„Ehm, Antonio. Ti chlapy, co byli vepředu, tady nejspíš za chvilku budou, tak se prosím rozhodni rychle.“ Trochu nervózně se usměji.

Antonio na mě ještě několik vteřin hledí, než vyštěkne, „Mierda!“, popadne mě za ruku a začne táhnout pryč od hospůdky. Nebráním se. Jde vlastně i dobrým směrem, tak proč ne. A potřebujeme se odtud dostat co nejrychleji.

Utíkáme mezi úzkými uličkami města, ani pořádně nevíme kam. Jen se potřebujeme ztratit a tady je to snadné. Možná až příliš.

Konečně se zastavíme. Oba hlasitě oddechujeme a pot z nás leje proudem. Aby taky ne! Utíkat v takovém horku!

„Bohové!“ Shrnu si zpocené kudrny z čela. „Tohle je opravdu děs!“

Antonio, který si uvědomil, že stále svírá moji ruku, mě pustil a přikývl. „Jo. Ale kdo za to může?“

Zamračím se. „No promiň! Neudělal jsem nic, proč by mě chtěl někdo zabít!“

„No něco asi jo!“

„Ne!“

„Ááááh!! To je jedno!“ zavrčí Antonio. „Dobře, takže kam teď můj poradce pro přežití před nájemnými vrahy?“

„Na Aljašku!“ zavelím.

„Antonio si povzdechne. Mám pocit, že se dám ke křesťanství, protože se opravdu budu potřebovat modlit.“

Už je to týden, co jsme dorazili na Aljašku. Podařilo se nám utéct z Mexika do USA. Pak jsme dojeli San Antonia – jak poetické – a odtud jsme se letadlem dostali do Philadelphie, z ní do New Yorku a odtud jsme přeletěli do Ottawy. V otavě jsme nastoupili na letadlo, která nás Dostalo do Saskatoonu, kde jsme si nakoupili všechno potřebné a něco málo navíc, co budeme potřebovat. Ze Saskatoonu jsme se dostali vlakem, chůzí, stopováním a autobusem až na Aljašku. Celé nám to trvalo jedenáct dní a oba jsme byli rádi, že jsme se tam dostali. A právě tehdy se konečně projevilo, jak neocenitelný jsem. Na Aljašce totiž vlastním srub.

Není tak úplně můj, ale je hluboko v lese a předchozí majitel už nejspíš dávno zemřel. Před mnoha lety jsem srub našel, opravil a teď ho jezdím kontrolovat v intervalu několika let. Je to dokonalé místo na úkryt, a proto jsme toho s Antoniem okamžitě využili.

Šourám se sněhem a na sobě mám tlustou čepici a ještě tlustší bundu, boty do sněhu, rukavice a teplé kalhoty. Nemám rád zimu.

V rukou nesu dřevo a klacky, které jsem našel v lese. Budou muset vyschnout, ale na podpal se budou hodit. Opravdu se těším na oběd. Jak se ukázalo, Antonio je výborný kuchař a jeho jídla lahodí jazyku i mysli. Jestli víte, co tím myslím.

Vejdu do srubu, oklepu ze sebe sníh a blaženě zasténám pod závanem tepla, který mě obalil. Dojdu ke krbu, u kterého sedí Antonio. Míchá cosi, co plave v kotlíku pověšeném nad plamenem a ta vůně, která se z toho line, mě nutí zahodit dřevo a oženit se s tím jídlem. Nebo s Antoniem, to je jedno.

Když složím hromádku dříví vedle krbu, Antonio vzhlédne a usměje se na mě. Jeho přístup už se začal lepšit. Stále je na mě trochu naštvaný, že jsem ho do tohohle zatáhl – má na to právo – ale už to není takový morous, jako před tím. Chováme se k sobě jako přátelé, ale ty pohledy, které na mě občas vrhá, když si myslí, že se nedívám, mi jasně napovídají, že by byl klidně víc.

A já bych rozhodně nebyl proti! Proč taky! Jsem lehce sexuálně frustrován, což je u mě celkem paradox, ale protože je tady jen jedna postel, mačkáme se na ní oba a to neustálé otírání mě dohání k šílenství. Ještě že máme dvě deky!

Naši milí vrazi nás zatím nenašli. Říkám zatím, protože jsem si docela jistý, že to dříve nebo později udělají. A já nevím, co budu dělat. Nechci je zabít! Na to je příliš miluji, ale nemůžu dovolit, aby ublížili Antoniovi. Nebo mému tělu. Nebo mě samotnému. Co ode mě vůbec chtějí?!

Povzdechnu si a svléknu si čepici a bundu. Tady je nepotřebuji.

„Co to dneska bude?“ zeptám se, když oblečení věším na malý věšáček u dveří.

„Udělal jsem guláš. Je tam trochu chilli, pokud ti to nevadí.“ Odpoví Antonio.

„Ani omylem,“ oblíznu si rty. Zčásti nad gulášem, zčásti nad jeho zadkem, když se zvedne a nakloní se, aby zkontroloval obsah kotlíku. „A kdy to bude hotové?“

Antonio se chvilku jen mlčky dívá, než spokojeně kývne a odpoví: „Teď! Nastav ešus!“

To mi ani nemusel říkat. V okamžiku jsem nastoupený a v pozoru, ešus natažený před sebou, očka upřená na tu dobrotu. Antonio mi nandá velkou porci a tak se mohu odebrat ke stolu. Pak dá jídlo sobě a sedne si vedle mě. „Škoda že nemáme chleba!“ povzdechne si.

Pokrčím rameny a s plnou pusou zahuhlám: „To by sis musel zajít do vesnice a tak je tak patnáct kilometrů daleko. Navíc je ještě brzy a zásoby máme, takže nedoporučuju.“

Antonio se na mě zašklebí, ale pak zvážní. „Jak dlouho tady budeme muset být?“

„Tady? Tak měsíc, dva. Možná tři. A pak bych se schoval v nějakém velkém městě. Někde, kde je hodně lidí. Oh a měl by si zavolat, nebo nějak jinak dát vědět svému příteli ohledně bytu, protože se tam už nejspíš nevrátíš.“

Antonio zbledne. „To si mi neřekl.“

Smířlivě se na něj podívám a smutně pronesu. „Říkám to teď. Pokud chceš přežít, neměl by ses tam vracet. Aspoň několik let. Víš, možná přeháním, ale oni vědí, že jsi se mnou a půjdou po tobě. Protože o mě nejspíš stojí opravdu hodně, když se za mnou hnali přes půlku světa.“

Antonio mi věnuje nic neříkající pohled a já si povzdechnu. Odstrčím nedojedený guláš, protože jsem nějak ztratil chuť. „Omlouvám se. Nechtěl jsem, aby se tohle stalo. Myslel jsem, že jsem je setřásl, ale byli blíž, než jsem si myslel. Opravdu se ti omlouvám.“

Antonio kývne, ale dál mlčí. Pak se nadechne a upře na mě pohled: „A co ty? Kde máš domov. Říkal jsi, že tě honili až z Moskvy, to bydlíš tam?“

Zavrtím hlavou. „Ne. Byl jsem se tam jen podívat. Připomínka starých časů.“

„A kde tedy bydlíš?“

„Vlastně nikde. Mám několik míst po celém světe, jako třeba tohle, ale nikde doopravdy nežiju. Mým domovem je svět.“

Antonio si odfrkne. „To znělo hodně poeticky. Takže seš bohatý? Většina lidí nemívá byty, domy, nebo co to vůbec je, po celém světě.“

Zamyslím se. „Z vašeho pohledu asi jsem bohatý. Ale já se tak nevnímám.“

„Z našeho pohledu?“

„Lidského?“

Antonio pozvedne obočí. „A jaký jiný pohled ještě existuje?“

Zasměju se. „To bys mi nevěřil.“

Antonio se usměje a vrátí se k jídlu. „Ne, asi ne.“

Večer, když se připravujeme ke spánku, se na mě Antonio dlouze zadívá. Chvilku si toho nevšímám, dokud to už nevydržím a otočím se na něj.

„Co?“

Antonio zavrtí hlavou a vrátí se zpátky k tomu, co dělal. Tedy svlékal si oblečení. Snažím se nedívat. Opravdu se snažím, ale nevychází mi to. Můj pohledem rejdit po jeho svalnatém, stále opáleném těle. Jeho kůže se zdá nádherně hladká a svaly pod ní se při každém pohybu vlní jako vzdouvající se moře. Je pěkně vyrýsovaný, na břiše pekáček – co pekáček, pekáč to je – buchet. Má to sexy véčko, které se dělá právě chlapům s takovým břichem. Děkuji všem bohům, že si nesundal trenýrky, protože by mé ubohé srdce dostalo infarkt. Už přes trenky je velký. Jaký by asi byl bez nich?

Těžce polknu, odvrátím se a znovu si uvědomím výhody vlastní deky. Svléknu si kalhoty, ale na rozdíl od něho a jeho prsních svalů si nechám tričko. A trenýrky – samozřejmě.

Antonio přejde k posteli, zabalí se do deky a lehne si ke zdi. Po chvilce se k němu připojím taky a zachumlaný v dece si lehnu až na samý krajíček postele. Je to sice jedno, protože se k sobě v noci stejně přiblížíme. Nevím, jestli je to jím nebo mnou, no spíš mnou, ale pokaždé, když se ráno probudím, jsem na něm natisknutý, jak kdyby mi šlo o život. Aspoň se tak pořádně zahřejeme. Což je jen výmluva, protože v chatě a v dekách nám je dostatečné teplo.

Cítím, jak Antonio za mnou klidně oddychuje, proto se uvolním a zavřu oči, abych mohl odejít do říše snů. Už skoro usínám, když ucítím, jak se mi kolem břicha ovine silná paže. Prudce otevřu oči de temné chaty, osvětlené jen dohořívajícími uhlíky z krbu.

Co to dělá? Uslyším za sebou pohyb a za chvilku cítím, jak se na mě přitiskne silné, dlouhé, pevné tělo. To už mě dokonale probudí a já bez hlesu čekám, co bude dál.

Na šíji ucítím teplý dech a vzápětí lehký polibek, který i přes svou jemnost zanechá na kůži hořící otisk. Jemně se otřesu a otočím hlavu, kam až mohu, abych se na něj podíval.

„Co to děláš?“ zašeptám.

Antoniovi se v černých očích odráží skomírající světlo a halí jeho tvář do stínů, takže jsem schopný určit, jak se tváří.

„Co bys řekl?“ ozve se jeho tichý, chraplavý hlas.

„Řekl bych, že si mě právě políbil na krk.“

„Ano. A co s tím uděláš?“

Dech se mi zadrhne v hrdle. Myslí to vážně? Celý se k němu otočím, abych mu mohl být čelem. Rukama pomalu vyjedu z pod deky a nejistě se dotknu jeho ramen. „Měl bych s tím něco dělat?“

Tentokrát zachytím, jak se usměje a jeho dlaň mě pohladí po tváři. „Rozhodně.“ S tím se natáhne a políbí mě na rty.

Slastně zavřu oči a nechám ho, aby mi vniknul do úst a začal si pohrávat s mým jazykem. Přesune svoje velké dlaně na moje záda a přitáhne mě blíž k sobě. Já nedočkavě odhrnu deky mezi námi a obejmu ho kolem ramen. Tisknu se k němu a užívám si jeho měkkých rtů, které se jemně třou o ty mé. Vím, říkám to často, ale bohové! Ten chlap je… no… snad bůh! Kdo na světě umí takhle líbat?!

Zasténám a přehodím mu jedno svoji nohu přes stehno. Přitáhnu si ho ještě víc k sobě, až ucítím jeho tvrdnoucí rozkrok. Maličko se proti němu pohnu a otřu se o něj. Odpovědí mi je jeho vzdech a přesun jeho rtů na můj krk. Zakloním hlavu, abych mu usnadnil přístup, a zajedu mu prsty do vlasů. Odstraním z nich gumičku a pak je prohrábnu.

Jedna dlaň mi sjede po zádech až na zadeček, který stiskne a přitlačí mě ke svému klínu. Vyhrne mi tričko nahoru a hladí mě po nahé kůži.

Brzy se zbavíme veškerého oblečení a pomalu, něžně, se o sebe otíráme. Cítím jeho prsty u vstupu do svého nitra. Pomalu mi tlačí na dírku, než si prsty nasliní a opatrně do mě vnikne nejdřív jedním a pak druhým.

Cítím nepříjemný tlak, ale brzy se mu mě podaří roztáhnout a tak se nemusím cukat moc dlouho. Konečně do mě vnikne i třetím prstem a po několika minutách usoudí, že už jsem dostatečně roztažený. Donutí mě odtrhnout rty od jeho krku, kde mu s velkým zaujetím dělám cucfleky a otočí mě k sobě zády.

Vím, co se chystá udělat a jsem z toho trochu vyplašený. Přece jenom, tam dole jsem si ho řádně ochmatal a malý opravdu není. Jednou rukou mi zvedne nohu a já ucítím jeho penis u svého vstupu. Nasměruje se druhou rukou, pohne boky a pomalu do mě zajede. Vypustím dech, který jsem si ani neuvědomil, že zadržuju a sám si chytím nohu pod kolenem.

Antonio mě políbí zezadu na krk a rameno a začne pomalu přirážet. Netrvá dlouho a oba sténáme slastí. Jsem tak omámeno rozkoší, že nedokážu udržet nohy nahoře a tak mě Antonio převalí na břicho, vzepře se nade mnou na svalnatých rukou a znovu začne narážet do mého chvějícího se těla.

Na moment skloní hlavu, aby mi olíbal záda, a vzápětí prudce zrychlí. Nejspíš to měla být omluva za to, že mě tak valchuje, ale sakra! Je to tak příjemné, že si připadám, že brzy roztaju!

Tlak uvnitř mě a rychlé tření, které téměř pálí, mě dohánějí k vrcholu. Bolí to, ale na tom už mi nezáleží. I když bych se měl o tohle tělo starat s úctou, tohle si odepřít nedokážu. Antonio do mě ještě několikrát tvrdě narazí boky, než ztuhne a vydá zavrčení, které vychází z hloubi jeho hrdla a zní, jako kdyby byl divoký panter. O vteřinu později ucítím, jak se do mě rozlévá jeho horké uspokojení. Antonio několikrát zahýbe boky, aby prodloužil své vyvrcholení a pak na mě z hlasitým výdechem padne.

Roztřesu se, jakmile ucítím, že do mě proudí jeho horké sperma, ale stále to není dost. Zoufale zakňučím, abych dal najevo, že já jsem svého uspokojení ještě nedosáhl. Jsem tak vzrušený, že mám pocit, že z toho prasknu.

Pochopí, o co se snažím a trochu se nadzvedne, aby zvednul mé boky a zajel pod ně rukou. Uchopí mě do dlaně a pár pohyby mi pomůže přehoupnout se přes útes a spadnout do horoucích vln orgasmu.

Hlasitě vydechnu a celý třesoucí se, se zpocenými vlasy a tělem, se konečně uvolním. Antonio ze mě vyklouzne a položí se vedle mě, aby mě nedrtil.

Ještě chvilku vstřebávám ten zážitek, než k němu otočím hlavu a znaveně zamrkám. „Doufám, že nemáš žádnou pohlavně přenosnou nemoc,“ zachraptím.

Antonio na mě chvilku zaraženě kouká, než propukne v hlasitý smích. „Tohle říkáš každému svému milenci po prvním sexu?“ zeptá se, když konečně pochytí dostatek vzduchu na to, aby mohl mluvit.

Usměji se a zavřu oči. „Ne, jenom tobě. Ostatních se na to ptám před tím.“

Antonio se znovu zasměje a přitáhne si mě do své teplé, a musím přiznat trochu upocené, náruče.

Už jsou to dva týdny od našeho prvního milování. Dva týdny, kdy jsme se milovali všude a kdykoli, kdy nás to napadlo. Jakmile jsme okusili, jaký je to pocit, když se naše nahá těla dotýkají, stalo se to pro nás téměř drogou. Došli nám zásoby, proto se Antonio vypravil do vesnice, aby nakoupil nové potraviny. Usoudil jsem, že už je to dostatečně dlouho a jestli nás nenašli doteď, už by nás najít nemuseli vůbec. Bohužel, jistý jsem si nemohl být nikdy.

Zrovna míchám polévku, kuřecí vývar z pytlíku, když něco tvrdě dopadne na dveře. Strnu a zadívám se ke dveřím. Když se nic dalšího neozývá, nechám to být a dál se starám o to, aby mi sliny nekapaly do kotlíku. A pak přijde další rána. A další a další. Zní to, jako kdyby někdo házel na dveře kameny.

Naštvaně vstanu a zamířím otevřít. Co to sakra…! Prudce otevřu dveře a ztuhnu. Pohled mi padne nejdřív na potrhané, zmláceného Antonia klečícího ve sněhu, putuje výš na pistoli mířící mu na hlavu, až ke šmejdovi, který ji drží. Je jich pět. Dva jsou rozmístěni nalevo a napravo ode mě. Třetí drží Alexejovi u hlavy pistoli, čtvrtý míří zbraní na mě a pátý se vítězně usmívá. V tom, který na mě míří, poznám toho muže, se kterým jsem se rval o nůž.

Muž číslo pět, nejspíš vůdce skupiny, promluví: „Ruce za hlavu a žádné prudké pohyby!“

Zamračím se, ale udělám, co po mně chtějí. Nechápu, proč to dělají. Proč mě nahání? Vždyť k čemu jim budu? Co jim můžu dát? Vždyť přece… leda že by… ale to není možné. Nemohli na mě přijít. To je nemožné! Nebo snad…

„Co po mně chcete?“ zeptám se trochu vyplašeně.

Vůdce skupiny se zasměje. „To by si měl vědět nejlíp sám! Co nám zrovna ty, můžeš nabídnout?“

Nechápavě zavrtím hlavou, ruce stále nahoře. „Jak to mám vědět?! Já jsem přeci jen obyčejný…“

„Nejsi člověk,“ přeruší mě velitel. „Nezkoušej to na nás hrát! Víme moc dobře, kdo jsi! Tedy spíš co jsi.“

„Já stále nechápu, o čem to…“

„Májové a Aztékové tě považovali za boha. Procházel jsi mnoha staletími dávno před tím, než se narodil Ježíš. Byl jsi rádcem králů a bůh ví, co všechno jsi ještě dělal.“

Prudce zavrtím hlavou. „Tak to prr, prr! Nikdy jsem se do politických čacher nemíchal!“

„Takže přiznáváš, že si tím, co hledáme?“

„A co hledáte?“

„Excalibur.“

Prudce nasaji nosem vzduch. Takže je to možné. Ale jak? Uvolním ztuhlá ramena a spustím ruce podél těla, třebaže muži, kteří na mě míří zbraněmi, okamžitě zpozorní a jsou připraveni vystřelit.

„Jak jste na mě přišli? Jak mě našli?“ zeptám se na, protože to je to, co mě zajímá nejvíc.

„Merlin těsně před svou smrtí napsal: ‚Excalibur bude existovat dál. Bude existovat do té doby, dokud nezanikne i poslední lidská myšlenka. A proto mu dám své tělo. Protože on není něčím, on je někým.‘ Našli jsme to v Anglii před šesti lety a od té doby jsme tě hledali. Tedy – náš zaměstnavatel tě hledal. A pak, před dvěma měsíci, jsme tě konečně našli. Byla to vlastně jen náhoda. Vytvořili jsme přibližný model toho, jak mohl Merlin vypadat, a když jsi odlétal do Moskvy, identifikovali jsme tě. Když jsme si byli jisti, že jsi to ty, šli jsme po tobě. Ale ty jsi nám utekl a pak jsi potkal jeho.“ Kývne hlavou k Antoniovi.

Nechápavě zavrtím hlavou. „Ale jak jste si mohli být tak jistí? Vždyť jsem jako každý, taky jak?“

„Věděli jsme, že Excalibur musel být něco, co nebylo tak úplně hmotné a bylo to něco, co mělo nějakou moc, takže to muselo zákonitě vydávat nějakou energii. Vědcům se před nedávnem podařilo vyvinout přístroj, který dokáže změřit energii vyzařovanou živými organismy. Ukradli jsme ho a změřili tě. Žádný člověk, ani živý tvor, není schopen vyzařovat tak obrovské množství energie. Bylo to jako by to byla nekonečná řada čísel. A tak jsme tě našli. Když jsi zmizel sem, dalo nám to práci tě znovu najít a už jsme to skoro vzdávali, když se ve vesnici objevil on. Sledovali jsme ho a pak – no, vidíš sám.“

Přikývnu. Nevěřil jsem, že by se tohle kdy stalo. Že by někdo odhalil mou existenci. Merline! Ty blázne! Ta tvoje neuvěřitelná chuť pořád něco sepisovat! Ani když ti bylo tak špatně, nedal sis pokoj!

„A co ode mě tedy chcete?“

„My nic. To náš zaměstnavatel má o tebe zájem. Co s tebou udělá, to už není naše starost, ale tipuji, že chce nějak využít tvoji legendární sílu a vědomosti. Tedy já bych to určitě udělal. Každopádně, my tě k němu máme jenom dopravit.“

„A co bude s Antoniem?“

Velitel pokrčí rameny. „Převezeme ho a potom ho pustíme.“

Usměji se. „Lžeš.“

Velitel mi úsměv oplatí. „Ano.“

Nepohnu jediným prstem, jediným svalem ve tváři. Docela velký kámen se prudce vynoří z pod sněhové pokrývky a srazí zbraň mířící na Antoniovu hlavu. To způsobí hned několik věcí. Muži po stranách mého těla sebou cuknou a na chvilku a na chvilku ztratí pozornost. Velitel se vrhne k Antoniovi, který udeří svého odzbrojeného věznitele pěstí do rozkroku a poslední, pátý muž, vystřelí. Osamělá rána se rozlehne po ztichlém lese a já se zalknu krví. Prostřelil mi plíci!

On mě střelil. Poškodil Merlinovo tělo! Třetí nejdražší dar, který mi dal! Tohle nezpraví jen pouhý obraz!

Zuřivě zavrčím. Tohle ne! Tohle ne! Cítím, jak mnou protéká energie, jak pulzuje a snaží se dostat ven. A tak ji uvolním.

Tlaková vlna zvedne sníh v okolí několika metrů od chaty a shodí ho z většiny stromů, jejichž kmeny se ohnout. V chatě popadá většina věcí z polic a útočníky, včetně Antonia, to odhodí tak dva metry dozadu.

Cítím, jak mi po kůži stéká krev a ten pocit ještě více podněcuje můj hněv. Kdybych je tak nemiloval, zabil bych je. Ale to já nedokážu, takže je donutím zapomenout. Pak se ukryji někde hluboko v lesích a vytrčím nos až tehdy, kdy to bude bezpečné a svět zapomene, že jsem kdy existoval.

Množství energie, které do nich narazilo, je zbavilo vědomí a tak ke každému přijdu a odstraním všechno, co se souvisí se mnou, Antoniem, nebo jejich zaměstnavatelem. Až se probudí, budou před neznámou chatou a budou znát cestu. A budou mít neodolatelnou chuť se na ni vydat.

Antonia zvednu sněhu a odtáhnu ho zpět do chaty, kde ho svléknu z mokrého oblečení a zabalím ho do teplé deky. Pak ošetřím sebe. Rána bolí jako čert, ale kulka naštěstí prolétla skrz a tak ji mohu beze strachu zacelit. Jizva po ní ale zůstane. V duchu se Merlinovi omluvím.

S ním polévku a čekám, až se Antonio probudí. Po hodině se ozve tiché zasténání a Antonio konečně otevře oči. Přejdu k němu a sednu si k němu na kraj postele.

„Ahoj, jak ti je?“

„Jako by po mně přejel náklaďák,“ zašklebí se Antonio, ale pak se zamračí a zvážní. „Co to bylo? Ty řeči o Excaliburu. To… co si udělal a vůbec to všechno?“

Usměji se. „To jsem byl já. Všechno jsem to byl já. Jak už ti asi došlo, moje celé je jméno je Excalibur. Znáš legendu o králi Artušovi a jeho meči?“

Antonio kývne. „Ano, něco málo.“

„Je to jen povídačka. Ano, byl jsem meč, ale Artuš mě rozhodně nevytáhl z kamene. Artuš, takový, jakého ho známe z románů, nebyl. Ano, byl to dobrý král, ale my dva jsem se setkali jen párkrát. To Merlin byl mým přítelem. Abys pochopil, co jsem, budu ti to vyprávět od začátku.“ Zhluboka se nadechnu a pokračuji.

„Když vznikl první člověk, když se vyvinul a vznikla první myšlenka, stvořilo se s spolu s tím Něco. To Něco bylo odrazem téhle myšlenky. Vznikali další lidé, další myšlenky a všechno se na to nabalovalo. S každou dalším myšlenkou, pocitem a vědomostí to Něco rostlo. Zvětšovalo se to a sílilo. Získávalo to vědomí, ale nemělo hmotnou formu. Nevědělo to pořádně, co je a tak proplouvalo staletími. A jak se lidská rasa vyvíjela, stále to rostlo. A pak to jednou potkalo člověka, který to ucítil. Nikdy nic takového nic takového nevidělo, nepoznalo a tak k němu promluvilo. Ne tak, jak se omylem občas ukazovalo lidem, ale hlasem. Později proto lidé vymysleli pojem telepatie. Něco zjistilo, že ten člověk se jmenuje Merlin. Byl to mladý chlapec, který vnímal svět trochu jinak než ostatní. Merlin si s tím začal povídat a dal tomu první velký dar – svoje přátelství. Aby mohl Merlin zvládat to velké množství energie, které na něj tlačilo a tak to vsadil do meče. Ocel trochu tlumila onu sílu a tolik Merlina nezatěžovala. A pak tomu dal druhý velký dar. Dal tomu jméno – Excalibur. A tak jsem o sobě začal smýšlet jako o někom, ne jako o něčem. Merlin mi pomohl pochopit, co vlastně jsem, a prožil se mnou život. A na sklonku svého života mi dal třetí velký dar – svoje tělo. Opravil jsem ho a zůstal v něm až dodnes. Tvář, do které se díváš, patřila Merlinovi.“

Antonio se na mě chvilku zaraženě dívá, než vydechne: „Kdybych neviděl, co jsi udělal, nevěřil bych ti.“

Usměji se. „Já vím.“

„Tak co tedy jsi?“

„No, dal bych se brát jako kolektivní vědomí lidstva. Jsem všechny vaše myšlenky, objevy, nápady, pocity. Všechno, co vás tvoří, tvoří i mě. A přesto mám jakousi svoji osobnost. Abys pochopil, když zaniknu, nic se nestane. Stvořím se znovu. Když zanikne lidstvo, zaniknu spolu s ním. Jak napsal Merlin, budu existovat do zániku poslední lidské myšlenky.“

Antonio se zamračí. „Ale to, co jsi udělal… To přeci žádný člověk nedokáže, tak jak…“

„Teď to už nikdo nedokáže. Tyto schopnosti jste ztratili v průběhu milionů let. Zapomněli jste je. Ale já si je pamatuji, a proto umím to, co umím. Mimo to, kdybyste se spojili a přišli na to, dosáhli byste nesmrtelnosti. Já přišel na to, jak se mám regenerovat z mnoha vašich myšlenek a nápadů. Proto jsem si dokázal zacelit tu ránu.“ Vyhrnu si tričko a ukážu mu zrůžovělou kůži v místě, kudy prošla kulka.

Antonio nevěřícně zakroutí hlavou. „Bože, tohle je šílené! Co jsi udělal s těmi vrahouny?“

„Vymazal jsem jim paměť, nemohl bych je zabít, to by bylo jako uříznout si část sebe sama. A na to lidi až příliš miluji.“

Antonio se zamračí. „Proč ne mě? Proč si tě stále pamatuji?“

Znovu ho pohladím po tváři a skloním se k polibku. „Protože tebe miluju trochu jinak než zbytek lidstva. Zůstaneš se mnou?“

„Antonio se na mě usměje a stiskne mi ruku, kterou ho hladím po obličeji. „Jednou zemřu.“

Smutně se usměji. „Já vím.“

„I přesto to chceš?“

„Ano.“

Skloním se a obejmu ho kolem ramen. Miluju lidstvo a miluju i jednoho, jediného člověka. I přesto, že jednou odejde.

„Cale?“ ozve se Antonio. „Jaké to bylo, když přišel Ježíš? Byl zkutečný?“

Zasměji se. „Ano, byl skutečný. Ale rozhodně to nebyl ten bledý běloch s dlouhými vlasy. Vlastně byl hodně snědý, téměř černoch a… no… dneska byste řekli borec. Uměl udělat výbornou grilovanou tresku a…“