Svět hoří, lidé umírají, zvířata také. Rostliny již nemají žádnou šanci. A jen já zůstávám stále živ a plný sil. Mé jméno je Kataru a je mi 19 let. Tedy, je mi tolik už devět staletí. Kdysi jsem omylem poslal svět do záhuby. Nevím jak přesně se to stalo, ale vzpomínám si, že jsem cítil hrozný vztek a bezmoc. Pamatuji se na řítící se budovy, umírající přátele, rodinu, učitele, spolužáky. Tenkrát jsem taky cítil, jak se otřásá celý svět a probouzí se stvořitelé zkázy.  Zemi teď obývají démoni, které jsem probudil ze spánku, který měl trvat věčně.

            Spoustu lidí přežilo, ale ještě víc jich zahynulo. Občas vidím nějaké to opevnění, nebo lidi bojující s démonem. Lidé se této kruté době přizpůsobili docela dobře. Ale já od jisté doby už s žádným člověkem nikdy nepromluvil. Není to vinou, ani strachem, spíš není důvod s kýmkoli být.

            Myslím, že by se mě stejně báli. Hnědé vlasy změnily barvu na ohnivě rudou, zpevnily se, zhrubly a hodně vyrostly, dříve byli po ramena, nyní jsou po zadek. I mé oči se změnili, dříve byli stejné barvy jako vlasy, teď jsou celé černé a když říkám celé, vymizelo mi bělmo i duhovky.

            Za celou dobu mi nikdo nechyběl. Pro nikoho jsem nikdy netruchlil, neplakal, ani jsem na nikoho nevzpomínal. Jen jsem si občas říkal, jak se to všechno vlastně stalo.

            Momentálně pobývám v Norsku, v oblasti Jotunhejm. Kdysi dávno tady bývala zima a krásná příroda. Teď to tu vypadá dost podobně jako všude jinde. Mrtvě a pekelně. Taky je tu dost suchý a pálivý vzduch. Je prakticky jedno, kde jsem.

            Občas zabiji nějakou tu stvůru a využiji jí na potravu, ale jinak nic. Na jednom místě jsem našel dost zachovalou knihovnu, mám kupu času, takže jsem ji už dávno celou přečetl, naučil jsem se spoustu cizích jazyků a zjistil mnoho věcí. Bohužel mi to k ničemu už nikdy nebude.

            Všechny knihy jsem tam nechal, i když by bylo myslím úplně jedno, kdybych si jich pár přivlastnil. Jednu knihu však mám, není z oné knihovny, ale z jednoho opuštěného domu. Děj té knihy mě natolik očaroval, že jsem si ji ponechal.

            Procházím se po pusté planině, která bývala kdysi dávno krásným lesem. Nyní tady je pár mladých stromků, které si konečně našli místo pro život, ale velice dlouho na černé půdě nic nerostlo. Slyším řev nějakého démona a také lidský křik. Nemám co na práci a tak se jdu podívat na boj zblízka.

            Zarazí mě, když mezi černými kmeny uvidím obřího alespoň deset metrů velkého černo-rudého démona jako vytrženého přímo z pekel jak drží svou obří rukou mladého člověka.

            Netvor mladíka vyhodí do vzduchu a uchopí jej za nohy, chlapec vykřikne, volné triko se mu stáhne až ke krku a mě se naskytne krásný pohled na jeho dětskou hruď a štíhlé břicho. Z nějakého důvodu se mi ten pohled líbí, až na ten fakt, že se má v příštích minutách stát svačinkou toho ďábla.

            Nechci se tím zabývat, je to jen jeden člověk z milionů, no možná už jen z tisíců, ale to je jedno. Není důležité, zda bude žít, nebo ne. Je to jen člověk. Otočím se a chci odejít.

            „Pomoc! Prosím!” Za svými zády slyším jeho jemný hlas a vzlyky. Zastavím se a chvíli přemýšlím, nakonec si jen povzdychnu, otočím se a běžím přímo proti té hromadě svalů. Vyskočím dvanáct metrů do vzduchu (další vlastnost, která netuším, kde jsem k ní přišel) a černými drápy, které se mi v mžiku objevily, sápu mocným mávnutím rukama obra na kusy. Mladík dopadá v bezvědomí na tvrdou zem.

            Jsem na odchodu, pak mě ale poprvé za ta staletí zasáhne svědomí.

            „Zachránil jsem ho, copak to nestačí? Ach bože.” Zamumlám nenávistně a vrátím se k bezvládnému tělu. Vezmu jej do náruče a odnesu do jedné nedaleké jeskyně, kde jsem trávil posledních pár nocí.

            Sedím u ohně, který jsem rozdělal a čekám, až se ten moula probere.

            „Um, ah.” A už se probírá. Otevřou se krásné oči v barvě duhy. Vypadají jako duhové kuličky, s kterými jsme si hráli jako děti.

            Pomalu se posadí, chytne se za bolavou hlavu, rozhlédne se a konečně pohlédne i na mě. Vyděsí ho zřejmě můj zjev, jelikož sebou pořádně trhne a zacouvá.

            „Jen klid, už jsem jedl.” Povím a opovržlivě si tu lidskou havěť prohlížím.

            „O-omlouvám se, pokud jsem Vás svým chováním urazil. Děkuji Vám za záchranu. Pokud to není příliš troufalé, smím vědět, kdo jste?”

            „Je tak roztomilý.” Prolétne mi hlavou, hned se ale vrátím k otázce. „To sám nevím, ale věř mi, že jsi první člověk za hodně dlouhou dobu, se kterým mluvím. Nechci, aby jsi o mě mluvil a žádám tě, aby sis mou existenci nechal pro sebe, jasné? Nebo skončíš jako ten démon.”

            „A-ano pane, rozumím.” Asi jsem ho trochu vyděsil, chvěje se mu hlas. Ušklíbnu se.

            „Kde bydlíš bělásku?”

            „V nedaleké osadě. Jmenuje se Igostril.”

            „Fajn, dovedu tě tam, aby ses cestou nestal něčí svačinkou, ale ty na mě hned potom pěkně v klidu zapomeneš, jasné?”

            „Ano pane.” Špitne smutně.

            Jak jsem slíbil, tak jsem také učinil. V pořádku jsem ho dovedl k branám Igostrilu, pak jsem odešel.

 

            Dlouhých pět měsíců jsem se toulal, kde se dalo, nakonec jsem se ale z neznámých důvodů vrátil do Norska, do Jotunhejmu.

            Blížím se k Igostrilu, najednou spatřím plameny. Dám se do prudkého běhu. Když stanu před hořící osadou, polije mě pot.

            Přeskočím vysoké kamenné zdi obehnané kolem vesnice a rozhlédnu se kolem. Všude je mrtvo.

            „Žije vůbec ještě?” Tato otázka mě zabolí. Prohledávám domy a hledám jakékoli stopy života.

            „Bělásku!” Zakřičím a rozhlížím se kolem.

            „Kdo jste?! Co tu chcete?! Co jste zač?!” Za mnou se ozve cizí hlas, otočím se a dívám se na zhruba třicetiletého muže, jak na mě míří pistolí.

            „Hledám jednoho kluka. Měl by mít blonďaté vlasy a duhové oči.”

            „Co po něm chcete?”

            „Vědět, že je naživu.”

            „Co je Vám po tom?”

            „Nejsem nepřítel-”

            „No to určitě! Jste démon jako každej jinej!”

            „Nejsem démon a můžete mi laskavě jenom říct, jestli žije? Víc nechci.” Dochází mi trpělivost.

            „NE! Táhněte!”

            „Asi jsem se nevyjádřil dost jasně.” Rázným krokem přijdu k muži, vytrhnu mu zbraň, kterou odhodím o pár metrů dál a uchopím ho za krk.”

            „Kde je ten kluk? Řekni mi kde je a já tě ušetřím.”

            „Nevím kde je, odnesli si ho.” Zasípá mi konečně odpověď.

            „Kdo?”

            „Démoni. Vtrhli sem a spoustu si jich odtáhli, Riku byl mezi nimi.”

            „Díky. Kterým směrem ty stvůry šly?” Chlapík ukáže k horám a já konečně pustím jeho krk.

            Běžím, co nejrychleji mohu. Najednou stanu před obrovskou kamennou pevností. Mistrovské dílo, to se musí uznat, zajímalo by mě ale, co je asi uvnitř. Rozhodně je tam určitě bělásek.

            Kolem paláce z kamene se pohybuje spousty démonu s biči v ruce i lidí s okovy. Otroci. To mě mohlo napadnout. Rika tady nikde nevidím určitě bude v tom chrámu zla.

            Oběhnu obří plac a najdu si místo kam není vidět a nepohybují se zde žádní démoni. Vystrčím drápky a po zdi vylezu po stěně do okna, rozhlédnu se a skočím do prázdné chodby. Všude jsou slyšet výkřiky lidí. Počkat, tady jsou slyšet pouze ženské hlasy, takže on bude zřejmě jinde.

            Každé patro pozorně prozkoumám, mužské mučírny však objevím až v pátém a také posledním patře. Začichám a ušklíbnu se, mísí se tu mnoho nepříjemných pachů. Vydám se tedy dlouhou chodbou a doufám, že tady svého běláska někde najdu.

            Po půlhodině konečně nacházím místnost, ve které je šest mladých chlapců, všichni jsou hezcí, štíhlí a nazí. Je tu i ten, kterého celou dobu hledám. Riku.

            Ale to co se v místnosti děje se mi vůbec nelíbí. Všichni ti mladíci jsou připoutaní ke zdi, nebo ke kusu masivního nábytku. U každé z vězňů je vždy minimálně jeden démon, u některých i dva nebo tři.

            „Oni-oni si z nich dělaj děvky?! Takže tohle je zřejmě něco jako bordel pro démony, odporné.”

            Můj maličký je připoután ke zdi a je přehnutý přes obří stůl. Za ním stojí jedna z těch potvor a velice hrubě ho ojíždí. Riku má v ústech roubík, takže nemůže křičet, z očí se mu ale řinou slzy.

            Zachvátí mě vlna vzteku. Tak tohle tedy ne. Zatnu pěsti a celý se rozechvěji. Země se začne otřásat. Démoni jsou zmatení, vyběhnou ven co se děje. Já jelikož jsem skrytý za dveřmi, tak jsem zůstal bez povšimnutí.

            V místnosti zůstal jediný netvor a to právě ten u mého maličkého. Vyjdu z úkrytu a rázně vstoupím. Démon právě vyvrcholil do malého Rika a teď si to rázuje ke mě.

            Nemusím se ani snažit, abych ho skolil. Párkrát mávnu drápy a obluda se válí v tratolišti vlastní krve.

            Rychlými kroky přikročím k spoutanému chlapci, strhnu z něj řetězy, z úst odstraním tu odpornou věc a obejmu ho.

            „Riku.” Zašeptám a jsem rád, že je naživu.

            „Ty? Ty sis pro mě přišel?” Chvěje se a pevně se ke mě tiskne. Přikývnu na jeho otázku a pohladím ho po vlasech. Poté ale vstanu a rozhlédnu se po zbylých vězních.

            „Chvíli počkej, dostanu vás odsud všechny, když už jsem tady.” Přijdu k prvnímu a tak jako předtím běláskovi i jemu sejmu pouta, učiním tak i u ostatních. Všichni se přede mnou klaní a vroucně mi děkují. „Je čas jít, pojďte.” Přivedu je až k oknu na konci chodby. „Teď vás snesu po třech, maximálně po čtyřech, ale spíše po těch třech dolů, tam počkáte na mě a na zbylé tři. Pak vás odtud dostanu někam do bezpečí.” Všichni přikývnou.

            Chytnu dva kolem pasu a třetí si mi vyleze na záda. Beze strachu vyskočím z okna a mladíci mají co dělat, aby nevykřikli hrůzou. Když však seskočím s druhou skupinkou, jeden omylem leknutím vykřikne.

            Ve chvíli se před námi vynoří tři monstra. Jedno ihned uloví jednoho z chlapců, který stál příliš blízko a rozerve jej vejpůl. Ostatní mladíci se stáhnou za mě.

            Během chvíle je po problému. Vedu mladíky úzkými cestami v horách. Cesta trvá několik hodin díky jejich bídnému stavu.

            Další den k ránu se konečně dostáváme do Igostrilu. Na kraji vesnice je opouštím bez rozloučení, Riku mě však chytí za zápěstí.

            „Nechceš zůstat?”

            „Mé místo není mezi lidmi bělásku. Ale budu v jeskyni.”

            „Díky.” Hlesl a spolu se svými vrstevníky se odebere do vsi.

            Další den se jen tak povaluji v jeskyni a odpočívám, když v tom zaznamenám přítomnost někoho dalšího. Otevřu jedno oko a podívám se ke vchodu. Stojí tam Riku, čistě oblečený a umytý, ale jako důkaz hrůzného zážitku stále zůstávají šrámy na rukou i tváři.

            „Ehm, ahoj?” Vypadá nervózně, plaše a neskutečně nevinně.

            „Ahoj, tak pojď, posaď se.” Vyzvu ho a on lehce pookřeje.

            „Nevadí, že ti tykám?”

            „Vůbec ne. Kolik ti je, sedmnáct?” Přikývnutí. „Tak vidíš, ve své podstatě jsme skoro stejně staří. Mě je devatenáct.”

            „Opravdu?”

            „Ano, ale abych byl upřímný, je mi tolik už aspoň takovejch devět-set let.”

            „Cože?” Tohle zřejmě doopravdy nečekal. Chudáček.

            „Ano, jsem starý, ale zároveň stále na mrtvém bodě pubertálního věku.”

            „Jsi taky démon?”

            „To nevím, ale myslím, že ne. Narodil jsem se jako obyčejný člověk. To až v devatenácti se najednou stala chyba a já uvrhl lidstvo do záhuby.”

            „Jak?”

            „Tuhle otázku si kladu od doby co se to stalo. Jak, jak se to vlastně stalo? Vím jen, že se mi najednou začala vařit krev v žilách a stala se z ní kyselina, možná láva, sám nevím. Nějakým omylem jsem také probudil k životu démony. Celá ta staletí jsem se potloukal po světě, četl jsem knihy v knihovnách, učil se nové věci a hledal smysl života.”

            „Jak se vlastně jmenuješ?” Zeptá se mě, když to trochu vstřebá.

            „Kataru.”

            „Páni, ty si to i po těch letech pamatuješ?”

            „Ano, díky tomuhle. Nechal jsem si doklady, abych nezapomněl, čím jsem býval.” Vytáhnu peněženku a podám mu ji. Se zájmem si prohlíží můj starý občanský průkaz. Pohled střídá z kartičky na mě.

            „Takhle jsi opravdu vypadal?”

            „Ano, opravdu. Ale ten osudný den jsem tak nějak přišel o své lidství.”

            „Kataru, proč jsi mě vlastně zachránil? Netrpěl jsi po celá staletí pro nikoho, nikdo pro tebe nic neznamená, tak proč jsi nám pomohl?”

            „Nevím, možná je to divný, ale nevím. Nevím proč, jsem tě tehdy nenechal zemřít rukou toho démona i přes to, že jsem to viděl předtím už tisíckrát. Nechápu ani proč jsem se sem vracel, proč jsem šel až k lidské vesnici i přes to, že jsem to po té katastrofě nikdy neudělal. A už vůbec nechápu, proč jsem o tebe měl strach, hledal tě, nasazoval za tebe krk a nenáviděl toho šmejda co ti tak ublížil.” Vlasy mi zakryjí tvář, když ji skloním k zemi. Rika to ale zřejmě potěší a usměje se na mě. Uchopí mou ruku a sevře ji ve svých dlaních.

            „V každém případě jsem ti velmi vděčný. A jsem moc rád, že ses vrátil, Kataru.” Dívá se tak vděčně, jako štěně na páníčka, který mu věnoval kostičku. Neodolám a silně ho k sobě přitisknu.

            „Je mi jedno, co se stalo, nebo co jsem zač. Vím jen, že jediný, pro koho bych v současné době rád žil, jsi ty. Pokud o mě budeš stát.”

            „Kataru. Miluji tě.” Tahle slova mi skoro zastaví srdce, pohlédnu chlapci do tváře a jemně políbím jeho chvějící se rty.

            „Také tě miluji, Riku. A přísahám, že tě budu chránit až do skonání světa. Ať už před lidmi, nebo před démony.” Pohladím ho po tváři, on se mi pak schoulí do náruče a usne.

            Je tak roztomilý, když spí. Cítím se zvláštně, nikdy jsem nic podobného necítil, ani za svého normálního života a už vůbec ne, za svého současného života. Poprvé se cítím opravdu šťastný. A až nyní vím, že to co jsem provedl se světem, mělo smysl. Jinak bych totiž nikdy nepoznal, co znamená slovo milovat.