Píše se rok 2100. Zlatý věk již dávno minul. Po třetí světové válce, která zničila všechno, co se dalo se lidstvo nedokázalo vrátit zpátky na vrchol. V této smutné době nefunguje nic, na co lidé ve 21. století byli zvyklí. Elektrická energie, plyn i přívod vroucí vody je minulostí. Zdravotnická zařízení, vzdělávácí ústavy, továrny i muzea jsou zničena. Nikdo nemůže nastolit v zemích pořádek, protože hlavy států už dávno přišly o hlavy. Lidé se vrátili k  lovu, zemědělství, řemeslům a výměnnému obchodu.

 

„Tak já jdu!“ zakřičel jsem nahlas, abych si byl jistý, že mě nikdo nepřeslechne. Nechtělo se mi odcházet od ohně, ale už jsem to slíbil. Než jsem definitivně opustil náš dřevěný vlastnoručně stavěný domek, mrzutě jsem přejel pohledem náš obývák, ložnici a kuchyni v jednom.

Nad otevřeným ohněm se v kotlíku vařilo něco neidentifikovatelného složení, ale docela příjemně to vonělo. Kolem ohně byly hala bala rozmístěné spacáky, kožešiny, deky a všechno ostatní, čím se dalo zahřát. Dál tam pak byl menší zelený gauč, který jsem přitáhl z města. Byla to pořádná fuška, ale stálo to za to. Kdo může říct, že má doma gauč?

Nechtělo se mi odcházet ven do chladného podzimního odpoledne. Hodil jsem na sebe fleesovou bundu, kterou táta pravděpodobně ukradl v některém z opuštěných obchodů a vyšel jsem ven. Počasí nebylo zrovna ideální, obloha se zbarvila do temně šedivé a hrozilo, že každou chvíli začne pršet. To sice mohl být dobrý důvod odložit cestu do města, ale já to neodložil. Brzy bude zima. Bez varování může klidně zítra začít sněžit a to už se tam teprve blbě půjde.

Cesta mi ubíhala rychle, však to nebylo ani pět kilometrů. Netrvalo dlouho a naskytl se mi pohled na zhroucené domy, z nichž vyrůstala všemožná zeleň. V tohle období už rostliny nebyly zelené, ale spíš hnědé. Pomalu umíraly. Celkově město působilo poměrně smutně. Na zbytcích malebných rodinných domků bylo patrné, že Polička zažila i dobré časy. Přesto skončila tak, jak skončila.

Proplétal jsem se prostornými uličkami, míjel jsem trosky, ale i domy poměrně zachovalé, které tu možná budou stát ještě desítky let. Na náměstí jsem míjel radnici, která nevykazovala ani známku poškození. Rostliny se k ní kvůli dlažebním kostkám zatím nedostaly.

V jedné z postraních uliček jsem zahlédl laň. Kdybych si vzal luk, mohli jsme dnes večeřet čerstvé maso. Ale já jsem sem dnes nepřišel lovit.

Cíl mé cesty se od mé poslední návštěvy moc nezměnil. Velký béžový dům s drobnými lesklými kousky slídy v omítce se zdál být neporušen. Tak jsem tu. V domě, kde má matka vyrůstala.

Opatrně jsem otevřel dveře a vstoupil do malé předsíně. Přece jen se něco změnilo. Bylo tam mnohem více prachu než posledně. Tiše jsem prošel chodbičkou, obývákem i kuchyní. Bez zájmu jsem míjel sošky mýtické zvěře, které sbírala moje babička.

Rodiče říkají, že jsem povahou celá ona. Celé dny trávila ve světě vlastní fantazie, vymýšlela tisícovky příběhů, aniž by nějaký dokončila. Je mi líto, že už si na ni nevzpomínám. Umřela, když mi bylo šest.

Nic užitečného jsem v domě neobjevil. Přesto jsem nespěchal domů. Je možné, že jsem tu dnes naposledy. Nikdo neví, kdy se tenhle dům prostě zřítí jako tisíce před ním. Hodlám to tu projít pořádně, přesně jak mi mamka přikázala a vše užitečné nebo důležité odsud odnést.

Nakonec mi zbyla ještě půda. V malé místnůstce se překvapivě neusadilo tolik prachu. Byl tu jeden opravdu velký rozkládací gauč přikrytý plachtou. Když jsem ji strhnul a odhodil stranou, mohl jsem jenom obdivovat kroutící se zlaté spirály na zeleném polstrování. Překvapuje mě, že se někomu chtělo se s tímhle piplat.

Roztáhl jsem gauč a vytvořil jsem z něj poměrně prostorné letiště. Svlékl jsem si bundu, protože se mi zdálo, že je docela teplo. Rozvalil jsem se na gauči a nemohl jsem než ocenit, jak je pohodlný. Na tom by se moc dobře spalo. Ale u nás doma na to není místo.

Za gaučem se krčily dvě kartonové krabice. Když jsem si jednu z nich přitáhl ke gauči a otevřel ji, zjistil jsem, že je plná papírů. Bylo na nich křestní jméno mé babičky a asi nějaká její přezdívka.

Jsou to snad babiččiny spisy? Mohl bych mít tolik štěstí? Vždycky jsem toužil si přečíst něco z toho, co napsala.

Opatrně jako vzácnou relikvii jsem vyndal stoh papírů ven z krabice. Pozorně jsem četl, co bylo napsané na první straně: Povídky uvěřejněné na Haar.cz.

Haar? Co to může znamenat? Je to snad nějaké místo? Podle značky cz, asi někdy tady v Čechách. Moc česky to ale nezní.

Pokud mě Haar zmátlo, další slovo mě naprosto rozhodilo. Yaoi. Co to je? Nemůžete přece dát za sebe jen tak čtyři samohlásky a myslet si, že to bude slovo. Seděl jsem nad tím hodnou chvíli a přemýšlel, co to může být. Napadlo mě, že to můžou být jenom první písmena slov. Ale copak existuje nějaké slovo na Y?  Jestli jo, já ho neznám.

Tak jsem se nakonec přece jen prokousal k prvnímu příběhu. Docela mě to chytlo. Bylo to o klukovi, co chodil na střední školu. Pečlivě jsem vstřebával všechny informace. Vždycky mě zajímalo, jak to asi v takové škole chodí.

Bylo mi trochu divné, že se tam nevyskytují téměř žádné ženy, ale pak jsem nad tím mávl rukou. Prostě to jenom není o lásce.

Četl jsem dál a hltal jsem každé slovo. Přečetl jsem první kapitolu, pak druhou i třetí. A pak jsem se dostal k tomu zásadnímu. Protože to nakonec přece jen byl romanťák.

Já to ale pochopil až ve chvíli, kdy učitel tělocviku poměrně vášnivě líbal hlavního hrdinu. Měl jsem přestat číst, ale mě to fascinovalo. Každé slovo napsané na papíře se zhmotnilo v mé mysli v podobě erotické představy. Vzrušilo mě to.

Z představ mě vytrhl podezřelý hluk.

„Sakra co to...Au...Miško jsi tu někde?“ křičel můj nejlepší kamarád odněkud zezdola.

„Na půdě.“

Vždy okouzlující Martin se objevil ve dveřích a s trpitelským výrazem si tiskl ruku na koleno.

„Ten práh v kuchyni se mě pokoušel srazit k zemi. Ale já jsem se nenechal.“

Musel jsem se usmát. Martin mi úsměv opětoval. Když se usmívá, vždycky mu ty jeho zelenkavé oři září jako dva smaragdy. Ne, že bych někdy nějaký viděl, ale hodně jsem o nich četl, ať už ukradených z knihovny nebo vypůjčených od sousedů.

Martin si rukou prohlábl kratké černé vlasy a a zvědavě nakoukl na papír, který jsem držel v ruce.

„Tvoje mamka říkala, že tu budeš. Objevil jsi něco?“

Prudce jsem si papíry přitiskl na hruď, aby nebylo možné přečíst si text a záporně jsem zavrtěl hlavou, i když jsem věděl, že to vypadá přesně obráceně. Jenže mě v tu chvíli prostě nic lepšího nenapadlo.

„Ukaž mi to.“ přikázal mi a už se natahoval po papírech. Já je ale svíral pevně. Začala taková malá přetahovaná.

„Dost. Roztrháš je.“

Martin mě ale neposlouchal. Musel jsem se rozhodnout. Buď mu dovolím se podívat, nebo nechám babiččino dílo roztrhnout a on se stejně podívá, i když jen na půlku.

Vzdal jsem to tedy a papíry jsem pustil. Martin se vítězoslavně usmál. Začetl se do příběhu na jeho mužné tváři s ostrými rysy se objevilo překvapení.

„Co to je?“

„Povídky, které napsala moje babička.“

„Proč jsi mi to nechtěl ukázat?“

„Co já vím? Třeba jsem si myslel, že by se ti tohle mohl hnusit.“

„Láska mezi muži? Ne, myslím, že se mi to nehnusí. A tobě?“

„Ne, překvapivě ne,“ uvažoval jsem a ani jsem si nevšiml, že se Martin posadil docela blízko mě.

„Co jsi teda cítil, když jsi to četl?“

Myslím, že jsem zrudl až po kořínky vlasů. Nemohl jsem přece přiznat, že mě to vzrušilo. Nakonec jsem vlastně ani nemusel. Můj vyráz to udělal za mě.

„Ach tak. To je dobře.“

„Proč jako?“

„Protože tě chci.“

„Cože? Jak je to možné?“ zeptal jsem se a hlas se mi třásl. Martin byl tak blízko a ve tváři měl výraz, který jsem u něj ještě nikdy neviděl. Mohla to být touha? Nevím, já v tomhle nemám přehled.

„Notak Miško, neříkej mi, že to nevíš. Jsi prostě k sežrání. Všechno, od tvých hustých blond vlasů a modrých očí, přes plné chvějící se rty až po každý kousek tvého svalnatého štíhlého těla je dokonalé. A nesnaž se mi tvrdit opak.

Poslouchal jsem jeho chválu a země se se mnou točila. Co se to se mnou děje? A co se to děje s ním?

Čas na úvahy skončil, když si olízl rty, naklonil se ke mně a políbil mě. Asi bych se měl pobuřovat, ale já se nezmohl na víc, než na mírné pootevření rtů, abych mu umožnil vstoupit jazykem do mých úst. Taky to hned udělal. Pak už jsem nebyl schopný myslet na nic.

Zatímco si hrál s mým jazykem, rukama se mi dostal pod tričko. Na chvíli přerušil náš polibek, jen aby mi mohl přetáhnout přes hlavu tričko. Měl jsem příležitost se vzpamatovat a něco mu říct nebo se třeba pokusit o útěk, ale moje tělo odmítalo spolupracovat.

Tak jsem trpělivě seděl a čekal, dokud si Martin nesundal triko a nevrátil se zpátky ke mně. Při dalším polibku jsem ho objal. Chtěl jsem ho, ať už to znamenalo cokoliv.

Položil jsem se na gauč a stáhl jsem Martina s sebou. Opustil má ústa a líbal můj krk, hrudník i břicho. A já pod jeho doteky roztával. Bylo mi šílené horko a cítil jsem zběsilý tlukot svého srdce.

Ani nevím, jak nás oba dokázal svléknout, já jsem to totiž ani nepostřehl. Mám pocit, že to mé ne tak úplně jasné vnímání mělo něco společného s mou bradavkou mezi jeho zuby.

Až když jsem ucítil jeho prsty, jak se pokoušejí dostat se do mě, uvědomil jsem si, co se vlastně bude dít. Měl jsem trochu strach, ale hlavně jsem byl zvědavý. A taky hodně vzrušený. Možná proto jsem mu nebránil, když zasouval do mého těla prsty.

Chvíli mi to stačilo, ale pak jsem zatoužil po něčem jiném. Chtěl jsem víc.

„Miško, už nemůžu čekat,“ zašeptal mi do ucha.

„Jsem připravený,“ řekl jsem odvážněji, než jsem se ve skutečnosti cítil.

Martin mi věnoval jeden ze svých okouzlujích úsměvů, přesně ten, díky kterému tak snadno ukradne každé srdce.

Řekl jsem, že jsem připravený. Doufal jsem, že je to pravda. Neměl jsem však moc času o tom přemýšlet. Martin do mě pomalu pronikl a já necítil žádnou bolest. Spadl mi kámen ze srdce.

Pak už si pamatuju jenom rytmické přírazy, které stále nabíraly na rychlosti. Vím, že jsem křičel jeho jméno a nehty vytvářel rudé otisky na jeho zádech.

Když jsem dosáhl vrcholu, Martin naposledy přirazil a vyvrcholil do mě.

Ještě dlouho jsme leželi v objetí, nevnímaje zimu kolem nás.

Pohledem jsem zabloudil ke krabici plné povídek. Díky, babi. Slibuju, že si to všechno přečtu.