„Katsuki! Kde jsi?! Ozvi se Katsuki!“ Sakra, kde může být?! 15. Května, to byl den, kdy jsem se opravdu bál. Od chvíle, co jsem ho poznal, jsem o něj neměl takový strach. Chci vám o tom říct víc. O tom, jak je život pomíjivý, o tom, že bychom měli žít na plno a o tom, že naše touha je silnější než my.

 

Hah život je tak nezáživný, pořád to samé v černobílém kabátě. Ve škole to stejné, jestli si myslí, že se nadchnu z jejich exkurze do přírody, tak se pletou. Na to mi stačí zajít si do parku.

„Minoru?“ Hlas učitelky mě donutil přepnout do reality.

„Ano?“

„Mohl bys odnést tyhle zápisky ke Katsukimu domů? Víš, o koho jde ne?“

Zamyslím se. Katsuki… to je ten, co studuje doma. Materiály mu obvykle vyzvedává jeho matka. Ve škole jsem ho nikdy neviděl. „Vím.“ Vždycky, když o něm padne řeč, ostatní se tváří tak divně. Nejspíš to má, co dočinění s jeho přezdívkou.

„A byl bys tak laskav a stavil se tam?“

I učitelka zní nervózně, když o něm mluví. „Dobrá zastavím se tam. Upír Katsuki. Třeba se dozvím, co je k té přezdívce vedlo.

„Děkuju Minoru.“

 

Nebydlí daleko ode mě, ale nikdy jsem neměl důvod tam jít. Co jsem slyšel, tak by měl být prostě jen hodně nemocný, proto nechodí do školy. Podle mě to dává smysl, ale lidi si rádi vymýšlejí různé teorie, které zní zajímavěji.

Arbesova 420, pěkný dům. No nic uvidíme. Zmáčknu zvonek, který spustí krásnou melodii. Žádná odpověď? Zkusím to ještě jednou. Opět nic. Neříkejte mi, že nikdo není doma, když si pro ty úkoly poslali. Zazvoním několikrát za sebou.

„Už běžím!“ Chvíli na to se dveře otevřely. „Copak si přeješ?“

„Třídní mě poslala, abych vám donesl úkoly.“ Páni, má tak světlou kůži. S blonďatými vlasy a modrýma očima, působí, jako hodně zatížený člověk.

„Ah děkuji, mohl bys to odnést ke Katsukimu do pokoje? Potřebuju ještě něco vyřídit a už teď mám zpoždění. Je to druhá místnost zprava.“  Než jsem stačil cokoli říct, byla pryč a nechala mě stát ve dveřích.

…to bylo divný. No tak asi půjdu dovnitř. Zavřu za sebou dveře. Zuju si boty a vydám se hledat ložnici. Hmm druhé dveře vpravo, že? Radši zaklepu, nerad bych někomu jen tak vletěl do pokoje. Moje slušnost se mi však oplatila tichem. Hah fajn… pomalu otevřu dveře. Páni, to je barev. Celý pokoj je, jako duha. Můj pohled se zastaví na prostorné posteli. Někdo v ní leží. Že by ten tajemný Katsuki?

Zvědavost mi nedá. Potichu se přikradu blíž. Bez povšimnutí oddechuje. Jeho vlasy jsou bílé, jako sníh a pleť má bledou, jako by trpěl anémií. Čekal jsem trochu hrůzostrašnější vzhled. Nevím, co ho spojuje s upírem. Možná je studený, jako led. Moje troufalost převládla. Natáhnu ruku k jeho tváři. Ve chvíli, kdy mě od doteku dělilo jen pár centimetrů, Katsuki otevřel oči. V ten moment mi jeho přezdívka dávala smysl. Oči, jako dva rubíny. Kombinace jeho náhlého probuzení a barva očí mě vylekala. Uskočil jsem dozadu.

„Kdo jsi?“ řekl ospale.

„Ehm…donesl jsem ti materiály ze školy.“ Posadil se. Nevěřím tomu, co vidím. Ten vzhled…

„Donesl jsi mi je až do postele? To je od tebe milé.“ usměje se.

Zamlkle na něj zírám. On vypadá…

„A dáš mi je?“

Rozmrznu. „Jo…promiň.“ Zašmátrám v tašce a vytáhnu popsané papíry. „Tady.“ tak křehce.

Natáhl se ke mně, aby je převzal. Ve chvíli, kdy se jeho ruka malém dotkla té mé, jsem s ní však ucuknul a pustil papíry na zem.

„Copak se děje?“ Díval se přitom na rozházené listy.

Jeho tělo…

„Bojíš se?“

je jako…

„Bojím se…“ motýlí křídla.

„Nekousnu tě ani nic podobného.“ Opět mi věnuje milý úsměv.

 „Tak jsem to nemyslel…měl jsem pocit, že když se tě dotknu, tak ti ublížím…“ Jak někdo může působit tak bezbranně?

Opatrně vstane. „Hahah jsi zvláštní.“

Zamračím se. „Proč si to myslíš?“

 „Jsi první, kdo se mě nebojí. Nemáš strach, že ti vysaju krev nebo něco takového?“

„Samozřejmě, že ne. Kdo by věřil na takovou blbost?“ Bez mrknutí mě sledoval.

„A můj vzhled tě nezaráží?“

„Překvapil mě, ale u albínů to tak bývá.

„Odhalil jsi mě? Heheh.“

„Snad si nemyslíš, že tě budu mít za upíra.“

„Kdo ví… mnoho lidí mě tak bere.“ Sehne se přitom pro poznámky, které jsem omylem nechal spadnout.

„Promiň, nechtěl jsem je upustit.“ Pomůžu mu sesbírat pár posledních listů

„V pořádku.“ Jeho tělo vypadá tak slaboučce. Mám pocit, že by stačil jemný vánek, aby ho položil.

„Jak se jmenuješ?“ otázal se mě.

„Minoru.“

„Minoru…hezké jméno.“

„Myslíš? Mně se líbí víc to tvoje.“

„Moje jméno je docela ironie.“ 

„Proč? Mít ve jméně vítězství je povzbuzující.“

„Ne pro někoho, kdo prohrává.“ Odložil papíry na noční stolek a usedl na postel.

 „Co tím myslíš?“

„Jak už si řekl, jsem albín. A kromě vzhledu se to odráží i na mém zdravotním stavu. Proč myslíš, že nechodím do školy?“

Může být snadno nemocný. Albíni mají slabou imunitu a chřipka, z které se normální člověk vyleží do týdne, on může trpět třeba měsíc. „Chápu… takže ven asi moc nechodíš.“

„Nikdy jsem venku nebyl.“

He?

„Můj organismus má problém si poradit i s jednoduchými bakteriemi a viry, které se venku vyskytují běžně. V tom případě, pokud bych se venku zdržel dlouho, zemřel bych.“

Stuhla ve mně krev. „Cože?“ Nemůže jít ven? To je vtip ne?

V tu chvíli jsem si uvědomil, jak málo si vážím toho, co mám. Jak lhostejně se dívám na všechno kolem sebe. Vždycky jsem to bral, jako samozřejmost. Věc, která k mému životu patří. Ale pro Katsukiho je svět za dveřmi, jako zakázané tajemství.

„Netvař se tak Minoru. Takový výraz ti nesluší.“

Jak se může usmívat, když mi tohle říká? V očích se mi objeví slzy. Chytnu Katsukiho za ruce. „Určitě se ven dostaneš! A splní se ti, co budeš chtít! To ti slibuju!“ Ani nevím, co to do mě vjelo. Prostě jsem nechtěl, aby ztratil naději.

Usměje se. „To zní hezky a až se tak stane, můj život bude naplněn vším, co postrádal.“ Jeho slova jsou tak dojemná.

„Určitě se ti to splní!“

„Mhm máš pravdu.“

 

Od toho dne jsem Katsukiho navštěvoval skoro pořád. Chtěl jsem mu svět venku přiblížit, byť jen o malý kousek. Nosil jsem mu květiny. Po každé nějakou jinou. Jednou macešku, jindy konvalinku nebo vlčí mák. Vždycky ji  s vděkem přijal. Jeho povaha byla tak laskává. Svět byl k němu tak krutý, ale on se pořád usmíval. Chtěl jsem mu dát víc, ale nevěděl jsem jak. Až jednou, když jsem ho navštívil…

 

„Ahoj, donesl jsem ti karafiáty.“

„Ahoj Minoru. Děkuju ti, vypadají opravdu krásně.

„Myslíš? To jsem rád.“ Položím je do vázy, která se tyčí na stole. Se sklopenou hlavou smutně přivřu víčka.

„Děje se něco Minoru?“

 „Promiň, chtěl bych ti dát víc, než jen tohle…“

„… pojď za mnou.“ Rukou přitom poplácá na postel. Poslechnu a sednu si. „Minoru“ Pravou rukou sjel po mojí tváři. „Opravdu mi chceš dát víc?“

„Ano… rád bych.“ Přiložil obě ruce na mou hruď a zatlačil.

„V tom případě, mi dej sebe.“ Položil mě na postel. Jeho výraz mě dráždil. Roztomilý a slabý, jako kotě. Neodolal jsem jeho touze. Prudce se posadím a povalím ho.

„Jsem celý tvůj.“ Poté jsem ho políbil. Nic takového jsem nikdy dřív nezažil. Ani na chvíli jsem neváhal. Chtěl mu toho prostě dát, co nejvíc. Vůbec mi nevadilo, že jsem se miloval s klukem.

 

Uběhlo několik dní a Katsukimu se přitížilo. Měl horečky a těžce se mu dýchalo. Jelikož jeho matka hodně pracovala, aby měla na jeho léky, nabídl jsem, že se o něj postarám.

 

„Jak se cítíš?“ Ptám se s čajem v ruce, který mu zrovna nesu.

„Je mi dobře.“ Říká to schválně, ale jen při pohledu vidím, že trpí.

 „Tu máš, potřebuješ tekutiny.“ Podám mu teplý hrnek.

„Děkuju.“ Převezme ho a pomalu usrkne.

„Nachystám ti mezitím jídlo, nebude to trvat dlouho.“ Jeho stav se vůbec nelepší. Tímhle tempem bude muset brzo do nemocnice…

„Nemusíš si dělat starosti Minoru.“

A přesto se pořád usmívá, jako by byl spokojený. Proč? „Musíš jíst! V klidu si odpočiň, bude to za chvíli.“ Po tom, co jsme se milovali, se jeho stav zhoršil… musí si to uvědomovat… Jen klid! Musím se o něj postarat, aby mu bylo lépe!

Příprava oběda mi zabrala asi 45 minut. Trvalo by mi to i kratší dobu a dával jsem záležet na každé maličkosti. Dobře hotovo. Těstoviny s boloňskou omáčkou a sýrem má rád. Snad ho to potěší. „Už se to nese Katsu-ki?“ Postel je prázdná. Nikde ho nevidím. Tep se mi zrychlí. „Katsuki?“ Ticho.

Z chodby uslyším nějaké bouchání. Couvnu z pokoje. Krev se ve mně zastaví. Vchodové dveře… jsou otevřené. Snad nemohl- Tác s jídlem upustím na zem. Okamžitě se rozběhnu ven. „Katsuki? Katsuki?!“ Neříkejte mi, že vyběhl ven! Proč by to dělal?! Směřoval jsem kupředu volající do všech stran. „Katsuki! Kde jsi?! Ozvi se Katsuki!“ Sakra, kde může být?! Jak mám hledat někoho, kdo nikdy nebyl venku?! Nemám žádné vodítko!

…. Ne počkat! Několikrát jsem mu popisoval tu květinovou louku na kopci u kraje města. Několikrát jsem mu taky z ní přinesl květiny. Nic za to nedám, je to jediná možnost! Co nejrychleji se vydám směrem, který dobře znám.

 

Zadýchaný stoupám do kopce. Na vrcholu fouká voňavý vítr. Otáčím se kolem sebe. Tam! Vidím ho. Je ke mně otočený zády, ale podle těch vlasů to nemůže být nikdo jiný! „Katsuki!“ Doběhnu až k němu a chytnu ho za rameno. „Díky bohu, že jsem tě našel! Jsi v pořádku??“

„Mm cítím se skvěle.“ Otočí se hlavou ke mně. Strnu. Z jeho úst i nosu se linul proud krve.

„Katsuki! Bože, musím tě vzít okamžitě do nemocnice!“ Jeho nohy se náhle podlomily. Stihnu ho včas zachytit a pomalu položit. „Katsuki vydrž!“

„To by už bylo zbytečné Minoru.“ Ukázal kousek od sebe.

 He?! Tráva v tom místě byla celá od krve. Vykašlal tolik krve?! To snad… „Promiň Katsuki. Kdybychom spolu-“

„Nebyl by v tom žádný rozdíl Minoru.“

„Eh? O čem to mluvíš?“

„Moje tělo by bylo schopné fungovat do mých 20 let. Přišlo by to dříve nebo později.“

V očích mě začaly pálit slané kapky. Proč se usmívá? Věděl, že ho čeká tohle… nic mi o tom neřekl a já mu dodával naději, která nikdy ani nebyla. „To nemůže být…“

„Neplač Minoru. Díky tobě se můj sen naplnil. S tebou jsem měl pocit, že jsem poznal celý svět… a nemůžu si přát víc než odejít na tak krásném místě… jsem opravdu šťastný.“

„Katsuki…“ vzlyknu.

„Děkuju ti Minoru.“ Natáhne ke mně ruku. Instinktivně ji chytím do dlaní.

„Katsuki.“

„Tak hřejivé. Žij naplno Minoru, tak abys nemusel v životě ničeho litovat.“ Jeho oči se začaly zavírat. Ruka, kterou svírám, ochabuje.

„Katsuki…Katsuki!!“

 

Opravdu to bolelo. Ztratit Katsukiho mě vážné bodalo u srdce. Ale přesto jsem nelitoval, že jsem ho poznal a mohl s ním prožít těch 6 měsíců. I teď ho navštěvuju. U pomníku, který jsem mu udělal na květinové louce. Rozhodl jsem se, že budu následovat jeho slova. Budu žít naplno a to za nás oba. Tvář mi přitom zdobil úsměv a z očí tekly slzy. Jen mě sleduj Katsuki.