Zrovna jsem šel do kanceláře mého velitele, odnést pár hlášení, když přivezli novou várku vězňů do tábora. Spousta mužů a také žen s dětmi se k sobě tiskly ve strachu, při řevu jednoho z důstojníků. Nesnášel jsem tenhle přístup k vězňům, který jsme museli používat. Bylo to jako si každé ráno nasadit masku a hrát  divadlo. Podmínkou bylo jen jediné pravidlo, nelítostně a bez slitování zacházet s nevinnými vězni.

    Zašel jsem do budovy velitelství a rychle vyběhl do prvního patra ke dveřím velitelovi kanceláře. Zlehka jsem zaklepal na dveře. Zpoza dveří se ozval hlas a já věšel do dovnitř. Velitel stál...no, spíše pózoval u okna se zapálenou cigeratou. Koukal z okna přímo na dvůr ze kterého jsem právě přišel. Hlas důstojníka byl tak pronikavý, že jsem ho slyšel až sem dovnitř.

„Veliteli Schneidere...," vykoktal jsem ze sebe.

„Dnes bude pršet, " pronesl aniž by mi věnoval více pozornosti. „Večer bude na službě zima, tak se pořádně obleč."

„Přinesl jsem vám hlášení pane," odvětil jsem stojíce v pozoru u dveří. Jeho velkou rukou mi ladně pokynul, abych je položil na pracovní stůl. Za ním po celé stěně visel rudý kus látky s bílým kruhem a v něm černou svastikou. Položil jsem spisy na stůl a zůstal jsem stát jak přikovaný. Přišel ke mně a položil mi ruku na rameno.

„Jděte se vyspat desátníku Müllere, uvidíme se večer na hlídce," Podíval jsem se na něj, poděkoval mu a odešel jsem.

                                                                                                                             ***

    Měl pravdu, když jsem vyšel ven praštila mě zima přes nos. Nastoupil jsem s ostatními dozorci do řady. Následně nám velicí důstojník rozdělil pozice. Dostal jsem místo na jedné ze strážních věží v odlehlé části tábora. 

    Pochodoval jsem z místa na místo, abych se trochu zahřál. Párkrát jsem si i zalezl dovnitř, ale ne na moc dlouho, protože jsem musel dávat pozor. Když jsem pozoroval severní část tábora, za zády se mi zatím někdo snažil vydrápat po žebříku na věž. Otočil jsem se a spatřil jsem svého velitele Schneidera. 

„Veliteli Sch....," zarazil jsem se, když mi skončil do řeči. „Hans, pro tebe Hans."

    Zůstal jsem stát s pusou mírně dokořán s pohledem upřeným na Hanse. Na jeho tmavé vlasy se kterými si pohrával vítr a oči které se pootočily mým směrem. Udělal pár kroků a naše rty se setkaly. Nevím, jestli to byl pokus o to smazat z mé tváře údiv, ale nepovedlo se. Dal jsem mu ruce kolem krku a kousl ho do dolního rtu. Chvíli jsme se oddálili, abychom se na sebe podívali. Hleděl jsem upřeně do jeho očí, když mě vedl dovnitř. Sebral jsem veškerou svou odvahu, sedl si na velký stůl a rozepl si svůj kabátec od uniformy. 

„Ty víš co chci, že?" pronesl Hans a zhasl světlo. „Vím, co chci já, " odvětil jsem mu, „tebe." 

    Přišel blíž a povalil mě na stůl. Rozepl mi košili a sám se svlékl do půl těla. Začal mne líbat tak vášnivě, že jsem byl v pozoru dříve než bych čekal. 

    Pokračoval na mém holém krku až k hrudníku. Rozepl mi kalhoty a stáhl je dolů. Lízal mé bradavky, přičemž si hrál s mým neposlušným vojáčkem. Zaplavilo mě teplo a vzrušovalo mě pomyšlení a strach z toho že na nás někdo přijde. Téměř jsem vyvrcholil, když v tom přestal a otočil mne na břicho tak, že jsem stál opřený o stůl.

    Po chvíli, co něco dělal za mými zády, nenuceně řekl, „uvolni se." Ucítil jsem jemné dotyky jeho velké ruky na svých hýždích. Jeden, dva a po chvíli tři prsty, se do mě snažily dostat. Vzdychal jsem seč mi stačil dech. Dotýkal se tam kde nikdo před ním a já se mohl na místě zbláznit. 

    Pak přišlo něco většího. Chviličku se nic nedělo, ale pak to přišlo. Pohyboval se svými boky zpočátku pomalu. Pak ale přidal na rychlosti a razantnosti. Cítil jsem ho v sobě a věřil v to, že to není naposled. Zvolal jsem jeho jméno a on se celý zadýchaný pousmál a snažil se ze mě dostat všechno. To už jsem nevydržel a vyvrcholil jsem přímo na stůl pode mnou. Hans udělal ještě pár přírazů a já v sobě ucítil jeho semeno. 

    Byl jsem tak šťastný a vyčerpaný, že jsem si hned sednul na zem a hodil jsem přes sebe svůj kabátec. Nějaký čas jsme tam takhle seděli až se Hans zvedl a políbil mne na čelo.

„Děkuji za hezký večer Conrade," řekl a šel pryč. Bylo to poprvé, co mi řekl jménem.

Dovětek: 

    Jednou odpoledne, asi po půl roce našich tajných schůzek. Přišly do kanceláře nejvyššího velitele dva zatykače. Jeden se jménem desátník Conrad Müller a druhý pro poručíka Hanse Schneidera.

    Byli jsme v nich označeni za zrádce a každého z nás měli poslat jinam. Naposledy jsme se viděly, když on nastupoval do auta, které ho mělo odvézt do jedné z věznic a já nasedl na náklaďák co vezl vězně do jiného tábora. 

    Konce války se nedočkal ani jeden z nás.