„Neopovažuj se říct, miluju Tě. Protože jinak Ti vytahám vnitřnosti z těla.“ Mladá dívka stojí klidně opřená o zeď v učebně a hledí ven z okna. Jeden by řekl, že hovoří o přírodě a nikoliv vyhrožuje násilnou smrtí.

„Proč?“ Mladík je dotčený.

„Za lži a nasírání.“ Slečna povytáhne obočí, ale na spolužáka se neohlédne.

„Ale já Tě mám vážně rád.“ Naléhá zoufale.

„Myslím, že jsem něco řekla.“ Až nyní pomalu otočí hlavu a s úsměvem oznamujícím opovržení pohlédne do chlapcových zelených očí.

„Ale-“

„Už ani slovo. Víš, co u mě znamená: Neříkej mi, miluju Tě? Abys to NIKDY neříkal. V překladu ti tím jasně a včas říkám, nemám o tebe žádný zájem a ani mít zřejmě nebudu, takže, buď od té dobroty a neobtěžuj mě s nějakými citovými výlevy.“

„Sandro-“ Theodorovi se do očí téměř nahrnou slzy.

„Nech mě na pokoji a běž. Chci mít klid.“ Dlouhovlasá brunetka se otočí zpět k oknu a dá tím jasně najevo, že rozhovor skončil.

Blondýn zklamaně svěsí ramena a vyjde ze třídy. Ačkoliv byl chladně odmítnut, je rozhodnut to zkusit znovu.

 

Dalšího dne Sandra otevře svou školní skřínku a vypadne na ní obálka. Chvíli si jí prohlíží, pak dopis ale otevře a přečte si obsah.

Znechuceně se ušklíbne, dopis roztrhne na čtyři kusy a vydá se do třídy.

V učebně zamíří rovnou k Thederově lavici.

„Které části slova NE jsi nerozuměl?“ Zeptá se dostatečně hlasitě, aby si získala pozornost celé třídy.

„Ahoj Sandro.“ Mladík se snaží být milý, není mu to ovšem moc platné.

„Nezajímají mě žádné tvé vzkazy, milostná slovíčka a podobné hlouposti, to si zkoušej na jiný, mě s tím neobtěžuj. Ale pokud mě chceš vytočit, tak směle pokračuj, už teď přemýšlím, jak ti to tvé otravování „mile“ oplatím.“

Dívka se tyčí nad spolužákovou lavicí jako bohyně pomsty. Její krásné, dlouhé, vlnité vlasy s jasně červenými melíry svázané do vysokého culíku a károvaná sukně s košilí a vestičkou jí dodávají na hrozivosti.

„Sandro, já Tě přece nechci rozčilovat. Jen chci, abys mi dala šanci. Prosím. Já Tě mám doopravdy rád.“ Pomalu se zvedá s úmyslem ke spolužačce přistoupit, ta ovšem spustí novou salvu ostrých slov.

„Nesmysl. City jsou jen výmysl, jen výmluva, za kterou se schovává slabost. Je to odpornost, nestoudnost a špína.“ Slova se zarývají do srdce jako jed, stejně tak tón, jímž jsou vyřčena.

Sandra se napřáhne a hodí po nešťastném ctiteli útržky milostného dopisu. Ani na okamžik neváhá. V očích se jí odráží pouze odpor a bezcitnost.

Theodor se roztřese a z očí mu začnou téct slzy. Ani toto Ledovou královnu, jak jí někteří říkají, neobměkčí.

 

Po škole Theodor sedí na lavičce kousek od školní budovy a pláče.

Vedle něj se po nějaké době posadí někdo další. Blonďák si ho nevšímá, dokud jej dotyčný nepohladí po zádech. V té chvíli se prudce narovná a uslzenýma očima hledí na narušitele.

Je celý v černém. I vlasy, ostříhané na delší mikádo má černé a jasné, světle modré oči jsou obtaženy černou tužkou. V jednom obočí a ve rtu má piersing.

„Potřebuješ něco?“ Vypraví ze sebe blondýn a snaží se nevzlykat.

„Ahoj-“ Usměje se mladík. „já ani ne. Ale všiml jsem si, že pláčeš, tak jsem se chtěl zeptat, jestli ti můžu nějak pomoct.“

„Eh, jo promiň, já ani nepozdravil. Ahoj. Ne, všechno je v pořádku, díky.“

„Určitě? Lidé většinou nepláčou, když je všechno v pořádku.“ Mluví tiše a klidně. Má hlubší, melodický a milý hlas.

„Zamiloval jsem se do jedné dívky.“ Začne nešťastně vyprávět chlapec a opět se rozpláče. „Ale, ona mě nesnáší. Snažil jsem jí to dát už mnohokrát různě najevo, ale akorát jí rozčiluju. Dneska jsem se jí pokusil napsat dopis, ve kterém jsem se jí vyznával ze svých citů, ale ona ho roztrhala a hodila ho po mě. A co hůř, udělala to před celou třídou a všichni to velmi jasně viděli a slyšeli.“

„Ale to svědčí přece o jejích špatných vlastnostech, ne o Tvých.“

„Ale ona je úžasná. Je krásná, chytrá a – a – prostě dokonalá. Většina lidí se mi pak vysmála, že mi to pěkně nandala a že mi to říkali. Ano, říkali.“ Začne se dusit pláčem a emař mu podá flašku s vodou. Theodor jí vděčně přijme a napije se. „Díky.“ Zachroptí.

„Není za co.“ Černovlasý uklidí láhev do své tašky a po té plačícího mladíka nemotorně obejme. „To bude dobrý, neboj. Ona to jednou pochopí, až se sama zamiluje a někdo jí zlomí srdce. Vím, že je to rada na nic, ale nemá smysl se tím trápit. Najdeš jinou, kterou dokážeš milovat, a ta tě určitě ocení.“

„A-asi máš pravdu.“ Utře si slzy, které téměř okamžitě nahradí další. „Díky. Jak se vlastně jmenuješ?“

„Jsem Sam, těší mě.“ S vřelým úsměvem mu nabídne ruku.

„Theodor, taky mě těší.“ Blonďák stiskne nabízenou ruku a pokusí se o úsměv.

„Ty chodíš tady na uměleckou, viď?“

„J-jo. Jak to víš?“

„Párkrát jsem Tě viděl jít tam i odtamtud.“ Zazubí se.

„Aha. Jo, už si vzpomínám, taky jsem Tě už párkrát viděl.“ Blonďák se usměje a Sam mu úsměv opětuje. „Kam chodíš ty?“

„Já chodím na učňák, obor automechanik.“

„Páni, nevypadáš na to.“

„Jo, to mi taky už někdo říkal. Chtěl jsem taky chodit na uměleckou, ale je soukromá a na nás moc drahá.“

„Kde vlastně bydlíš?“

„Nedaleko odsud. V Jáchymově ulici a ano v jednom z těch hnusnejch, šedejch paneláků, v ulici plný vožralejch a sociálních případů. Jak vidíš, jsem jeden z nich. Kde bydlíš ty?“

„Já v Kopřivové a rozhodně si nemyslím, že jsi sociální případ.“

„Díky a evidentně máme stejnou cestu, půjdeme? Tedy, pokud nehodláš pokračovat v předchozí činnosti.“

„Ne, v tom budu pokračovat zase jindy.“

Oba se rozesmějí a vydají se společně k domovu.

 

Mezi tím Sandra přijde hned po škole domů. Krátce prohodí pár vět s matkou a odchází do svého pokoje, kde si dá na uši velká sluchátka a lehne na postel.

Zavře oči a poslouchá.

Po zhruba půl hodině se zvedne a pohlédne z okna.

„Láska je zlo. Je blázen, kdo tvrdí opak. Je blázen každý, kdo v ní věří.“ Mumlá si pro sebe a už si připravuje další zlá slova pro svého ctitele.

 

Následující den Theodor čeká na svého nového kamaráda na kraji ulice, kde Sam bydlí.

„Ahoj Same.“ Pozdraví s úsměvem, když ho uvidí přicházet se skloněnou hlavou a schouleného do sebe.

„Eh, jé ahoj Theo. Nečekal jsem Tě tu.“ Tvář se mu rozzáří.

„Bydlíme jen kousek od sebe, takže nevidím důvod, abychom do školy nechodily spolu. Přece jen, naše školy od sebe taky nejsou daleko.“

„To je pravda.“ Přikývne černovlásek.

Celou cestu si povídají a dozvídají se co nejvíce o tom druhém.

„Tak jo, jsme tady. Hodně štěstí ve škole, ať se daří.“ Usměje se Theodor a rozloučí se s kamarádem.

„Jo, jo, nápodobně.“ Zamává na něj Sam a oddělí se.

 

Sandra jako vždy postává u okna a povídá si s pár spolužačkami. Když vstoupí blonďák, střelí po něm nepřátelským pohledem a je připravena na další protiútok.

„Ahoj Sandro!“ Zavolá na ní zvesela.

„To je snad zlej sen.“ Zaprská jako vzteklá kočka.

„Nechceš někam jít po škole? Třeba do kina? Zvu Tě.“ Theodor přijde blíž.

„Nechci s tebou jít do kina, ani nikam jinam.“ Zavrčí. „Proč to prostě nevzdáš a nenecháš mě žít?“

„Já Tě chvi nechat žít, ale mám Tě rád. Hodně.“ Usměje se od ucha k uchu.

„Ale fuj, promiň, ale rozum mi stále slouží dobře a argument, mám tě rád, mi nestačí. Udělej otočku o sto osmdesát stupňů a odhopkej.“ Dále mu nevěnuje pozornost a pokračuje v rozhovoru s kamarádkami.

„Prosím, aspoň jednu schůzku.“

„Ne.“ Prohodí mezi rozhovorem klidně.

„Co mám udělat, abych Tě přesvědčil?“

„Necháš mě být.“

„Hele, Theo, Sandra o tebe vážně nemá zájem. Tak proč jí prostě nenecháš na pokoji?“ Ozve se jedna z dívek a udělá krok vpřed. Má červené vlasy na mikádo a místy různobarevné, převážně černé melíry. Oblečena je v riflových tříčtvrťácích a černém tričku. Modré oči má silně orámovány černými linkami, což Theodorovi připomene Sama, ale ten má krásnější a jasnější oči.

To že se tato dívka vůbec vměšuje, do jakéhokoliv hovoru je zvláštní, ale Theodor nad tím nehodlá spekulovat, aspoň ne teď.

„Nemíchej se do toho.“ Pokusí se jí zbavit, ovšem bezúspěšně.

„Musím, protože se jedná o mou kamarádku. Nech jí bejt. Najdi si jinou.“ Na rozdíl od Sandry má drsný a hrubý hlas, hlásající nepřátelství.

„Ale já mám rád-“ Nestihne doříct.

„Tak už dost! Čeho je moc, toho je příliš! Už nejsi jen otravný a trapný, ale i dost drzí! Co si myslíš? Že svůj názor změním ze dne na den? Nezměním, nikdy ho nezměním. Nech mě být, nebo se se zlou potážeš.“ Rysy krásné dlouhovlásky ztvrdnou a žluté očí jí planou vzteky.

Celá třída opět zpozoruje představení a někteří dokonce uzavírají sázky.

„Ale San-“

„Jen slovo. A věř mi, že nedopadneš dobře.“

Mladík znervózní. Ani on si není jistý, čeho je vlastně jeho bohyně schopná. Raději tedy zvolí ústup. Skloní hlavu a vzdálí se.

„No, konečně.“ Oddechne si brunetka.

„Nenechá toho.“ Oponuje jí rudovláska.

„Já vím, že ne.“

„Nechceš někam po škole zajít?“

„Ježiš, snad už mě i Ty nezveš na rande.“ Ušklíbne se, načež se začnou ony i ostatní dívky smát.

„Ne, ale schůzka s kamarádkou tak zle nezní, ne?“ 

„Nikdy s nikým nikam nechodím, všimla sis?“

„To já vím, ale dáš mu tím ránu pod pás.“

„Ok, můžeme jít hned po škole.“ Rezignuje. Ne proto, že by toužila po jakékoliv společnosti, ale už jen proto, aby ublížila svému nežádoucímu ctiteli.

 

„Kámo, co pořád blbneš? To ještě nemáš dost?“ K Theodorovi si sedne jeden ze spolužáků.

„Ne. Já si jí prostě získám.“

„Tu? Zkoušeli to větší borci, než jsi Ty. Jako jo, seš frajer, skvěle vypadáš a holky po Tobě šílej, ale ne tahle. Upřímně, nikdy jsem jí s nikým neviděl. Ani s holku, ani s klukem.“

„Zajímalo by mě, proč se nechce vázat. Musí to mít nějaký silný důvod. A já na něj přijdu. Porozumím jí. Stanu se jejím nejbližším člověkem.“ Sevře odhodlaně ruku v pěst.

„Páni, Ty seš fakt ztracenej případ.“

„To si piš.“ Rozesměje se a už v hlavě vymýšlí taktiku.

 

Sandra s Niko jdou ze školy rovnou do kavárny. Blondýn to postřehne a bodne ho u srdce. Uvidí kousek před školou stát postavu v černém. Okamžitě se k němu rozejde a bez varování ho obejme.

„Eh, ahoj, co se stalo?“ Sam je lehce překvapený, ale objetí opětuje.

„Ahoj, pojď, projdeme se, teda, pokud máš čas.“

„Na Tebe vždycky.“ Zazubí se.

Sednou si spolu v parku.

„Opět ta holka?“ Zeptá se přímo černovlásek.

„Jooo. Chtěl jsem jí pozvat do kina a ona mě místo toho poslala do háje. Pak se do mě ještě obula Niko, jedna spolužačka. Ani nevím, že spolu kamaráděj. Myslel jsem, že Niko nekamarádí snad s nikým.

Hodně jsem jí naštval, teda, je obě. A pak spolu šli po škole na kafe. Sandra nikdy s nikým nikde nebyla, tak proč najednou dneska jde s ní?“

„Pokud to dobře chápu, Sandra je Tvá vyvolená, kterou jsi dneska opět poněkud naštval. Jak tomu tak rozumím, tak asi není moc společenská, ale dneska výjimečně šla ven se spolužačkou a zrovna po tom, co Ty jsi jí pozval do kina, jo?“

„Mhm.“ Pokývá hlavou.

„Podle mě to prostě udělala naschvál. Protože, kdyby odmítla i tu holku, pořád by ses mohl uklidňovat, že nepřijímá nikoho, takhle už Ti vytvořila konkurenci. Ale pokud je to jen plánovaný naschvál, tak se stejně nemusíš ničeho bát, protože ani ta holka pro ní v tom případě asi moc neznamená.“

„Hmm, asi máš pravdu.“

„Asi jí máš hodně rád, co?“

„Já jí miluju. A to opravdu hodně.“

„To vidím. Upřímně, přijde mi, jako pěkná mrcha.“

„Ale ne, tak to není. Ona je prostě jen, uzavřená a nepochopená.“

„Já jsem taky uzavřený a věčně nechápaný. Ale já nejsem svině, nebo aspoň ne tak velká.“ Řekne si v duchu Sam, ale nahlas to odvahu říct nemá. „Víš o ní vůbec něco?“

„To víš, že ano! Má ráda červenou, černou a hnědou barvu. Její nejoblíbenější oblečení je sukně, vestička a košile ve stylu uniformy. Ráda čte. Má ráda knížky a příběhy se špatným koncem. Narozeniny má patnáctého června. A má nějaké trápení, na které jsem ještě nepřišel.“ Svěsí ramena.

„Jak jsi přišel na to, že jí něco trápí?“

„Ta její odtažitost, nepřátelství a zlost z něčeho vycházet musí. Nevěří nikomu a k nikomu nic necítí. To všechno musí mít nějaký důvod.“

„Dobře, na tom asi něco bude. Ale co když to důvod nemá a ona je prostě…“ hledá vhodnější výraz, než ten, jenž se mu dere přes rty. „…nepřátelská od přírody.“

„Není, já to cítím.“

„A cítíš taky, jak jí obměkčit?“

„Už se pracuje na plánu a já věřím, že Ty mi s tím pomůžeš.“

„Ajaj.“

 

„Proč jsi mě vytáhla ven?“ Zeptá se bruneta nezaujatě.

„Jeden důvod je stejný, jako ten Tvůj, zadostiučinění pro Theodora.“

„A ten druhý?“

„Jen tak.“

Sandra povytáhne obočí, zakroutí hlavou a napije se své čokolády.

„Hele, já vím, že lidi nesnášíš, to už jsem jaksi postřehla. Taky je zrovna nemusím, ale mohla bys projevit trochu vděku.“ Niko je trochu od rány a tak se do své společnice trochu opře.

Sandra pohlédne do stropu a chvíli přemýšlí.

„Díky, že jsi mi ve třídě pomohla, zrovna u Tebe bych to nečekala. Je hrozně otravný.“ Konečně uvolní do teď staženou tvář a její oči ztratí ledový nádech. „A máš pravdu, lidi zrovna nemusím a věř mi, že Ti udělám ze života peklo, jestli o mě někde jen pípneš.“ Zavrčí Sandra,

„Nevím, jestli jsi to postřehla, ale lidi mě mají rádi asi jako já je, lépe řečeno, vůbec.“ Odfrkne si. „Mimochodem, ty melíry Ti seknou.“

„Díky. Taky máš hezké vlasy.“

„Vím, že je to asi pod Tvou úroveň, ale můžeme tomuhle mezi náma říkat něco jako – eeeh, stav míru? Spojenectví? Může být?“ Zašklebí se a Sandru to pobaví.

„Dobrá, můžeme to nazývat spojenectví. Já ani muk o Tobě, Ty ani muk o mě. Ale nečekej, že Ti budu hned věřit.“

„To nečekám, protože to vidím tak nějak stejně.“

Obě se ušklíbnou a napijí se svých nápojů.

„A víš Ty co? Když Tě bude ten mamlas pořád votravoat, rozbiju mu hubu.“

„V tom Ti bránit nebudu.“

„Super.“

 

Pár dní je pak klid. Theodor na Samovu radu nechává Sandře trochu času a prostoru.

Po týdnu se dívce na lavici objeví bonboniéra a ona v duchu zaúpí. Zvedne se a i s bonboniérou v ruce zamíří k místu, které ze srdce proklíná.

„Ty toho nenecháš?“ Štěkne tak prudce, až několik lidí nadskočí.

Niko si sundá sluchátka a poslouchá. Je připravena v případě nouze zasáhnout, ale zatím to nepovažuje za nutné.

„Ahoj Sandri.“ Osloví ji opatrně.

„Strč si ty svoje pitomí dárky, kytky i dopisy kam chceš, ale ne na mou lavici a do mojí skřínky!“

„Sandro, ale já se opravdu moc snažím! Prosím, dej mi šanci.“ Mladík vstane z lavice a poklekne před Ledovou královnou na zem, načež spojí ruce ve vroucné prosbě.

„Pche! Ubožáku. Myslíš, že jsi něco víc? Že jsi něco lepšího? Ale kdepak holenku, jsi jen obyčejné nic, jen troska, jakých denně vídám tisíce. Smiř se s realitou. Na mě prostě nemáš.“ Tyčí se nad ním a se znechuceným výrazem se otáčí k odchodu.

Zoufalý ctitel jí však chytne za ruku ve snaze jí zadržet. To už dívka nevydrží. Prudce se otočí a vší silou dá chlapci facku, až spadne na zem.

„Nedotýkej se mě, ty zmetku! Už nikdy, nikdy na mě nesahej!“

Když odchází, všichni jí jdou z cesty, aby náhodou taky jednu nedostali. Jen Niko se v té chvíli zvedne a jde za Sandrou, která v rozrušení opouští třídu.

„Sandro? Ok?“ Dlouhovláska stojí u okna na chodbě a chvěje se rozčílením.

„Nenávidím je, všechny je tak hrozně nenávidím. Všichni jsou stejní. Nafoukaní, sobečtí a ignorantští.“ Šeptá a rudovláska jí jen tiše poslouchá.

 

Ve třídě zatím po opuštění třídy obou slečen se rozpoutá debata. Theodorovi ležícímu na zemi nikdo ani nepomůže.

Mladík se vyškrábe na nohy a zlomeně se sesune zpět na židli.

„Jak jí leze do prdele.“ „Stejně jí to není nic platný, taky jí koupí.“ Slyší z různých stran.

„Třeba je jen nepřátelská od přírody.“ Zamumlá si pro sebe a z očí se mu začnou řinout slzy. V té chvíli by dal cokoliv, aby mohl být se Samem, ten by ho podržel. „Same.“ Tiše se rozvzlyká a lehne si na lavici.

Po poslední hodině Theodor odchází ze třídy jako poslední. Je nešťastný a zoufalý.

V šatnách už nikdo není. Když už z nich chce odejít i on sám, někdo s ním praští o zeď. Ohlédne se, kdo to je.

„Asi jsi ještě nepochopil, že jí obtěžuješ, co?! Jen se k ní ještě přibliž a budeš mít o pár kostí míň!“ S tím ho rudovlasá dívka udeří pěstí do břicha.

Nestihne ani nabrat druhý dech a na jeho tělo dopadnou další rány.

„Na holku má dost páru, kor na tak malou holku.“

Konečně Niko odchází a zanechává za sebou pomláceného spolužáka.

Blonďák se vykulhá ze školy a zhroutí se na lavičku, kde se opět rozpláče.

„Theo!“ Přiběhne k němu Sam a pevně ho obejme. „Proboha, co se Ti stalo?! Kdo Ti to udělal?!“

Dlouhovlásek neschopen slova se tiskne kamarádovi do náruče a pouze vzlyká.

„To Ti udělala Sandra?!“

„Ne, Niko.“ Dostane ze sebe mezi vzlyky.

„Probůh, nemáš něco zlomenýho? Tohle snad ani nemohla udělat holka. Proč Ti to udělala?“

Odpovědi se mu nedostane a tak tam spolu jen sedí a Sam blonďáka utěšuje.

Až po hodině se chlapec trochu uklidní a je schopný trochu komunikovat.

„Jak Ti je?“ Zeptá se starostlivě černovlásek.

„Dobrý.“ Vzlykne.

„Můžeš chodit?“

„Jo.“

„Tak pojď, doprovodím Tě domů.“ Podepře přítele a v duchu oné dívce slibuje smrt. „Proč Tě zpráskala?“ Zamumlá po cestě a doufá, že se opět nerozpláče.

„Protože jsem to znovu zkusil na Sandru a ta se na mě naštvala. Niko se mstila za ní.“

„Svině.“

„Vlastně jí asi i chápu. Kdyby mě takhle někdo obtěžovat, Ty bys ho šel taky zbuchnout, ne?“

Sam se zarazí.

„A Ty bys to pro mě snad neudělal?“

„Jistě že ano.“ Pousměje se Theodor a více se opře o černovláska.

„Vím, že je to rada za všechny prachy, ale myslím, že už bys jí měl nechat být. Nemůžeš nikoho donutit, aby Tě miloval. A Niko nevypadá, že má v povaze odpouštět.“

„Jo, je to takovej mozkomor.“

„Zkříženej se smrtijedem.“

Oba se zasmějí, ale pak blonďák opět zvadne.

„Pomůžu Ti to zvládnout, slibuju.“

„Díky Same, jsem rád, že Tě mám.“

„I já jsem za Tebe moc rád. Sice se známe jen pár dní, ale já mám pocit, jako bych Tě znal roky.“

„Tak to nejsi sám. Uf, jsme tu.“

„Který dům je váš?“

„Ještě pojď, ukážu Ti ho.“

Jdou dál ulicí, až dojdou k nádhernému domu s modro bílou fasádou.

„Páni, tady bydlíš?“

„No jo. Nechceš jít dál?“

„Rád.“

Uvnitř se zdá obydlí ještě větší než zvenčí. Na verandě, kde se ocitnou ihned po vstupu, si sundají boty.

Theodor vede svého společníka na konec chodby a po točitých schodech někam do horního patra, tam je další chodbička a na konci jeho pokoj, který je stejně velkolepý, jako všechno ostatní.

Místnost je dosti prostorná a vymalovaná zelenou barvou. Na zdech i různě postavené jsou ručně malované obrazy všech možných tvarů i velikostí.

Postel je celkem malá, nebo tak přinejmenším působí, oproti velikosti malířského stojanu i skříním.

„Nebude Tvým rodičům vadit, že tu jsem?“ Otáže se chlapec v černé.

„Nejsou doma, takže ne.“

„Tak nějak přemýšlím, máš sourozence?“

„Jo, sestru, ale ta je teď ve Francii. Neměl bys zavolat rodičům, že přijdeš později?“ Napadne blondýna.

„Nebudou mě hledat.“

„Jak to?“

„Táta bude zřejmě na mol, nebo se bude do deliria teprve dostávat a máma bude někde v tahu.“

„Oh, promiň.“

„Neomlouvej se, není to pro mě tak smutný, jak by mělo být. Máš hezkej pokoj.“

„Díky.“

„Ty obrazy jsi maloval Ty?“

„Jo.“

„Máš talent. Fakt, jsou suprový.“

„Díky, těší mě, že se Ti líbí. Co Ty, máš nějaké sourozence?“

„Měl jsem bratra, ale ten vzal roha už dávno.“

„Chybí Ti?“

„Ani ne, bral snad všechny drogy, co existovali a byl to hajzl.“

Theo si zmoženě sedne na postel a zírá do země. Sam ho chvíli pozoruje s hlavou ke straně, jako pes, který vidí něco zajímavého.

„Ukaž mi ty rány.“

„Cože?“

„Svlíkej triko. Chci si bejt jistej, že seš v pořádku.“

Mladík s delšími vlasy se uchechtne a svlékne se do půli těla. Kamarád stojící před ním zalapá po dechu. Modřiny na břiše, hrudi a bocích mají snad milión barev.

„Bože, ta Tě zřídila. Nemám Ti to něčím namazat?“

„To je dobrý.“

„Neeeni dooobrý. Kde máš nějakou mastičku?“

„Tohle po Tobě přece nemůžu chtít!“

„Taky to po mě nechceš. Já se nabídl a mám v úmyslu to udělat.“ Sam se rozhlíží po místnosti, kde by mohl být nějaký krém.

„Same.“ Zavolá Theodor a oslovený se otočí. Blonďák zamává mastí.

„Ha! Super, dej to sem.“

„Ale vážně to nemusíš dělat, zvládnu to sám.“

„Mlč.“ Vezme příteli tubu a obsah si nanese na ruce. „No lehni.“

Theo protočí oči v sloup a natáhne se.

Sam si sedne na kraj postele a opatrně mu začne mast roztírat po těle. Ani si neuvědomí, že si to neskutečně užívá.

„Sssst.“ Theodor zasyčí bolestí. „Nechci být přecitlivělý, ale nemohl bys být trochu něžnější?“ Ušklíbne se.

„Promiň.“ Zamumlá nepřítomně a ubere na síle. Jakoby omylem se občas dotkne bradavky. Zrychlí se mu dech a oči rozšíří.

„Same? Same jsi v pohodě? Same!“ Černovlasý sebou trhne a chvíli zírá do kamarádovi nechápavé tváře.

„Co je?“

„Co je? To nevím, ale myslel jsem, že jsi dostal proud, nebo něco. Úplně jsi ztuhnul a začali se Ti třást ruce. Jsi ok?“ Theo položí ruku na Samovo horké čelo. „Nemáš horečku?“

„Ne, jsem v pořádku, klid. Já nakládačku nedostal.“ Rozesmějí se. „Měl by sis odpočinout. Zítra je taky den a škola. A prosím Tě, už to nezkoušej.“ Černovlasý smutně hledí na kamaráda ležícího na posteli.

„Dobře. Budu se držet dál.“ Zašeptá smutně.

„Slibuješ?“

„Slibuju.“

Emoušek se usměje.

„Díky. Odpočiň si, já se pomalu vydám dom.“

„Ok. Děkuju za doprovod.“

„Nemáš zač.“ Naposledy stiskne Theovu paži, vezme si batoh a odejde.

 

Dalšího dne na Theodora čeká před domem Sam.

„Ahoj, copak chceš se ujistit, že žiju?“ Ušklíbne se blonďák.

„Nazdárek, samozřejmě, přece Tě nenechám jít samotného.“

U umělecké školy se mladíci zastaví.

„Theo? Která že je ta bouchajda?“

„Támhleta s ohnivou hlavou skrytá ve stínech.“ Hodí hlavou.

„A ta bruneta co se k ní blíží, bude zřejmě ta Tvá Sandra, že?“

„Má bohužel ne, ale máš pravdu, je to ona.“ Povzdechne si.

„Hlavu vzhůru, ty to zvládneš, neboj. A nezapomeň, že já jsem při Tobě.“ Chlapec v černé přítele pevně obejme a pak už ho jen pohledem doprovází do budovy. „Dej na sebe pozor.“ Zašeptá.

Střelí pohledem po dívkách a dva černě orámované páry očí se střetnou. Střílí po sobě blesky, dokud Ledová královna i se svým doprovodem nezmizí ve škole.

„Na vás si dám bacha, slečinky.“ Zavrčí a odejde.

 

„Ahoj Sandro.“ Jen pípne Theodor, když se se svým idolem střetne na schodech.

Většinu dne se zdržuje na svém místě. Kolem dvanácté si všimne, že ohnivka odchází.

Počká do další přestávky a jde k bohyni.

„Neříkej, že to jdeš zase-“ Začne tiše, ale naštvaně. Theo jí ale tentokrát nenechá domluvit.

„Ne. Chci se Ti omluvit.“

Dívka se zarazí a pár dalších lidí také. Ti, kteří nepostřehli, že se něco děje brzy umlknou také, už jen u důvodu, že to vypadá na další bitvu.

„Je mi lito, že Tě má náklonost tolik obtěžuje. Omlouvám se. Máš pravdu, byl jsem bezohledný. Už Tě nechám být, přísahám. Doufám, že mi jednou odpustíš.“

Sandra stojí jako opařená, neschopná slova.

„Promiň.“ Špitne naposled a otočí se k odchodu.

„Co tak najednou?“ Vyřkne otázku, kterou má na jazyku snad každý. Blonďák se zastaví a otočí.

„Někdo mi pomohl uvědomit si, že přehnaná snaha je kolikrát horší, než nic nedělat. Nechtěl jsem Ti ubližovat, ani Tě dráždit. Jen jsem prostě chtěl být s Tebou. Ale když to nejde, tak to nejde. Nikoho nemůžu donutit, aby mě miloval.“

Sedne si zpět do lavice.

„Co všichni tak čumíte? Nemáte co na práci? Hleďte si svého!“ Houkne dívenka na třídu, která se urychleně vrátí k předchozím činnostem.

 

„Ha, bauchajda odchází dřív. Copak to? No, to je jedno, teď se budu mstít zase já.“

Omluví se učiteli z hodiny s tím, že je mu zle a odchází.

Urychleně, ale tajně dožene Niko. Zatáhne jí do první temné uličky a praští s ní o zeď.

„Au, co je kruci?“ S překvapením zírá na kluka z rána.

„No nazdar.“ Ušklíbne se Sam a bez varování ji uhodí pěstí do břicha. „Doufám, že víš za co to je.“ Zašeptá a chce udeřit znovu, to však rudovláska vykryje. Mladík tedy zaútočí na obličej.

„Ještě se ho dotkni!“

Linky se rozmažou a z nosu se slečně spustí krev. To už je na Niko moc. Ona se totiž bez boje jen tak vzdát nehodlá.

Vyrazí kupředu a začnou se rvát.

„Kdyby nechal Sandru, tak se mu nic nestane!“

„Je zamilovaný ty čubko!“

„Ne, je blbej!“

„Nenavážej se do něj!“

„Tak ať jí nechá bejt!“

…...................................

 

Theodor vyjde před školu a překvapeně kouká na usmívajícího se, pošramoceného přítele s linkami všude jen ne na očích sedícího na lavičce.

„Ahoj Samíku, jsi v pořádku? Co se Ti stalo? To dneska zmlátili Tebe?“ Přisedne si urychleně.

„Ahoj, jsem rád, že Ti nepřibyly žádné rány. A tohle? To nestojí za řeč. Vypadám tak hrozně?“

„No, tak nějak-eh, použitě?“ Hledá vhodná slova a srovná druhému chlapci pár vlasů.

„Copak jsem hadr?“ Zašklebí se.

„No, teď tak trochu působíš.“ Rozesmějí se a blonďák si vyslouží pohlavek.

 

Sandra se loudá k domovu, když se vedle ní objeví její ochranka.

„Ahoj.“ Zamručí Niko, Sandra na ní pohlédne a zarazí se.

„Ahoj. Stalo se Ti něco?“

„U mě předstírat zájem nemusíš.“ Ušklíbne se rudovláska a otře si krev z koutku úst.

„I tak bych ráda věděla, co se stalo a ne jen protože vypadáš jako salát.“

Po této poznámce menší z dívek vyprskne smíchy.

„A já myslela, že nemáš smysl pro humor!“

Sandra se jen lehce pousměje v pobavení.

„Tak už to vyklop.“

„Co přesně.“

„Nooo, třeba proč se za mnou dneska mezek připlazil, omluvil se mi a slíbil, že už mě nechá být a teď přijdeš Ty jako zombie.“

„Ten salát byl lepší.“ Směje se.

„Povídej, saláte.“

„No, trochu jsem mu domluvila a ten černej chtěl dneska srovnat účty.“ Uchechtne se.

„Ten divnej emař? On Tě zbil?“

„Nooo, i tak by se to dalo říct, ale on nedopadl o moc líp.“

„Já si říkala, že vypadá nějak divně. Teď už vim proč. Takže Ty jsi včera pár vrazila Theodorovi a jeho malej poskok se Ti to pokusil vrátit a úplně mu to nevyšlo, jo?“

„Pche, malej? Vždyť je větší než Tvůj ctitel. Vyměnili jsme si pár zdvořilostních frází, nic víc.“

„Díky za informace. Jsou celkem potěšující. Tak ahoj, saláte.“ Rozloučí se stále ještě pobaveně.

„Má úcta, jasnosti.“ Niko udělá přehnanou úklonu a se smíchem se vydá pryč.

 

Když Sandra večer sedí u svého zrcadla, přemýšlí o Niko a zjišťuje, že se s ní cítí vlastně celkem dobře. Není jako ostatní. Otravná, hloupá a bezduchá. Neskáče kolem ní jako husa, ale narovinu jí řekne, co si myslí.

Na tváři se jí objeví lehký úsměv.

 

„Hele Theo, co máš s tím emařským chcípákem odvedle ze školy?“ Ozve se za blonďákem další den ve škole.

„Takhle o něm nemluv, buď tak hodnej.“

„Říkaj se o něm divný věci, víš to?“

„Já na drby nikdy moc nedal.“ Zavrčí podrážděně.

„Že prej má pletky se samotným ďáblem a taky má prej sakra divný choutky.“ Diktuje spolužákovi do ucha Dag.

„Drž už hubu! Nenavážej se do něj!“

„Tak ty si budeš dovolovat, jo?“ Ránou pěstí sejme Thea k zemi a začne do něj kopat.

„Hej, co se tu děje?“ Přijdou další tři kluci.

„Dovoluje si a má pletky s psychoušem! Kdo se paktuje s psychoušema, ten je sám psychouš!“

„Není to žádnej psychouš!“ Blonďák do nepřítele vši silou vrazí.

„Sráči.“

Opět skončí na zemi a pustí se do něj i ostatní.

 

„Ty hele, vedle na umělce se prej rvou!“ Zaslechne Sam kdesi ve třídě. „Neke. Slušňáčci si jdou po krku?“

„Theo.“ Zašeptá zděšeně a beze slova vyběhne ven. U umělecké školy do mikrofonu u vstupu jen zadýchaně řekne, že jde pozdě a zapomněl si vstupní čip a je vpuštěn dál.

Řítí se chodbami a rychle nahlíží do učeben i na toalety. Konečně najde učebnu, kde už je shluk více jak pěti lidí a někoho si tam přehazují a bijí ho.

Ve změti pěstí pozná blonďaté vlasy.

„NE!!!“ Vřítí se do změti těl a začne je odstrkovat. Obejme Theodora a začne ho u země krýt vlastním tělem.

 

„Co se to tu děje?“ Do učebny se po několika dlouhých minutách vřítí jeden z učitelů. „Tak a všichni do ředitelny! Co vás to napadlo, takhle do někoho mlátit? Jste v pořádku? Vy nejste od nás, že ne?“

„Ne.“ Zakroutí hlavou Sam a drží v náruči chvějícího se přítele. „Ale Theo jo.“

Oba jsou pomlácení a Theodor je napůl v bezvědomí.

„Zavolám sanitku, oba tu zůstaňte. A vy pojďte!“ Rozčílený muž odvádí skupinu násilníků k řediteli.

„Theo? Theo jsi v pořádku? Nezavírej oči, prober se. Prosím, řekni, že jsi v pořádku.“ Černovlásek vzlykne a pár slz ukápne na tvář pod tou jeho.

 

Konečně přijede policie i sanita a oba chlapce odváží do nemocnice.

 

Sam projde pouze vyšetřením a je propuštěn, Theodora si tam nechají.

Emoušek sotva opustí nemocnici, vydá se ke kamarádovi domů, aby informoval jeho rodiče. Zazvoní a čeká, jestli někdo otevře.

Ve dveřích se objeví elegantní žena ve světle modrém kostýmku. Má vlasy stejné barvy jako její syn, jen o něco delší a učesané do zvláštního culíku.

„Dobrý den madam.“ Špitne mladík.

„Dobrý den, copak potřebujete?“

„Já-já jsem kamarád Vašeho syna, Sam.“ Podá dámě ruku, ale netuší jak se vlastně chovat.

„Á, tak to mě těší, Orlická.“ Přijme ruku a vlídně se usměje.

„Je mi líto, že Vás nepoznávám za lepších podmínek. Víte, přišel jsem Vám říct, že Theo je v nemocnici. Je v bezvědomí, protože ho ve škole zmlátili-“ Zlomí se mu hlas a rty si zakryje rukou, aby utišil vzlyky.

„Pro boha!“ Vykřikne zděšeně blondýnka. „Pojďte dál.“ Vyzve posla.

„Nerad bych obtěžoval.“

„Jen pojďte.“ Sam pomalu vejde, sundá si boty a následuje svou hostitelku do obýváku. „Pojďte, posaďte se. Co se vlastně stalo? Proč ho zbili?“

„Já nevím. Jen jsem slyšel svý spolužáky, jak říkají, že se na umělecký perou. Vím, že měl nějaký problém se spolužákama a měl jsem o něj strach, tak jsem mu chtěl pomoct. Nevěděl jsem, jestli mu něco je, nebo ne.“

„Moment, Vy nechodíte s Theodorem do třídy?“

„Ne, chodím na učňák kousek od umělecký. S Theem jsme se seznámili čistě náhodou před jeho školou, protože já kolem ní chodím.“

„Já to nechápu, jak jsi mu mohl jít pomoct, když jsi z jiné školy? Eh-mohu ti tykat?“

„Ano, můžete, v pořádku. Mý spolužáci se smáli, že se na umělce rvou, jak to věděli nevím. Ani neřekli třídu, nic, ale měl jsem už delší dubu blbej pocit a hned mi na mysli vytanul Theo. Vyběhl jsem ze školy, ani jsem nikomu nic neřekl a běžel jsem za ním. U vchodu do jejich školy jsem řekl, že jdu pozdě, protože jsem zaspal a zapomněl jsem si čip, tak mě pustili. Pak jsem běhal po škole a podle hluku jsem hledal, kde se rvou. Našel jsem třídu, kde bylo několik lidí, asi jen kluků, myslím, ale jistej si nejsem. Zahlídl jsem uprostřed blonďaté vlasy. Přehazovali si ho mezi sebou a bili ho.“

„Co jsi udělal, když jsi je tam tahle našel? Zavolal jsi pomoc?“

„To mě v tu chvíli upřímně nenapadlo.“ Připustí. Paní Orlická se zamračí a chce něco říct, než to však stihne, Sam pokračuje. „Pár jsem jich odstrčil a snažil jsem se ho chránit vlastním tělem. Později tam přišel nějakej učitel a zastavil to. Nejvíc mě štve, že jsem přišel dost pozdě. Dostal hodně ran.“

„Ty-jsi vlezl mezi ně a nechal jsi do sebe mlátit, místo mého syna?“ Zarazí se a užasle hledí na návštěvníka.

„Tak nějak.“ Přikývne. „Jo a, prej je mimo ohrožení života. Vymámil jsem to z doktora.“

„Díky, aspoň, že tak.“ Viditelně se jí uleví. „A to jsem si myslela, jakou bude mít dneska radost. Vrátila se mu totiž sestra z ciziny, víš?“

„Aha. Určitě by byl rád. Byla ve Francii, že?“

„Ano. Zmínil se?“

„Jo jo, jen krátce, ale zmínil.“

„Jak jste se vlastně seznámili?“

„Byl smutný a seděl na lavičce před svou školou. Bylo mi ho líto a tak jsem si k němu sedl a chvíli jsme si povídali. Není to moc dlouho, co se známe. Jen pár dní, možná už týdnů, měsíc? Ani nevím.“

„Byl smutný? A nevíš proč?“

„Kvůli holce.“

„Aha, nebylo to kvůli té Sandře, o které pořád mluví?“

„No jo. Snažím se mu pomoct překousnout to, že ho nechce.“

„To jsi moc hodný. Ah, co já jsem to za hostitelku, nechceš čaj nebo něco?“

„To je v pořádku, opravdu, nedělejte si starosti, stejně už budu muset za chvíli jít.“

„A nepotřebuješ ošetřit? Vidím, že máš také dost šrámů a modřin.“

„V pořádku, už jsem byl na vyšetření, děkuji.“

„Jsem ráda, že jsi mi to přišel říct. Ale, jak to že mi to nevolali z nemocnice, nebo ze školy?“

„Poprosil jsem je o to. Chtěl jsem Vám to říct sám. Když je to po telefonu, člověka to víc vyděsí.“

„Co jsi tomu doktorovi prosím tebe slíbil, že ti dal vůbec nějakou informaci o stavu Theodora a ještě ti svěřil povinnost informovat mě?“ Pousměje se žena.

„Umím být velice přesvědčivý.“ Ušklíbne se. „No, já půjdu, abych se stihl připravit na zítřek. Doufám, že jsem příliš nezdržoval.“

„Ale vůbec ne. Theodorovi kamarádi jsou tu vždy vítáni, i když si sem snad nikdy žádného nevzal.“

Sam na ní překvapeně pohlédne.

„Opravdu?“

„Ano, jsi první, o kom vím, že se dostal až za práh našeho domu. Jednou jsem se ho na to ptala a on mi řekl, že nikomu nevěří natolik, aby byl ochotný nechat ho vstoupit na své území.“ Vypráví se smutným smíchem a doprovází mladíka ke dveřím.

„Víte, abych byl upřímný, dneska tu nejsem poprvé. Už jsem tu jednou byl, s Theem. Vzal mě i do svého pokoje, má ho moc hezký.“

„Opravdu? Tak to Ti musí hodně věřit. Jsem ráda, že má někoho na koho se může spolehnout.“

„Já jsem rád, že má tak sympatickou maminku.“ Usměje se. „Moc rád jsem Vás poznal.“

„Já Tebe taky. Děkuji za vyřízení i milou společnost.“

„Taky děkuju za pok-rozhovor?“ Opraví se rychle.

„Tak ahoj.“

„Na shledanou.“

 

Toulá se domů, když si uvědomí, že všechny věci nechal ve třídě. Pohlédne na hodinky. Jsou čtyři hodiny, to bude ve škole ještě otevřeno.

Plíží se chodbami, aby ho nedej bože někdo nezahlédl.

„Pane Virigire! Nepližte se tu jako zloděj a vysvětlete mi laskavě, co to mělo dneska být!“ Třídní učitelka se k chlapci blíží jako rozzuřená saň.

„Dobrý den paní učitelko, co máte přesně na mysli?“ Zazubí se.

„A kde jste přišel k dalšímu monoklu? No, to je teď jedno, kam jste si dneska ráčil utéct?“

„Kamarád měl problémy, tak jsem mu šel pomoct.“ Zamumlá.

„Jaký kamarád?“

„Theodor Orlický, z umělecký.“

„A můžete mi prosím sdělit, jak jste věděl, že zrovna v té chvíli má problémy?“

„To je složitější. Ale zbili ho. Pokud mi nevěříte a já vím, že ne, zeptejte se tamního ředitele. Theo je totiž v bezvědomí ve špitálu.“

„Máte pravdu, nevěřím Vám ani píp a Vy asi dobře víte proč. Jdeme.“

„Nemohl bych si jen dojít do třídy pro věci? Když jsem za ním běžel, nechal jsem je tam.“

„Jděte a opovažte se vzít roha, jinak Vás tentokrát vyloučení nemine. Já jdu zavolat na tu uměleckou.“ Žena se podívá na studenta jako vrah na svou kořist a spěšně odchází.

Sam si oddechne a běží do třídy. Vrazí dovnitř a strne.

Na jeho lavici sedí spolužák a listuje skicákem.

„Co-co to děláš?“ Vykoktá s hrůzou černovlásek.

„Ale! Ahoj, klid, jen se koukám. Fakt pěkně kreslíš. Je to bomba.“ Prohlásí uznale mladík zhruba o hlavu a půl větší než Sam a také o dost silnější. Má krátké tmavě hnědé vlasy a v uchu několik náušnic. Celkově vlastně vypadá dost přitažlivě…a nebezpečně.

„Kdo ti dovolil hrabat se mi ve věcech?“ Riskne odvahu.

„Nikdo a já se o svolení ani neprosil. Proč nejseš na umělce?“

„To je moje věc a vrať mi ten skicák prosím.“ Přistoupí o pár kroků blíž a natáhne se pro své kresby. Hromotluk ovšem odtáhne ruku se sešitem z dosahu, že na něj Sam nedostane. „O co Ti jde, Daksone? Co po mě chceš?“ Svěsí ramena a zesmutní.

Velikán se zvedne a udělá krok ke spolužákovi, ten mu vzpurně hledí do očí, ale čeká na jakýkoliv druh útoku.

Dakson prázdnou rukou odhrne menšímu chlapci ofinu z obličeje a nečekaně ho zprudka políbí.

  Emoušek vytřeští oči, ale nezmůže se na jediný pohyb. Je natlačen na jednu z lavic a blíže přitažen k druhému tělu. Až nyní se lehce zapře do svalnaté hrudi.

„Počkej, co to děláš?“ Rozechvěje se mu hlas.

„Ty nevíš?“

„Co je to za vtip? Někde jsou tu schovaní ostatní z tvojí party, co? Nebo tady máš skrytou kameru?“

„Ale no tak, Same. Svět není jen o podrazech.“

„Můj ne, tvůj ano.“

„Tohle zabolelo. No tak, vím, že po holkách neprahneš.“

„To není pravda. I když možná jo. Pusť mě!“ Zapře se silněji, ale silná paže jej chytí pevněji. „Co sakra chceš?“

„Hádej.“

„Ne, to ne.“

„Víš co? Pro tentokrát budu chtít jen polibek a dostaneš zpátky své super obrázky. Ale jen pokud to bude dostatečné a budu spokojený.“

„Parchante.“ Zasyčí Sam.

„Ale no tak, to si odpusť.“ Dakson se ušklíbne a dá najevo, že čeká na polibek.

Černovlásek zrudne a dá spolužákovi rychlou pusu na tvář.

„Bylo to sice roztomilé, nicméně myslím, že jsem chtěl něco jiného. No tak, dělej.“ Zašklebí se ještě víc.

Tentokrát se mladík v černé natáhne a naplno druhého políbí. Ten si ho přitáhne co nejblíž.

Když se od sebe odtrhnou, oba jsou rudí a zadýchaní. Sam nevydrží, zprudka Dakse odstrčí, vytrhne mu notes, vezme svou tašku a uteče.

„No sláva, mladý muži, můžete mi říct, kde jste se toulal?“ Třídní stojí uprostřed chodby s rukama v bok.

„Promiňte paní učitelko, ale zdržel mě Dakson.“

„Dakson? Co ten holomek ještě dělá ve škole?“

„Hlídal mi věci a nevěděl, kde bydlím, aby mi je donesl.“

„Překvapuje mě, že se ho zrovna Vy zastáváte. No, to teď řešit nebudu, jdeme.“ Odcházejí do kabinetu. „Ověřovala jsem si vaši historku.“ Hlas jí lehce změkne. „Prý jste byl velice odvážný. Mám pádný důvod dát Vám několik neomluvených hodin. Ale pokud mi zítra donesete omluvenku a věřte mi, že je mi úplně jedno, kdo jí napíše a podepíše, tak Vám ty hodiny omluvím. A je mi také jedno, co do té omluvenky napíšete, ačkoliv výjimečně byste tam tu pravdu napsat mohl.“ Věnuje mu přísný pohled a Sam se zašklebí. „Teď můžete jít. A doporučuji Vám, aby, jste se dneska už nikde netoulal, nepral a do ničeho se nezaplétal.“

„Vezmu si Vaše doporučení k srdci, paní učitelko.“ Zazubí se a odchází. „Nashle a děkuji.“ Sotva se zaklapnou dveře kabinetu, dá se mladík na úprk.

Běží celou cestu domů a do bytu se vřítí jako větrná smršť. Což není moudrý nápad.

„Co děláš takovej kravál, ty hajzlíku?!“ Ozve se naštvaný opilý hlas a o zeď nad chlapcovou hlavou se rozbije skleněná flaška. Pár střepů zasáhne příchozího a lehce mu pořeže tvář.

„A sakra. Z boje do boje.“ Zamumlá a snaží se přes obývák, kde se na gauči rozvaluje opilý muž s delšími brunet vlasy, dostat do svého pokoje.

 „Na něco jsem se ptal, ty smrade!“ Další flaška, té se Sam jen tak tak vyhne.

„Promiň, nechtěl jsem dělat hluk. A už bys neměl pít, myslím, že máš dost.“

„Ty mi budeš říkat, co mám dělat?! Ty smrade jeden?!“ Třetí láhev, ta se ovšem rozbije o mladíkovi žebra.

Sam se chytne za bok a rozběhne se do pokoje. Slyší za sebou hlasité dunící kroky svého otce. Zamkne se ve své malé temné místnosti a slyší bušení na dveře.

„Koukej otevřít ty parchante!“

„Až vystřízlivíš a uklidníš se, tak možná!“

„Ty stráči! Otevři, nebo ti ty dveře rozsekám!“

Ví, že by byl schopný to udělat, ale když otevře, možná ho umlátí a co pak chudák Theodor? Byl by tu sám.

Najednou ho něco napadne. Rychle vezme prázdný batoh a nahází do něj náhradní oblečení a pár dalších věcí.

Batoh s věcmi i s učením si hodí přes záda a otevře okno.

„Je to tak vysoko.“ Napadne ho.

Za zády uslyší ránu. Když se otočí, vidí proražené dveře, a jak si jeho táta odemyká vytvořenou dírou.

Nemá na výběr. Batohy hodí na jeden malý balkon tři metry pod ním. Naposledy se otočí a vidí, jak se na něj už řítí rozčílený muž.

Skočí, balkon ho o kousek mine, on se ho pouze chytne a cítí, jak mu zaškube v rukou. Vyleze s námahou nahoru, vezme bágly a hodí je do otevřené popelnice, načež je ihned následuje.

Sotva se vyhrabe z odpadků, dá se na útěk.

Zastaví se až v potemnělém parku.

„Kam teď? Kéž bys byl doma, Theo. Bez váhání bych šel za Tebou. Ale moment, vždyť já za Tebou jít přece můžu. Možná ilegálně, ale můžu.“

Rázným krokem vyrazí k nemocnici. Před budovou zastaví a hledá okno pokoje svého přítele, v hlavě si představuje chodby a počítá.

„Mám Tě. Děkuju všem bohům, že jsi jen v prvním patře.“

Po tisících nepodařeným pokusech se dostane k jednomu z oken. Když se mu ho ale podaří otevřít, zjistí, že je špatně.

Pohlédne ven na okna, chvíli počítá a praští se do čela.

„No nic, dva pokoje přeběhnu po chodbě.“

Potichu otevře dveře, zjistí, zda se na chodbě někdo nenachází a pomalým krokem přejde ke správnému pokoji.

Na dveře přiloží ucho, aby se ujistil, že uvnitř nikdo není a vejde.

„Ahoj Theo.“ Přiblíží se k posteli a pozoruje uvolněnou tvář lemovanou světlými vlasy. „Jak Ti je? Teď bych zrovna uvítal, abys byl v tom svém velkém, útulném pokoji a poskytl mi úkryt. Ale co můžu dělat. Jsem ochotný u Tebe spát i tady.“

Obejde postel a sedne si odhodlaně na zem. Opře se zády o postel a zavře oči.

„Dobrou, kámo.“ 

 

Ráno Sama objeví sestra.

„Dobré ráno, mám volat policii, nebo mi vysvětlíte, co tu děláte?“

Mladík uskočí leknutím a vzhlédne.

„Bože! Ne, policii prosím ne. Já, nejsem zloděj, jsem Theův kamarád.“

„Ha, už si vzpomínám, Vy jste tu taky včera byl a smlouval se mnou o informacích.“

„A-ano, přesně.“ Zazubí se nevinně.

„A proč chodíte na návštěvy v noci a spíte tu?“

„To je složitější, ale věřte mi, že mám dost pádné důvody.“

„Tak, ty pádný důvode koukej zmizet, nebo z tebe budou náhradní díly. Frč. Budu předstírat, že jsem tě tu vůbec nepotkala.“

„Děkuji, na shledanou.“ Vyběhne ven.

Až chvíli po chlapcově opuštění pokoje si žena všimne krvavých stop na místě, kde návštěvník seděl.

Vyjde na chodbu, ale po černovláskovi už není ani vidu, ani slechu.

 

„Ahoj Niko.“ Sandra si sedne na lavici kamarádky. Je stejná jako vždy, ale zároveň jiná.

„Ahoj Sandro, copak, svědomí žere?“ Ušklíbne se rudovláska a poplácá svou spojenkyni povzbudivě po stehně. „Copak ten pohled?“

„Slyšela jsi, co se stalo?“

„Myslíš otrava a emař? Jo, něco jo. Blonďák prej skončil v nemocnici. Asi tři lidi od nás vyhodili a nejméně pět dalších má podmínečný vyloučení. Ty si to vyčítáš?“ Podiví se menší z dívek.

„Nevyčítám, jen se mi nelíbí, že se to vůbec stalo. Tohle by se nemělo stávat. Jsem z toho tak nějak znechucená.“

„Pusť to z hlavy. Tobě se to nestane, věř mi.“

„Toho se nebojím.“

„Tak co Tě děsí?“

„Prostě mi to jen přijde nechutný, když se takhle celá parta jen tak sesype na jednoho chcípáka a je úplně jedno, kdo jím je.“

„Nějak nám měkneš.“ Zasměje se Niko.

„Asi na mě máš spatný vliv.“ Brunetka se ušklíbne „Nechceš po škole někam zajít?“

„Slyším špatně, nebo mě opravdu dobrovolně zveš ven?“

„Slyšíš správně. Mám nehoráznou chuť někam vyrazit.“

„Ok, znám jeden celkem solidní podnik, pokud tedy nebudeš proti.“

„Vůbec ne, ponechám to zcela na Tobě.“

„Super, budu se těšit, princezno.“ Krátkovláska na spolužačku mrkne.

„Nápodobně.“

 

Sam dorazí do školy pozdě a v šatně ještě rychle napíše omluvenku. Na toaletách se trochu upraví, aby nevypadal tak bídně a jde za třídní učitelkou.

Zaklepe na kabinet, a když se ozve: „Dále“ vstoupí.

„Dobrý den, nesu vám omluvenku.“

„Dobrý den, tak doufám, že i za dnešek.“

„Samozřejmě.“

Učitelka čte.

Omluvenka za předchozí den: ZÁCHRANNÁ AKCE.

Omluvenka za pozdní příchod: Spadl jsem ze schodů, protože mi sousedovic pes podrazil nohy, ten samí pes mi vzal tašku s učením a utekl s ní. Pozdě jsem přišel, protože jsem daného psa naháněl a lovil své učení.

Žena vzhlédne na učně s povytaženým obočím a nevěřícným výrazem.

„Vy jste měl psát romány, protože co od Vás se vždycky dozvím, to je neskutečné. Mazejte do třídy, vy záchranná akce.“

„Ale, Vy jste přece řekla, že tam mám napsat pravdu.“ Ohradil se s nevinným úsměvem.

„Běžte.“

 

Na hodině matematiky zvládne poslouchat deset minut, než ho přemůže spánek. Až na konci dne jej vzbudí olíznutí za uchem.

„Fuj, Daksone, necháš toho!“ Otře si kůži a rozčíleně vzhlédne k dotyčnému. „Co je?!“

„Konec poslední hodiny, Šípková Růženko a všichni už jsou v tahu.“

„Ale né.“ Rychle začne balit.

„Kam ten spěch?“

„To tě nemusí zajímat.“

„Ale zajímá mě to, takže to vybal, brouku.“

„Ty asi toužíš po vyhazovu ze školy, nebo po base, co?“ Sam hází věci do tašky a u toho mluví na spolužáka.

„No, ani ne, proč jako?“

„Protože uvažuju o nahlášení o sexuálním obtěžování.“

„Stejně by ti to nikdo nevěřil.“

„Proč myslíš?“ Sam spěšně odchází.

„Protože jsi průserář a lhář.“

Černovlasý zastaví a jeho oči se střetnou s očima větší osoby.

„Vždycky bude existovat aspoň jedna osoba, která mi bude věřit, ale ty to nejsi. Ty mě vidíš jen jako chvilkovou zábavu. Přestal bych tě bavit a odkopl bys mě, jako kus hadru. Má úcta.“ S úšklebkem se otočí a vyběhne ze třídy, v boku mu nepříjemně pulzuje, ale ignoruje to.

 

Dívky jdou bok po boku ze školy a dokonce si vesele povídají.

„Tak jsme tu. Je to něco mezi barem, diskotékou a kavárnou. Každý si tu najde své.“

„Zajímavé. Tak jdem.“

„Schovej tu peněženku, krásko, platím já.“

„Pozvala jsem Tě.“ Zasměje se Sandra.

„To je sice pravda, ale jsem radši, když jsem to já, kdo platí.“

„Jak myslíš.“

Vejdou do potemnělých, pouze střídmě osvětlených prostorů. Působí to tam útulně i tajemně.

Je to obrovský sál s několika menšími závěsem propojenými místnostmi. V sále jsou bary, stolky s křesly a velký taneční parket. V místnostech jsou kavárna, restaurace a čajovna.

„Dáš si něco k pití?“ Optá se Niko.

„Určitě, jsem vyprahlá jak Sahara.“

„A co by si madam přála?“

„Co třeba něco alkoholického, suchého a silného?“ Ušklíbne se.

„Páni, Ty se nám nějak rozjíždíš.“ Zasměje se rudovláska.

Dívky vypijí pár drinků, načež brunetka chytne kamarádku a přitáhne ji na taneční parket.

„Pojď si zatancovat!“

„Uf, dobře.“ Rozesměje se a nechá se unášet hudbou.

 

Sam běží, kolem ulice, v níž bydlí. Původně chce běžet bez zájmu dál, aby se náhodou nepotkal s tátou, ale něco upoutá jeho pozornost. Před jejich domem je několik hasičských aut a dvě sanity. Z jejich bytu stoupá dým.

Batohy hodí do kouta u popelnic a bez rozmyslu se prosmýkne mezi hasiči do domu.

Vběhne do bytu a rozhlédne se. Nejprve rozrazí dveře svého pokoje a vytáhne z pod postele obrovské tvrdé desky se svými obrázky.

Jiné věci, jako zbylé učení, a oblečení hodí z okna do kontejneru pod oknem. Chvíli přemýšlí, jestli ještě něco nepotřebuje.

Nad hlavou mu začne praskat strop. Vyběhne z pokoje, který se za jeho zády zhroutí.

Uvidí na gauči svého otce, přiběhne k němu a snaží se ho probrat.

„Tati, pojď pryč! Hoří! Tati!“

„Co tu děláš kluku, vypadni osud!“ Na rameni chlapci přistane mohutná ruka hasiče. Naposledy se ohlédne na osobu na gauči a i se svými kresbami uteče.

Vyběhne z domu, vykašle dým z plic a vytáhne z kontejneru své oknem vyhozené věci.

„Seš padlej na hlavu?!“ Hasič co mu nepochybně zachránil život, k němu rázně přijde. „Cos tam dělal?! Když někde hoří, normální člověk se drží dál! Tos šel pro tátu?“

„Bude to znít blbě, ale ne. Já si šel pro tohle.“ Sípá a pevně sevře desky. „To je totiž to nejcennější co mám. Přežil to?“

„Bohužel, stihl jsem odtamtud dostat jen tebe.“

Sam zakloní hlavu a s úsměvem se dívá na hořící byt.

„Konečně.“ Zamumlá a začne sbírat své věci.

„Nepotřebuješ nějak pomoct? Jsi v pohodě?“ Zajímá se muž znepokojen reakcí.

„Pokud se bojíte, abych se nezhroutil, tak se bát nemusíte. Díky za záchranu. Nevíte, jestli uvnitř byla i žena toho násosky na gauči?“

„Myslím, že ne, proč?“

„Tak ať to prosím někdo řekne jeho ženě, mé mámě.“

„Nechceš jí to říct spíš ty?“

„A víte, že ani ne? Díky za všechno, už půjdu.“

Odchází s hořící minulostí za zády a svobodou před sebou.

S úsměvem dojde k Samovu domu a zazvoní.

Tentokrát přijde otevřít krásná, vysoká slečna kolem pětadvaceti let.

„Dobrý den, slečno, Vy musíte být asi Theova sestra, že? Nemáte doma prosím mamku?“

„Dobrý den, ano, hned Vám jí zavolám, ale smím vědět, s kým mám tu čest?“ Je odměřená a má chladné oči, ne jako Theodor, ten je má takové veselé a hravé.

„Jsem Sam, Theův kamarád.“

„Dobrá, hned Vám zavolám matku.“ Sjede ho ještě znechuceným pohledem a zmizí ve dveřích.

Zanedlouho přijde paní Orlická a věnuje mladíkovi milý úsměv.

„Ahoj Same, copak Tě sem přivádí? Pro bůh, nejsi nějaký spálený?“ Přijde k němu rychlým krokem blíž. „Stalo se něco?“

„Dobrý den, madam, rád Vás opět vidím. Víte je mi to trapné, ale jaksi teď zrovna nemám kam jít. Vadilo by hodně, kdybych si tu na nějakou dobu nechal pár věcí?“ Lehce znervózní, a prosebně na ženu pohlédne.

„Ale jistě, pojď dál.“ Usadí hosta v obýváku a přinese mu sklenku vody. „Na, napij se a pověz mi, co se stalo, ano?“

„Děkuju mnohokrát.“ Vypije vodu a lehce se přidusí. „Víte, tak nějak jsme vyhořeli.“

„Bože, to je hrozné. Stalo se někomu něco? Co Tvoji rodiče?“

„Máma nevím a táta tam uhořel, ačkoliv, myslím, že mrtvý už byl, když jsem tam přišel. Mám blbej-eh špatnej pocit, že se upil k smrti.“

„Tomu nerozumím.“

„No, šel jsem kolem naší ulice a viděl, že náš dům hoří, chtěl jsem zachránit pár svých věcí, tak jsem si pro ně došel. Při zpáteční cestě jsem se snažil probrat tátu spícího na gauči, ale myslím, že byl už stejně mrtvý. Pak na něj zřejmě spadl strop. Mě odtamtud odtáhl jeden hasič a taky mi pak pěkně vynadal.“ Ušklíbne se.

„Copak Tě nemrzí tátova smrt?“ Dámu to zaskočí a zdá se téměř pohoršena.

„Vy byste plakala pro někoho, před kým jste musela utýct oknem v pátém patře? Pro někoho, kdo na Vás křičel a bil Vás? Ne, já jsem za to rád. Teď bude třeba šťastný.“ Usměje se.

„Nevěděla jsem, že to máš tak těžké.“

„To nevadí. Nešla byste se se mnou podívat do nemocnice na Theodora?“

„Ráda, stejně jsem tam chtěla zajít. Ale, nechceš se nejřív vysprchovat a převléct? Víš, vypadáš poněkud-“ Hledá vhodné přirovnání.

„Použitě?“ Zasměje se emoušek.

„Tak nějak.“ Přitaká s úsměvem

„Pokud Vás to nebude moc obtěžovat, tak se zlidštím rád.

„Vůbec ne.“

Žena mu ukáže koupelnu a počká v obýváku. Po té se spolu vydají do nemocnice.

 

„Ale, jestlipak to není náš průšvihář.“ Sestřička se na emaře ušklíbne.

„Ahoj Zuzi, copak, měli jste nějaký konflikt?“ Paní Orlická se evidentně s druhou ženou zná.

„Ahoj, ale vůbec ne, jen jsem ho jednou našla spát na zemi vedle postele Tvého syna.“

„No páni.“ S otázkou pohlédne na svůj doprovod a ten se jen zazubí.

„Jak je Theovi?“ Vyhrkne radši Sam, aby zase něco nepadlo na jeho hlavu a také ze zoufalé touhy kamaráda opět vidět.

„Ten už je v pořádku, možná až moc. Pojďte, vezmu vás k němu a vy si ho pak vezmete domů.“

Černovlasý nadšeně otevře dveře a vidí u okna stojícího blonďáčka.

„Theo!“

„Sami!“

Oba chlapci se se slzami vrhnout navzájem do náruče.

„Já se o Tebe tak bál.“ Černé linky začnou stékat po bledé tváři.

„Já o Tebe taky, co Tě to napadlo takhle se vrhat do rozběsněného davu?“

„Co, počkat, Tys byl při smyslech? Já myslel, že už jsi byl v bezvědomí.“

„Ještě jsem trochu vnímal. Jsi šílenec, víš to?“

„Pche, já jo a Tvoje maminka to ví dvojnásob.“ Uchechtne se.

„No jo, kdy jste se stihli poznat?“

„Byl jsem jí podat hlášení o Tvém zdravotním stavu.“

„Páni, to by mě zajímalo, co se ještě stihlo stát v mé chvilkové nepřítomnosti.“ Zasměje se a znovu k sobě černovláska přitáhne, ten ale najednou zaúpí a sveze se k zemi. „Co je? Co je Ti Same?“

Modrooký se drží za bok a cítí v něm pulzující krev.

„Au.“ Zaúpí jen tiše.

„Krev na zemi. Koukej mi to ukázat, ty tatare.“ Sestra k němu přiklekne, odtrhne mu z rány ruku a opatrně nadzdvihne triko.

Těsně pod žebry jsou silně mokvající a částečně zanícené rány.

„Krucinál!“ Sam vykřikne bolestí a zhroutí se Theodorovi do náruče.

„Pro bůh! Proč jsi nic neřekl?“ Paní Orlická se zděsí.

„Já na to tak nějak zapomněl.“ Zasyčí bolestně.

„Na tohle jde zapomenout? Nikam nechoďte, dojdu pro převozné lehátko a pro kolegu. Mám špatný pocit, že máte otravu krve, Theodore, vymaň z něj co nejvíc informací, jak se mu to stalo.“ Sestra odběhne.

„Same? Od čeho to máš?“ Hnědooký pohladí