Za devatero horami, devatero řekami, za devatero lesy, devatero… no zkrátka hodně daleko. Žil byl, tedy spíš stál, jeden hrad. A v tom hradě žila princezna takové krasy a půvabu, že se za ní sjížděli nápadníci ze široka daleka. Lidé chodili na hrad doufaje, že aspoň jednou spatří její sličný vlas, její alabastrově bílou kůži, či jen cíp jejího oděvu. Že uslyší její něžný hlásek. Byla to panna převeliké krásy a těšila se obdivu a úctě.

Avšak o ní, náš příběh vůbec nevypráví.

Ne! Vypráví o mně! Ta nána co si žije v sousedním království je sice krásná, ale tupá jak poleno, namyšlená, zhýčkaná, uřvaná a já nevím co. Ty kecy o tom, že její nedej bože spanilou krásu přijíždí okukovat lidé z širokého okolí, nenapsal nikdo jiný než ona sama, tedy spíš její písař protože ona psát neumí. Jo, okukovat ji sice chodí, ale z donucení, když musejí předstoupit před krále, kvůli neplacení daní, na které nemají. A ona a panna?! Pche! Leda ve snu!

Omlouvám se, musel jsem si vylít srdce, hned vám vysvětlím proč, ale nejdřív se vám v rámci slušného chování představím. Mé jméno je Nathaniel de La Fília la Malicóne. Já vím. Zní to jako nějaký druh motýla, nejraději si nechávám říkat Nath, ale to víte, dvorní etiketa.

Jsem korunním princem království Ladénia a měl jsem se oženit s tou fuchtlí odvedle. Díky bohu k tomu nedošlo.

Když mi bylo sděleno, že se mám zasnoubit s onou princeznou, nechal jsem se slyšet, že se radši nechám sežrat drakem, než abych si ji vzal. No, mé přání bylo vyslyšeno.

Asi měsíc po tomhle prohlášení a další měsíc před svatbou, se do našeho království přestěhoval drak. Nejdřív jsme doufali, že zase brzo odletí, ale jako na potvoru se mu u nás nejspíš zalíbilo a začal devastovat farmy v nejbližším okolí svého úkrytu. To mu ovšem nestačilo. Za ten jeden měsíc se útoky rozrostly o 52,5% a drak si vesele lítal sem a tam a přitom žral, zabíjel a ničil. Abyste se nedivili a neptali se: „ Proč jste se toho draka nepokusili vyhnat?“ povím vám, že jsme se opravdu pokusili, ale chápejte, co zmůže pár maníků navlečených v nepadnoucím brnění, ve kterém se ani nemohou pořádně pohybovat, proti drakovi? Nic.

Jak už to tak bývá, podle odvěkých, nezměněných a naprosto debilních pravidel se drakovi musela přinést oběť v podobě královského potomka. A jelikož příbuzenstvo i s dcerami zdrhlo, jakmile si uvědomilo potencionální nebezpečí, jakožto nejstarší syn panovníka, jsem byl vybrán jako obětina drakovi. Otec to totiž pojal stylem: Jeden za všechny, škoda ho nebude.

No nejsem já to šťastný muž?

Princezna, jakmile zjistila, že by svého chotě nejspíše dostala v podobě nevábného exkrementu, který vyprodukuje drak po výborné svačině, kterou zajisté budu, zasnoubení zrušila a tak jsem se zbavil jednoho problému. Teď, jak zůstat naživu a zároveň se poté opět nezasnoubit.

Žel bohu, než jsem si stačil řádně rozvrhnout oba dva body, stál jsem přivázaný ke kůlu na úhledném paloučku, jako stvořeném pro královskou hostinu. Lépe řečeno, hostinu na princovi.

Kočár a stráže, které mě sem přivezly, respektive dotáhly, už dávno vzaly roha a tak jsem tady zůstal sám. Sám a sám a sám. Jen já a ti otravní komáři, které jsem vlivem spoutaných rukou nemohl zabíjet. Osud je krutý. A na nebi si poletuje drak. Počkat… DRAK?!

Zděšením jsem sebou začal trhat. Můj pocit, že tady opravdu chcípnu, se zvětšoval s každým máchnutím křídel. Bohužel, vojáci odvedli dobrou práci se zavazováním a kůl je také bytelný. Jednoduše řečeno, jsem v pasti.

„Sakra!“ zakleji polohlasně.

Začíná mě jímat zoufalství. Takhle jsem si svůj konec nepředstavoval! Chtěl jsem umřít hezky v posteli, starý, s revmatizmem, parkinsonem a stařeckou demencí, ne, aby mě okusoval nějaký drak! Jsem hold domácký typ.

Ozve se hlasité zadunění. To drak právě přistál a s hlasitým funěním jde obhlídnout, co že se to zmítá přivázané ke kůlu.

Ovane mě horký dech a já přestanu dýchat. Nemyslete si, že jenom hrůzou. Právě jsem málem umřel ještě před tím, než mě drak sevřel v čelistech a to jenom proto, že jeho dech by spolehlivě odrovnal Godzillu. Znovu začnu trhat rukama v zoufalé snaze se svobodit. Drak to všechno sleduje s nechápavým výrazem jeho krutých oček. Pak se ke mně přiblíží a zhluboka natáhne nozdrami vzduch, jako by mě očichával. Evidentně mu zrovna libě nevoním, protože se s cuknutím odtáhne a odfrkne si. Z jeho nozder vyletí obří holub a přistane na mé maličkosti. Potácím se mezi děsem a zhnusením. Na druhou stranu, asi je lepší být od dračích nudlí, než od žaludečních šťáv. Ale když se tak koukám na ty jeho zubiska, která na mě vesele cení, asi za chvilku budu i od těch. Drak se ode mě trochu vzdálí a začne očichávat okolí.

Zoufale se snažím vymyslet, jak uniknout, ale nic mě nenapadá. Proč ve škole neučí předmět ‚Jak zdrhnout před drakem‘?

Náhle za sebou uslyším šepot.

„Ani se nehni!“

Poručí mi ten neznámý hlas a pak ucítím, jak mi někdo řeže pouta. Úzkostí ani nedýchám. Stále hledím na draka, který kouká na mě, ale ani si nevšiml, že za mnou někdo je. Vždyť jsem uprostřed palouku! Nikde ani strom a ten člověk, který je tak dobrotivý a snaží se mě zachránit, musí být zcela vidět.

Je ten drak úplně blbej? Pomyslím si zoufale.

Nedá mi to a zašeptám: „Jak to, že tě nevidí?“

Ozve se zavrčení. „Protože je úplně slepý. Draci jsou noční stvoření, ve dne vidí velký prd a teď kušuj!“

„Ale…“

„Jestli nezmlkneš, tak tě tady nechám. Zatím si obhlíží terén a očichává. Až se tě rozhodne sežrat, ani nebudeš vědět, kdy k tobě natáhl hlavu.“

Zasyčí ten hlas a já zmlknu. Za chvilenku mám ruce volné. Pomalu je stáhnu z nepohodlné pozice za mými zády a promnu si otlaky od provazu.

„Dělej! Musíme jít!“

Za zápěstí mě popadne velká ruka a začne mě táhnout pryč. Ještě se stačím ohlédnout, abych viděl draka, jak se rozhlíží a nasává pachy. Pak najednou zbystří, začenichá a vztekle zařve. V tu chvíli mi můj zachránce téměř rozdrtí zápěstí a vyrazí. Pokud jsem si do teď myslel, že běžíme, teď vím, že to bylo pouhé vyklusávání. Ten člověk, ze kterého jsem schopen vidět pouze krátké hnědé vlasy a kousek neoholené tváře, běží jako by letěl. Tedy, já určitě létám, neboť moje nohy nejsou schopny ani se dotknout země, jaká je to rychlost.

„Sakra! Obrátil se vítr.“

Slyším ho zaklít a modlím se, abychom byli dostatečně rychlí. Bohužel, ani když má tenhle člověk za zadkem vrtulku, nedokáže zvítězit nad křídly. Drak se vznesl do vzduchu a je nám v patách. Stihneme doběhnout pod baldachýn stromů, ale je to jen tak, tak. Ucítím, jak se spodní lem mé košile páře a horký dech na zádech. S úst mi vylétne procítěné zaječení, které vyděsí víc draka než mě a mého zachránce donutí zrychlit. Drak za námi kvůli svým rozměrům nemůže a tak vzlétne nad stromy. Já jen doufám, že se nerozhodne chrlit oheň, protože pak by nám nepomohla ani ta jeho vrtulka. Stále utíkáme, dokud mě do nohou nechytají křeče a plíce nepálí jako po výbuchu sopky. Snažím se popadnout aspoň tolik dechu, abych mu mohl říct, že už nemůžu, ale nedokážu ani to. Náhle se prudce zastaví a zvedne hlavu ke stropu z větví, který se nad námi klene. Chvilku nehybně stojí a pak si vydechne.

„Už je to dobré. Přestal nás pronásledovat.“

Nejsem schopen ani kývnout, jen se svalím do spadaného jehličí, snažíc se popadnout dech a přemoct potřebu zvracet. Zachránce se na mě dívá opřený o kolena a hruď se mu zvedá hlubokými nádechy. No, aspoň vím, že to není úplný super-člověk, ale stejně je děsivé, že dokáže ještě stát. Aspoň mám možnost si ho lépe prohlédnout.

Tmavě hnědé, nakrátko ostříhané vlasy má rozcuchané, nad čelem trochu delší a padají mu do očí, které jsou onyxově černé. Tedy to jsem si v první chvíli myslel. Pak se narovnal a já jsem zahlédl odlesk hnědé, jak se mu v nich odrazilo světlo. Orlí nos, vysoké lícní kosti, hranatá brada, na které mu raší strniště a poměrně úzké rty. Je vysoký a dobře stavěný. Na sobě má volnou bílou halenu, která je na hrudi rozhalená a já tak mohu zahlédnout pár tmavých chloupků na svalnaté hrudi a vystouplé klíční kosti. Přes halenu má černou koženou vestu. Svalnaté nohy má zajaté do hnědých kalhot, které jsou zasunuté do vysokých bot pod kolena z jelenice. Kalhoty jsou převázané opaskem, u kterého visí v pochvě meč. Nic okázalého. Jednoduchá rukojeť ovázaná kusem vydělané kůže kvůli skluzu a obyčejná pochva. Přes záda má vak, který je nacpaný bůhvíčím. Každopádně, ten chlap je kus.

Shlíží na mě, jak na něj zírám a na tváři se mu pomalu začíná tvořit úsměv. A můj ty bože… on má ve tvářích ďolíčky! Až a jestli vůbec se s ním dostanu do zámku, všechny ženský v okolí po něm skočí a už nepustí.

„Ehm…“ odkašlu si. „Díky za záchranu.“

Muž pokrčí rameny. „Není zač.“

„Ehm, jsem Nathaniel a ty jsi…“

„Talmir.“

Odpověděl a přejel mě pohledem. „Asi seženeme nějaký potok.“

Pokývám hlavou. „Jo, mám děsnou žízeň.“

„Já myslel spíš kvůli něčemu jinému.“

„Eh?“

„Seš celej zadělanej od jeho nudlí.“

Osvětlí mi Talmir důvod hledání potoka a já musím chtě nechtě zrudnout. Úplně jsem zapomněl na svou špinavou maličkost. Během úprku se na mě nalepilo jehličí a všemožné jiné věci, takže teď nejspíš vypadám jako chodící smrček.

„Jo jasně. Jdeme hledat ten potok.“

Vzdechnu a vstanu. Po půl hodině se nám potok konečně podaří najít. Dosyta se napijeme a já se začnu svlékat, abych se vykoupal. Když mám dole kalhoty, vlezu do vody a málem umrznu od pasu dolů.

„Je to studený!“ zakleji a otočím se po Talmitovi, který má oči přilepené k mému zadku. Když si všimne, že se na něj dívám, zašklebí se na mě.

„Chováš se jak holka. I tak ječíš.“

Naježím se a zaprskám. „Jsem zvědavej, co by si dělal ty, kdyby si měl za zadkem dračí hubu.“

Talmir pokrčí rameny. „Utíkal?“

„No vidíš!“

„Ale neječel bych při tom.“

Hodím po něm zlým pohledem a obrátím se, abych dokončil svou očistu. Když celý promočený a rozklepaný vylezu a obléknu se, Talmir už má naskládanou malou hraničku z větví pro ohníček. Celé místo pečlivě vymetl a dal kolem kameny. Což je dobře, protože bych byl nerad, kdybychom zapálili les, když už jsem mu stihl otrávit potok. Ne vážně! Ten holub byl snad radioaktivní!

Rozdělá oheň a já se k němu okamžitě přisunu co nejblíže, abych se zahřál. Talmir ze svého zavazadla vytáhne nějaké jídlo a začne jíst. Hypnotizuji ho tak dlouho, dokud ke mně netáhne ruku s kusem chleba a sýra v jasné otázce. Okamžitě po tom skočím a je mi jedno, že to není vůbec slušné a naprosto to popírá dvorní etiketu. Já mám prostě hlad!

Za spokojeného žvýkání si ho znovu prohlédnu. Nakonec mi to nedá a já se zeptám: „Kdo vůbec jsi? Nejsi místní, to poznám.“

Talmir se na mě chvilku dívá, než pokrčí rameny. „Ne, nejsem odsud. Pocházím z vedlejšího království.“

Zamračím se. „Z kterého?“

„Z Argoru.“

Překvapeně zamrkám. „Vážně? To je náhodička. Někdy touhle dobou k nám měl přijet jejich princ, tuším, že se jmenuje Tal…“ slova mi odumřou na rtech. Vykulím na něj oči a málem se zakuckám, když spatřím jeho křivý úsměv.

„Ty si princ?!“ vyjeknu. „No sakra! Co tady děláš? A kde máš koně?“

Talmir se upřímně rozesměje a pokývá hlavou. „Jo, jsem princ. Talmir Inkaru Yoko Nenhiris. Pokud se ptáš, co tady dělám, tak se snažím dostat do zámku. Pokud jde o koně- sežrán drakem.“

Chápavě přikývnu. „Aha. Takže si se snažil dostat bez koně k zámku, když si narazil na mě, jak se zmítám před drakem, který se na mě kouká jak na jednohubku.“ zkonstatuji.

Talmir přikývne. „Jo, tak nějak. A abych se aspoň částečně pomstil za mého koně, šlohnul jsem mu svačinku.“ zazubí se.

„Jo ták.“ vzdychnu. „A já už doufal, že tě hnalo něco ušlechtilejšího než pomsta.“

Můj společník se na mě pouze ušklíbne, přihodí do ohně a pak se na mě opět zaměří. „Teď ty. Proč si byl proboha přivázaný ke kůlu?“

„Když potřebuješ dostat draka z království, obětuješ mu někoho, komu v žilách koluje královská krev. Neznáš?“ zašklebím se hořce.

„Moment, takže ty si taky od dvora?“

„Jo. Vlastně děláme ve stejné branži. Jsem korunním princem tohohle království. Nathaniel de La Fília la Malicóne, jméno mé.“

Talmir zamrká. „Aha. Ale, neobětují se většinou mladé panny?“

„Vzhledem k tomu, že veškeré příbuzenstvo uteklo dřív, než tohle rozhodnutí padlo a těch pár starých rašplí, co tu zbylo, by toho draka spíš naštvaly, než donutily odejít, padlo to na mě. Mám ještě mladšího bratra. Je mu teprve sedm, ale trůnu by se potom mohl ujmout.“

Pokrčím sklesle rameny. „Víš co. Ne, že by se mi chtělo umřít, ale asi by to bylo nejlepší pro naši zem. Ale stejně jsem sakra rád, že si mi zachránil život, takže díky. Jen, toho draka si mohl zabít, aspoň bychom měli pokoj.“

Talmir mi pozorně naslouchá, ale při poslední větě vyprskne. „No promiň! Vypadám snad jako drakobijec?“ rozhodí rukama.

Sjedu ho pohledem a zamumlám. „To je fakt. Jsi spíš pannobijec.“

Na to se Talmir málem zadáví vlastními slinami.

 

***

Po našem rozhovoru jsme šli brzo spát a na druhý den jsme se vypravili k zámku. Já stále vypadal jako strašák do zelí a Talmir měl na tváři pořád to svoje strniště, které při bližším okuku, jak jsem si musel posléze přiznat, bylo sexy. Za pár hodin jsme se dostali do královského města. Stráže u brány na mě pomrkávaly, jako bych vstal z mrtvých a jediné, čeho byly schopny, bylo otevřít pusy a zírat. No, kdo by se jim divil. Touhle dobou už jsem měl být naložený v žaludečních šťávách jako okurka v láku. Musím však poznamenat, že bych byl značně naštvaná okurka.

Rozhlédnu se po mém rodném městě a s překvapením zjistím, že se drží smutek. Málem utírám slzu dojetí. Oni to pro mě fakt udělali! Touto myšlenkou má slabá chvilka končí. Začneme se prodírat hlavní třídou, která je vždy přecpaná až ke vstupní bráně do zámku, kde nás okamžitě pustí dovnitř. Pak už to jde všechno velice rychle. Nejdřív se mi vrhne do náruče můj mladší bratříček, který pláče radostí. Pak mě přijde přivítat můj otec, který když mě uvidí živého a poměrně zdravého, jen zamračeně kývne a zeptá se, jestli jsme draka zabili. Když zjistí, že ne, okamžitě se otočí a nejspíš jde plánovat, jak ho dostat pod drn. Z jeho chování mám chuť zakřičet: „Tak promiň, že žiju!“ Ale na druhou stranu chápu nutnost, ochránit náš lid.

Talmira náležitě uvítají, omluví se za nepříjemnosti a poděkují mu za záchranu mé maličkosti. Pak ho ubytují. Já si skočím do horké koupele, abych ze sebe smyl zbytky tělních teku…eee… zkrátka slizu a obléknu si čisté oblečení. Pak prospím celý den. Když se konečně uráčím vzbudit, jsem povolán před mého otce, který by mi prý chtěl něco sdělit.  

Dostavím se do trůnního sálu a s překvapením zjistím, že je tu i Talmir. Pozdravím ho lehkou úklonou a obrátím se k otci.

„Co se děje otče?“ zeptám se ho zdvořile.

„Tvoje snoubenka přijede.“

Oznámí mi a já jsem schopen pouze zalapat po dechu.

„To nemyslíš vážně! Pamatuješ si, co jsem ti řekl, když si mi to oznámil poprvé?“

Otec pokrčí rameny. „To s tím drakem jsme zkusili a ejhle, nevyšlo to. No, tak se budeš muset oženit.“ pokrčí rameny v náznaku sarkasmu, ale pak se na mě vážně zadívá.

„Její otec nám přislíbil pomoc s drakem, když si ji vezmeš. A proto je tu i Talmir. Také nám nabídl pomoc a já jeho nabídku s díky přijímám.“

„No tak to si ji nemusím brát! Dvě armády na draka postačí, ne?“

„Nejde jenom o draka. Jde i o budoucnost království. Když se s ní oženíš, naše království se spojí a budou prosperovat!“

„Říkám ti to stále dokola! Já si tu nánu nevezmu! Ježíši! Vždyť je tak blbá, že kdyby hrála šachy s kamenem, ten nebohý kus šutru by jí porazil!“ rozčiluji se.

„Dobře pro tebe! Aspoň se ti nebude plést do panování.“

Nechápe otec, co je na tom tak špatného.

S těžkým povzdechem se obrátím, abych vyšel z místnosti.

„Kam jdeš?“ zeptá se otec.

„Najít toho draka. A i kdyby byl přecpanej k prasknutí, prostě mu do tý huby klidně vlezu, jen aby mě sežral!“ zavrčím přes rameno. Samozřejmě si dělám legraci, ale sakra! Jak mám z téhle šlamastiky ven?

„Tvoje nevěsta dorazí odpoledne a večer bude ples, tak se na něj náležitě připrav!“

Zaslechnu ještě zavolání otce, než se za mnou zabouchnou dveře. No super! Tomuhle se myslím říká z louže pod okap.

***

Taneční sál je narvaný k prasknutí. Stojím u otevřeného okna, v ruce sklenku vína a s nechutí se rozhlížím kolem. Všude postávají hloučky bavící se šlechty, dvorních dam a církevních hodnostářů, kteří pomlouvají všechno, co dýchá. Uprostřed tančí páry a mně se zadrhává dech v hrdle jen při pomyšlení, že s tou fuchtlí asi taky budu muset tancovat. Moje „drahá snoubenka“ se ještě neobjevila a tak mám aspoň teď pokoj.

Po mé levici se ozve odkašlání a tichý, podmanivý hlas, který může patřit jen jednomu člověku.

„Co se tváříš, jako by si chtěl zabíjet?“

Pohlédnu na Talmira, kterému to v černé košili, kalhotách, holinkách a černé, stříbrem vyšívané, vestě zatraceně sluší a zamračím se na něj jako kaktus.

„A ty by si byl nadšený, kdyby tě chtěli oženit s tupou slepicí? A to, to nebohé zvíře ještě urážím.“ vzdechnu si.

„No, asi nebyl.“ připustí. „Mimochodem, sluší ti to.“

Zašklebím se na něj. „Nápodobně!“

Ještě, aby mi to neslušelo! Vždyť mě vykoupali, učesali a oblékli, i když jsem se zuby nehty bránil, takže jsem si z úcty k jejich vítězství tuhle pěknou fasádu nezničil. Ale kdybych se měl zhodnotit objektivně, jsem celkem křen. Mám polodlouhé vlnité havraní vlasy svázané na temeni, takže mi do tváře visí jen přerostlá ofina. Sytě zelené oči, orámované dlouhými řasami, rovný nos a celkem plné rty. Mám kulatou bradu, vystouplé lícní kosti a troufám si tvrdit, že fakt sexy zadek… to s mou tváří ale nemá nic společného. Navlékli mě do bílých kalhot, tyrkysové haleny, přes ni hodili zlatem vyšívanou bílou vestu a na nohy mi obuli světle hnědé, po lýtka vysoké boty. No, zkrátka, sluší mi to.

Povídáme si s Talmirem, dokud se nerozrazí dveře a dovnitř nevkráčí má nevěsta, oděná v takové nádheře, mi to málem vypálilo oči. Rozhlíží se, jako by se mě snažila najít, ale jsem pevně rozhodnut nedat jí šanci. Vrazím nedopitou sklenku překvapenému Talmirovi do ruky a zmizím ven postraními dveřmi. Rázuji si to chodbou a přemýšlím, kam bych se mohl zašít, když mě náhle někdo popadne za paži a otočí k sobě. Stojí tam Talmir – bez skleniček – a na tváři mu hraje uličnický úsměv.

„Princezna tě viděla, jak opouštíš sál a teď tě šla hledat.“

Zblednu a začnu se cukat, abych mohl co nejrychleji utéct. „No tak mě pusť! Potřebuju rychle zdrhnout, než mě najde! Ta jak mě čapne, tak už nepustí. Je jako piraňa!“ panikařím.

„Klídek! Uklidni se! Někam ti pomůžu se schovat.“

„Vážně?“ pohlédnu na něj s téměř nábožným výrazem v očích. To už však slyším hlasité klapaní podpatků a vřeštění: „Princííí!!!“

S dalším návalem paniky na něj pohlednu. V očích jen dvě slova – Já nechcííí!!!

Popadne mě a zapluje se mnou do nejbližší komnaty. Žel bohu za námi bouchnou dveře. S hrůzou v očích se na něj podívám, když podpatky změní směr a přibližují se k naší skrýši.

„Princi?“

„Udělej něco!“ zašeptám s děsem Talmirovi.

„Ale co?“

„Něco!“ zajíknu se, když se dveře začnou otevírat.

Talmir už na nic nečeká. Chytne mě za boky, přitáhne k sobě a vrazí mi jazyk až do krku. No dobře, to bych přeháněl, ale má ho dostatečně hluboko na to, abych nemohl ani kváknout. A vlastně, i kdybych mohl, ani bych to neudělal. Jeho rty jsou něco úžasného! Tak měkké a horké, že se mám chuť rozpustit. A ten jeho jazyk! Pane jo! Holky, jděte se vycpat! Já mám chlapa!

Jeho ruce mi sjedou na zadek a stisknou. Zaúpím a obejmu ho rukama kolem krku, kde mu zabořím prsty do vlasů a přidám se do polibku.

Po chvilce se ozve velice uspokojivé, tedy pro mě, zalapání po dechu, splašené klapání podpatků a bouchnutí dveří. Vím, že je ta nána pryč, ale že by se mi chtělo odtrhnout…

I když to jeho strniště příšerně škrábe na bradě, je to sakra dobrý pocit, mít jeho jazyk v puse a ruce na zadku. Ale nic netrvá věčně a i tohle sladké opojení jednou skončí. A taky že ano. Po chvíli se ode mě Talmir odtáhne a věnuje křivý úsměv mé zmámené maličkosti.

„Vypadá to, že jsme ji setřásli. A myslím, že ze svatby taky sejde.“

„Jo.“ přikývnu a očima hypnotizuji jeho rty.

Chvilku se na mě s úsměvem dívá, než pronese. „Chceš ještě?“

„Rozhodně!“ kývnu a vrhnu se na jeho ústa.

Tak to vidíte. Nakonec jsem nebyl sežrán drakem, ani jsem se neoženil „s tou fuchtlí odvedle“. Ne. Zjistil jsem, že jsem na kluky a že mi to vůbec nevadí. Taky jsem zjistil, že když tuto novinu sdělím otci, zmizí na tři dny ve vinném sklípku, odkud ho pak musejí vynést. Ale, co je nejdůležitější, zjistil jsem, že Talmir je tak trochu poletucha a lítá od kalhot ke kalhotám, takže si ho musím pěkně hlídat a donutit ho uvědomit si, že jedině mě v životě potřebuje. Zatím mi to hlídání jde dost dobře a mám takový pocit, že ani Talmirovi se už nechce létat tak, jak to dělával.

Pokud jde o draka, přestěhoval se o dům dál. K mojí oblíbené princezně, která, když nás s Talmirem viděla, práskla do bot tak rychle, že se za kočárem nestihl ani zvednout prach. No, teď dráček mráček otravuje ji a já pevně doufám, že ji taky jednou nějaký šťastlivec najde přivázanou ke kůlu na zeleném paloučku. V jeho zájmu bych mu ale doporučil, ať ji tam nechá.