Někdo snad může mi vyčíst, že začínám v půli, ale pro mě tento příběh začíná právě ve chvíli, kdy jednoho mladíka vedou do vězení. 

„Pusťte mě! Já nic neudělal! Nechtě mě být,“ křičel mladík, zatímco se ho dva muži v kroužkových zbrojích snažili dopravit do cely. Bojoval sice ze všech, ale neměl téměř žádnou šanci proti cvičeným vojákům. Nakonec se ocitl přikurtovaný u u špinavého slamníku. Stejně si nepřestel stěžovat a celou věznicí se rozléhaly jeho protesty.

„Ten novej ještě pořád ječí,“ pronesl mohutný muž kolem čtyřicítky během partie pokeru ke svým spoluhráčům.

„Však on časem přijde na to, že to má marný,“ zareagoval na to druhý.

„Přesně tak,“ uzavřel to třetí.

Muži obrátili pozornost ke kartám, dokud hodiny neodbili půlnoc. V tu chvíli je přišla vystřídat nová hlídka.

„Přibyl nám sem takovej jeden blonďatej kluk. Je zavřenej v pětce. Už dlouhý čtyři hodiny tady kvílí,“ informoval je ještě jeden z můžu, než odešel domů ke své usměvavé ženě a spícím dětem.

Doc, Artie a Bruce se převlékli a ve spolek zasedli k rozehrané partii.

„Johny má už zase úplně nanicovatý karty.“

„Horší než to, co mám v ruce já, to sotva může bejt.“

„Dneska vás rozdrtím,“ zaradoval se Bruce. Hráli několik her, než se Bruce vydal na pravidelnou obchůzku.

 

Procházel pustými chodbami a jeho lampa osvětlovala veškerou špínu, která se za celá staletí uvnitř nahromadila. Pečlivě posvítil do každé cely, čímž nejen že vyplašil několik obrovských krys, ale probudil i pár vězňů, kteří ho pozdravili nadávkou. Pomalu se štíhlý mladý muž blížil až k celé, ze které se ozývaly protesty, nyní už o dost slabší než na začátku.

Když Bruce posvítil do té cely, překvapilo ho, co viděl. Mladík, sedící na slamníku, vypadal jako anděl. Na hlavě se mu kroutili světlé vlasy barvy zlaté pšenice. Z oválného jemného obličeje na nově příchozí upíraly pohled smaragdově modré oči zpoza dlouhých světlých řas. Nebyl to však křehký mladík, na jeho postavě bylo vidět, že netráví své dny zahálením.

„Už mě konečně pustíte?“ zeptal se mladík s nadějí.

„To není v mé kompetenci.“

„A v čí tedy? Jste tu snad žalářník, ne?“

„Ano, ale nehodlám nikoho pouštět na svobodu. Zločinci patří za mříže,“ pronesl chladně.

„Jenže já nic neudělal!“

„To jsem slyšel už tolikrát,“ odpověděl na to Bruce pohrdavě a od mladíka se odvrátil. Rázoval si to zpátky chodbou a cestou přemýšlel, co asi ten mladík udělal. S hlavou plnou bizarních teorií dorazil zpátky na stanoviště.

„Proč ho sem vlastně zavřeli?“

„Koho?“ zeptal se Doc, zcela soustředěný na čištění svých nehtů.

„No toho nového. Co udělal?“

„Nemám páru. Proč?“

„Jen tak,“ zamumlal Bruce a víc se už nevyptával. Kdyby jeho přátelé něco věděli, určitě by mu to řekli, to moc dobře věděl.

 

O týden později se město odělo do pestrých barev. Ulice vyplnily tóny lidových písní a přímo na ulicích tančil snad každý, kdo mohl. Jedlo se a pilo, lidé se veselili. Loučili se totiž se starým rokem a vítali rok nový.

V jedné z četných městských ulice se i Bruce a někteří jeho přátelé připojili k tanečnímu reji. Někteří protáčeli v kolech své ženy a dcery, jiní milenky či přítelkyně nebo ženy neznámé, které tu zrovna potkali. Bruce se zrovna celý zadýchaný vrátil z jednoho kola a už ho další dívka táhla zpět. Nebylo se čemu divit, Bruce byl pohledný mladík. Spousta dívek z jeho okolí snila o tom, že se na ně jednoho dne tmavovlasý mladík podívá se zájmem v černých očích.

Bruce ovšem právě nyní nepomýšlel na žádnou ženu, pečlivě sledoval své hodinky, aby byl včas v práci. Všichni strážní nemohou dostat volno, přestože je státní svátek a on, protože neměl rodinu, se dobrovolně přihlásil do služby.

Neochotně jej dívky propouštěli, když už musel odejít, což ovšem neplatilo pro něj. Vesele si pobrukoval melodii jedné písně, zatímco kličkoval mezi lidmi směrem ke staré kamenné věznici. Když dorazil, už dávno nachystaná kamarád ho jen rychle pozdravil a vyběhl ven, jako by mu za patami hořela. Jeho dívka už na něj čekala.

 

„Bruci, pojď mi pomoct,“ ozvalo se venku. Bruce se vyřítil ven ve chvíli, kdy se jeden postarší pán snažil vytáhnou vozík, na kterém spočíval těžký litinový hrnec, až k strážnici, ovšem příliš se mu nedařilo. Bruce mu přispěchal na pomoc a společnými silami se jim podařilo dosáhnout cíle.

„Bude to dvacet stříbrných,“ naúčtoval si chlapík. Bruce mu beze slova podal požadovanou částku a chlapík se zamračil.

„Já ti nevím chlapče, kams dal rozum. Krmíš tuhle chátru nejlepší polévkou ve městě každý nový rok. A těch peněz, kterých si už do toho vrazil. Takový šikovný kluk jsi a takhle nerozvážně plýtváš. Radši bys měl šetřit na to, abys do budoucna mohl založit rodinu, a ne takhle zbůhdarma peníze rozhazovat,“ lamentoval pán, zatímco se sunul zpátky k městu. Bruce ho už ani neposlouchal.

Vozík zaparkoval a jal se roznášet všem vězňům jejich oblíbený novoroční pokrm. Bylo to tradice, kterou on sám založil před pěti lety, kdy sem jako strážný nastoupil. Nedbal na to, že ho to stojí peníze, ani na to, že přitom hodně naběhá. Byl to opravdový dobrák.

 

Jako poslední donesl se přiblížil s talířem lákavě vonící polévky k cele vězně s andělskou tváří.

„Večeře,“ řekl, když vešel i s polévkou dovnitř. Jako obvykle osvobodil mladíkovy ruce z pout, aby se mohl najíst. Mladík si vložil do úst první lžičku a překvapeně vykulil oči.

„Zdá se mi to nebo se místní jídlo změnilo z odporného na lahodné? Šálí mě snad smysly?“ ptal se zmateně.

„Tohle je novoroční polévka. Nevařili ji v místní kuchyni.“

„Znamená to snad, že se boháči rozhodli zlepšit nám ubohým vězňům život?“

„To v žádném případě. To já jsem rozhodl zlepšit vězňům život.“

„To je šlechetné. Ovšem poměrně nepraktické. Tahle polévka je z kvalitních surovin s cizokrajným kořením. To není zrovna levná záležitost.“

„Sám dobře vím, že je to nepraktické, ovšem se svými penězi si můžu dělat, co uznám za vhodné.“

„To jistě, ale vaše žena z toho dozajista není nadšená.“

„Nejsem ženatý.“

„Tak přítelkyně. Nebo milenka. Nebo snoubenka. Nebo žena, na kterou si myslíte.“

„Žádná taková neexistuje. A kdyby existovala, byla by to ta, která by to chápala.“

„Jen jestli by to vůbec nějaká chápala. Nechci ženy podceňovat, ale na druhou stranu jsem jich poznal dost na to, abych věděl, že hledáte jehlu v kupce sena. Neříkám, že není, jenom tvrdím, že ji možná nenajdete.“

„I kdyby to tak nakonec mělo být, svět se nezboří. Nebojím se toho, že zůstanu sám.“

„Já ano. Bojím se, že zůstanu navždy sám v tomhle vězení.“

„Na to jste měl myslet dříve.“

„Kdy dříve? Jestli máte na mysli dříve, než jsem spáchal zločin, za který mě zavřeli, budu vás muset vyvést z omylu. Já nic neudělal.“

„Víte kolik lidí už na mě zkoušelo tuhle lež?“

„Já nelžu. Netvrdím, že nemohu za své uvěznění, jenom říkám, že nejsem zločinec.“

„To mi tedy budete muset vysvětlil. Nedává to žádný smysl.“

„Klidně to vysvětlím. Koneckonců, mám moře volného času. Pokud opravdu chcete slyšet příběh o tom, jak se Daniel Doherty dostal do vězení, tak se posaďte. Je to na delší dobu.“

Bruce přikývl a úplně klidně se posadil na malou stoličku.

„Je to asi měsíc, co jsem připlul do tohoto města na lodi kapitána Grahama,v té době mého milence. Měla to být jen rutinní zastávka, která nepotrvá déle než dva dny, ovšem nějak se to zvrtlo. Pohádali jsem se a já uražený opustil loď. Přibližně tři týdny jsem toulal krajem. Neříkám, že jsem cestou neukradl nějakou tu slepici, která patřila místním, ale to byl můj jediný zločin. Když jsem se vrátil o města, už klidný a dokonale si vědomý vlastní hlouposti, překvapeně jsem zjistil, že Lady Margherita ještě pořád kotví v přístavu. Chtěl jsem se vrátit a prosit Jasona o odpouštění. Chystal jsem se to udělat ráno. Večer jsem se zastavil v jedné hospodě a za poslední peníze jsem si pronajal pokoj. Dole ve výčepu mě ale začal obtěžovat nějaký chlapík. Jedno jsem mu vrazil a pak už jsem byl v řetězech. Doteď nevím, koho jsem to vlastně uhodil. A to je celý příběh. Zní to dost neuvěřitelně, co?“

„Abych pravdu řekl, ano zní.“

„Tak už to s pravdou bývá. Je to absurdní. Mohl bych vás požádat o jednu věc, pane...?“

„Bruce O´Donnel. Poslouchám.“

„Zjistěte mi prosím, koho jsem uhodil. Rád bych věděl, kvůli komu tu tvrdnu.“

„Zkusím to. Aspoň si ověřím, jestli mi nelžete.“

„Směle do toho. Vaše mínění o mě už stejně sotva může být horší,“ zasmál se Daniel a v klide se nechal připoutat ke slamníku.

 

Bruce se dožadoval odpovědí, ovšem, jak brzo zjistil, nikdo z jeho přátel nic nevěděl. Bruce dokonce zašel tak daleko, že navštívil jednoho známého z v knížecím sídle. Z toho paláce kníže vydával všechny důležité dokumenty, včetně zatykačů. Ovšem pátrání mu nepřineslo nic užitečného. Daniel Doherty jako by ve skutečnosti ani ve věznici nepobýval. Bruce odmítal bezmezně věřit vězni, ale nedostatek informací jej znepokojoval.

Každý den navštěvoval Daniela v jeho cele a dlouhé hodiny trávili konverzací především o pozitivních věcech. Přece jen, Daniel nepotřeboval přiživovat depresivní nálady, do kterých se dostával, když tam seděl na svém slamníku úplně sám. Bruce se stal jeho světlem ve dnech plných šedi.

A Bruce? Bruce se poprvé v životě skutečně zamiloval. Možná si to ani sám neuvědomoval, ale čas, který trávil mimo zdí vězení, se pro něj stával stejně bezútěšný jako ten Danielův, protože bez něj, jako by vše ztratilo význam.

Když byl tedy Bruce venku, trávil veškerý svůj volný čas tím, že přemýšlel, jak by Danielovi čas ve vězení aspoň trochu zpříjemnil. Nosil mu vodu, aby se mohl pláchnout, sám mu stříhal vlasy holil tvář, nosil mu jídlo, aby nemusel jíst ty odporné blafy z jídelny, dokonce si dal tu práci a sehnal pro něj několik knih, aby si mohl číst. Také do jeho cely umístil několik pochodní, aby Daniel nezůstal v temnotě. Dělal to, protože ho miloval, ale částečně i z viny, protože děkoval bohu za další den, který mohl s Danielem strávit. To ho ubíjelo, protože nikdy dříve nebyl šťastný z toho, že někdo stále zůstává ve vězení.

Jeho přátelé to pozorovali s obavou, ale nemohli s tím nic udělat. Bruce si nechtěl poslouchat jejich dobře míněné rady a oni se smutkem v očích sledovali, jak se jim přítel vzdaluje.

 

„Můžu mít k tobě prosbu?“ zeptal se Daniel jednoho večera. Byly to zrovna tři měsíce od noci, kdy se poprvé dali do řeči.

„Jistě. Udělám, co bude v mých silách.“

„Zjisti prosím, jestli v přístavu stále kotví Lady Margherita. Pravděpodobně už tu dávno nebude, ale co kdyby... Víš, myšlenky na něj mi dodávají sílu,“ vyhrkl Daniel bezmyšlenkovitě a ani přinejmenším netušil, jakou Bruceovi zasadil ránu. On však na sobě nedal nic znát a slíbil příteli, že se po lodi podívá.

Ani přinejmenším nečekal, že v přístavu skutečně bude trůnit majestátní fregata toho jména. Bruce strávil celý den sledováním fregaty, dokud se část její posádky vydala do jedné z místních hospod. Bruce se za nimi blížil a svou pozornost zaměřil především na muže, který nade všemi vyčníval. Nebyl to muž klasický krásný, ovšem poutal pozornost, kam se hnul. K jeho osobitému vzhledu neodmyslitelně patřilo několik výrazných jizev, které ovšem neubíraly jeho tváři na mužnosti. Jedna z jizev se táhla od levé tváře přes oko až k čelu a mizela v krátkých na ježka ostříhaných vlasech. Možná byla ještě delší, ale to se nedalo určit, vzhledem k tomu, že kapitán Graham nosil mohutný černý plnovous.

Bruce seděl nedaleko jejich stolu, aby mohl poslouchat jejich rozhovor. Mohlo by se zdát, že měl opravdu nesmírné štěstí, když se začali bavit o Danielovi, ovšem nebylo tomu tak. Danielovo jméno totiž padlo vždy alespoň třikrát za večer.

„Kapitáne, myslím, že je čas zvednout plachty. Daniel se už stejně asi nevrátí. Jenom Bůh ví, kde je mu konec.“

„To ani nevyslovuj. Já vím, že se vrátí,“ řekl na to kapitán s neochvějnou vírou v hlase.

„Nebyls jste to náhodou vy, kdo mu řek, ať už se nevrací? Má svou hrdost a...“

Kapitán udeřil pěstí do stolu a nebyl to jenom jenom Bruce, kdo leknutím nadskočil.

„Nemusíš mi připomínat, co jsem mu řekl. Vím sám dobře, jaký jsem byl hlupák,“ zavrčel temně.

Bruce už nepotřeboval slyšet víc. Ověřil si dostatečně, že alespoň část Danielova příběhu je pravdivá.

 

A další potvrzení na sebe nedalo dlouho čekat. Onen známý ze zámku o sobě dal vědět a požádal Bruce, aby se dostavil do jednoho odlehlé podniku. Vzkaz mu vtiskl do ruky poslíček, když kráčel v noci domů. Bruce znepokojilo, kolik tajností oné schůzce předcházelo. To už samo o sobě nevěstilo nic dobrého.

Známý čekal na smluveném místě, ale Bruce ho málem nezaregistroval, protože se krčil v koutě.

„Tak, co jsi zjistil?“

„Už jsem přišel na to, proč je ten chlapec zavřený.“

„Vážně? A jak? Říkal jsi přeci, že žádné záznamy neexistují.“

„To je taky pravda. On totiž ve skutečnosti žádný zločin nespáchal. Jde o něco trochu jiného. Viděl jsi v poslední době knížete?“

„Ne, neviděl. Děláš, jako bychom se běžně vídali.“

„Jde o to, že kníže má vážně poškozené oko. Po nárazu se v něm něco poškodilo a dostala se do něj krev. Nejenže to nevypadá hezky, kníže přes tu sraženinu nevidí. Doktor zkoušel všechno možné, ale knížeti nedokázal nijak pomoct.“

„To je sice nemilé, ale jak to souvisí s Danielem Dohertym?“

„To on mu to sraženinu způsobil. Dozajista to nebylo schválně, přece jen, kníže má ve zvyku obtěžovat krásné chlapce, to ale na věci nic nemění. Kníže zuří. A rozhodl se, že se ten kluk bude do konce měsíce houpat na šibenici.“

„Ale to přece není fér. Vždyť nic zlého neudělal. Tohle před soudem neobstojí.“

„Žádný soud ani nebude. Tomu klukovi už není pomoci a tobě radím, dej od toho ruce pryč. Kníže zuří a nikdo, kdo je v tom zapletený si nemůže být jistý životem,“ varoval ho známý a odešel.

 

Jeho slova však měla na Bruce opačný účinek. Ani na okamžik nepomyslel na to, že by do toho dal ruce pryč. Netrvalo dlouho a v hlavě se mu zrodil plán.

Další den se jako obvykle dostavil do práce. Jenže tentokrát nespěchal ihned za Danielem, právě naopak k jeho cele se ani nepodíval.

„Je možné, že jsi dostal rozum?“

„Ano. Že mi to ale trvalo, co?“

„To tedy. Hlavně, že už jsi zpátky.“

„Ale, co tak najednou? Že ty něco potřebuješ?“

„Po pravdě řečeno, ano potřebuju. Někoho jsem potkal a naplánovali jsme si společný výlet. Potřeboval bych na týden volno.“

„Takže žena tě přivedla k rozumu? To se dalo čekat. No jistě, že to půjde zařídit. Prostě si jenom rozdělíme služby. Kdy to potřebuješ?“

„Ideálně už od zítřka.“

„Žádný problém,“ souhlasili ostatní. Celou noční směnu strávili taháním informací o Bruceově neexistující neznámé. Marně čekal Daniel, protože tu noc nikdo nepřišel.

Na druhý den přišel Bruce později a těžko se mu předstírala veselá nálada. Plán se jevil jako snadný, ale ani on nemohl vědět, jak nakonec vše dopadne.

„Půjdu se ještě rozloučit s ním,“ houkl na ostatní a zamířil si to přímo k cele, ve které strávil už tolik času.

„Bruci? Tys přišel. Bál jsem, žes na mě zanevřel,“ hlásil Daniel rozrušeně. Bruce se smutně usmál.

„Přišel jsem se rozloučit.“

„Ty někam odjíždíš?“ zeptal se Daniel zděšeně.

„Ne. Ale ty ano. A to teď hned.“

„Cože? Znamená to že, mě konečně propustí?“

„Ne. Znamená to, že dnes v noci utečeš.“

„Ale jak?“

„Vezmi si tohle", řekl a zpod svého vlastního pláště vytáhl jeden úplně stejný. Položil ho před něj a odemkl mu pouta.

„ A mě tady připoutej. Nikdo nepřijde na to, že tu nejsi.“

„Ale co ty? Co bude s tebou?“

„Já budu v pořádku. Mě nepopraví, když tu zůstanu.“

„A mě snad ano?“

„Ano. Způsobil jsi knížeti vážné zranění oka. Naštěstí mu to druhé stále funguje a chce tě vidět viset.“

„Ach tak. Jsi si opravdu jistý, že budeš se ti nic nestane?“

„Jsem si jistý. Teď si pospěš,“ pobízel ho Bruce. Snažil se nevnímat bolest, která mu svírala srdce.

Daniel jej poslechl a pevně ho přikurtoval ke slamníku. „Až se odsud dostaneš, musíš mě někdy navštívit. Zatím,“ rozloučil se Daniel a tiše se vyplížil ven.

„Miluji tě,“ zašeptal Bruce, ale jedinou odpovědí mu bylo zapraskání plamene.

Bruce osaměl a moc dobře věděl, že svého milovaného už nikdy neuvidí.

 

V to samé ráno, kdy Daniel po dlouhé době objal kapitána Grahama a vyznal mu svou lásku, přišel do věznice příkaz k popravě. Když se zjistilo, že Daniel Doherty ve své cele není, ale místo něho tam do zdi zírá Bruce O´Donnel, přikročilo se k činům.

Dlouhé hodiny Bruce mučili a když z něj i přesto nic nedostali, byl vydán rozkaz jej popravit.

I shromáždil se početný dav na náměstí a lidé sledovali, jak Bruceovi přátelé vlečou ubohého vězně k šibenici.

„Kdybys byl býval řekl alespoň půl slova, pomohli bychom ti,“ vyčítal mu Artie po jeho pravici.

„Kdepak, Artie, to by nebylo správné. Zasloužím si trest, který má teď přijít. Nejsou slova, která by mě mohlo obhájit. Zradil jsem vás, zradil jsem jeho a zradil jsem i svého pána. Přesto doufám, že na mě budete vzpomínat v dobrém,“ pronesl Bruce klidně jako by už byl smířený.

Pravda však byla trochu jinde. Jeho duše se potácela od jedné domnělé zrady k druhé. Od zrady přátel, které opustil, když mu rozmlouvali lásku ke zrad svého pána, který vydal nesmyslný příkaz a od ní k zradě svého milovaného, protože toužil po tom, aby s ním v jeho celé mohl strávit zbytek života, nehledě na to, jak moc to tam Daniel nenáviděl. Cítil, že po takových prohřešcích má přijít trest.

Proto se nechal dovléct na šibenici a poslušně vložil hlavu do smyčky. Jeho přátelé se slzami v očích sledovali, jak sebou Bruce trhá v marném zápasu o vzduch, dokud se nepřestal hýbat.

To ráno spokojený kníže spatřil z věže svého hradu viset oběšence a byl zcela spokojen. A Daniel? Odplul na Lady Margharet v náručí svého kapitána. Brzy své uvěznění a s tím souvisejícího Bruce vytěsnil z mysli.

Časem na něj všichni zapomněli a dál žili své životy. Všichni kromě mě. Nezapomněla jsem něj a nyní vám předávám jeho příběh, tak jak se stal nebo tak jak se mohl stát. Nikdo už dávno neví, co se skutečně událo. Zůstává jenom jediná pravda: Žil kdysi muž jménem Bruce, který zemřel se jménem Daniel na rtech.