„ÁÁááa! Přijdu pozdě, přijdu pozdě!“ S namazaným toastem v puse a na půl rozvázanou kravatou jsem běžel po ulici do školy. Blonďaté a neučesané kadeře mi přitom vlájou do všech stran.

Jak jsem mohl zaspat?! Dneska mě čeká první den na střední a pro prváky se koná zahajovací ceremoniál. Kruci jsem blbec! Neměl jsem ten OnePiece sledovat do dvou ráno!

Hnal jsem se ze strmého kopce doufajíc, že to ještě stihnu. V tom se však z vedlejší cesty vyřítil nějaký kluk. Srážka byla nevyhnutelná. „Bachááá!“

 „Co-Uáá!“ Porazil jsem ho na zem. Skvělé, školní oblečení na sobě nemám ani půl dne a už ho můžu dát rovnou vyprat…

„Jauvajs…“

 „Au…promiň, nefungovaly mi brzdy. Jsi celej?“ opatrně vstanu a opráším si kalhoty.

„Myslím, že jo…“

 „Pojď, pomůžu ti.“ podám mu ruku.

„Díky.“

Modrými kukadly ho sjedu pohledem od hlavy dolů. Má stejnou uniformu, jako já. Že by… „Taky spěcháš na ten ceremoniál?“

„Jo tak trochu jsem zaspal. Normálně se mi to nestává, ale dneska mi to nějak nevyšlo heheh.“

No aspoň nejsem jediný! „Tak jdeme ne? Ještě to můžeme stihnout!“ pobídnu ho.

„Jasně!“ S vyzývavým pohledem se rozběhl vpřed a já hned za ním.

 

 

„Hah…už nemůžu…“ začal zpomalovat.

Do pěti minut bychom tam měli být.„Už jen kousek. To zvládneš!“ Chytnu ho za ruku a táhnu dál. Páni, mám lepší kondičku, než jsem si myslel.

 

Vidím bránu! Konečně! Vběhneme do budovy. „Jsme tu…“ Sotva popadám dech, ale jak vidím, on taky mele z posledního.

 „A víš, kde to je?“

Na chvíli se zamyslím. Rozhlédnu se do stran. „Uhm… v tělocvičně na konci chodby. Honem!“

S úsilím zdoláváme poslední část naší cesty. Vpadneme dovnitř celí zadýchaní. Všichni studenti už sedí.

Učitelka na nás vrhne ostrý pohled. „No stihli jste to tak, tak.“ špitne. Oba jsme se na to ušklíbli a šli si sednout. Na to, že je teprve ráno, tak mám za sebou perný den.

 

Po zahajovacím ceremoniálu nás rozdělili do tříd. A hádejte co. Dali nás do stejné třídy! Využili jsme toho a sedli si vedle sebe. Nejspíš osud, ne? Přátelství nás neminulo a stala se z nás nerozlučná dvojka!

 

Hah, na tyhle časy vzpomínám rád. První den, kdy jsem Seie potkal. Vždycky když si na to vzpomenu, vykouzlí mi to úsměv na tváři.

„Syo? Syo, co tu děláš?“

„Uááá!“ Hlas, který se za mnou ozval, mě vyděsil. „Tohle mi nedělej Seii! Málem mě z tebe trefilo!“

Poškrábal ve svých bujných hnědých vlasech. „Ale neříkej, příště se budu víc snažit.“ zazubí se.

„No díky…“ 

„Mimochodem, copak to tu máš?“ nakoukne mi zvědavě přes rameno.

 „Nic, nic! Jen tak si tu něco škrábu. Tohle mi neprojde. Jeho smaragdové oči se rozzáří zvědavostí.

„Hééé vážně? Ukaž.“

„Ani za nic!“ zakryju papír rukama.

„Dělej, dej to sem!“ Začal se se mnou přetahovat.

Moje snaha však nemělo dlouhého trvání. Ve chvíli, kdy mě chytil za boky, jsem vypískl. Jsem totiž lechtivý. A to dost!

„Šance!“ Vytrhne mi papír z ruky a začne zkoumat, co jsem tam napsal. I když jsem se mu ho snažil vzít, byl to zbytečný boj. Je na mě moc vysoký!

„Jejda musel bys trochu povyrůst, aby se ti to podařilo prcku.“

Grrr! Nesnáším, když si utahuje z mojí výšky!

„Hmm tak ty píšeš o našem prvním setkání?“

 Zrudnu. Trapas! Natočil se ke mně a hřejivě se usmál. Po té mě obejmul kolem pasu.

„Taky na to rád vzpomínám. Byla to láska na první srážku, co Syo?“ mrkne.

„No to teda.“

„Ještě, že jsi takové nemehlo hahah.“

 „No dovol?!“ nafouknu se.

„Nedovolím.“ Přiblíží svůj obličej k mému. „Nebo bych měl?“ zašeptá svůdně.

Moje tepová frekvence vyletí nahoru. Uhnu pohledem.

 „Copak? Červenáš se Syo.“

Užívá si to! „To je tvoje vina…“ utrousím.

„A co jsem provedl?“

„Dostáváš mě do rozpaků.“

„Myslíš na nějaké nemravné věci, co?“ přitom mi levou rukou nadzvedne bradu, abych se mu musel dívat do očí.

„…myslím na tebe.“ Nečekal to. Jeho tváře mírně zčervenaly, ale nenechal se vyvést z míry tak snadno.

„To je správně.“ usmál se. „I já na tebe. A na věci, které s tebou můžu dělat.“

Než jsem na to stačil něco říct, políbil mě.

„Na co si vlastně zapisuješ, kdy jsme se potkali?“

Jeho otázka mě překvapila, ale s odpovědí neváhám. „Chci si tuhle část minulosti zapamatovat do detailů. Přece jen to je moje drahocenná vzpomínka na naše osudové setkání.“ To, co jsem řekl, ho muselo potěšit. Popadl mě totiž do náruče, jako princeznu.

„To mám radost. V tom případě mě nech ti dopřát něco, na co nezapomeneš.“