I

Ležím si v bederní roušce na matraci využívané v thajských masážích a-

Momentíček. Asi bych vás měl uvést do děje co? Taky si myslím, že by se to hodilo. Takže se to semlelo asi takto…

II

„Dobré ráno…“ vydechl jsem a sesunul se do křesla. Nenápadně jsem si povolil kravatu a promnul svaly v oblasti krční páteře. Sundal jsem si brýle a ty položil na svůj stůl. Oči jsem ještě zavřel, abych se mohl více soustředit.

     „Dobré Jayi. Co se děje? Vypadáš dost přejetě,“ zeptala se mě kolegyně, která měla svůj stůl přímo naproti tomu mému.

„Už pár dní mě bolí za krkem. Asi mám něco s krční páteří,“ oči jsem raději nechal ještě chvíli zavřené a dál se snažil neumě rozmasírovat bolest, která mě už pár dní trápila.

„Proč si s tím nějak nezajdeš, třeba k doktorovi? Nebo na masáže?“ hned se mě jala poučovat Asame. Ale s tím se váže hned několik problémů. K té staré rašpli mě nikdo nedostane! Jen by mi nasadila nějaké super pilule, které by mi stejně nezabrali. A nějakého dobrého maséra aby člověk hledal mikroskopem.

     „To je dobré. Za pár dní to přejde,“ chlácholivě se na ní usměju a ona mi dá pokoj. Vím to. Znám jí už dlouho. Co jsem ale nečekal, bylo to, že hned sáhne po kabelce a začne v ní něco hledat. Bože, prosím, i když v tebe nevěřím, jen ať to není žádný krém ani gel. Ale lidi divte se, světlo světa, a já s ním, spatřilo kus už značně zmačkaného, špinavého papíru.

     „Na,“ podávala mi to cosi. Opatrně, skoro až váhavě, jsem se pro to natáhl a doufal, že se mě to nepokusí ohrozit na životě.

     „Je to vizitka na jednoho skvělého maséra. Má sice neobvyklé metody s jednou podmínkou, ale nic, co by člověk nedobrovolně nepřijal.“ Sledoval jsem jí a hledal jakýkoliv náznak toho, co by to mohlo být. Nic! Hlídá se až moc dobře, jen aby mi nic nenaznačila. Nahnul jsem se k ní blíž, abych se přesvědčil, že opravdu nic - tedy spíše jsem chtěl. Ostrá bolest mi opět projela svaly, a tak jsem se raději o nic víc nepokoušel.

„Asi mi nezbývá nic jiného, než to zkusit,“ zkonstatoval jsem pochmurně.

III

Když jsem mu telefonoval a objednával se, tak nade mnou stáli asi všichni svatí, protože jinak nevím, jak jsem mohl mít takové štěstí. Řekl mi, že má čas hned dnes večer kolem půl páté. Jelikož auto jsem kvůli bolesti nezvládal řídit, tak jsem se rozhodl jet tramvají. Seděl jsem u okýnka, v uších jsem měl sluchátka a doufal, že brzo bude stanice, kterou potřebuji. Zrovna mezi písničkami, jsem zaslechl něco, co mě upřímně pobavilo. Nade mnou totiž stály dvě holky a ta jedna si stěžovala té druhé, že jí přítel napsal „miluji tě“ s tvrdým Y. A ta druhá jí odvětila „tak pořád lepší než s měkkým ne?“ Říkám vám, ta první bouchla smíchy, div si mi nesedla na klín a já se pochechtával tak dlouho, že jsem nakonec málem zapomněl vystoupit. Svaly mě celou dobu bolely, ale stálo to za to. Tak dlouho jsem se nezasmál. Dobrá… Nádech, výdech. Už radši žádný smích.

     Koukl jsem přes ulici a uviděl salon, do kterého jsem měl namířeno. Opět jsem si pochvaloval mé dnešní štěstí, i když mám pocit, že jsem si ho vybral minimálně na rok dopředu. Podle hodinek jsem měl ještě pár minut času, ale rozhodl jsem se na ně nedat a jít rovnou do salonu, který se pro mě stal pro dnešní den skoro až modlou.

Šup, šup popoháněl jsem se a přeběhl silnici na červenou, jak jsem se nemohl dočkat. Vím, nemá se to, ale nic nejelo, policajt nikde. Dva kroky přes chodník a už jsem mačkal zvonek. Nechápal jsem proč má takové zabezpečení u vchodu do salonu, ale rozhodl jsem se to neřešit. Ozval se bzučák a já už otvíral dveře. Přišel jsem si jak malé dítě otvírající vánoční dárek pod stromečkem. Zatímco jsem scházel dolů po těch několika schůdkách, stíhal jsem si vše prohlédnout. Byla to malá místnůstka lemovaná policemi, na kterých byly položené různé svíčky, kameny a jiné uklidňující tretky. Dále tam byly dvě křesla se stolkem mezi nimi. To bylo kupodivu vše, když nepočítám jedny tmavé, dřevěné dveře. Jelikož v místnosti nikdo nebyl, rozhodl jsem se, že si prohlédnu jeden starodávný svícen, který jsem zahlédl při sestupu schodů. A vůbec s tím nemělo nic společného to, že byl v úrovni mých brýlí. Opravdu nic.

     „Dobrý den,“ ozvalo se mi za zády a já se lekl, že jsem div nezaječel. Otočil jsem prudce hlavu, abych se podíval, kdo to promluvil, avšak mé svaly zaprotestovaly tak prudce, že jsem zasyčel bolestí skoro jako had. Kéž by byl, zahučel jsem v duchu.

     „Dobrý…“ opatrně, ale opravdu opatrně jsem se celý otočil. Není přece slušné stát k němu při rozhovoru zády.

„Vy budete nejspíše pan Hopper, nepletu-li se.“

     „Nepletete. A vy jste…?“  V pohádkách chce vždy princezna znát jméno svého zachránce. Princezna sice nejsem, ale to jméno jsem znát chtěl. Zvláště když je ten zachránce stejně pohledný jako ten můj. Vyšší než já, což je trochu deprimující, protože nejsem jeden z nejmenších lidí. Blond rozcuchané vlasy oproti mým černým, upraveným. A jantarové oči docela podobné těm mým hnědo-oranžovým.

     „Benny Falls. Těší mě.“ Úsměv deset z deseti. Fakt jako v pohádce. Ještě se objeví zoubková víla a mě z toho trefí.

„Mě též a to mi věřte.“ odpověděl jsem. Povytáhl obočí. Díval se na mě fakt zvláštně. Jako by se rozhodoval, zda má mým slovům věřit.

„Věřím, podle toho jak vypadáte.“ Aspoň něčemu to napomohlo. „Předpokládám, že máte problémy s krkem. Ještě nějaké?“

     „Ne, jen s krkem.“ Poslušně hlásím. Přikývl, asi bere na vědomí. Přešel k jednomu křeslu, sedl si do něj a z pod stolu vytáhl papír a pero. Oboje položil na stůl a vyzval mě, abych si sedl naproti němu. Dobře, tohle bude asi ta jedna podmínka, kterou „člověk jen tak nedobrovolně nepřijímá.“ Že bych se konečně dozvěděl, o co jde? Sedl jsem si a čekal, co bude.

     „Toto si přečtěte a v případě, že budete souhlasit, vás poprosím o podpis. Pokud ne, dveře jste dnes už jednou našel.“ Jde se na to. Natáhl jsem se po papíru a začetl se.

 „Myslíte to vážně?“ Musel jsem se zeptat. Je to až málo uvěřitelné. V jednu chvíli jsem se dokonce krátce zasmál, protože je to vše asi až moc velká náhoda. Ale smích mě rychle přešel a to hned ze dvou důvodů. Jedním byl můj krk a druhým jeho vražedný pohled.

„Je na tom něco vtipného, pane Hoppere?“ Popravdě? Vůbec. Dostat masáž pohlavního orgánu ústy? Aspoň v něčem jsme si podobní. Sice mi to může přijít malinko jako nějaký fetiš, ale co, čert to vem. A navíc, rád dostávám masáž, jak to jen nazval… pohlavního orgánu ústy? Takže musím souhlasit s Asame. Není žádný důvod nepřijmout.

     Natáhl jsem se pro pero a hodil tam jeden autogram, jako nějaká slavná hvězda. Pak se najednou postavil a podal mi ruku.

„Benny.“ Tykání? Nu proč ne. Bude to přece jen lepší.

„Jay.“ Chytl jsem jeho ruku do své a pevně ji stiskl stejně jako on.

„Pokud tě mohu poprosit.“ Ukázal mi na ony dveře. „Najdeš tam věci na převlečení. Za chvíli tam budu, udělej si pohodlí.“

IV

Takže si tu tak ležím v bederní roušce na matraci, využívané v thajských masážích a na mém zadku sedí stejně oděný Benny, který v rukách zahřívá panenský kokosový olej, protože je prý “vhodný ke všemu“. Ovšem jakmile mi sáhl na kůži a použil ty šikovné ručičky na můj bolavý krk, musel jsem usoudit, že na tom něco pravdy bude. Už po pár minutách jsem cítil, jak mě bolest pomalinku opouští a já si sem tam mohl i slastně zamručet.

Zezačátku se důkladně soustředil na můj krk, pak mě namasíroval nakonec celého zezadu, zepředu a dokonce i zevnitř. A jen podotýkám, že u té vnitřní masáže se málem strhla bitka. Chápejte, nikdy jsem nebyl na dně, vždy jen na vrcholu. Což podle jeho chování on také. Takže když se s těmi mastnými prsty přiblížil k mému zadku, podle mě s dosti nekalými úmysly, tak prostě se mi ta situace přestávala líbit. Ale názory jsou od toho, aby se měnily, ne?

     Nedlouho poté, co trval na tom, že masáž musí být velice důkladná, jsem si přestal stěžovat. Ba dokonce jsem to začal vítat. A o tom jak moc důkladná musí být, jsem se dozvěděl v okamžiku, kdy nechal spadnout naše roušky a natřel si olejem penis s tím, že jeho prsty nejsou tak dlouhé a tak si musí vypomoci jinou, lépe vybavenou částí těla. A že byla opravdu lépe vybavená. Nelhal. Nejdříve začal pomalými důkladnými pohyby. Celkově se to moc nelišilo od jeho dosud pečlivé a kvalitní práce. Ale nic nemůže trvat věčně, to si musíme přiznat. Postupně začal méně dbát na kvalitu a pečlivost, a zaměřil se spíše na fyzický pocit a rychlost. Opravdu rád bych vám řekl, že to odbýval - jako doteď ne, ale lhát se nemá, to víme všichni. Naopak se mi to líbilo čím dál tím víc.

      Cítil jsem, že brzo budu, ale asi jsem se přepočítal. Stiskl můj pohlavní úd pod žaludem a tím mi zabránil se udělat. On s tím evidentně žádné problémy neměl, takže jsem během chvíle cítil náhlý pocit tepla ve střevech, jak se mi tam rozlévalo jeho semeno. Během několika minut, kdy se ve mně ještě párkrát zhoupl, svůj penis vytáhl a klekl si tak, že měl hlavu přímo u mé erekce. Té se úplně vyhnul, nejspíš mě chtěl trápit, tak se zaměřil na má třísla a varlata, jakoby se s těmito oblastmi chtěl mazlit. Vzal má varlata a převaloval si je mezi palcem a ostatními prsty.  Naštěstí to s tím nepřeháněl a brzy mi jemně přejížděl rukou po penisu, zajel i na šourek, pak varlata a nechal prsty zabloudit i do oblasti mezi varlaty a zadkem, kde jemně zatlačil.

     Tentokrát jsem se už ničemu nebránil. Celou dobu mě při tom sledoval, a tak přesně věděl, kdy má přidat na rychlosti. Sklonil se a jazykem, aniž by se mě jakkoliv dotkl zuby, mi obkroužil špičku a pak zasunul hlouběji do úst. Tehdy jsem poznal, že s jazykem je opravdový kouzelník. Používal nejrůznější jazykové hrátky, o jakých si může muž leckdy jen nechat zdát. A když podpořil prožitek sáním a použitím rukou, připadal jsem si, že jsem na hranici mezi snem a nebem. S rukama to ale zase moc přeháněl. Občas si s nimi jen vypomohl, hlavně když se potřeboval nadechnout. Po celou dobu si dával pozor, aby se mě byť jedinkrát nedotkl zuby, což jsem velice ocenil. Neměl jsem to během orálního sexu rád. Na konci jeho ústní masáže mého pohlavního orgánu jsem nevěděl, kdo si tuto úchylku užíval víc. Jestli já nebo on, protože se zdálo, že v tom máme oba stejně velké zalíbení. A to byl nejspíš důvod toho, že mé vyvrcholení jsem si neužil jen já, ale i on. A prožitek z toho všeho byl umocněn tím, že vše spolkl bez jediného výrazu odporu. Ba naopak měl ve tváři jakýsi blažený výraz.

V

Bohužel vše musí mít svůj konec, a tak jsem se trochu neochotně oblékl, ale s radostí mu vypsal šek i s velkým dýškem. Bral si ho ode mě s úsměvem a děkovnými slovy, které podle mě neměl zapotřebí. To já měl za co děkovat.

„Sbohem, Jayi.“ Loučil se se mnou, ale to já neměl v plánu.

„Řekl bych spíše na brzkou shledanou. Krk mě sice už nebolí, ale začínám cítit kříž. Bude opět zapotřebí tvých schopných ručiček.“ Usmál jsem se a dodal, „a nejen jich.“

V očích se mu zalesklo a s úsměvem po mě zopakoval: „Nejen jich…“