Oheň plápolal z posledních sil a dva mladíci se k sobě tiskli, aby si udrželi alespoň nějaké tělesné teplo. Vlákno jejich naděje na přežití bylo tenčí a tenčí. Je to už dlouho, co jsou bez domova. Na drahé dárky a dvoupatrový dort mohli jen vzpomínat. Jako děti známých a bohatých rodičů, museli být slušní a spořádaní. Jenže oni k sobě měli blíž, než by, jako sourozenci měli mít. Takový skandál si jejich rodina nemohla dovolit, ale jelikož mladší bratr Kori měl teprve 16, nemohli ho vyhodit z domu. Proto se rozhodli obvinit pouze staršího bratra Hatoriho, který již byl plnoletý.

Kori zaslechl jejich ohavnou myšlenku a nehodlal to akceptovat. Byl rozhodnutý utéct z domova. Když to zjistil Hatori  chtěl v tom Korimu zabránit a přesvědčit ho, že to tak bude lepší. Miloval Koriho stejně, jako on jeho a nechtěl, aby musel trpět. Jenže Kori byl neústupný a svůj názor si nenechal vymluvit. Hatorimu tedy nezbývalo nic jiného, než ustoupit. Ale neměl v plánu nechat Koriho samotného. Proto utekl spolu s ním, aby ho mohl chránit. Jenže, jako děti vychované v tom nejlepší, si neuměli poradit s reálným a krutým světem.

 

„Spíš Kori?“ zeptá se starší bratr mladšího.

„Ne, na to je moc zima,“ odvětí.

Hatori odhrne blonďaté vlasy z bratrovy tváře: „Promiň, nebýt mě mohl bys teď ležet v měkké a teplé posteli…“

„Nech toho, víš, že to není naše vina. Můžou za to ti nechutní pokrytci,“ z jeho hlasu čiší nenávist.

Hatori se na něj nesouhlasně podívá: „Neměl bys o nich takhle mluvit. Jsou to naši rodiče.“

Kori se na Hatoriho zamračí. Nechápe, jak se jich může zastávat potom, co se k nim zachovali jako k něčemu podřadnému. K vlastním dětem!

„Už je neberu, jako rodiče, jsou mi ukradení,“ odsekne mu.

„Kdybych tě tehdy nesvedl, nemusel bys tu teď mrznout,“ obviňovňuje se Hatori.

Kori se prudce postaví: „Neříkej takové věci! Já jsem tvoje city přijal a svoje ti opětoval! Nemluv o tom, jako by to byla chyba!“ v očích se mu začnou tvořit kapičky slz.

Hatori ho chytne za ruku a pobídne, aby si zase sedl: „Netvař se tak. Nemyslel jsem to špatně, jen si myslím, že můj nátlak tě mohl ovlivnit, když ses mi vyznal,“ přitom se jeho bledě modré oči upírají na uhasínající plamínek.

„Nepamatuju si, že bych si na něco stěžoval,“ řekne Koril a zaboří svůj studený nos do jeho hrudi. Hatori na to nic neřekne. Pořád sleduje, jak jejich zdroj tepla mizí.

„Hatori?“ špitne Kori.

 „Copak?“ obejme mladšího bratra kolem ramen.

„Je ti taky zima?“ zamrká svýma velkýma očima.

„Je, proč se ptáš?“

„Nezahřejeme se spolu?“ zašeptá Kori.

Zavál studený vítr, který Hatorimu načechrá jeho kaštanové vlasy. Světlo v ohništi uhaslo. Koriho nebeské oči však září. Hatori se snaží svůj chtíč potlačit, ale pohled na jeho malého brášku, jak se snaží získat jeho rty, ho neudrží na uzdě. Povalí Koriho na záda a dává, mu po čem touží. Netrvá dlouho a jejich těla splynou v jedno. Tohle je to nejkrásnější, co teď spolu mohou zažívat.

A bohužel naposled.

 

Haa, necítím tělo. Moje prsty jsou tak zmrzlé, že je nedokážu ani ohnout. Sněhový závoj mě pomalu pohřbívá zaživa. Každá vločka je, jako hřebík do rakve. Takhle teda skončíme? Jsem ubohý. Jako bratr jsem selhal. Kori odpusť mi, nedokázal jsem tě ochránit, ale teď budeme moct být navždy spolu. Vědomí mě brzy opustilo. Z mé tělesné schránky vyprchávají poslední zbytky života.

 

„Hatori.“

Hřejivá záře a známý hlas mě donutí otevřít oči.

„Kori,“ řeknu potěšeně. Tváří se tak spokojeně. Přesně takhle jsem to chtěl. Já a Kori. Už nám nic nebude bránit.

Přistoupí ke mně blíž: „Hatori, už musím jít,“ jeho ruce mě pevně obejmou, „promiň mi.“

„Za co se omlouváš trdlo?“ usměju se.

„Jak jsem říkal, už musím jít,“ odtáhne se a zamíří ke světlu před námi. Chci ho následovat, ale moje nohy zůstanou na místě.

„Co to?“ zarazím se. Proč se nemůžu pohnout? Kori se mi vzdaluje.

„Kori počkej na mě,“ ať se snažím sebe víc, stojím pořád jako přikovaný. Sakra proč to nejde?!

„Kori stůj!“ křiknu.

Zastaví a otočí se ke mně hlavou: „Nemůžu, já musím přejít.“

„O čem to mluvíš Kori? Nenechávej mě tu!“ můj hlas vyděšeně přeskakuje.

„Můj čas už vypršel, ale tvůj ještě ne,“ odvětí klidným tonem.

Nevěřícně na něj koukám: „Neříkej hlouposti! Chci jít s tebou! Neslíbili jsme si snad, že budeme vždycky spolu?!“ Sakra proč se nemůžu pohnout?!

Koriho pohled trochu zesmutní: „Mrzí mě to Hatori, nemůžu náš slib dodržet,“ poté se na mě usměje, „ale slibuju, že na tebe počkám. Ať to bude jakkoli dlouho.“ Jeho hlas se mi oddaluje. Z očí se mi začíná linout proud slz.

„Kori!“ natáhnu před sebe ruku, jako bych ho chtěl chytit.

„Žij Hatori,“ věta se rozezní jako ozvěna. Jeho tělo začne mizet.

„Kori neodcházej!“ ze zadu mě pohltí ostrá bílá záře, která se následně promění v černočernou tmu. Kde to jsem? Nic nevidím.  

„Hatori?“ někdo mě volá. Odkud to jde? Rukama začnu šmátrat do prázdna.

„Hatori,“ ozvalo se znovu. Může to být Kori? Moje nohy povolí a dovolí mi jít vpřed. Vydám se za hlasem. Objeví se oslepující zář, která mě nechá procitnout. Probudím se.

 

Zelený strop je první věc, kterou uvidím. Rozhlédnu se do stran. Po mé pravici sedí snědý mladík s černými vlasy a světle modrým tričkem.

„Miagi?“ pronesu slabě.

„Probral ses?“ na tváři se mu rozlije velký úsměv, „díky bohu.“

„Kde to jsem?“ Byl to jen sen?

„V nemocnici,“ odvětí.

To by vysvětlovalo ty kapačky. Koriho tu nikde nevidím, nejspíš je na jiném pokoji, protože je ještě nezletilý.

„Kde je Kori?“ opatrně se posadím. Musím ho navštívit co nejdřív. Miagi sklopí smutně zrak. Jeho nažloutlé oči, které vždycky zářily jako lampiony, teď byly vyhaslé jako vyhořelá svíčka.

Projede mnou nepříjemný pocit strachu: „Co se děje Miagi? Stalo se mu snad něco?!“ Můj klidový tep byl ten tam. Adrenalin se mi žene krví do všech částí těla.

„Našel jsem vás jen čirou náhodou,“ ignoruje mou otázku, „byli jste skoro celí zasněžení a teplo ve vás nebylo téměř žádné…“

„Na tohle nemám čas!“ odseknu, „řekni mi, kde je!“

„Zavolal jsem ihned sanitku, ale…“ odmlčí se.

„Ale? Dělej, mluv!“ Mám pocit, jako bych na jeho odpověď čekal věčnost.

„Pro Koriho už bylo pozdě,“ pronese tiše.

Zorničky se mi stáhnou do malé tečky. Miagiho slova mi v hlavě zní jako ozvěna. Tomu nevěřím.

„Hahah Hatori.“ V představě se mi zjeví Kori s úsměvem na tváři.

„Chceš mi říct, že můj malý bráška… Že jsem ho ztratil?!“ Vyčítavě uhnul pohledem. To nemůže být… To nemůže být…

„Nestřílej si ze mě Miagi! Tohle není vůbec vtipný!“ vypěním.

Zamračeně se na mě opět podívá: „Nestřílím si z tebe! Proč by to proboha dělal?!“

„Lžeš! Ty lžeš!“ křičím na něj, „musím jít, Kori na mě určitě už čeká,“ bez ohledu na následky začnu vstávat.

Miagi však neváhá a hned ke mně přiskočí: „Ještě se nemůžeš hýbat! Jsi z té zimy pořád celý zkřehlý, můžeš si klidně polámat kosti!“ drží mě za ramena a snaží se položit zpět na lůžko.

„To je mi jedno! Pusť mě Miagi! Kori se po mě určitě shání!“ kroutím se pod jeho stiskem, abych se vyprostil, ale Miagi má větší sílu, než se zdá.

„Nech mě být! Musím ho najít!“ Miagimu dojde trpělivost. Obkročmo si na mě sedne a ruce mi za předloktí přišpendlí podél těla.

„Pusť mě! Hned mě pusť Miagi!“ snažím se ze všech sil, ale nejsem schopný se pohnout.

„To už stačí Hatori,“ na mou tvář dopadne malá kapka. Přestanu sebou šít.

Miagi zvedne oči, které zakrývaly jeho vlasy: „Bolí tě to, já vím. Ale musíš to přijmout,“ dopadnou na mě další dvě slané slzy. Udiveně hledím na jeho uslzenou tvář.

„Taky mi bude chybět,“ řekne zlomeně.

Netrvá dlouho a i z mých oči se začne linout proud slz: „Kori…“ Miagi uvolní svůj stisk a sedne si na okraj postele.

Překryju si rukou tvář: „Kori proč…“ Ucítím objetí. Miagi se ke mně přitisknul.

„Kori… KORI!!“ můj hlas se ozýval přes celý pokoj. Zaryl jsem nehty do Miagiho ramen a nechal sebou procházet vír emocí.

Můj nářek trval skoro do rána. Miagi byl celou tu dobou se mnou. Bylo to poprvé, co jsem před ním brečel. Byl jediný, který o mě a Korim věděl, dokud nás naši nenačapali. A taky, jako jediný, kdo to akceptoval.

 

Musel jsem v nemocnici zůstat ještě jeden den na pozorování, aby zjistili, zdá všechno bude fungovat, jak má. Jakmile však zkontrolovali mé životní funkce, které byly v normě, mohl jsem jít domů. Domů… Trochu silné slovo na někoho, kdo žádný domov nemá. S prázdným pohledem se dívám z nemocničního pokoje ven. Vyruší mě zaklepání. Po chvíli se ve dveřích objeví Miagi.

„Ahoj Hatori, mluvil jsem s doktorem, říkal, že-“

„Já vím,“ přeruším ho, „už musím odejít.“ Slyšel jsem, jak se jeho kroky přiblížily.

„Chceš mi říct ještě něco?“ zeptám se, aniž bych se na něj otočil.

„Chci. Vím, že nemáš kam jít Hatori.“ Nevyvolalo to ve mně žádnou reakci. To, že to Miagi ví je mi víc než jasné, ale pro mě se tím nic nemění. Stejně už nemám důvod tady být. Smysl mého života byl Kori a ten je teď navždy pryč. Jediný člověk, pro kterého jsem měl žít, je mrtvý…

Zhluboka se nadechne a vydechne: „Řeknu to jinak, pojď bydlet ke mně.“

Tentokrát se na něj už otočím: „Nepotřebuju ničí milost Miagi.“

Zamračí se a dojde těsně přede mě: „Co to plácáš o lítosti? Chci ti pomoct, protože jsi můj přítel! Nenechám tě se potulovat někde venku.“ Jeho rázný tón mě překvaí. Ve výsledku je mi to vlastně jedno. Teď už mi v životě nic nezbylo.

Pokrčím rameny: „Pokud na tom tolik trváš, neodmítnu.“

 

 

Miagi měl velkou radost, že jsem jeho nabídku přijal. I když nevím, jestli by ne bral, jako odpověď. Jeho byt je oproti mému bývalému panství jen třešnička na dortu, ale ve srovnání s tím, kde jsem žil posledních pár týdnu, je to, jako zámek ze zlata. Miagi měl dobře placenou práci, takže mu nějaký příživník nedělal problém. Z nějakého důvodu sršel energii a pořád se mě snažil tahat někam ven. Já jsem na to však neměl ani trochu náladu. Radši jsem zůstával doma nebo se občas jen tak prošel. Zbyla ze mě jen prázdná schránka.

 

Uběhly 2 měsíce a jediné, na co jsem dokázal myslet, byl Kori. Dokonce se mi o něm i zdálo. Párkrát mě musel Miagi uklidňovat, protože jsem v křečích a se slzami v očích volal Koriho jméno ze spaní. Nedokázal jsem ho ochránit. To jediné mi běželo hlavou. Ztratil jsem osobu, která mě potřebovala. Osobu, kterou jsem já potřeboval…

„Hatori, skočím pro něco tady v krámu, chceš něco donést?“

„Ne díky,“ odpovím s pohledem do neznáma.

„Dobře, budu za chvíli zpátky,“ věnoval mi malý úsměv a klapl dveřmi.

Tohle už nemá smysl. Žít s tou prázdnotou je nesnesitelné. Pocit, že vás nikdo nepotřebuje… Vstanu z křesla a zamířím ke dveřím. Bude lepší, když to prostě ukončím.

 

 

Koukám, že sníh už skoro roztál. Všude kolem je už jen plno louží. Už brzy budeme zase spolu, Kori. Moje nohy mě nesou známou cestou. Procházel jsem tudy několikrát, když jsem se snažil udělat si v hlavě pořádek. Pokaždé jsem došel k místnímu mostu, kde jsem se díval na ubíhající krajinu stejně, jako teď. Rukama se dotknu zábradlí. Nakloním se dolů a zadívám se lesknoucí se řeku. Svůj odraz odsud moc nevidím, je to na to moc vysoko. Zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu. Přišel i můj čas. Vyhoupnu se na zábradlí. Otočím se zády k vodě a roztáhnu ruce do stran. Bude to tak lepší, být na světě sám je tak ubíjející. A Miagi bude mít konečně klid. Nevím, proč si se mnou vůbec dělal starosti. Vítr, který začal foukat, mě začne naklánět dozadu. Zavřu oči a poddávám se tomu.

„Hatori!!“ Rychlé kroky a volání mého jména mě je donutí znovu otevřít. Blížící se stín se rýsuje v postavu.

Miagi na mě zoufale volá: „Hatori počkej!“

Promiň mi, ale tohle je můj osud, Miagi. Nohy se mi odlepovaly od kovové tyče. Ztrácím pevnou půdu pod nohama.

S nataženou rukou a slzami na krajíčku, na mě křikne: „Neopouštěj mě Haotori!“ V tu chvíli jsem nevěřil svým očím. V Miagim se mi promítl Kori. Instinktivně natáhnu ruku. Naše prsty se letmo dotknou, ale už je pozdě. Začnu padat dolů.

„HATORI!!“

Co to teď bylo? Proč byl Miagi tak vyděšený? Proč ten jeho výraz byl tak strašně podobný…

„Nenechávej mě tu samotného Hatori!“

Ne, proč je stejný, jako Koriho, když jsem se chystal odejít sám z panství?

„Bude to tak pro tebe lepší Kori.“

Něco se ve mně zlomilo. Miagi měl strach? Viděl jsem mu to v očích. Stejné jako Kori…

„Jak by to pro mě mohlo být lepší, když ty odejdeš?!  Nechci tě ztratit!“

Ten výraz naprosté bezmoci. Moje tělo narazí na hladinu a následně mě pohltí jako temnota slabé srdce. Z úst mi vyjde pár bublinek.  Čeho se Miagi bál? V hlavě se mi začne mihotat všechno, o co se Miagi snažil. Vzal mě k sobě, abych se postavil na nohy, vodil mě ven, aby mi zlepšil náladu, abych věděl, že tu nejsem sám. Nedělal to ze soucitu, ale z potřeby. Moje tělo opustí další potřebný kyslík. Cítím, že se dusím. Jelikož jsem se nenadechnul, obsah vzduchu, který mám je minimální. Nechtěl mě ztratit… Najednou prudce vydechnu a moje plíce se zaplní vodou. Jak jsem mohl být tak slepý? Vědomí mě rychle opouští. Víčka se mi zavřou.

„Hatori.“

Ucítím teplo a slabé světlo. Je mi to povědomé. Otevřu oči.

„Kori?“ Stojí přede mnou s úsměvem na tváři.

„Kori!“ chystám se vyrazit k němu a obejmout ho, ale v půli svůj krok zastavím. Zarazí mě rudá čára, která je mezi mnou a Korim. Je to snad…

„Copak je Hatori? Nejsi rád, že mě vidíš?“ pořád se přitom usmívá.

Pohlednu na něj: „Jsem rád. Jsem hrozně rád, že tě můžu zase vidět. Rád by se ti dotknul, ale nemůžu.“

„Pročpak?“

„Ta dělicí čára,“ podívám se na zem, „když ji přejdu, už se nebudu moct vrátit, že?“

Kori přikývne: „Máš pravdu, za touhle čárou se tvoje duše navždy oddělí od tvého těla.“ Myslel jsem si to

„V tom případě k tobě nemůžu jít blíž.“

„To je škoda.“ hlesne Kori. Taky bych ho nejraději ještě jednou svíral v náruči, ale vidět ho mi postačí. Ještě jednou a naposled.

„Promiň Kori, chtěl jsem se bezhlavě vydat za tebou. Vůbec jsem však neviděl, že je tu pořád osoba, která mě potřebuje.“ Správně, pořád je tu někdo, koho nechci vidět smutného.

„V pořádku Hatori. Přece jsem ti říkal, že na tebe počkám, ať to bude trvat jakkoliv dlouho.“

Usměju se: „Sbohem Kori“ Tohle je naše poslední rozloučení. Otočím se. Vydám se kupředu. Netrvá dlouho a známa oslňující záře mě začne pohlcovat. Projdu skrz.

„Hatori! Prosím! Nechci tě ztratit!“ ozývá se roztřesený hlas. Moje oči se otevřou. Nade mnou se sklání Miagi, který je celý mokrý. Musel pro mě skočit do té ledové vody.

„Hatori!“ jeho obličej je zkřivený strachem, „díky bohu! Myslel jsem, že se už neprobudíš!“ svalí se mi na hruď a já cítím jeho vřelé slzy.

Přiložím pravou ruku na jeho promočené vlasy: „Odpusť mi Miagi.“

„Tolik jsem se o tebe bál! Ty pitomče, tohle už to nikdy nedělej!“ křikne na mě. Jeho zlomený hlas, mě podá u srdce. Tohle jsem mu způsobil já.

„Neboj se, už se to nikdy nebude opakovat.“ Už nikdy víc mu nechci takhle ublížit.

„Slibuješ?“ vzlykne.

„Slibuju.“ Protože nechci, aby zažil tu bolest, když ztratíte někoho, koho milujete.