Přišel do osady nečekaně a nikdo nevěděl odkud.

Byl to asi sedmnáctiletý, štíhlý spíš vyhublý hoch, který se svou nezralostí podobal hříběti... Jednomu z těch hříbat, která s pokorným nadšením vítají ranní červánky a zářící slunce pozdraví údery kopyt do rosou jiskřící trávy…

Takový on byl, šedooký pohublý a nezvykle zamlklý. Osada byla maličká, obklopená oceánem. Keříky a divoký porost si tam rostl, jak se mu zachtělo. Obrůstal i domky a celé střechy, maják však obstoupily neproniknutelnou stěnou. Žili tu prostí a drsní lidé, kteří ještě věřili na kouzla a kletby. To byl nejspíše důvod, proč se nepozastavili nad zvláštním příchodem chlapce, který se-jak se později ukázalo-jmenoval Roy. Taktéž nikoho nezajímalo, že si ho k sobě vzal nejzkušenější mladý rybář Wade, který byl zároveň strážce majáku. Těžká práce to nebyla, loď sotva proplula, ale Wade přesto vstával velmi brzy, aby se přesvědčil, že světlo majáku stále hoří. Lidé Wada měli rádi. Nebyl upovídaný, ani zvědavý, snad to byl právě ten důvod, proč se chlapce neptal, kdo je a odkud pochází. Hodil mu do kouta starou síť se suchými řasami a zabručel.

„Můžeš spát tady… Jestli chceš.‘‘

To své „jestli chceš,‘‘ dodával vždy a všude, protože byl přesvědčen, že lidem se nemá radit, nebo je dokonce nutit k něčemu, co sami nechtěli. Je snadné zneužít kdejaké rady a on nechtěl být zneužit.

Roy u muže zůstal.

Uplynulo mnoho času, než si obyvatelé osady uvědomili, že se začaly dít zvláštní věci a ještě déle jim trvalo si uvědomit příčinu.

Roy se s nikým zvlášť nepřátelil, ale nikomu se také nevyhýbal. Kupodivu to nikomu nevadilo, ani Wadovi. Přijali ho mezi sebe a tím to končilo.

Pomáhal Wadovi strážit světlo, mnoho času proseděli v tichosti na pobřeží a hleděli do temné dáli, kde tancovala temnota. Hrál si s Wadovým psem, jakoby to byla jediná duše, se kterou promlouval.

Za přílivu se směle houpal v příboji na mořem ohlazeném prkně, v tom se zjevil starší chlapec se svalnatým tělem a snažil se Roye vyprovokovat ke rvačce. Klidně na něj pohlédl svýma šedivýma očima, stačilo to, aby útočník zkrotl a v jednu chvíli vypadal jako Wadův pes. Royovi oči vypadali jako tisíce jet staré listiny, do kterých se zapisoval každičký den.

Slunce už pěknou chvíli na nebi neplulo a Wade s Royem opět seděl na pláži. Mlčky, jen jejich ruce si pravidelně pohrávaly se srstí Wadova psa. Znali se, a přesto si byli cizí, mluvili, a přesto mlčeli, chápali se, přesto si nerozuměli.

„Slib mi, že nikdy neuděláš žádnou hloupost,‘‘ promluvil Wade do melodie příboje. Odpovědí mu byl úsměv, který by oklamal kdejakého obyvatele osady, Wada ne.

Na ostrově byla skála, která strmě čněla nad oceánem. Mezi chlapci se považovalo za zvláštní důkaz odvahy vyšplhat se na ni po uzounké kamenité stezce a bez závrati se dívat do hloubky oceánu, na azurovou modř do nekonečna se rozprostírající hladiny. To Roy nikdy nedokázal, znal Wadova slova a nikdy by jeho důvěru nezklamal.

„Bojíš se?‘‘ výsměšně se ptali kluci z osady.

„Ano. Bojím se,‘‘ odpověděl s klidnou tváří Roy.

Řekl chlapec, který se tu vzal snad z hlubin oceánu, hubený a kostnatý. Chlapec, který se nebál vyplout až na moře ani za nejsilnějších bouří. Přátelil se s delfíny i mořskými ptáky. Bál se vylézt na strmou skálu.

Jednoho únorového, chladného dne se přihnal prudký hurikán a opřel se do rybářské lodi, která se s bohatým úlovkem vracela k přístavu. Uchopil loď za obnažené stěžně. Vlekl ji do černého obzoru. Muži na sebe volali příkazy a ženy na pevnině oplakávaly úkaz před jejich očima, všichni přítomní věděli, že je konec.

Roy právě štípal dříví a Wadův pes se povaloval u kopy posekaného dříví. Spatřil hynoucí loď, odhodil starou, ale přesto výkonnou sekeru a na okamžik strnul. Díval se na ni očima, která již neznala nic jiného než ostatní lidské životy a jejich štěstí.

Vichřice utichla. Moře se uklidnilo. Na stěžních zabělaly cáry plachet. Posádka se vrátila na břeh živá a zdravá. Roy neviděn odešel od kopy dříví, jen pes unaveně zvedl hlavu, zadíval se na bílou chudou postavu a věrně jej následoval. Lehl si do svého kouta a se zvyšující se teplotou se schoulil do svých sítí. Pes soucitně položil hlavu na jeho stehno.

Nemohl spát. Chvílemi se klepal zimou a chtělo se mu ze zoufalosti plakat. Wade se vrátil domů a všiml si pohybu v temném rohu. Jeho milovaný pes zvedl hlavu, ale nepřivítal ho.

„Copak ti už jsem lhostejný, Mori?‘‘ Pozdravil milovanou fenku, ona však pouze zavrtěla ocasem. Všiml si, rychle došel ke koutu, kde se svíjel Roy. Pohladil jej po ruce. Jejich první dotyk Roye zaštípal a svinul se ještě více.

„Zavolám pro pomoc.‘‘ Roy reagoval rychlím otočením hlavy s prosbami v očích.

„Ne.‘‘

„Jak chceš,‘‘ povzdechl Wade a odešel. Roy ucítil bolest v hrudi, jaké zklamání, jediný, kdo při něm stojí je Mori.

Wade se vrátil s přikrývkami k jeho koutu a zabalil jej, Roy si cíp pokrývky přitáhl ke tváři a němě poděkoval.  Wade se podíval na svého milovaného psa a jeho nového přítele, kterého si chrání.

„Jen nám ho hlídej, Mori.‘‘

Druhého dne bylo Royovo lože prázdné. Wade pouze prošel kolem jeho koutu, ani se neohlédl. Mori ležela před dveřmi domu.

Sluneční paprsky ozařovali jeho šedivé oči a ohřívali bílou kůži. Svými prsty prosíval písek v dlaních. Že by aspoň na chvíli nemyslel?

 Uslyšel štěkot psa, rychle obrátil zrak k tvůrci povyku. Chvíli pouze pozoroval centrum osady a nehnutě naslouchal, zavřel a pomalu otevřel oči.

„Wade,‘‘ vydechl a pospíchal k štěkotu Mori.

„Je nemocná má dcera a já viděl, že je nemocný i ten příživník! Mill nemůžeme zachránit, nevíme, co je to za nemoc! Musíme zabít oba!‘‘

„Tohle ale není řešení,‘‘ odpovídal klidně Wade na muže se zbraní v ruce.

„Vím, že sis toho neznámého oblíbil, ale je to pro dobro osady!‘‘

„Jdi někam s osadou! Děláš to jen pro sebe!... A jmenuje se Roy… Nevíš co vše dobré …‘‘  

V tu chvíli padl výstřel a kulka Wada minula o dobrých deset centimetrů, Ferry by nikdy neminul cíl, to bylo zcela vyloučené.

Ve chvíli kdy se všichni sbíhali do obrovského shluku, se mladý šedooký chlapec pomalu sesunul k zemi za keříkový porost.

 Věděl, že toho musí ještě mnoho stihnout, sebral zbytky sil a došel k Ferrymu skromnému domu, kde ležela mladá holčička Mill. Celá uřícená se klepala a z popraskaných rtů ji stékaly kapičky krve, zahleděl se na její tvář, cukla, ale oči neotevřela. Royovi stekl maličký pramínek krve z nosu. Setřel jej hřbetem ruky a stejně rychle jako přišel, taky odešel.

Tu noc spolu opět seděli pospolu, dívajíc se na plamen hořící z majáku. Wade toho měl spoustu na srdci, nemohl vydržet tu němotu a strach. V Royovi se toho dělo mnohem méně, přesto se tam citu skrývalo nemalé množství.

„Nemohl neminout,‘‘ promluvil do ticha jedinému posluchači těch slov. Sklopil zrak a pozoroval Royovi třesoucí se ruce, které i ve tmě zářily bělobou.

„Ano, já vím,‘‘ vydechl.

„Žádal jsem tě, abys neudělal žádnou hloupost.‘‘ Hlas se Wadovi začal nepatrně třást, Mori s pokňučením zvedla hlavu, kterou měla položenou na svých předních packách.

Roy se otočil a díky svitu hvězd a měsíce v úplňku spatřil Wadovi modré oči, v nichž se odrážela zlatavá záře hvězd.

„Přestaň s tím vším, prosím,‘‘ zoufale vzdechl. Pomalu přibližoval svou dlaň k Royovi. Dovolil mu konečně se dotknout jeho hebké kůže. Dovolil mu okusit ten pocit, který nikdy neprožil. Roy svou rukou uchopil tu jeho, přejel ji po celé ochlupené délce a bolestivě se usmál.

„Tohle ti nemohu slíbit, Wade.‘‘

Tiskly svá čela k sobě. Roy si pohrával s krátkými vlasy na zátylku.  Něžně naklonily své tváře a dlouze se políbily. Wade věděl, jak křehká duše Roy je, hýčkal si ho a objímal, choval se k němu jak k peříčku, miloval jej.

Líbání se prohlubovalo, Royovi vzdechy sílily a doteky byly vášnivější.

Jestli nějaký bůh byl, buď věřil v jejich lásku, nebo se aspoň v tu chvíli díval jinam. Konečně si ukázaly své city a nebyly ledajaké.

Únorové dopoledne bylo klidné, studený vítr konečně ustal a oceán byl klidný. Roy s Wadem trávily čas spolu, nepatrné doteky a lehké polibky, vyčarovávaly úsměv na obou stranách, dokonce Mori byla šťastná, i když se cítila odstrčená.

 Roy zrovna motal síť a opravoval nějaká oka, která mohla být poničená, když uslyšel hlasy kluků z osady. Pustili se do jejich oblíbené hry, šplhání na skále, které se Roy bál zúčastnit.

Stalo se. Svalnatý chlapec, který se chtěl s Royem prát, na strmé stezce uklouzl. Na jediný hrůzný moment jakoby strnul ve vlhkém vzduchu a poté padal a padal na ostré hroty skal, trčících přímo pod převisem.

Roy upustil síť a za sebou pouze uslyšel volání Wada.

„Royi! Prosím, ne!‘‘

Nikdo nemohl říct, jak se tam Roy vůbec dostal. Nikdo to nepochopil. Roy doslova vzlétl a padajícího nešťastníka ze skály chytil do náruče. S pomocí větru ho zanesl na klidnou hladinu oceánu.

Tentýž náraz větru srazil Roye. Dopadl přímo na skály. Wade jak jen mohl, doběhl a podepřel Royovi hlavu.

„Proč?! Vždyť jsi všem pomáhal! Proč si nepomohl sobě? Proč jsi mě neposlechl?‘‘ Tvář se mu zalívala slzami.

„Už..to..nešlo..všechno..jsem..rozdal…Musel..jsem..pomoci.‘‘ Wade naposledy Roye pohladil, naposledy políbil. Mori mu olízla obličej a čumák zabořila ke krku.

 „Miluju tě…‘‘ Zalkl Wade.

„Miluju…‘‘ vydechl Roy.

Wade Royovi postavil pomník. Sedával u něj mlčky s Mori každý den.

Už dávno zemřela Mori. Dávno zemřel Wade. Dávno nehoří oheň na majáku. Lidé vynalezli tisíce lepších způsobů jak ochránit lodě před útesy.

Jednoho dne však všechny vymoženosti selhaly. Selhaly právě v okamžiku, kdy se k útesu nepředstavitelnou rychlostí řítila loď. Mířila přímo na ostré hrany skal.

Najednou jako před mnoha desítkami let, vzplanul na zapomenutém majáku oheň, ačkoliv tam nebylo živé duše.

A lidé, bůh ví proč, znovu vzpomněli na Roye.