Plížil jsem se chodbou osvětlenou měsíčním svitem a vrhal jsem znepokojené pohledy na stín každé předražené vázy nebo sochy, kterou se to tu bývalý majítel rozhodl vyzdobit.

„Kam jdeš?“ ozvalo se za mnou.

Leknutím jsem nadskočil, i když jsem ten hlas poznal.

Otočil jsem se, abych se mohl podívat do očí své krásné ženě. Stála tam v průsvitné noční košilce, která obepínala její chlapeckou postavu. Má štíhlá a drobná žena, kterou by nikdo na třicet netipoval, si založila ruce v bok a ve tváři se jí usadil tak vzteklý výraz, že jsem o krok ustoupil.

„Kam jdeš?“ zopakovala hlasitěji, jako bych ji neslyšel.

„Do toho ti nic není, Marino,“ odpověděl jsem a otočil jsem se k ní zády.

„Nic mi do toho není? Na nic lepšího se nezmůžeš?“

„Co chceš jako slyšet, milačku?“ zeptal jsem se, přičemž oslovení miláčku odráželo veškerou nechuť, kterou jsem k její osobě v tu chvíli cítil.

„Co chci slyšet? Ty hnusný sobecký prase! Chci slyšet, že jsi neopustil svůj pokoj, abys mohl obtáhnout toho kuchtíka.“

„A to ti mám jako lhát, má drahá?“

„Jsi tak odporný. Jen se na sebe podívej. Plížíš se vlastním domem jako zloděj, jen abys mohl spát s šestnáctiletým chlapcem. Jsi o devatenáct let starší. Nepřijde ti to zvrácené?“

„Ne, má drahá. Kdyby se pohled na tebe dal alespoň trochu snést, neměl bych to zapotřebí,“ pronesl jsem zlomyslně.

Marina zbledla a celá se roztřásla. Jak tam tak stála, měsíční světlo dodávalo jejím zlatým vlasům a alabastrové pleti stříbřitý nádech. Byla nadhérná. Ta bolest ve tváři a nevyplakané slzy v očích ji dělaly ještě krásnější. Ale ode mě to nikdy neuslyší.

„Cože?“ hlesla zlomeně.

„Slyšelas správně. Teď zapluj do svého pokoje a nevystrkuj do rána nos. Možná se dnes v noci ještě stavím. Přece jen pořád jsi mi nedala to jediné, co po tobě chci.“

S pocitem zadostiučinění jsem sledoval, jak bledne. Věděla moc dobře, co má slova znamenají. Očekává se od ní, že už konečně otěhotní a dá mi dědice. Budoucího vévodu z Beaufortu.

Dál jsem už nad tou protivnou ženskou nepřemýšlel. Tiše jako myška jsem se proplížil až do obytné části pro služebnictvo. Téměř poslepu jsem nahmatal mosaznou kliku dveří a vpadl do skromně zařízeného pokojíku. Vlastně tu kromě slamníku, nočního stolku a skříně nic nebylo.

Vlastně to nebyla tak docela pravda. V tu chvíli tam byl ten chlapec. Ani si nepamatuji jeho jméno. Zato ten hladký oválný obličej, každý jeho jemný tah se mi vryl do paměti. I poslepu bych dokázal nakreslit bystré zelenkavé oči, dokonalý drobný nosík i karmínově rudé rty.

Stál u svého slamníku jenom v dlouhé noční košili a v třesoucích se rukách držel svíčku, jejíž záře osvětlovala místnost.

„Můj pane, co vy tady?“ zeptal se nechápavě.

Nic jsem neodpověděl. Vše, co je v mém domě patří jenom mě. Nezáleží na tom, zda se jedná o mou hádavou ženu, bronzovou sošku nebo toho tmavovlasého chlapce.

Přistoupil jsem k němu blíž v touze uchutnat jeho lákavé rty. On zděšeně couval až k okraji slamníku, kde se zastavil. Neměl kam přede mnou utéct. Když jsem zvedl jeho bradu a hladově pohltil jeho ústa, neodvážil se ani pohnout.

„Hodný chlapec,“ zašeptal jsem mu do ucha.

Nebylo těžké ho svléknout, vůbec se mi nebránil, i když chtěl. Položil jsem ho na slamník a přilehl k němu. Když jsem se ho dotýkal, bylo patrné, že bojuje s nutkáním mě uhodit a utéct.

Obdivoval jsem dlouhé štíhlé údy i souměrné křehké tělíčko. Můj pohled se zastavil u lákavých růžových bradavek, které kvůli chladu ztvrdly. Chtěl jsem být něžný a jen si ním něžně pohrávat, ale on nijak nereagoval. Pevně semknul víčka a tiše trpěl. To mě naštvalo.

Silně jsem ho proto kousl. To ho donutilo vykřiknout a mě opravdu nezajímalo, zda to bylo bolestí či rozkoší. Potřeboval slyšet jeho křik. Proto jsem celé jeho tělo pokryl kousanci. Rudé otisky mých zubů označkovaly jeho plochou hruď.

„Prosím ne,“ šeptal zoufale, ale mě to neobměkčilo. Nebylo nic a nikdo, kdo by mě mohl zastavit.

Přesunul jsem se níž, k jeho mužství, a dráždil ho, dokud nebyl tvrdý. Nemusel jsem to dělat, ale chtěl jsem to tomu chlapci trochu zpříjemnit. Protože já už po něm šílel.

Zvedl jsem se proto a přikázal: „Na všechny čtyři.“

V jeho očích byl děs, ale přesto poslechl. Naskytl se mi rozkošný pohled na jeho oblý zadek.

Stáhl jsem si kalhoty do půli lýtek, ale více jsem se se svlékáním neobtěžoval. Poklekl jsem na ten slamník a bez přípravy jsem do něj vstoupil. Chlapec zaskučel bolestí. Tohle bylo jeho poprvé a mě fascinovalo, jak byl pevně sevřený. Málem jsem byl hned hotový.

Pořádně jsem přirazil a chlapec zavzlykal.

„Snad bys neplakal. Doteď jsi byl tak hodný a poslušný chlapec.“

„Ale to bolí,“ vysvětloval tiše.

„Nemusí to být tak zlé. Ukážu ti, jak to zpříjemnit.“ zavrněl jsem a uchopil jeho ruku. Navedl jsem ji přímo do jeho klína.

„Uchop ho pevně,“ přikázal jsem mu a on poslechl. Pak jsem vedl jeho ruku ve stejném rytmu, ve kterém jsem přirážel. Chlapec zasténal a poněkud se uvolnil. Když vyvrcholil, úplně zvláčněl a já měl v rukách hadrovou panenku. Taky jsem toho patřičně využil.

Už neprotestoval, když jsem pronikal hluboko do něj a ani nehlesl, když jsem vyvrcholil a celého ho zaplnil semenem.

Dílo bylo dokonáno a já vstal, natáhl si kalhoty a opustil pokoj, aniž bych znovu pohlédl na zhroucené nehybné tělíčko.

Když jsem se vracel do svého pokoje, zjistil jsem, že bych potřeboval ještě jedno kolo. Byl jsem si však vědom, že ten chlapec by dnes asi sotva snesl víc. A tak mi nezbylo nic jiného, než navštívit vlastní manželku.

Celou dobu sebou mlela a křičela, že jsem hnusnej perverzní hajzl, ale stejně se mi nakonec podařilo do ní dostat. Doufal jsem, že otěhotní, protože podobný zážitek bych si nerad zopakoval.

Uběhl celý týden, než jsem našel čas znovu navštívit toho chlapce. Jenže jeho pokoj byl prázdný. Mou pozornost tedy opět zakusila, má milovaná ženuška, i když mi to bylo proti srsti.

Druhý den byl personál podroben výslechu a po dlouhé době z nich vylezlo, že ho Marina propustila.

Šílený vztekem jsem rozrazil dveře jejího pokoje a ocitl se jí tváří v tvář.

„Jak sis to mohla dovolit?“ zasyčel jsem.

„Nevím, o čem to mluvíš.“

„O propuštění toho chlapce.“

„Musela jsem. Kradl stříbrné příbory,“ bránila se chabě. Nikdy neuměla lhát.

„Mluv pravdu ty odporná čarodějnice.“

„Je to ještě dítě. Musela jsem ho zachránit.“

Když tohle vyslovila, málem jsem zešílel. Chtěl jsem jí ublížit. Pořádně jsem ji zmlátil. Ale ona pořád ne a ne přestat s tím ječením. Štvalo mě to, tak jsem ji uhodil trochu víc, než jsem chtěl. Už se nepohnula.

Netrvalo mi ani měsíc toho chlapce najít a přivést ho zpátky do mého domu. Přivázal jsem si ho k posteli na řetěz jako psa, aby mi již znovu neunikl. Ani se o to nepokoušel. Byl zlomený, ale přesto mě nepřestával bavit. Měl své zvláštní kouzlo, které ani s přibývajícími léty neztratil.