I

…krátce po narození Artuše si ho Merlin vzal na starost. A zatímco Uther panoval, se Sasové opět pokusili o invazi na Británii. Král nakonec v jedné z bitev padl.

Artuš byl v té době velice mladý, měl pouhých patnáct let. Po králově smrti mezi šlechtici vznikl spor o, v tu dobu nikým obsazený, trůn. Ale jelikož i Artuš měl právo se ucházet o trůn a královskou korunu, tak se vypravil na hrad, aby zkusil své štěstí. Naneštěstí pro něj všichni "toho neschopného kluka" nechtěli uznat.

Merlin však nakonec dostal spásnou myšlenku. Díky své kouzelné moci zarazil hluboko do kamene obyčejný meč, který se povaloval nedaleko a pravil: „Komu se podaří tento meč z kamene vytáhnout, stane se králem.“ Všichni šlechtici se bezvýsledně snažili, seč mohli, ale nebylo jim to k ničemu platné. Nikdo z nich nebyl schopen meč vytáhnout, byť s ním jen malinko pohnout. Poslední byl na řadě Artuš. Bez jakékoliv námahy se mu podařilo meč z jeho kamenné pochvy vytrhnout a stal se tak právoplatným králem. Merlin sám už za svého mládí tento akt předpovídal.

Když se stal Artuš králem, tak nastal jiný problém. Neměl meč, který by mu hrdě visel u boku, se kterým by mohl bránit svou zemi. A tak ho Merlin zavedl k jezeru, kde mu nepřímo přestavil jezerní pannu Vivienne, která mu dala kouzelný meč Excalibur i s pochvou. Když se však vynořila pouze ruka z hladiny jezera, aby mu meč předala, byl varován, že o pochvu k meči nesmí nikdy přijít, protože je cennější než samotný meč. A dokud bude mít meč u sebe, bude neporazitelný. Artuš potom vládl mnoho let po boku s Merlinem, jeho věrným rádcem, který…

II

Zaklapnu knihu. Blbost. Říkám vám tohle je blbost! Kdo by v takovou kravinu uvěřil… Meč v kameni? Nesmysl! Ruka s mečem ve vodě? Jezerní panna? Jasně, tomu tak budu věřit. Tak mi sakra řekněte, proč teď sedím v autě a musím se s rodiči jet podívat do té pitomé jeskyně, kde je vynořila nějaká ruka? Jenže moji povedení rodičové si usmyslely, že je to ‚velice zajímavé‘, a že se na to musím jet podívat s nimi, abych nehnil doma u počítače.

Knihu odhodím vedle sebe na sedačku a nasadím si na hlavu sluchátka, do kterých si pustím oblíbenou hudbu. Během chvíle ucítím, že se mi chce spát a takže se ani nesnažím ten pocit přemoci. Přece jen spánek je lepší než koukat do blba a chytat lelky.

III

Je jen velice málo věcí, které mě dokáží vzbudit a vůně jídla mezi ně rozhodně patří. Začichal jsem a hle koho a co nevidím. Mámu, jak mi drží před nosem krabičku z čínské restaurace. Ví, že čínu já rád, takže je jasné, že se snaží trochu odčinit tenhle nucený výlet.  Anebo aspoň docílit toho abych nebyl naštvaný. Ať je to důvod jaký chce, má bod. Rozhodně to zabralo. Nadšeně jsem po tom chňapl a už jsem do sebe ládoval první sousto.

„Kdy uf tam bufem?“ Jasně s plnou pusou se nemluví, ale je mi to jedno. Z toho dlouhého sezení si přijdu si jako strom, celý dřevěný.

„Zhruba do hodiny bychom tam měli být,“ odpoví mi táta nadšeně s obrovským úsměvem. Byl to vlastně on, kdo mě donutil jet, mamka by mi to možná i prominula, kdyby do toho nezasahoval on. Ale co se dá dělat, ještě hodinu budu trpět v autě, pak to vezmu letem světem jeskyní, a zakempím to v hospodě, kde počkám, až se dostatečně pokochají. Jo to je dobrý plán, kývnu si pro sebe. I když táta to asi vezme tak, že kývu i jemu, protože se žulí ještě víc. No snad si nemyslí, že se tam těším?!

III

Znáte přísloví „čeho je moc, toho je příliš?“ Tak u mého otce to platí pětinásobně. Jakmile jsem vylezl z auta, měl jsem pocit, že se něco posere. A to tak, že hodně. Rychlý obhled okolí neodhalil nic, co by mě zaujalo, až na restauraci, ve které mě čeká, doufejme, úkryt před celou tohle šílenou situací. I když na to pivko to moc nevypadá. Ovšem hned jak jsme se dostali někam dál, se můj blbý pocit začal pomalu stávat splněnou noční můrou.

U pokladny si tatík najal průvodkyni, takže z jednoho nadšence se stali dva. Zoufale jsem se podíval na mámu, která nicméně jen pokrčila rameny a popošla blíž, aby také něco slyšela. Dobře, nebyla nadšenec, ale evidentně jí to hodně zajímalo. Takže tímto mi odpadá můj poslední zachránce. Nedá se nic dělat. Vzhůru na exkurzi! Alespoň doufám, že tam slyšíte ten sarkasmus. A pokud ho neslyšíte, zrovna jsem vám o něm řekl…

 Vstup do jeskyně nebyl nijak zvláštní, vlastně byl docela obyčejný. Šli jsme docela dlouhou, rovnou, úzkou chodbou, které se jednu chvíli snižoval strop až tak, že jsme museli jít v předklonu. Fakt jsem si říkal, ještě kousek níž a budeme muset lézt po čtyřech. Což si nejsem jistý, že by byl dobrý nápad. Teda jasně, rád se kouknu na hezký zadek paní průvodkyně, i když dávám spíše přednost mužům, ale táta by se jistě taky rád kouknul, což by mamka nepřekousla. Takže když se strop začal zase zvyšovat, docela jsem si oddychnul.

Z chodby jsem vylezl jako poslední a za stálého áchání plného obdivu mých drahých rodičů jsem se rozhlédl. Na to, že se mi sem ani nechtělo, jsem musel jednu věc této jeskyni uznat. Vypadala velkolepě. Obrovské jezero kam až jsem viděl. Mrknul jsem po rodičích, ale ti byli zabraní do nějakého určitě moc bezva výkladu a tak jsem prchnul. Ne pryč, jak jsem původně plánoval, ale prohlídnout si to tu. Když jsem vypustil tu věc o meči, tak to tu docela šlo.

Šel jsem podél kraje až ke stěně na druhé straně jeskyně. Voda tam končila, ale v dáli jsem viděl u stěny mírný ostrov s otvorem ve stěně. Jenže jak se tam dostat? Loď tu sice nebyla, ale já uměl plavat. A než jsem se stihl vzpamatovat, a mohl začít logicky uvažovat, tak už jsem si stahoval kalhoty a skopával boty. Při sundávání spodního prádla jsem si říkal, že pokud budou mít naši s něčím problém tak se je to jejich vina. Já jsem sem nechtěl a oni mě sem donutili jet. Jen jsem hodil okem po jejich skupince a potichu lezl do vody. Ovšem potichu neznamená pomalu a tak jsem si jen mohl nadávat. Ta voda byla ledová jak něco. Sakra! Ale to mě nezastaví. Co nejrychleji jsem plaval vyhlédnutým směrem, raději pod hladinou. Co kdyby někoho napadlo mě zastavit a donutit vylézt?!

Jen co jsem doplaval k cíli své cesty, jsem se co nejrychleji vyhoupl z vody a prošel otvorem. Uvnitř byla něco jako místnost, ani velká, ani malá, ale bylo v ní ticho a teplo. Jako bych už nebyl v jeskyni, ale někde úplně jinde.

„Hledáš tu něco?“ ozvalo se za mnou a já jsem se leknutím málem… Prudce jsem se otočil za hlasem a nestačil se divit. Tenhle totiž rozhodně k průvodcům nepatřil. Byl stejně nahý jako já a ramenem se opíral o vchod, kterým jsem jen před pár vteřinami prošel. Jak to tak rychle dokázal se tam objevit a hlavně potichu nevím, ale dost mě znervózňoval. A to se mi nelíbilo!

„Neumíš odpovědět? To tě rodiče nenaučili správným mravům?“ rozešel se ke mně, ale já odmítal couvnout.

„Naučili. Ale taky mi říkali, abych se nebavil s cizíma lidma, takže…“ nehodlal jsem ho řešit. Spíš jsem se rozhodl dělat, že tam není.

„Kdo chce znát někoho jméno, měl by se přestavit první ne?“ Tak on si nedá pokoj? Navíc se ke mně stále přibližoval a mě nějak zmizela cesta k úniku. A to se ani nezeptala, jestli může!

„Aaron.“ Chtěl jsem udělat další krok vzad, ale najednou za mnou byla stěna, která se evidentně své polohy nechtěla vzdát a posunout se. No co se dá dělat, na hádání se stěnou jsem neměl čas. Momentálně jsem hledal, kde nechal tesař díru, protože najednou stál přede mnou.

„Vydáš se za mnou, přeplaveš jezero a neznáš mě? Co ty jsi za rytíře?!“ Zdá se to jen mě nebo mu opravdu šplouchá na maják? No nejspíš ne…

„Mé jméno je Exculibur.“ Vydechl mi do ucha. Jako fakt?

Ačkoli co jsem nečekal, byla reakce mého těla na tento jeho čin. Mé tělo se zachvělo radostí a pokryla ho husí kůže. Bylo to tak známé a přesto mi srdce nebušilo jen radostí.

Zvedl ruku a já raději zavřel oči. Proč? Snad strachem? On mi však přejel něžně hranou ruky po krku a hrudi.  Zadržel jsem dech. Vše bylo tak divné a zároveň se mé tělo chovalo jako by tohle vše pro něj bylo známé a reagovalo bez mého vědomí. Takže jsem se přistihl, že výskám Exculibura ve vlasech, zatím co on mi olíbával krk a ramena.

Z mé pusy se nekontrolovaně ozvalo zasténání. Mé tělo už nepatřilo mě a mě se zdálo, že se hýbe samo jakoby v nacvičených pohybech a gestech. Když chtělo cítit polibek na krku, stačilo pouze naklonit hlavu na stanu. A proto jsem se přistihl, jak se mě tělo přitiskává k tomu jeho a ruce se obtáčejí v objetí kolem jeho krku. Jeho ruka jakoby věděla co dělat, mi sjela po zádech a dvěma vlhkými prsty vklouzla do mého zadku. A zatím co má ústa spokojeně sténala, má mysl byla zavalena otázkami, ať už chováním mého těla nebo toho kdy a čím si stihl navlhčit prsty anebo tím proč to nebolí.

Myšlenky mi přetrhlo mé otočení, kdy jsem se sotva stihl opřít rukama o zeď. V duchu jsem se zajíkal strachy a málokdo by ve mně poznal mě samého. Mé tělo se však třáslo nedočkavostí. Nemuselo dlouho čekat. Ucítil jsem, jak se do mě zasouvá. Zajel do mě až nadoraz a já jen uslyšel tichý vzdech spokojenosti, pak si hned uvědomím svůj vlastní dlouhý vzdech oznamující schválení k pokračování. Rozhýbal se v bocích a já cítil, jak do mě stále přiráží v tvrdých přírazech, stále dokola a dokola. Snažil jsem se mu občas vyjít vstříc a tak jsme se setkali „na půli cesty“. Mé tělo už dokonale ovládlo mou mysl a ta si to užívala a já s ní.

Naposledy se ve mně zhoupl a já věděl, že nebýt pevně zapřený v rukou, tak se mi podlomí kolena a já roztřeseně spadnu na zem. Oba jsme dosáhli konce skoro zároveň a teď hluboce a rychle oddychovali jako by nebylo zítřka. Zaneprázdněn soustředěním na to jak se dýchá, jsem si uvědomil únavu, až když mi začala padat víčka.

Když jsem se probudil, byl jsem sám. Nahý, mokrý a položený vedle svých věcí na prvním břehu jezera. Bez meškání jsem se oblékl a došel k našim, kde průvodkyně asi už vše dovyprávěla a tak všichni čekali u ústí chodby, kterou jsme sem přišli. Hned jak jsem k nim dorazil, jsme odešli. Opět jsem šel jako poslední, ale něco mi nedalo a já se naposledy otočil. Nevím, jestli mě šálil zrak nebo to byl klam či snad pravda, ale zahlédl jsem z jezera trčet rukojeť meče, po které stékali kapky vody, díky kterým vypadala, jakoby se loučila.