Seděla jsem uprostřed mýtiny v lese, na našem společném místě. Dívala jsem se na první hvězdy, obě slunce již zapadla, rychle se stmívalo. V ruce jsem žmoulala lem svých bílých šatů a nemohla se ho dočkat. Vzduch byl cítit jehličím a lesními bytostmi, jejich životní síla byla poznat na kilometry daleko. Pod bosými nohami jsem vnímala studenou rosu, začínalo být trochu chladno, ale nám to nevadilo, měli jsme rádi toto období.

        Ucítila jsem ho z dálky a pohlédla zpět na stmívající se oblohu. Nejdříve byl vidět jeho tmavý obrys, pohyb mohutných křídel, které mu umožnily létání. Jakmile byl blíže, dokázala jsem slyšet jeho myšlenky.

„Jsem tady, má milá Anyo,“ upozornil mne a začal se připravovat na přistání. Já vstala a pozorovala ho. Zamával křídly, přizpůsobil své tělo rychlosti a ladně dosedl všemi čtyřmi končetinami na travnatou mýtinku. Přiběhla jsem až k němu. Tělo měl mohutné, bujnou hřívou házel jen tehdy, když mu překážela v očích. Křídla byla posetá malými pírky, do kterých jsem tak ráda zajížděla svými prsty. Whitley byl velmi statný, bílý kůň. Oproti němu já byla malá s tmavší pletí a s černými vlasy do půl zad. Byli jsme jako černá a bílá. 

„Dnes z tebe cítím samé štěstí,“ vyslal ke mně. Mluvil se mnou telepaticky tak, jako ke mně mluví každé zvíře, pokud chce. Usmála jsem se na něj a pohladila ho po hlavě. Sklonil se ke mně a já se vyhoupla na jeho bílý hřbet. Byla už sice tma, ale on viděl mnohem lépe, než ostatní koně. Jako Vzdušný kůň Whitley patřil na oblohu, obzvlášť v noci.

„Můžeme, má milá?“ zeptal se mne. Sevřela jsem pevně svými stehny jeho tělo a nadšeně odpověděla. „Ano.“ Whitley se se mnou rozeběhl po mýtině, rozevřel svá křídla a vzlétl vzhůru.

        Létali jsme vysoko v oblacích, tak jako vždy. Oba jsme milovali létat nad oceánem.  Mé emoce byly propojeny s jeho. Věděl, co cítím stejně, jako jsem to věděla já o něm. Když jsem se narodila v našem světě, má duše si vybrala jeho duši, jako svého patrona. Byli jsme od té chvíle propojeni. Whitley bude žít stejně dlouho, jako já a poslední chvíle našeho života se duše opět rozdělí. Náš svět věří, že se poté opětovně sejdeme. Duše se navrací, dokud se neuzavře její kruh dění. Pokud se již kruh uzavře, bude nadále naprosto svobodná.

       S trhnutím jsem se probudila. Znovu jsem měla sen, o čase, než mě uvěznili. Snažila jsem se opět uklidnit, zhluboka dýchat. Avšak ihned jsem ucítila pachuť krve, strachu a nenávisti. Vůči mě i mému ochránci. Lidé nám nevěřili. Nesnažili se pochopit naše schopnosti či odlišnosti. Vůbec nechtěli chápat cokoliv, co se vymykalo jejich životu.

       V mé jeskyni byla tma. Drželi mne někde ve skalách, v řetězech kolem nohou již několik dní. Byla tu zima, já měla na sobě pouze své potrhané šaty. Po stěnách tu stékala voda, mohla jsem ji pít. K jídlu jsem si schovávala kousek chleba, který mi dali první den. Pomalu jsem chroupala ztvrdlou kůrku. Chyběl mi Whitley. Věděla jsem, že žije, cítila jsem ho nedaleko od sebe, nemohli jsme komunikovat, ale cítili jsme se navzájem. Já cítím vše, co žije. Dokáži komunikovat s každým zvířetem. Whitley také a k tomu on ještě létá. V našem světě je to běžné. Naneštěstí toto není náš svět a my sem nepatříme.

       Byla jsem velmi unavená, naše těla potřebovala mnohem více slunečného záření, než lidé. Na planetě Zemi měli jen jedno Slunce, oproti nám. Mohla jsem tu žít, ale musela bych být na slunci často. Mistr Heylis nás učil o lidech hodně. Také nás učil lidem nikdy nevěřit. Bohužel já nebyla nikdy vzornou žačkou. Vše nepoznané pro mne znamenalo výzvu. Poslouchat skutky nebo prožitky druhých mi nikdy nestačilo. Whitley to moc dobře věděl, proto, když jsem ho vybídla, abychom spolu proletěli portálem mezi skalami do lidského světa, nezaváhal. Cítila jsem, že mé nadšení nesdílí, ale nevzdoroval mi. Pozorovali jsme jejich život hned pod portálem, v malém údolí. Jejich vesnice byla skromná, samé dřevěné domky, jeden kostel. Žili prostě, přesně tak, jak nám vyprávěl mistr Heylis o 16. století a lidském životě v něm. Naše rasa je o mnoho vyspělejší. U nás se ani časem neřídíme, nemáme žádné roky, letopočty, jen se o nich učíme, když probíráme tuto planetu. U nás podle času nežijeme. Prostě jenom zkrátka jsme. Avšak právě proto mě tento obyčejný život bez našich schopností tolik přitahoval.

      S Whitleym jsme lidi pozorovali několik dní, protože u nás ubíhal čas jinak, i kdybych tu pobyla měsíce, u nás to bude jen nějaká chvíle. Možná dva západy obou Sluncí. K nám se lidé nemohli dostat, protože jediná cesta vede vzduchem. Dokud lidé nebudou umět létat, nemohou do našeho světa vstoupit.

       Létali jsme výhradně v noci, byli jsme opatrní. Jeden den jsme ale trávili výjimečně v lese. A tam jsem potkala muže, který ve mně probudil cit dosud mnou nepoznaný. Lásku. Nechala jsem svého ochránce samotného volně na zemi, kde se přes den ukrýval a létal v noci. Na rozdíl ode mne lidem nevěřil. A já prožívala své dny naplněné něčím, co mi doma chybělo. Mistr Heylis neměl ve všem pravdu. Lidé uměli být milí, citliví, měli celou škálu emocí, o kterých naše rasa vůbec netuší.

       Muž z lesa mě vzal k sobě. Neuměli jsme mluvit stejnou řečí, ale nějak jsme se vždy pochopili. Myslel, že jsem se ztratila v lese a já ho při tom nechala. Dala jsem na radu Whitleyho a neřekla mu svůj původ. Zatím. Několik dní jsem žila s mužem v jeho obydlí na kraji lesa. Dál od lidí, žil sám. Nejdříve mě trochu jeho tělo děsilo. Byl tak jiný, oproti mužskému pohlaví v našem světě. S jeho výškou, mohutným hrudníkem a širokými rameny mi připomínal spíše velkého medvěda. Jeho ruce unesli velké kusy dříví, kterým jsme si topili uvnitř jeho domku. Vlasy měl delší na ramena, neupravené, tváře pokrývalo strniště. Nic takového se u nás nesmělo. Z očí mu sálalo teplo a vřelost.

     Koupali jsme se spolu v řece, společně jedli pečené maso, sbírali lesní ovoce a popíjeli červený nápoj. Poznávali jsme se navzájem, ale v ničem na mne netlačil. Když usnul nebo jakmile odešel za ostatními lidmi na pravidelné setkání, zůstávala jsem v lese a chodila za Whitleym. Nabádal mne, abychom se již vrátili, ale já stále nechtěla. Nelákala mne představa všedního domova. Bez muže. Stále mi radil, abych lidem nevěřila. Ale já chtěla. A tak jsem porušila slib daný svému domovu a donutila i svého ochránce, aby tak učinil. A v danou chvíli je Whitley povinen poslechnout můj příkaz.

       Ucítila jsem své slzy, které se mi draly z očí. Vlhká kamenná zem mne studila. Protáhla jsem si nohy, až řetězy zachrastily. Znovu jsem vzlykla a v ten okamžik na mně dopadla vlna hřejivé energie, kterou mi Whitley poslal. Cítil mé emoce. Vždy se mnou držel. Byl to jeho úděl, ačkoliv jsem si ho nezasloužila.

        V tu noc, kdy jsem se rozhodla vše změnit, jsem ulehla s mužem na jeho lůžko, avšak bylo to jiné. On byl jiný a já z něho cítila živočišný pud, o kterým nám taky mistr Heylis říkal. Začala jsem být nervózní, ale muž mě začal hladit a tiskl má prsa ve svých dlaních tak, až jsem pociťovala zvláštní brnění níže. On měl tak krásné tělo, tvrdé břicho, a když na mne nalehl, vůbec jsem se nebála. Čišela z něj síla a odhodlání a já se nechala vést. Jeho jazyk zkoumal má ústa už i předtím, ale teď to bylo drsné, nedočkavé. Cítila jsem, že přijde něco silnějšího. Věděla jsem, k čemu je jeho přirození. Ale v našem světě jsou přísná pravidla na všechno, včetně sbližování žen s muži. Rozmnožování máme dané jinak.

         Muž mne líbal všude po těle a pak mi sáhl tam, kam se nikdo jiný nedostal. Celá jsem se rozechvěla vzrušením. Začal mne prsty dráždit a pak pochvalně zabručel. V tu ránu na nic nečekal a najednou se do mě celý vsunul. Vykřikla jsem náhlou bolestí a mírným šokem, ale za chvilku to zmizelo a zůstalo jenom příjemné tření. Muž stále zrychloval tempo a já pociťovala chvění uvnitř sebe, které se zesilovalo. Má mysl vnímala jeho tělo, jeho pohyb ve mně. Muž mě potom přetočil na sebe nahoru a sevřel mi zadek. Začal se mnou pohybovat a já ho měla ještě hlouběji v sobě. A v tom jsem ucítila vlnu slasti, která se mi rozlila po celém těla, až jsem zkroutila prsty na nohou. Poté jsem nechala své tělo padnout na jeho. Uvědomila jsem si, že se muž pode mnou také chvěl, oba jsme ustali v pohybech najednou. Poznala jsem ho celého. On si zasloužil totéž….Rozhodla jsem se.

         Další den ráno odešel muž na lov. Já se rozhodla proletět na Whitleym a tím se ukázat svému milovanému. Cítila jsem ze svého ochránce nesouhlas. Věděla jsem, že nic z toho nechce a přesto jsem se rozhodla neuposlechnout jeho rad. Muž seděl zrovna na kraji lesa, kde vyčkával na zvěř. Letěli jsme kolem, přiletěla jsem s Whitleym až k němu, lehce jsme přistáli na trávě. S úsvměvem jsem se rozběhla k mému vyvolenému. Věděla jsem, že jeho lid v jiné světy zatím nevěřil. Ale nevěděla jsem, že je pro něj jejich víra nade vše…

        Můj milý se na mě tvářil vyděšeně a ustupoval pryč od nás. Něco hlasitě vykřikoval a ukazoval na nás. Whitley chtěl zpět do nebes, slyšela jsem jeho myšlenky, avšak nedbala jich. Mnohem důležitější mi přišlo, jak se najednou změnilo chování mého muže. Ta nechuť a strach v jeho tváři. Jeho oči mi říkaly, že mě neznal. Bolelo mě, jak se choval. Říkala jsem mu, že jsem to pořád já, ať se nebojí. Říkala jsem, jak ho miluji. Ale on nerozuměl, jeho pohled byl chladný a ostražitý zároveň. Pak jsem zahlédla další lidi kolem nás. Hodili na nás nějakou síť a lapili nás přesně, jako lovili zvěř. Whitley se snažil vzlétnout, ale oni mu zamotali křídla do sítě a střelili ho šípem do přední nohy. Můj křik byl zbytečný. Podívala jsem se do očí muže, kterému jsem věřila. Jeho oči byly cizí. Můj milý si s pohledem na mě odplivl a něco zavelel mužům. Ti nás odvlekli do skal, každého uvěznili zvlášť.

      Otřela jsem si slzy z tváře. Přišla další vlna hřejivé energie. Snažila jsem se mu ji vrátit, byl přeci zraněný, potřeboval sílu více, než já. Náhle jsem uslyšela kroky a hlasy mužů. Přišli až ke mně, jeden mi odemkl nohy a prudce zdvihl do stoje. Nohy se mi podlomily, byla jsem slabá. Muž mě s nechutí podepřel a něco říkal tomu druhému, který v ruce držel oheň a pozoroval mne. Nevěděla jsem, zda mám mít strach nebo radost, že mě pustili. Vyšli jsme z jeskyně na vzduch. Nasála jsem zhluboka čerstvý kyslík. Byla noc, ale všude kolem nás hořely pochodně. Rozpoznávala jsem za námi ty skály. Nad námi byl portál. Byli jsme tak blízko domova!

V tom jsem uslyšela Whitleyho. „Neboj se, má milá.“ Byl přivázaný u velkého dřevěného kůlu a stále zamotaný v síti. Nemohl vzlétnout. Kolem jeho těla byla kopa dříví a klestí. Křídla měl od krve, asi se mu je snažili odstranit. A já pocítila bolest. Jeho bolest. Snažil se mě od vzájemného cítění odstřihnout, avšak už byl slabý, tudíž se mu to nepodařilo. Znovu se mi podlomily kolena.

„Co ti to udělali!! Ty zrůdy!! Nechte ho, pusťte ho!!“ křičela jsem dlouho, plakala jsem a bránila se, ale nic jsem nezmohla. Jako kdyby mě nikdo nevnímal. Všude byli nějací lidé. Muži mne stále vlekli blíže k Whitleymu. Hledala jsem mezi lidmi toho, který mne o vše připravil. Mé srdce se stále upínalo k jeho laskání, polibkům, k poslední naději. Muži mě mezitím přitáhli k vysokému kůlu vedle mého ochránce. Přivázali mi tělo pevně, zaházeli dřívím a přitom stále něco říkali. Všichni tlumeně hovořili nějaké stále dokola znějící slova. Nevnímala jsem je. Hledala jsem jeho rozevláté vlasy a vysokou postavu. Mezi všemi jsem se konečně podívala do očí muže, kterému jsem dala vše. Své srdce, své tělo a nakonec i svého ochránce. Muž se na mě díval, ani nemrkl. Jeho tvář zůstala bez emoce. Tvrdá a chladná. Vzal do ruky pochodeň, kterou zapálil od jiné hořící opodá. V jeho rukou pochodeň vzplála a má naděje pohasla. A pak ke mně přišlo uvědomění.

        S nelítostným pohledem přihodil oheň do klestí pode mnou a já věděla, co nastane. Nevěřila jsem mistru Heylisovi, že by lidé byli opravdu tak krutí. A přece to byla pravda. Zoufale jsem pohlédla na svého koně. Na toho, který mě vždy chránil. Jemu jsem měla věřit, na něho jsem měla dát. I pod něj hodili hořící pochodeň.

„Nelituj svých činů, má milá, chtěla jsi jen věřit v dobro tohoto lidstva. Žijeme, abychom si uvědomovali. Je jedno, kdy naše uvědomění přichází,“ řekl mi. Slzy mi tekly po tvářích a já cítila bolest ze zrady a z toho, že kvůli mé naivitě a slepé důvěře v někoho, kdo si to nezasloužil, tu nyní nechávám zabít svojí polovinu duše. Svého ochránce, který mne chránil do posledního dechu.

        Oheň mi sahal už k nohám, jeho žár mě začínal pálit. Whitley se zmítal v síti a já viděla jeho křídla v ohni. Bylo jedno, který z nás zemře první. Oba jsme cítili totéž.

„Zde končíme, abychom mohli spolu znovu začít. Brzy se sejdeme, má milá Anyo.“ To bylo poslední, co jsem od něj mohla vnímat. Moc jsem všeho litovala. Ale nejvíc toho, že jsem si neuvědomila, jak moc jsem zahodila dar, který mi byl dán. Neuvědomila jsem si, kde bylo mé pravé místo.

„Konec je náš společný začátek, můj milý,“ vyslala jsem poslední svoji myšlenku k Whitleymu a pak jsem se poddala kruté bolesti.