Je zvláštní, když někdo ve škole prospívá jako jeden ze tří nejlepších a přitom jediné, co mu kazí hodnocení je cizí jazyk.  A s tímto se ztotožňoval i William. U něj byl onen cizí jazyk Angličtina. Tento proklatý jazyk byl pro něj hlasem pekla a kdykoliv na něj někdo tímto ďábelským jazykem promluvil, jemu bylo pomalu do pláče. Avšak po posledním testu mu bylo jasné jedno. Pokud chce projít dál, bude pro to muset něco někomu obětovat. A ten někdo byl, v jeho případě Rafe Archer.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Ač nerad, tak vyzval čekajícího, aby vešel dál, i když neměl absolutně na nikoho náladu. Ale v momentě, kdy dveřmi jeho kabinetu prošel William Swaine, změnil názor. Na tuto chvíli čekal už skoro rok. Na ten moment kdy ho zlomí, kdy se mu on poddá. I přestože uvnitř sám sebe se usmíval tak, že i Satan by mu ten úsměv záviděl, na povrchu si ponechal klidný netečný obličej, na kterém nenechal nikoho znát byť jedinou jeho emoci. Za ty roky byl v tom už profesionál.

„Dobrý den, pane Swaine. Potřebujete něco?“ Jeho stoický hlas nedal najevo nic z jeho myšlenek, jednalo se čistě o rozhovor mezi žákem a profesorem.

„Dobrý den, pane profesore. Jsem tu ohledně vaší nabídky na doučování z angličtiny.“ Tichý, přesto pevný hlas vyšel z úst Williama Swaina, a on se díky jeho slovům tetelil štěstím, ale musel to ještě malou chvíli vydržet. Musel se ubezpečit, že už je jeho.

„Doučování? A o jakou lekci byste měl přesně zájem?“ přeptal se ho bezelstně, takže i kdyby je někdo zaslechl, tak by nepojal žádné podezření, že se tu jedná o něco víc, než jen prostý rozhovor.

„Před nedávnem jste mi nabízel speciální doučování, vzpomínám si dobře?“ V jeho hlase zaslechl stopy nejistoty, zvláště na konci věty, která byla položená jako otázka.

„Vzpomínáte si velice dobře. Jste si jist, že tuto lekci zvládnete?“ Možná výsměch, možná pobavení, ani on sám si tím nebyl jistý, ale chtěl ho potopit až na samé dno.

„Jistý si nejsem, ale jsem plně odhodlán to zkusit.“ V tom spatřil jakýsi záblesk čehosi v očích svého studenta před sebou. No dobrá, tuto hru mohou hrát dva. Pokud ho nemůže zlomit, může si ho alespoň ochočit. Pohlédl na hodinky, které se vyjímaly na jeho levém zápěstí, aby zkontroloval čas. Bylo brzo. Moc, moc brzo.

„V kolik dnes končíte?“ Se zadostiučiněním si všiml, že ho touto otázkou překvapil. Sám se ledabyle natáhl po svém rozvrhu, i když ho znal už nazpaměť.

„Dnes ve čtyři, pane.“ Opět ta nejistota. Nevěděl na čem u něj je. Skoro jako by se bál, že tento čas mu nebude vyhovovat a odkopne ho jako použité štěně, se kterým si sem, tam mohl pohrát.

„Přijďte v půl páté do místnosti 24. A přijďte včas!“

Místnost 24 nebyla nijak zvláštní, vlastně to byla jen další místnost za ‚výtvarkou‘, která se už dlouho nepoužívala. Nikdy v ní nebyl a tak musel dát pouze na historky svých spolužáků. Jednalo se o bývalou učebnu, která se z neznámých důvodů přestala používat. Především měla využití pro vyřazené staré školní věci, aby se nemusely vyhodit. Po vyučování měl jen půl hodiny na to jí najít, což se ukázalo jako problém, jelikož číslování končilo číslem 23. Takže zbytek vyučování strávil nenápadným vyptáváním a hledáním místnosti, která skoro ani neexistovala.

Opřený o jeden ze stolů, čekal na chvíli, kdy jeho hodinky protnou svými ručičkami půl pátou hodinu večerní.

…deset, devět…

Polkl jako by ho čekala královská hostina. Nemohl se dočkat. Vždyť na toto čekal tak dlouho.

…šest, pět, čtyři…

Z chodby se ozýval šramot a on pevně věřil, že je to William. A to nejen pro jeho dobro.

…tři, dva, jed-…

Ozval se klepot na dveře. V duchu si ten moment vychutnával. Vyzval osobu stojící na druhé straně dveří, aby vešla dál. Dveře se otevřely a dovnitř vešel William s odhodlaným pohledem směřujícím na něj.

„Zavřete za sebou dveře a posaďte se třeba tamhle.“ Ukázal na starší lavici.

„Takže… Dopoledne jsem se zmiňoval, že byste měl zájem o doučování.“ Potřeboval potvrdit, že to myslí opravdu vážně.

„Ano. Mám zájem si vylepšit známky. A hodlám do toho dát vše.“ Vyzývavý pohled v jeho očích byl velmi výrazný.

„Tak vše říkáte?  No dobrá. Pokud víte, že do toho můžete dát vše, tak potom můžete jít zamknout dveře a odložit si přebytečné věci.“

Sám shodil sako, a zatímco si povoloval kravatu, díval se, jak William vstává a jde zamknout dveře. Sedl si na pohovku, která byla ještě v létě v sekretariátu, a sledoval Williama, jak ze sebe sundal tašku. Tu si položil vedle staré lavice, kde leželo jeho sako. Pak si svlékl džínovou bundu i s mikinou zároveň a odložil vedle jeho saka. Nakonec si z kapsy džínů vytáhl peněženku s mobilem, a položil ji na své odložené oblečení. Zřejmě usoudil, že je to vše, protože se vydal za ním.

Naklonil se k němu a políbil ho. Nijak nespěchal, hodlal si své pomyslné vítezství užít, alespoň ze začátku. Ale nic netrvá věčně a on si brzy přišel, jako narkoman co potřebuje svou drogu více a více. Jednou rukou mu vjel do vlasů, aby přidržel si ho na místě, přitom ignoroval i mírnou neochotu ze strany svého společníka a i ta se po nějaké době vytratila. Aby také ne. Již plno jeho milenců a milenek mu řeklo, že s ústy umí dělat divy. A on toho rád využíval. Proto teď líbal Williamův krk. Druhou rukou sjel, až na Williamův bok přímo pod tričko, kde si mohl vychutnat jeho hladkou, stále ještě dětskou kůži. Plnými doušky si užíval pocitu, že se ho může dotknout. Tohle si představoval, už když ho viděl poprvé vstoupit do své třídy, před těmi mnoha a mnoha dny.

A mezitím, co si Rafe, užíval jeho těla, Will pomalu sbíral odvahu k tomu, aby reagoval jinak, než že se zezačátku neochotně zapojil polibku. Pomalu zvedl lehce roztřesenou ruku a položil ji svému učiteli na hruď. K jeho překvapení pod ní nenalezl jen štíhlé tělo, ale pevné svaly, jakoby se snad jejich majitel udržoval v kondici.

Pocit Williamovy dlaně na svých prsou ho mile překvapil, a proto už se nedržel vůbec zpět. Začal rozepínat knoflíky košile ze svého společníka, svlékl ho z košile a letmým pohybem ji shodil i ze sebe. Několik následujících minut, několik váhavých reakcí ze strany Willa a plno doteků a polibků od něj, které si náramně užíval, je oba zbavoval zbývajícího oblečení, až byli oblečeni stejně, jako v jeho představách. Na tváři mu vyvstal úšklebek vítězství a s hrdou jiskrou v oku si prohlížel to nádherné, mladé tělo pod sebou. Willovu tvář zalil tmavý ruměnec studu, po kterém se jeho výraz jen zvětšil. Natáhl se k zemi a z kapsy odhozených kalhot si vytáhl malou lahvičku lubrikantu spolu s kondomem, který pro teď nechal ležet na vrchu kalhot, aby se pro něj mohl kdykoliv natáhnout.  

V momentě kdy Will uviděl Archera natáhnout se do kapsy kalhot, mu bylo jasné, co přijde. Proto ho ani nezaskočilo, když mu jednu nohu hodil přes opěradlo pohovky a druhou si přehodil přes rameno. Ovšem na to, že mu bude strkat prst do zadku, aby mu povolil anální otvor, se nemohl psychicky připravit nikdy. Cítil, jak celý ztuhnul a sepnul sedací svaly, aby učitelovy chtivé prsty nedosáhly svého cíle.

„Zdáš se mi napjatý. Uvolni se Willia-“

„Wille!“ Nechtěl, aby i při sexu ho oslovoval tak formálně. Dost na tom, že se tu kvůli svému prospěchu ponižoval. Nemusel si připadat jako ve třídě.

„-Wille…“

Nakonec i přes mírné trable na začátku této uvolňovací procedury, která se neobešla bez usykávání bolestí, pár nehezkých a následně i uklidňujících slov, se mu začínalo snad i malinko zdát, že to není tak zlé, jak se zdálo na začátku být. A ač si to nechtěl přiznat, možná se mu to začínalo i líbit.

Natáhl se pro připravený kondom, který si následně nasadil. V puse se mu skoro sbíhaly sliny, při pomyšlení, že za několik málo vteřin už bude moc být ve Willově mladém, zatím nikým nepoznamenaném těle. Přesto však musel postupovat pomaleji, tedy v případě, že si to chtěl později užít. Pomalu začal zasouvat svůj penis do Willova análního otvoru, zároveň sledoval jeho tvář a hledal jakékoliv náznaky bolesti či jiného nepohodlí. Což se mu nakonec i vyplatilo. Will měl hlavu otočenou na stranu, oči i rty pevně stisknuté. Bylo na něm jasně vidět, že se snaží nevydat jediný zvuk. Trochu se toho zalekl. Na chvíli přestal, a snažil se ho rozptýlit polibky, aby na ten nepříjemný pocit nemyslel. Tentokrát žádné dobyvačné, majetnické polibky. Když se jeho nynější milenec uvolnil, mohl do něj pomalu zasouvat více, a více, až v něm byl nakonec celý.

Will rozdýchával bolest. Jak fyzickou, která vycházela z jeho zadku, tak i psychickou, která se objevila ve formě uvědomění, že to opravdu udělal. Avšak během okamžiku si prošel všechna pro i proti a zbavil se té psychické. Potřeboval lepší prospěch, proto si byl jistý, že to mu za to stojí. Nechtěl dále to čekání protahovat. Naznačil pohybem pánve, že je připravený. A Archer, který vypadal, že právě na toto čekal, toho hned využil. Začal do něj přirážet, nejdříve s citem, ale během chvilky opatrnosti pozbyl. Když začal, Rafe pociťovat blížící se vyvrcholení, tak přenesl váhu na jednu ruku, kterou se opřel vedle Willovi hlavy a druhou ho začal uspokojovat. Začal mu po penisu přejíždět v rytmu svých vlastních přírazů. A než se nadál, ruku mu pokrylo Willovo sperma a on sám kolem něj sevřel svaly, čím i jeho přehoupl přes hranici, kdy vyvrcholil. Přes lapání dechu se z něj vytáhl a posadil se se zakloněnou hlavou na pohovku.

Pohled však nechal na Willovi, který stejně jako on nemohl najít svůj dech.