Vnitřní síla

Seděla jsem v čekárně nohu přes nohu a nervózně čekala na vyzvání sestry. Měla jsem raději zubaře, než-li gynekologa a to i přes to, že můj zubař přes veškeré diplomy již přesluhoval, jeho třas v rukou byl dost nežádoucí spolu s mírně třesoucí se hlavou naproti snědému, svalnatému muži s vřelým úsměvem. Zkrátka raději má pusa, než má vagína.

„ Slečno Keplerová, prosím.“ Otevřela dveře sestra a já vešla. Rukou mne pobídla rovnou do ordinace doktora dál, ne nejdříve k sobě, jak je zde zvykem, ale já šla jen pro výsledky.

„Zdravím Vás slečno, posaďte se prosím,“ přivítal mne doktor Braun a sedl si naproti přes mahagonový stůl. Měl krásnou moderní ordinaci, laděnou do béžova, v rohu byla dokonce hnědá, kožená pohovka s křeslem, občas, když jsem se při nepříjemném vyšetření snažila myslet i na něco jiného napadlo mě, kdo a kdy si u něj sedne na pohovku?

„Máme tu výsledky z histologie, kterou jste podstoupila, kromě dalších vyšetření, bohužel se potvrdila rakovina v děloze, rozsáhlejší. Jak jsme mluvili posledně, navrhoval bych …“ 

A bylo to tu. Ta situace, kdy člověku dojde, že ve svých pětatřiceti letech nestihl to, co chtěl jednou zažít, které odkládal na až někdy, protože ať je ta rakovina kdekoliv a jakkoliv rozsáhlá stejně člověka v souvislosti s ní napadne smrt. A mě tam ještě vplula myšlenka, že při takovéto informaci bych si zasloužila sedět v tom koženém křesle já. Evidentně jsem nebyla při smyslech. Zavrtěla jsem hlavou nad svými myšlenkami a uvědomila si, že doktor stále mluvil.

„….nadbytek estrogenů. I přes to, že se toto většinou vyskytuje již u žen vyzrálejšího věku. Zkrátka je nutná hysterektomie.“ Zadíval se mi pevně do očí a dodal: ,, Nebudete moct mít děti. Odstraníme dělohu celou.“

Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Slza mi vyklouzla z pravého oka. Ne. Ne. Ne. Nechtěla jsem se mu tady složit. Vstala jsem, zvrkla si nohu v lodičce za dva tisíce, otočila od doktora a pomalu šla ke dveřím. Slzy mi začaly stékat, doktor na mne volal, já ale otevřela a prošla dveřmi kolem zmatené sestry, na kterou jsem pouze mávla a šla dále, ven z budovy. Na chodníku jsem si opět podvrkla nohu. „Do prdele už!“ Strhla jsem si lodičky z nohou a hodila vzteky za sebe. Bez ohlédnutí šla k autu. Ať si je někdo užije. Ano, doktor mne varoval trochu už při ultrazvuku a po dalších vyšetřeních, ale až teď je to bolestivý. Teď řekl tu pravdu. Rozbrečela jsem se naplno, nedbajíc na svůj make-up a řasenku, kterou jsem si utřela do rukávu bílého saka. Sedla jsem za volant. Děti…S Petrem jsme chtěli děti, ale pořád jsem to odkládala, ve firmě se mi dařilo, nechtělo se mi ihned rodit a kojit. Má firma mne potřebovala a Petr čekal. Ale teď? Škytavě jsem na sebe pohlédla do zpětného zrcátka. Viděla jsem černovlasou, hnědookou ženu celkem bez vrásek, avšak sebevědomý, hrdost a šmrnc byl pryč. Neplodnost. Neúplná žena. To mě čekalo.

Nastartovala jsem a vyrazila domů za Petrem. Promluvíme si, třeba najdeme řešení do budoucna. Ústavy byly stále plné odložených dětí. Vysmrkala jsem se a otřela zbytky řasenky, těšila se do uklidňující milované náruče. Po zaparkování svého bmw na příjezdovou cestu ke garáži jsem vystoupila stále bosa a došla do domu. Krásný, moderní patrový dům, kde místo dětských pokojů byla posilovna a malý sál na moje setkávání s děvčaty z jógy. Přišlo mi to tak zbytečné, nedůležité na rozdíl od malé kolébky. Při pohledu na cizí boty v hale jsem pomyslela na návštěvu. Neměla jsem moc náladu na lidi.

,,Zlato, jsem doma!“ Zvolala jsem na Petra. Možná si šel lehnout, pracoval do noci na nové pc hře, vymýšlel je. Obula jsem si pantofle a šla nahoru po schodech. Když jsem byla v půlce cesty, zaslechla jsem sténání. Ztuhla jsem. Žaludek se mi stáhl a s nepříjemným podezřením vyšla nahoru. Skrz skleněné zavřené dveře ložnice byl znatelný pohyb, ozývalo se stálé vzdychání v pravidelném rytmu. Pomalu jsem otevřela dveře. S hrůzou v očích viděla nahého Petra, který se pohyboval na břiše, pod sebou měl tělo jiného muže také ležícího na břiše. Petr tvrdě přirážel,hlasitě oddechoval. Cizí muž měl ruce připoutané ke kovové přední hraně naší postele, kde jsem mívala ruce v poutech já a slastně nahlas vzdychal. Petr ho levou rukou sem tam pleskl přes zadek, když se nad něj vztyčil, poté ho opět zalehl a znovu zasouval tam a zpět v rychlejším tempu. Pak se oba trochu přizvedli na kolena, Petr vzal mužovo penis do ruky a rychle s ním pumpoval. Muž pod ním zasténal až v křiku. Nebyla jsem schopna pohybu. Muž s mužem, s mým mužem! Jak to! Pozorovala jsem, jak se Petrovo záda napnula, neviděla jsem jim do tváře, měla jsem jejich výjev z boku, ale i tak bylo jasné, že se blížil vrchol. Bylo vidět, že vnímají jen sebe navzájem. Můj muž přirazil silně až se chlap pod ním ťukl hlavou o hranu postele a oba vyvrcholili naráz s tím, že mi jeden z nich ušpinil povlečení. Vydala jsem vzlykavý zvuk, vykuleně si zakryla pusu a v tu ránu se dva páry očí stočily mým směrem.

„Sáro! Co tu…ne počkej!“ Vykřikl Petr. Nečekala jsem, ale vyběhla z ložnice, pryč od nich, od toho co dělali v mé posteli. Petr běžel za mnou. ,,Počkej přece! Nech si to vysvětlit, jak to je.“ Volal na mě a já se u vchodových dveří otočila.

„Co mi chceš vysvětlovat? Že jsem právě neviděla cizího chlapa pod tebou ejakulovat na můj kašmír??“ Ječela jsem, slzy opět tekly, cítla jsem vztek, bezmoc, strach. Hodila jsem po něm pantoflí a vyběhla z domu k autu. Můj muž mě doběhl s pantoflí v ruce, stále nahý, penis mu plandal, i když nebyl v klidovém režimu úplně, jak jsem si ke svému znechucení sama nad sebou stejně musela všimnout. ,,Počkej. Nepodvádím tě, nic pro mě neznamená, jen potřebuju pár věcí navíc, co mi ty nemůžeš dát..“ Užasle jsem se podívala do jeho tváře. Pěkný, ostře řezaný typ, modré laskavé oči, tmavé krátké vlasy, vrásky kolem očí ze smíchu… ,,To snad nemyslíš vážně. Podváděl jsi mě!! To je nevěra, Petře. A to, že jsi potřeboval penis strkat jinému do prdele teď řešit nebudu!“ Odstrčila jsem ho a zabouchla dveře.

Po třech dalších hodinách a asi litru a půl margarity jsem ležela v klíně mé kamarádky na zemi u záchodové mísy a brečela. „A k tómu byli voba dva najednou. Chápeš to? Mě skoro neuda – neudělal a s-s ním úúúplně stejně vrcholí! A co já a moje ubohá vagíína. Přijdu o svou ž-ž-ženu!“ Vzlykala jsem Lence v klíně, ta mne hladila a v příhodné okamžiky držela vlasy nad mísou.

Druhý den mě něco teplého plesklo do tváře. Otevřela jsem oči a viděla nad sebou šklebící se tříletou Lili. ,, Uáá, ježíš! Fuj, co to tu mam?“ Posadila jsem se v něčí krásné posteli, rukama sundala lepkavou vafli z obličeje a pohlédla na malou. ,,Maminka mi žíkala, že ti mam dát vafli se silupem.“ Drmolila roztomile. Vlídně jsem se usmála i přes ohlašující se kocovinu a řekla:,, Vyřiď, že mamince děkuju, teď utíkej za ní a já přijdu.“ Pozorovala jsem, jak vesele odcupitala a něco uvnitř mne se sevřelo. Popotáhla jsem a šla do koupelny zakousnutá v lepkavé vafli.

U Lenky jsem pobývala často, znala jsem i její babičku, se kterou jsme si povídali o všem. Ač starší o zhruba padesát let, byla to má velká kamarádka. Právě její pokoj jsem ještě před snídaní navštívila. Měla ho zařízen ve světlých barvách, sluncem prosvícený, krásný, seděla v křesle a háčkovala. Na svůj věk byla vitální a stále v dobré náladě, jen ji zlobil žaludek a nohy. Přišla jsem k ní a sedla si naproti jejímu křeslu, jako obvykle.

,,Copak Sárinko?“ Pohlédla na mě.

,,Nevím babi.Nevím, co mám dělat. Petr mě zradil, ať už to bylo jakkoliv, mám rakovinu dělohy, nebudu rodit své dítě, babi. Najednou mi můj život nedává smysl.“ Stěžovala jsem si.

,,Ano, vím, včera jsem slyšela. Ale je dobré si na tom najít něco pozitivního.“ Říkala a namotala si na ukazovák trochu bavlnky.

,,Já na tom nic pozitivního najít nemůžu.“ Babička na mne pohlédla přes brýle a ušklíbla se. ,,Vážně? Vezmou-li ti dělohu, budeš žít, ne?“ Zamračila jsem se na ní. ,,No ano, tedy předpokládá se.“

,,A co se Petra týče, nejsi stará ba naopak v nejlepších letech, najdeš si k sobě lepšího, takového, jaký ti bude hoden.“ Pravila dál a pokyvovala sobě na souhlas.

,,No, ale já ho milovala.“ Začala jsem zase fňukat. Babička přestala háčkovat, sundala si brýle a podívala se mi do očí. Ty její byly stále svěží, jen ve staré skořápce. ,, Věci jsou tak moc těžké, jak si je uděláme těžké. Máš dům, za nějaký čas se uzdravíš, muže si najdeš, práce tě uživí. Neměla bys smutnit. A pokud se ti tvůj nynější život nelíbí, nepřijímej ho. Místo toho najdi odvahu ho změnit tak, jak chceš ty.“ A s tím na mne mávla jako znamení ukončeného hovoru.

Vyšla jsem z jejího pokoje na chodbu a usmála se. Najednou jsem pocítila sílu. Měla pravdu. Mohla jsem na tom být hůř. Vždyť se vše dalo řešit. S Petrem to nejspíš nemá budoucnost, ať už je bisexuální nebo jen hajzlík, ale jsem silná na to, abych si poradila sama v každém případě. A já najednou věděla, že to zvládnu.

A dosáhnu svých nových cílů.