Kilometry ubíhaly, ani jsem nevěděla jak. Míjela jsem vesnici za vesnicí a pokračovala na jih. Má mysl mi utíkala jiným směrem, než bych chtěla. Slunce svítilo těsně nad obzorem a já si nasadila tmavé sluneční brýle, které mi ladily s černými šaty. Z drdolu se mi uvolnil pramínek vlasů, tak jsem ho zastrčila za ucho. Matka by mě pokárala, nesnášela uvolněné vlasy.

      Dnes večer tam budu. Budu zpět doma. Zakázala jsem si cokoliv cítit. V tom jsem byla dobrá. Vzpomínala jsem na dobu, kdy jsem poznávala své pravé já.

      Bylo mi asi patnáct, když jsem si se svojí nejlepší kamarádkou poprvé vyrazila na diskotéku. Rodičům jsem to neřekla, vyplížila jsem se oknem tak, jako vždy když jsem měla touhu jít ven. To byl Pavlíny nápad, ona chodívala po diskotékách často, bydlela jen s babičkou a té nic nevadilo, ačkoliv Pavlína byla jen o rok starší, než já.

„ Ale no tak holka, dej si na uvolnění panáka, hele, vodka je kámoš, fakt,“ pobízela mě. Říkávala, že její život skončí ve chvíli, kdy její popel zalijí vodkou. Nadávala jsem jí za to, nesnášela jsem ty morbidní vtipy. Věděla jsem, že nikdy neměla nouzi o alkohol. Brunetka s vlasy do pasu, štíhlá v pase a s hlubokým výstřihem, kterého ráda zneužívala, aby si obstarala cokoliv k pití. Kluci neustále soutěžili, aby ji mohli na něco pozvat. Oproti ní já byla menší, oplácanější, blonďatá, měla jsem tlusté brýle a se svojí introvertní povahou jsem nikdy nepochopila, proč se se mnou kamarádila. Možná jsem jí dávala útěchu, kterou potřebovala, když si připadala sama. Alkohol mě uvolnil, tancovala jsem jako o život, vtipkovala s cizími kluky a dokonce jsem se i před nimi předváděla. Občas jsem ucítila Pavlíny ruku, jak mě od nich odtahovala nebo naopak si mě přidržovala blíž k sobě. Chránila mě, ostatně, to dělala od první třídy.

      O pár hodin později, když jsem zvracela alkohol do záchodové mísy, přidržovala mi dlouhé vlasy právě ona. „ Neboj zlato, to bude dobrý. Poprvé to je blbý pro všechny, ale brzo bude líp.“ Utěšovala mě a hladila mě po zádech. Ale šlo o ty pocity. Možná za to mohla vodka. Bylo to poprvé, kdy jsem mezi námi cítila něco víc, avšak nechtěla jsem tomu dávat žádnou váhu.

      Přišla doba, kdy Pavlína začala randit. Já měla dvě rande za celou střední školu. Mí rodiče měli tvrdou výchovu v tom, že zábava byla pro spodinu, vzdělání pro lidi z vyšších tříd. A já měla být ta se vzděláním. Bez zábavného života. Pavlínu rádi neměli, ale to jediné jsem si nenechala zakázat. Vše ostatní ano. Ještě v sedmnácti jsem dodržovala danou večerku v půl deváté. Nechodila jsem moc ven, občas tajně s Pavlínou, ale rodiče mě pustili poprvé až s farářovo synem, když jsme šli na procházku do kostela. Pavlína randila každou chvilku, ale pro ni to byla zábava. Někdy jsem ty kluky litovala. A občas, v noci, když jsem věděla, že přijde za mnou oknem, byla jsem šťastná. Ne kvůli povídání, ale kvůli ní. Po rande si buď dala s klukem rychlovku a přišla za mnou nebo přišla, než se setmělo a já věděla, že jí za sex nestál. Takhle jsme trávili pravidelně každý pátek. A v té tmě, když mě chytla za ruku, cítila jsem své srdce svobodné. Došlo na líbání a i něco víc, a já se nebránila. Někdy jsme po nocích vběhli do naší zahrady a tam jsme se muchlovali pod hvězdami. Obě jsme si navzájem říkaly, že máme zkrátka takové silné přátelství, které nás činilo šťastné. „ Buď se mnou svobodná,“ šeptala mi, když jsme se vzájemně uspokojovali. Právě ona mě učila všechno možné.  Nikdy jsem se jí nechtěla dotýkat na veřejnosti. Vídala jsem ji s kluky, jak se oni dotýkají jí, ubližovalo mi to. Ale nic jsem jí neřekla. Odmítala jsem být jiná a nedopustila bych, aby se cokoliv doneslo rodičům. Záleželo mi na tom, aby ve mně viděli hodnou a slušnou dceru.

       Po maturitě jsem šla na vysokou školu do Prahy a Pavlína zůstala v našem městečku. Dělala servírku v místní hospodě, chodívala ven s různými kluky a nic jí netížilo. Alespoň tak vypadala navenek. Vzdálenost mezi námi byla celých dvěstěpadesát kilometrů. A i tak mě jednou za čas navštívila na celý víkend.

„ Ničí mě, že jsi tak daleko, zlato.“ Říkávala mi v posteli, v mém bytě, který mi rodiče koupili. Dokud jsem byla ta hodná a vzdělaná, neměli problém pořídit cokoliv. „ No tak, Kat, přijeď taky někdy ty za mnou.“

Usmívala jsem se na ni za taková slova. Líbilo se mi to. Chtěla jsem jí být blíž, ale to bych musela vyjít ven. Má matka by nikdy nepřipustila, kdybych se nějak odlišovala od ostatních. Pořád mi dohazovala kluky z vysoké, většinou právníky nebo doktory. A můj otec očekával studijní výsledky a zaplatil mi stáž v Anglii, abych se prý vypracovala včas.

„ Ty víš, že to nejde,“ odpověděla jsem jí tak, jako pokaždé dalších několik let. Ačkoliv jsem už i já mívala vztahy, i tak si Pavlína přijela a já ji nikdy nedokázala odmítnout. Cítila jsem své srdce, jak žije s ní. Napříč republikou. Ona měla stále různé epizody, které jako vždy, neměly dlouhého trvání. A já na tom byla podobně. Žádný muž mě nečinil šťastnou tak, jak bych si představovala. Sex nebyl špatný, ale necítila jsem to jiskření, jako s Pavlínou. Netlačila na mě. V jejích očích jsem ale začala vídat něco smutného. Nalhala jsem si, že je prostě nespokojená sama se sebou, protože jak mi říkala má matka – bohužel Pavlína nikdy nic nedotáhla do konce. Odjela jsem do Anglie a zůstala déle, než jsem plánovala. Potkala jsem muže, který se mi líbil. K matčinu štěstí byl velmi úspěšný zubař, jeho rodina měla velké sídlo hned za Londýnem a já byla šťastná. Nebo jsem si to přinejmenším myslela.  Pavlína hned po mém příjezdu do Anglie přestala komunikovat a tak jsem také přestala. Napadlo mě, že jsme zkrátka obě vyspěli a našli jsme štěstí každá jinde. Zabydlela jsem se v Anglii se svým manželem, Chrisem.  Uběhlo několik let a já jsem porodila naše dítě.

           Ze vzpomínání mě vytrhlo hlasité zatroubení auta stojícího za mnou. Na semaforu svítila zelená. Mávla jsem jako omluvu a rychle se rozjela. Dorazila jsem do města, kde jsme s Pavlínou vyrůstali. Přijela jsem k domu svých rodičů, kteří nyní měli dovolenou na Maledivách. Dům byl prázdný. Zaparkovala jsem hned vedle malé kašny, vzala krabici a šla jsem si odemknout dveře. Krabici jsem nechala dole v hale. Nejdříve jsem zamířila do svého starého pokoje a sedla jsem si na postel. Sluneční brýle jsem odložila na stolek. Tak tady to bylo. Tady jsme zažívali naše společné a šťastné chvíle. Hladila jsem hedvábné povlečení a vzpomínala na den, kdy jsem s Chrisem a s naším dvouletým synem Johnem navštívila rodiče v tomto domě. Pavlína přijela a přišla za mnou, věděla, že mí rodiče toto předvánoční setkání chystali každý rok.

Stáli jsme spolu v mém pokoji a já seděla na posteli stejně, jako teď.

„ Proč jsi mi neřekla, že sem přijedete? Moje číslo máš, je pořád stejné.“ Namítla rozčileně, čímž mně překvapila.

„ Vždyť jsi to stejně věděla. Navíc, už spolu nejsme v kontaktu deset let. Tak mě ani nenapadlo, že bys chtěla vědět, kdy sem přijedu. Nejsme tu s malým prvně. Taky máš moje číslo.“ Odpověděla jsem jí dotčeně. Dívala se mi do očí. Vypadala hrozně. Bývala tak krásná a plná života. Teď byla vyhublá, bujné vlasy má prořídlé a v culíku, v obličeji vypadala strhaně a v očích se jí zračila bolest. Ale z čeho?

„ Jsi šťastná?“ Zeptala se mě tiše a přistoupila ke mně blíž. Němě jsem kývla. Jak bych nebyla šťastná? Mám manžela, rozjetou kariéru právničky, kterou si ještě dodělávám, velký dům v Londýně, syna, který mě dělá matkou, jsme zaopatření…jak bych nemohla být šťastná? Ale nahlas jsem nedokázala říct nic z toho. Pavlína jako kdyby mé myšlenky slyšela, povytáhla své obočí a pak se ušklíbla.

„ Přesně, to jsem si myslela. Proč s tím něco neuděláš? Pořád jsi tak upjatá a ohlížíš se jen na své okolí, na svou matku, abys byla dost dobrá, na otce, abys měla práci na úrovni, přitom vím, jak miluješ knihy a nejšťastnější bys byla v knihovně, proč děláš pořád věci, který ti ostatní přikazují?“ Seděla jsem na posteli a jen jí nechala mluvit. Nepřiznala bych nic z toho. Hluboko v srdci jsem věděla, že měla pravdu. Tak dlouho mě neviděla a stejně mě popsala nejlíp ze všech lidí z mého okolí. A pak položila tu nehorší otázku ze všech.

„ Miluješ ho?“ Zeptala se a sedla si přímo vedle mě. Nedokázala jsem odpovědět. Musím ho přeci milovat, když se o nás tak dobře stará…měla bych.

„ Proč mi neodpovíš? Aspoň jednou mi řekni, co doopravdy cítíš.“ Vyzvala mě a stiskla mi ruku. Dívala jsem se jí do očí. Věděla jsem, co cítím. Také jsem si byla jistá, ke komu jsem ty silné city chovala a ke komu jsem pociťovala jen přátelství a vděčnost. Ale neřekla jsem jí nic. Stiskla jsem jí ruku.

„ Pavli, nechme to být. Jsem spokojená. A ty se postarej o sebe, ať jsi taky spokojená. Alespoň tak, jako já. Nepotřebuješ nějaké peníze? Můžu ti dát – “

„ Cože? Peníze?! Já nechci tvoje prachy, Kat! Ty moc dobře víš, co bych chtěla. Je to to samé, co bys ráda ty, ale nedokážeš se osvobodit od ostatních.“ Zvedla se naštvaně a poodešla mezi dveře. Tam se na mě otočila a opět s bolestným výrazem pronesla. „ Až se konečně probereš, zavolej mi. Budu na to čekat. Ale zlato, prosím,…pospěš si.“ Odešla.

        Ten večer jsem na náš rozhovor musela pořád myslet. V jejích slovech mě cosi zasáhlo. Chris viděl, že mi něco je, ale neptal se, on se nikdy na nic, co by se emocí mohlo týkat, neptal. Matka viděla můj výraz. „ No, Kateřino, laskavě si nech své nálady pro sebe. Teď jsi ve společnosti. Usmívej se,“ kárala mne, jako vždycky. Smutné bylo to, že já opět poslechla.  

         Vstala jsem z postele a sešla po schodech. Popadla jsem krabici a vyšla jsem ven do zahrady. Už byl večer a slunce zašlo. Léto jsem milovala, pro tu vůni přírody, která se nesla všude po naší zahradě. Procházela jsem kolem keřů, kde mě líbala, potom kolem tújí, kde mi ukázala, co je to orgasmus. A potom, když jsem konečně došla pod velkou starou břízu, kde jsme si ukazovali souhvězdí v dáli, přestala jsem přemáhat slzy a nechala je volně téct.

         Sedla jsem si vedle krabice na trávu, rozpustila si dlouhé vlasy a tiše plakala. Když vyvstala první hvězda, slzy přestaly téct. Vytáhla jsem z krabice dopis od Pavlíny, který mi přišel před dvěma týdny. Psala mi o svých citech. O tom, jak mě celý svůj život milovala a o tom, jak čekala, až to uslyší ode mě, protože věděla, že já cítila totéž. Když tam byl odstavec o její nemoci, zasáhlo mne to tak, jak jsem si neuměla ani představit. Neměla jsem ponětí o tom, co prožívala. Měla rakovinu a musela ji mít, už když jsme se viděli naposledy, v mém pokoji před půl rokem. Proto vypadala tak hrozně. Byl to náš poslední rozhovor a já k ní ani tehdy nedokázala být zcela upřímná. Vyndala jsem z krabice urnu s jejím popelem a láhev vodky. Tak, jak si přála. Popel jsem rozsypala a polila vodkou. Její kámoškou, jak říkávala. Trochu jsem si nechala na dopití.

„ Na tebe,“ zašeptala jsem a zhluboka se napila. Shlédla jsem na poslední řádky v jejím dopisu :

„ Lásko, existuje jeden citát, který mi tě připomíná :

„ Když je vám jedno, co si ostatní myslí, dosáhli jste svobody.“

„ Buď už konečně svobodná, má milovaná Kat.“

Ano, měla pravdu. Nikdy jsem nebyla svobodná. Musím to dokázat. Musím vyjít na světlo a začít doopravdy žít srdcem. Dosáhnout své vlastní svobody. Už kvůli Pavlíně. Mé jediné opravdové lásce.