Seděla jsem u stolu a snažila se spolknout slaninu, součást míchaných vajíček. Snídani po mě máma někdy vyžadovala a já nikdy neodhadla tu míru propečení, tahle byla málo.  Matka odsunula talíř se svojí porcí hned.

 „Opět málo pečené, já nevím Anno, kdy se to konečně naučíš,“ pronesla kousavě. I kdyby to řekla jiným tónem, já bych věděla přesně její citové rozpoložení. Kromě toho, že jsem viděla mámu jako krásnou blondýnu s ostrými rysy v obličeji, modrými výraznými oči, štíhlou postavou, věčným účesem á la babička – drdol bez jediného pramínku vedle jsem pozorovala i barevný oblak kolem její celé postavy. Byla to aura člověka, kterou vidím u každého člověka a zvířete, ale za svůj osmnáctiletý život mne nepotkal nikdo, kdo by to také znal či viděl. Má matka měla běžně kolem sebe tyrkysový obláček, který často značil vůdce, což naprosto sedí. Samé plánky, rozvrhy, plnění úkolů, žádná chvála obzvlášť ne mě. A právě nyní v jejím tyrkysovém obláčku prosakovala změť červené s černou, lehký nádech, její zadržovaný vztek. U Ester nebývá citový projev viditelný.

„Omlouvám se,“ zamumlala jsem mírně.

„Nepřeháněj Ester, mě to přijde docela dobrý,“ zastala se mě babička, která vypadala skoro stejně, jako matka akorát měla přes dvacet let navrch a stále jí obklopovala uklidňující zeleň.

„ No jo babi, ale ty to jen polykáš, zuby máš tamhle vedle, já to taky nemůžu rozkousat. Je to jako guma. Fuj,“ stěžovala si sestra a demonstrativně sousto vyplivla zpět na talíř.

„Lauro! To se nedělá, jak se to chováš? Sedíš u stolu, chovej se na svůj věk,“ upozornila máma.

„ A co mami, Pavel ve škole plive pořád, včera mi vyplival maso do tvaru srdíčka na můj talíř. A je mu taky sedm. Myslím, že je do mě zamilovanej. Anno, taky ti Adam už něco vyplival?“ ptala se mě Laura nehledě na upozornění. Usmála jsem se na ní a odpověděla: „Ne, ale ten do mě zamilovanej není.“  Napíchla jsem si další sousto vajíček na vidličku. Sestra na mne mrkla a uculila se:,, No a to si myslíš pořád, že jsi vnímavější než já?“ Trochu jsem se nad tím zamyslela a pak kývla.

„Tak už toho nechte,“ zarazila máma další argumenty, přičemž se podívala na hodinky. Snídaně byla v šest třicet stejně, jako večeře. Vždy. Ale táta často meškal, neměl rád škatulkování, pravidla, bylo až k podivu, že rodiče letos oslavili dvacet jedna společných let života. „ Ano udělal to. V pořádku, chápu, ale byl opravdu vinen. No dobře,“ přišel táta s telefonem na uchu, očividně právní záležitost, zasedl volnou židli mezi rozčilenou matku a stále žvýkající babičku a nalil si kávu, „…tak ať se na to podívá znovu. Musím jít,“ zavěsil a beze slova začal jíst. „ Hmm, dnes se ti to povedlo, Anno,“ mrkl na mne s plnou pusou. Můj táta byl často dobře naladěn. Velký, mohutný, stále v košili, tmavé vlasy, kulatý obličej a laskavý výraz. Dalo by se konečně říct, že se nějaká podoba vryla do mě. Nejsem tedy mohutná, jenom ne drobná jako ostatní ženy v našem rodě. Mám širší ramena, objemnější zadek, zrzavou hřívu kudrlin po pás, což také nikdo jiný nemá, kulatý obličej a čokoládové oči. Jsem taková zvláštní směs. A svoji schopnost si nechávám za každých okolností pro sebe. Představa, že bych narušila tabulky normálnosti je hrozná.

„Roberte, my už ale dojedli. Za chvíli odjíždíme,“ připomněla máma, vstala od stolu a i s Laurou mířili do haly.  Naše rodinná kuchařka-uklízečka-komorná vjednom paní Agnes se svoji podsaditou postavou začala sklízet ze stolu. Babička si vzala talíř se zbylou slaninou do ruky a také se zvedala.

 ,, Budu to žvýkat u detektivky, běží za deset minut, užij si dne,“ zamávala mi a čiperně spěchala k sobě nahoru. Dopila jsem džus a šla se obléci za ostatními.

 ,, Přijede pro tebe Adam?“ ptal se táta při podávání kabátů, on mámě, já Lauře.

 ,, Jo jasně, na konec cesty, jako vždy,“ odpověděla jsem a snažila se nepřiškrtit sestru šátkem, dost se vrtěla.

,, Proč mě nenecháš si to zavázat samotnou? Umím lepší uzel, než ty,“ bránila se.

,, Myslíš jako minule, pod rameny a za krk? To nebylo vázání šátku, vždyť jsi to měla i na čele,“ oponovala jsem jí a udělala uzel na hrudníku. Laura vztekle zadupala, její aura obyčejně bývala sytě žlutá, spíše to značí vysokou inteligenci, ale teď se zakalovala, protože odmítala jiný názor, než svůj. Typické.

,,Bylo to parádní vázání, takhle se začínalo při mumifikaci,“ odfrkla si, pohodila dlouhým blonďatým copem a vyšla ven. 

,,Hezký den,  miláčku,“ říkal táta mámě a políbil jí na čelo. Ráda jsem je v podobných okamžicích pozorovala. Jejich aury se slily v jeden růžový, třpytící se oblak kolem jejich těl. Když se ale začal měnit do červena a k tomu jakoby probublával, ihned jsem se s kabátem v ruce vzdálila. Sexuální vzrušení byla jejich intimní věc. Venku už řádil podzim v barvách oranžové a žluté, s nadšením jsem se zhluboka nadechla a vstřebávala chladný vzduch. Náš ohromný, patrový dům viktoriánského stylu stál na konci malého městečka Lomnice nad Popelkou. Babička Anna se v tomto domě narodila. Mezitím se dům několikrát proměňoval.

Otec odjel svým autem zvlášť, pracoval jako právník v Jičíně, kousek odtud. Máma vozila Lauru do školy, ve které zároveň učila. Já jsem se vydala kousek přes trávník na dlouhou příjezdovou cestu lemovanou stromy až k hlavní silnici, což bylo kilometr daleko. Vlasy mi poletovaly volně rozpuštěné do všech stran a já proklínala svůj nedostatek gumiček. S Adamem jsme se přátelili od školky, když jsem mu říkala, že je jako šmoula, celý modrý. On se rozčiloval, ale nevěděl, že já ho tak opravdu viděla. Ani já sama jsem netušila, že to ostatní nevidí, tu barvu jeho osobnosti. Měl čistou zářivou modrou, takový klid a mír. Zvláštní ovšem bylo, že se barva neměnila, jako u ostatních dle emocí. Možná to souviselo s jeho výchovou. Měl ještě bratra, zaostalého Kristiána, byl mladší o dva roky. Špatně chápe nám běžně normální věci, málo mluví. Ale je normálně fyzicky aktivní, sám se nají, základní věci si udělá. Myslím, že jsem jednou zaslechla, že má IQ 55, lehká mentální retardace. Je takový, jako my v deseti letech. Jejich maminka je oba milovala. Otec měl problém. Z Adama chtěl tvrdého chlapa, mistra ve fotbale, dětského Kristiána nikdy nepřijal. A tam byl rozpor. Adam se vždy postavil za svého bratra. Před rokem jim zemřela maminka na selhání srdce, na pohřbu jsem Adama chytila za ruku, přičemž z jeho těla jakoby vystřelil gejzír červené, až jsem úlekem nadskočila. Jen se na mne podíval, opětoval stisk a zase se jeho tělo navrátilo do modré. Nemyslela jsem si, že by byl vzrušený na pohřbu své mámy, takže jsem to brala jako emoční nevyrovnanost. Jinak nic, ani city nijak neukazoval. My byli vždy přátelé, byl mi oporou, když jsem se pohádala s mámou, vyběhla jsem za dům a po pár kilometrech byla u něj. Byl nejbližší soused a oba jsme milovali běh, takže dálka nebyla překážkou. Rozhodně jsem nebyla typ holky, se kterou by něco chtěl mít. Neměla jsem nic, co měly jeho obdivovatelky. Byl vysoký, modrooký, měl světlé vlasy, pevné břicho a široký hrudník pro nespočet objetí. Stále obklopen udržovanými, vychrtlými modelkami, co se neustále hihňaly, když na hřišti chytil míč. Vážný vztah neměl a co vím, ani nechtěl. A já jsem zase nebyla holka na noc. Já byla jako sestra. Občas mě ale zarazila nerozvážná myšlenka, která neměla nic společného se sourozeneckou láskou.

Došla jsem na konec naší dubové aleje a sedla si na lavičku. Silnice táhnoucí se kolem na obě strany byla slepá, končila u hlubokého lomu, kde jsme se v létě koupali. Kristián tam zase chytal ryby, rád vyhledával samotu, někdy tam i stanoval nebo tam přistavili s Adamem jejich maringotku. Pak tam Kris byl i pár dní. On byl pomalejší spíše v reálném životě s lidmi, ale sám si poradil. Někdy jsme ho podcenili i my.

Chumlala jsem se ve svém kabátě, když právě přijížděl pickup, s velkou pařezovou náloží vzadu. Adam se otočil s autem a zastavil přímo u mé lavičky.

,, Co to vezeš? “ ptala jsem se hned úvodem a zabouchla za sebou dveře s křípotem. Adam počkal, než jsem si zacvakla pás a poté jemně zařadil jedničku.

,, Další práci, jak vykáceli stromy, pár pařezů tam jen tak zůstalo. Chtěl bych zase něco vyřezat,“ odpověděl s úsměvem. Jeho koníčkem bylo vyřezávání ze dřeva, motorovou pilou. Bylo to úžasné.

,, No ještě že máš tedy tuhle starou dámu, která má nákladní prostor na pozůstatky stromů,“ odvětila jsem a měla na mysli jeho auto. Věděla jsem, že doma v garáži má nový Jeep, ale nejezdil s ním. Měla jsem podezření, že důvodem byl jeho otec, dal mu auto on. Těžko dostával podobně hodnotné dárky i Kris. Prohlédla jsem si jeho rozepnutou mikinu, z pod trička mu vyčuhovali tmavé chloupky. 

,,Nečekala jsi dlouho? Zdržel jsem se s Krisem, chtěl jet za každou cenu na kole, kterému zaručeně nefungujou brzdy, ale nechtěl mě poslechnout.  Nejspíš ho zastihneme tamhle u křižovatky a naberu ho třeba násilím,“ říkal rozhodně a kýval jako by si to sám schválil.

,,Jo jasně. Nečekala, navíc pořád ti řikam, že to můžu dojít k vám, abys nemusel jezdit tam a zpět,“ odpověděla jsem. Adam se otočil na mě s povytaženým obočím a zeptal se: ,, Proč bys měla po ránu chodit několik kilometrů, když já mam auto?“ nechápal a láskyplně poklepal na volant. Pokrčila jsem rameny a s úsměvem pohlédla z okénka.  

,,Hele, Kris!“ ukázala jsem na kluka tlačícího kolo u krajnice.  Adam zastavil těsně před ním a vystoupil. Jeho bratr stál u kola. Byl v ošuntělých kalhotách, bez bundy, tmavé delší vlasy mu splývaly na kostnatá ramena, která v tričku bez rukávu opravdu vynikla.

,, Kristiáne, je zima, proč nemáš bundu? Je pět stupňů!“ peskovala jsem ho, ale on jen pokrčil rameny. Mezitím Adam naložil kolo a poté jsme všichni tři nasedli do auta s menším sourozeneckým dohadováním.

Školní rok začal dost rychle, učiva hodně, zkrátka jsme maturitní ročník. Naše škola je rozlehlá, fotbalové hřiště, velká knihovna v samostatné budově, studentské koleje. Příštím rokem už také chci být na koleji, mít svobodu, zabývat se psychologií.

Zaparkovali jsme a ihned si všimli neobvyklého davu před vchodem školy. Šla jsem vedle Krise, kterému se do světle růžového obláčku, jako mívají děti, vmísila pulsující šedá. Neměl rád konflikty, houfy lidí všeobecně.

,, Klid, nic se neděje,“ vzala jsem ho za ruku a dál pozorovala jeho reakce. Opětoval mi stisk, barva se zmírnila, nepulsovala. Mrkla jsem na Adamův zvědavý pohled a vtěsnala se do davu s Krisem. Abych správně rozeznala barvy nebo tvary oblaků, musím se dívat několik vteřin na dotyčného, pokud vyloženě nesvítí. Poslední dobou se na mě Adam koukal častěji právě při těchto situacích. Postupovali jsme dál davem, dokud nás nezarazil pohyb dvou kluků těsně před námi. Viděli jsme Petra, pral se s nějakým klukem, očividně slabším. Silný, problémový a starší kluk Petr se sem přistěhoval před rokem s rodiči, od začátku šikanoval slabší. Měl nějaký problém sám se sebou a také se zbytkem lidí. Držel kluka pod krkem, opřel ho o zeď a dával mu pěstí do obličeje. Krev slabšího tekla z nosu a ze rtů, začínala jsem mít strach, že kluk dál nevydrží a Petr mu způsobí vážné zranění. Adam se blížil k Petrovi, aby ho zastavil, ale já nechtěla čekat. Zaměřila jsem svoji mysl na Petra, na jeho černošedivý oblak za ním, vytěsnila veškeré okolí. Začala jsem v sobě shromažďovat lásku, sytě růžovou barvu, dokud se oblak přede mnou nezhmotnil. Silou vůle jsem ho přenesla do Petrova těla. V ten okamžik Petr zastavil pohyb své pěsti, vykulil oči a pustil kluka. Ten se sesunul k zemi v bezvědomí. Petr jen stál se svěšenýma rukama a s překvapeným výrazem namáhavě oddychoval.  Ze dveří vyběhli ředitel s paní Gosmenovou, začali řešit, co se stalo.

,,Zlý, hodně moc zlý,“ odříkával Kristián. Znovu jsem ho chytla za ruku a vešla do školy.  Došli jsme do jídelny s bufetem, koupili si kávu s džusem a posadili jsme se k oknu. Kris neustále opakoval ty samá slova, musela jsem ho nechat v klidu. Zanedlouho se k nám přidal Adam, sedl si naproti mně a upíjel svůj čaj.

,,Paní Gosmenová říkala, že ten kluk bude v pořádku, během chvíle se probral. Za to Petr bude mít problém, možná už ho fakt přesunou jinam,“ informoval nás o dalším postupování a pak se na mne podíval. Trochu jsem zatajila dech, protože tenhle výraz mě znervóznil. Uhnula jsem pohledem a zamíchala si cukr do kávy.

,, Anno, přemýšlel jsem - “, nezjistila jsem, o čem přemýšlel, protože do dveří vrazila nynější Adamovo přítelkyně.

,,Adame, tady jsi !“ zavolala Emily, vysoká, velmi štíhlá holka ve stylu Barbie ,, Všude jsem tě hledala, pojď se mnou.“

Oba jsme se dívali jejím směrem, jak  netrpělivě poťukává růžovým podpadkem o dlažbu.

,,No, myslím, že za chvilku dlaždice praskne, měl bys jít,“ řekla jsem mu s úsměvem.

Adam natáhl svoji ruku, krátce stiskl mou a řekl: ,, Tak si promluvíme večer, zaběháme si,“ slíbil a odešel. Dívala jsem se, jak ho Emily čapla za paži a oba zmizeli ven. Pěkný, teď budu zbytek dne přemýšlet, co mi večer řekne. Možná si začal opravdu více všímat mých situací, kdy jsem někomu pomáhala nebo jen pozorovala něčí barvu. Poslední dobou jsem se moc nehlídala. Minulý týden jsem podobně pomohla jednomu bezdomovci. Záměrně jsem mu vsunula jinou barvu aury, on změnil svůj postoj, pocítil díky tomu jiné emoce. Bolest, kterou cítil, jsem mu tím odstranila. Na tuto schopnost jsem přišla ve svých deseti letech. Přála jsem si, aby mě máma objala, zdál se mi ošklivý sen. Nikdy to neudělala a já byla nešťastná. K Lauře chovala láskyplnější vztah. Nepřišla jsem na důvod, proč tomu tak bylo a stále je. Tenkrát jsem objetí tak moc chtěla, že se mi podařilo její emoce trochu pozměnit. Obejmula mne, ale když se odtáhla, viděla jsem její překvapení. V létě jsem to udělala znovu. Ta událost, kterou jsem prožila pro mě byla velkým důvodem jít za mámou. Potřebovala jsem uklidnit, slyšet, že jsem si to nezasloužila, pocítit bezpečí. Potom jsem ale zjistila, že ho u ní nenajdu. Bezpečí bylo u Adama. I když mi pomáhal nevědomky. Nic jsem mu neřekla. A  u  mámy se mi  nepodařilo  změnit pocity a víckrát už jsem to dělat nechtěla. Chtěla bych, aby to bylo i jejím přáním, obejmout mě.

Zjistila jsem, že Kristiánův obláček byl opět dětsky růžový, jaký běžně mívá, tak byl čas jít na hodinu biologie.

,, Krisi, já jdu do učebny, paní Gosmenová si tě tady vyzvedne, počkej tu,“ loučila jsem se s ním a vyhodila kelímek od kávy. Procházela jsem spojovací chodbou mezi pavilony, kde šla zrovna paní Gosmenová. Byla soukromá učitelka dětí s poruchami, učila je číst, počítat…co potřebovali. Kris nečetl, ale některá písmenka poznával.

,, Oh, Anno, počkej,“ zastavila mne a jemně zatáhla ke straně chodby. ,,Chtěla jsem ti říct, že veškerou svoji práci s Kristiánem tvé tetě předám a určitě bude vše v pořádku. Vím, že Kris nemá rád změny. Tvá teta má jen ty nejlepší doporučení, osvědčení a praxi s dětmi, co mají problémy. Pan ředitel je velmi nadšený, že u nás bude učit profesorka z Prahy, o kterou stáli na prestižnějších školách, ale ona si vybrala naši,“ usmívala se na mě spokojeně, čekala jsem, kdy radostí povyskočí. 

,,Musím jít, utíkej, přijdeš pozdě na hodinu,“ doporučila mi ještě a odešla. Já byla zmatená. Má teta? Ta, o které se nemluví, protože nezapadala do rodinných tabulek? Máminy sestra Julie byla o jedenáct let mladší, než máma, také učila, ale zabývala se hodně psychologií. Učila děti s různými poruchami. K některým případům jezdila i domů. Vídali jsme se tak jednou do roka, dle toho, jak zrovna s mámou komunikovaly. Teta nežila dle pravidel zbytku rodiny. Žádný závazek, často střídala muže, obcházela večírky, nosila trochu výstřední oblečení, na profesorku. Alespoň to byl názor její starší sestry. Bylo divné, kdyby se najednou přistěhovala sem. Do tak malého městečka.

Zbytek dne proběhl hladce, učení mi šlo vždy samo. Při obědě jsem se snažila ignorovat hihňající se spolek pipin s Emily v čele. Vedle nich byl shluk lidí, uprostřed se přetlačoval v páce Adam s Filipem. Tajně jsem fandila Adamovi, přesto, že s Filipem jsem ještě před několika týdny chodila. Rozchod jsem chtěla já. Oprávněně, neměli jsme stejné názory na život a hlavním důvodem bylo to, že byl zkrátka hajzlík. S nikým jsem neprobírala svůj vztah, neměla jsem kamarádky. Bratři Brumenovi mi byli nejbližší a těch jsem se držela. To, co neměl Adam, bezpochyby dodal Kristián, vnímal svět jinak, často mi tím pomáhal. Vyrůstali jsme takto ve třech. Občas u nás večeřeli. A když jsem vnímala, jak k nim moje máma měla vřelejší vztah, než ke mně, záviděla jsem jim. Konkrétně s Krisem, po večeři se spolu čítávali v knihovně.  Oba je milovala. Kristián jí také zbožňoval, obzvlášť po smrti jejich maminky. Po té události k nám Adam moc nechodil, uzavřel se více do sebe.

Dorazila jsem do domu kolem čtvrté odpoledne, v můj obvyklý čas.  Svlékla jsem si kabát, pověsila ho do skříně a šla za Agnes do kuchyně.

,, Ahoj Agnes,“ pozdravila jsem kuchařku a otevřela ledničku. Agnes se na mě s úsměvem otočila, přičemž se jí zástěra zachytila o kovový háček na utěrku po straně linky a roztrhla se.

,, Jejda. Ahoj Anno, moc nejez, vařím dušené telecí, mám nařízenou slavnostní večeři,“ varovala mě, sundala zbytek zástěry a k mému údivu tím odkryla již zavázanou novou zástěru.

,,  Proč, přijde někdo?“ zavřela jsem lednici a na jejích dveřích srovnala magnetická písmenka do slova ham.

,, Přijede teta Julie, ale na detaily se musíš zeptat své maminky,“ říkala mi a míchala něco žlutého v hrnci, až jí tekutina vystříkla na čistou zástěru. Musela jsem se smát. Vyšla jsem nahoru, prohodila pár slov s babičkou a pak odešla k sobě do pokoje. Tady jsem se vždy cítila klidně, pohodově. Pokoj byl laděný do fialové barvy a jejích dalších odstínů, včetně chlupaté lenošky pod oknem. Právě na ní jsem si ráda četla. Měla jsem velkou místnost, v rohu postel, naproti vlastní koupelnu s toaletou. Stůl a svoji malou knihovnu, ale jen malou. Naproti posteli televizi, kterou jsem moc nepouštěla. Vlastně jsem jí využívala jen s klukama, když jsme se dívali na horory.  Chvíli jsem jen tak ležela na lenošce a přemýšlela o tetě, když na okno zacinkal kamínek. Otevřela jsem ho a shlédla dolů na usměvavého Adama oděného ve sportovním oblečení.

,, Pojď si s námi zaběhat, ještě před vaší večeří,“ zval mě Adam se svým společníkem, hnědým labradorem Rickem.

,, Jasně, tak moment, obleču se,“ zavolala jsem a zase zavřela okno. Navlékla jsem se do svého oblíbeného běžeckého overalu, mokré vlasy stáhla do gumičky a vyběhla ven. A letěla rovnou k zemi.

,, Dost, Ricku! Sedni!“ kázal Adam a tahal psa ze mě. Otřela jsem si psí polibky z obličeje a láskyplně mého oblíbence pohladila. Rick poslechl a čekal, až se s ním přivítám podle svého, měli jsme spolu takový zvyk. Klekla jsem k němu, zpříma hleděla do jeho pohledu a hladila ho za ušima. Čekala jsem, až se naše aury spojí. Propojily se tím naše emoce a já do sebe vtahovala jeho vyrovnanost, klid. Má fialová se obalila kolem jeho kakaově hnědé, různě se mísily v sobě. Jednou jsem někde o auře četla, že takovou hnědou mívají mniši. Na Ricka to sedí.

,, Tak už toho divnýho mazlení nechte, vyrazíme,“ řekl netrpělivě Adam a zavadil pohledem o mé poprsí. Můj obleček byl upnutý a prsa mi vynikla. Zhodnotila jsem svoji postavu také a celkem spokojeně vyběhla první. Běželi jsme beze slova k jezeru, které bylo kousek od našeho domu. V podstatě to bylo napůl cesty mezi našimi domy. Měli jsme jedno společné místo, velký kopec Hanák. Prudké stoupání zhruba půl kilometru jsem ještě nikdy nevyběhla vkuse, nepřekvapilo mne, že ani dnes.  Rick pobíhal všude kolem nás. Já jsem se připojila  k Adamovi. Seděl na velkém kameni na vrcholu kopce. Přisedla jsem k němu a pohlédla dolů, na naše městečko, již po západu Slunce.  

,, Takže… rozešel jsem se s Emily,“ zamumlal Adam a podrbal psa. Hm, asi jsem čekala něco víc.

,,To mě sice mrzí, ale rozcházíš se každou chvíli s nějakou holkou s odhaleným pupíkem, tak proč mi to říkáš?“ nechápala jsem. Adam se otočil přímo na mě s pohledem, jako kdybych byla hloupá a řekl: ,, Tobě to nedochází? Prostě končim s naší hrou na kamarády. Už dlouho je to úplně jinak, jen to pořád popíráš. A mě to už nebaví. Už chci taky něco víc.“

Zírala jsem na něj a nic neříkala. On chvilku čekal a pak jsem v jeho pohledu viděla obavy. Co mě ale zaskočilo, byla jeho barva. Obvykle zářivá modrá problikávala. Pozorovala jsem jeho reakce, vypadal, jako kdyby si rozmýšlel otázku a nebyl si jist mojí odpovědí. 

,,Nebudu čekat, až si to přiznáš i ty sama k sobě. Myslel jsem, že v tobě můj vztah s Emily vyvolá nějaký cit, ale nic se nestalo a dokonce sis začala něco s tím blbcem Filipem. Takže to beru do svých rukou teď,“ řekl pevně a naklonil se ke mně.

,, Co to-“ nedořekla jsem, vzápětí mne pohltily jeho hebké rty. S ničím se nepáral, vnikl jazykem do mých úst a vášnivě zkoumal každý kout, nic podobného jsem nezažila. Byl to velmi vzrušující a intenzivní polibek. Rukama mi přidržoval tváře, potom jednou rukou zajel do vlasů a stáhl mi gumičku. Odtáhl se ode mě a díval se mi do očí. Těžko jsem popadala dech, rozhodně to byl polibek, co sliboval víc.

,,Nech si vlasy rozpuštěné,“ řekl mi trochu chraptivě. Bylo toho moc najednou.

,,Adame, myslím, že…“ nenacházela jsem další slova. On se pokusil o další polibek.

,,Ne,“ zarazila jsem ho a zatlačila ho do hrudníku. Nemohla jsem si nevšimnout, jak byl pevný a přitažlivý. Mé tělo po něm toužilo. Měl pravdu. Možná odjakživa. Ale co by se stalo, kdyby nám to nevyšlo? Ztratila bych jediného přítele. Myslím, že proto jsem si zakazovala myslet na něj jinak, než jako na bratra. Ztratila bych hodně. Navíc, nikdy jsem si nevšimla, že bych pro něj znamenala nějak víc. Často zrušil naše plány kvůli holce. Vždycky jsem musela mít pochopení pro jeho zdržení, když mi slíbil odvoz. A on se teď rozhodl, že mě chce a já mam opět chápat a kývnout? Začala jsem pociťovat vztek.

,,Proč teď? Co tak najednou? Nikdy jsem od tebe nepocítila ani náznak výraznějších citů. Žádné extra dotyky nebo pohledy na mě, no ano, na zadek a prsa, ale to u mě nejde přehlédnout, to se nepočítá. A teď si vzpomeneš, když se rozejdeš opět s další Barbienou a já mam přiskočit?!“ vztekala jsem se a rozhazovala rukama. Rick stál a koukal, byl trochu nervózní. A ještě víc mě naštvalo, když u Adama žádný náznak jiné emoce nebyl, žádná změna.

,,Sakra, tak aspoň mluv, když nevidim, co cítíš!“, dožadovala jsem se po něm reakce a šťouchla ho do ramene. Adam vstal, poodešel a odpověděl: ,, Jak to myslíš, že nevidíš? Zrovna ty, tak emotivní, co se druhých lidí týče. Vždycky jsi hned věděla, jak se cítí lidi kolem mě a tebe, dokonce i můj pes ti někdy rozumí snad líp, než já,“ ukazoval na Ricka, který přišel ke mně a na stvrzení Adamovo slov si mi lehl k nohám. Adam vzteky odfrkl.

,, Vidíš. A viděl jsem, co jsi udělala s tím bezdomovcem nedávno, jak jsme šli spolu. Určitě jsi to udělala ty. Koukáš v tom transu nebo co a najednou je lidem líp nebo se mění. A teď tě tu prosím o šanci já a ty mě odkopneš?“ Přemýšlela jsem co mu říct. Nechtělo se mi jít s pravdou ven o barevných obláčcích. Nechtěla jsem se vrhat bezhlavě do vztahu. On vypadal opravdu nešťastně. Přišla jsem k němu blíž a dotkla se jeho paže.

,, Prosím nespěchej na mě. Musím si to promyslet,“ prosila jsem ho a pohladila ho po svalnaté paži.

,, Takže ke mně něco cítíš?“ zašeptal s nadějí, kterou jsem nemohla přeslechnout. Rozhodla jsem se pro pravdu.

,,Ano,“ odpověděla jsem mu,  ,, ale teď už chci jít.“  Utekla jsem. Nechal mě utéct.