,, Tak co jsi viděla??“, ptal se dychtivě. Nemohla jsem mluvit. Jen jsem zavrtěla hlavou. Po ujištění, že mohu v klidu promluvit jsem se podívala na babičku.

,, Děkuju vám,“ řekla jsem. Usměvavá žena se napila čaje a podala mi sušenku. Vzala jsem si a zakousla se do ní. Sušenka nepovolila, trochu mě píchlo v zubu. Fuj. Babička měla asi silné, zdravé zuby.

,, Teď ji nech, hochu a povídej mi ještě o Krisovi, než pujdete,“ vybídla Adama a já se pohodlně opřela. Ukázala mi, co umím. Jsem zase o kousek divnější, než jsem se měla. Po další půlhodině jsme odešli. Cestou jsem Adamovi prozradila, co jsem viděla. Chvíli mlčel.

,, Nechtěl jsem ti říkat něco, co jsi ty necítila. Měli jsme přátelství, znamenalo pro mě hodně. A po mámině smrti jsem chtěl být s tebou. Stále mi ale přišlo, že mě nebereš jinak, než jako Krise. Až pak, když jsi byla s tím Filipem mi došlo, že čekam dlouho.“

,,No to jo, dva roky?? Chlapi jsou někdy tak tupí,“ postěžovala jsem si.

,, A já musela snášet ty tvé blbky s odhaleným pupíkem.“ Adam se zasmál a podíval se na mě.

,, Miloval jsem tě už tehdy,“ řekl mi. Nahnula jsem se k němu a ihned políbila. Trochu zahýbal s volantem, polibek nemohl být úplný za jízdy. Cítila jsem se unaveně, ale velmi šťastně.

,, Já přesně nevím, když jsem tě začala opravdu milovat. Ale miluji tě teď,“ usmála jsem se na něj a znovu políbila už jen na tvář. Dost se culil. Zbytek cesty jsme se různě špičkovali. Po příjezdu k nám jsme našli tátu sedět v křesle u šachového stolku. Byl prý doma celý den. Adam nám nechal soukromý a šel do mého pokoje. A Laura venku dělala nějaký pokus s měřením vody nebo co.

,, Ahoj, tati,“ pozdravila jsem ho a zasedla naproti němu k již rozehrané hře. ,, Nechci hrát, jen si promluvit. Jak je mámě?“ Táta si povzdychl a stále pozoroval figurky. Trochu se u toho mračil.

,, Dnes přijel doktor, proto jsem byl doma. Řekl, že jí fyzicky nic není, ale předepsal nějaké prášky na spaní, protože vůbec nespí. Má prý deprese. Začalo to příjezdem Julie. Anno, babička mi řekla, že všechno víš,“ díval se na mne vážným pohledem a pokračoval, ,,vždycky jsem tě miloval, miloval jsem i Ester. S Julií to bylo těžké, poznal jsem ji dříve, než její starší sestru. Hrávala šachy, když byla malá jako Laura. Chodila za jedním dědou do parku, kde jsme se poznali. Rád jsem s nimi sedával při jejich společném hraní. Pak jsem jí doprovázel domů. Tam jsem poznal Ester. Do ní jsem se opravdu zamiloval. Julie byla žárlivá, chtěla mě víc pro sebe, jednou…jednou se mi stalo, že jsem s ní byl sám a –“

,,Ne, detaily si nech, tati. Já to trochu chápu. Mrzí mě, že jste mi to s mámou, teda s tetou neřekli dřív. “ povzdychla jsem si. Táta mi podal malou obálku, kterou měl přichystanou vedle sebe. Vzala jsem ji do ruky.

,,To je pro tebe,“ řekl mi. Otevřela jsem obálku a vyndala fotku. Byla na ní zrzavá holka, v náruči malé miminko s již viditelnými zrzavými vlásky. Ohromeně jsem se na tu fotku dívala. Poznala jsem Julii, z rodinných alb, ale netušila jsem, že její přírodní barva vlasů byla zrzavá. Jako já.  A to miminko…jsem byla tedy já. Potlačovala jsem dojetí. Táta si toho všiml a pohladil mě po ruce.

,, Milovala tě, ale nemohla mít tebe a zároveň se léčit. Zlomilo jí to, když jsme se domluvili na tom, kdo tě bude vychovávat,“ řekl mi. Chvíli jsme tam seděli tiše.

,,Děkuju,“ hlesla jsem.

,, Není zač. Měla bys ji mít. Mámu, tedy Ester to taky dost mrzí, že ses to dověděla takhle. Myslím, že na tebe stále čeká,“ zmínil mi táta a táhl střelcem napříč šachového stolku.

,,Já za ní pujdu. Ale ještě se s tebou chci poradit. Stala se mi v létě nepříjemná věc. Chtěla bych poradit, ale  jako od právníka…prosím nezlob se na mě, jo?“ prosila jsem ho a tím v něm vzbudila opravdu zájem. Pověděla jsem mu o Filipovi, o výhružkách a o všem. Hodně se zlobil a klel. Jeho barva blikala ve červeno –černé, vztek.  Pak mě objímal. No, trvalo značnou dobu, než se opravdu vzchopil. Řekl, že se mnou zajede na policii, tam nám poradí přímo. Ale také poradil, že si mám rovnou promluvit s tou novou holkou, zda jí neublížil. Povídali jsme si dál. Omlouval se mi. Pak jsme si povídali o Julii

,, Myslíš, tati, že se jí opravdu něco stalo?“, ptala jsem se ho nervózně. On kývnul.

,,Bohužel jinak si věci nedokážu vysvětlit. Její auto u obchodu, její odchod, no všechno. Ráno se tu také stavila policie, chtěli mluvit s Ester. Nic víc nevím, když odešli, tak chtěla být sama. Mě se také ptali, kdy jsem s Julií byl naposledy a kde.“

Do dveří vešla Laura s nějakým přístrojem plným drátů a šla rovnou nahoru. Zvedla jsem se k odchodu, když jsem si všimla, jak táta vrtí hlavou.

,,Co je?“, zajímalo mne ještě.

,, No nic, jen mě tady fascinuje jeden Lauřin tah. Přímo takhle to totiž dělávala Julie. Je to moc jednoduché, přitom taktické, na první dojem se zdálo, že je to omyl, ale poté ti dojde, že to byl hlavní důvod hráče. Laura má obvykle  promyšlenější tahy. Ne nic, jen mě to zarazilo. A Anno, když budeš mít problém, chtěl bych, abys přišla za mnou. Chci tu pro tebe být.“

Kývla jsem a šla za Adamem. Bob seděl nehnutě na bidle.

,,Bobíku, chceš pusinku?“, zkusila jsem na něj promluvit. Nic. Byl bez nálady, jeho barva tolik nezářila. Asi mu chybí panička. Procházela jsem kolem máminy ložnice a viděla zrovna vcházet babičku. Jen jsem jí zamávala, máma stejně spala. Babička poslední dobou trávila čas v ložnici s mámou. S Adamem jsme se rozhodli provětrat Ricka a zároveň vzít Krise k nám na večeři. Třeba se máma víc probere.

,, Jak to táta vzal? To s Filipem?“, zajímalo Adama. Pověděla jsem mu to a shodli jsme se, že si promluvíme s jeho nynější přítelkyní, pokud jí ta holka byla. Vzali jsme Ricka k lomu. Již se stmívalo, voda stále nebyla zamrzlá tak, abychom si mohli zabruslit. Chvíli jsme se tam zdrželi, Rick pobíhal kolem, čmuchal u maringotky, která byla zamčená. Kristián se přemístil do domu. Na chvilku jsem osaměla, když si Adam potřeboval odskočit. Dívala jsem se nad hladinu a pociťovala divný pocit. Myslela jsem na Julii, kde je a co dělá. Snad se k nám vrátí. Snad jí nic není….

,,Anno, Anno!“ Slyšela jsem z dálky volat mé jméno. Podívala jsem se tím směrem, nikdo tam ale nebyl. Navíc, byl to ženský hlas. Zamrazilo mne. Už nebylo vidět ani do dálky. Napadlo mne, že blouzním. Že si už tenhle hlas představuju. Zněl stejně, jako Juliin hlas.

,, Zlato, pujdeme, je mi zima. Kde je Rick?“, objevil se vedle mě Adam. Rick nikde nebyl.

,, Ricku! Ricku!!“, volali jsme ho.

,, Támhle je,“ ukazovala jsem několik metrů od břehu. Rick stál na tenoučkém ledě a díval se do vody. Trochu vrčel.

,,Ricku, k noze!“, zvolal Adam a pes nakonec poslechl.

,,Cos tam viděl, rybu, co? Pojď, jdeme, ať nepřijdeme pozdě,“ poplácal ho po hřbetu Adam a vyrazili jsme za Krisem. Naposledy jsem se ohlédla k vodě a znovu mě zamrazilo.

U večeře se opravdu máma objevila. Sice neupravená, s kruhy pod očima, ale alespoň s námi večeřela. Byli jsme kompletní, akorát bez Julie. Laura něco vyprávěla o Pavlovi ze školy, napjatou atmosféru u stolu nevnímala.

,, Jak jsi se dnes měla, Anno?“, ptala se mě máma a já byla překvapená.

,,Hmm, dobře, mami,“ odpověděla jsem udiveně. Ona se usmála. Uvědomila jsem si své oslovení. Přemýšlela jsem nad tím. I když mě neporodila, vychovávala mě. A i když jsem od ní nedostávala to, po čem jsem od mala toužila, stále byla mou matkou. Řekla jsem si, že tak to budu brát. Tak jsem to cítila nyní, uvidíme, co přinese budoucnost. Ale neopravila mě, když jsem jí tak oslovila. A třeba…najdeme společnou řeč. Když ona ví, že já vím. Vypadalo to, že všichni byli napjatí právě z této situace. Poté táta začal s Laurou probírat šachy, Kris něco ukazoval mámě a přitom babičce plivl kousek slaniny na její talíř, zkrátka běžné věci. Pocítila jsem Adamovo stisk na svém stehně a ztuhla jsem. Jeho ruka zamířila výš. No, to přeci tady u stolu nebude pokračovat. Adam mě jen lehce štípl a dal ruku zpět. Jeho tělo se otřásalo smíchem. Zkoušel mě.

,,Ne tati, já měla hrát. Ještě si nebyl na řadě,“ hádala se Laura s tátou a mě to vrátilo zpět.

,,Ale byl tam nový tah věží. Tak kdo by to byl, když ne ty?“, odpovídal jí táta. A pak se mi trochu zatočila hlava, když mě něco napadlo. Zvedla jsem se od stolu a šla ztuhle k lednici. A bylo tam nové slovo voda.

,,Anno? Jsi v pořádku? Anno!“, slyšela jsem a pak se mi zatmělo.

,, Bude v pořádku, měla dnes nějaké cukry?“ Slyšela jsem se ptát babičku. Otevřela jsem oči a zjistila, že ležím na podlaze, vedle lednice. Ty slova na lednici nedělala Laura. Hýbání šachovými figurkami také ne. A to volání u lomu se mi nezdálo. Ohlédla jsem se za Adamem a řekla:

,,Tvá babička měla pravdu. Myslím, že vím, kde je Julie.“

,, Roberte, asi má horečku, vezmi ji na pohovku,“ prohlásila babička. Ostatní mlčeli. Táta mě i tak pomohl ze země.

,, Babi, nic mi není. Musíme zavolat policii. Myslím, že…myslím, že Julie je mrtvá.“

,,Tak dost! To stačilo, Anno. Nemůžeš si tady vymýšlet takové dedukce!!“, vykřikla na mě máma. Její barva byla stále šedá, ale teď navíc pulsovala. Nějak se mi to nelíbilo.

,, Mami, ty něco víš? O Julii? Něco, co my ostatní ne?“ začala jsem se jí vyptávat. Máma jen třeštila oči. Táta se na ní podíval a svraštil čelo.

,,Ester, miláčku, co se děje? Opravdu něco víš?“, pohladil jí po hlavě a naváděl do obývacího pokoje ke krbu na pohovku. Všichni jsme se sebrali a šli za nimi, jen Kristián stále žvýkal telecí pečeni v jídelně. Adam mě podpíral, jako kdybych neuměla chodit. Jemně jsem se od něj odtáhla a přisedla naproti k mámě.

,, Mami, řekni nám to, všechno. Pohádali jste se s Julií, než zmizela?“, chytila jsem jí za ruku a čekala. Žaludek se mi svíral.  Máma vzlykla a nadechla se.

,,Já… já na ní křičela. Ona přijela, aby tě dostala zpět. Já jí to nechtěla dovolit. Spadla, ona spadla a já neudělala nic,“ začala vzlykat až jsme jí přestali rozumět.

,,Cože?! Spadla! Kam spadla? Kdy?“, začal křičet táta a máma začala hystericky řvát na něj.

,, Nic jinýho tě nezajímá? Jak se třeba cítim já? Tvá milovaná zas dostala, co chtěla i po smrti!!“ Bylo to ošklivý. Babičce se udělalo špatně, lehla si na pohovku, máma křičela něco o pocitech a tátovo vině. Laura brečela. Podívala jsem se na Adama, ten mě chytl za zápěstí a šeptl mi:

,, Udělej to. Dostaň se jí do hlavy.“ A já to chtěla udělat. Sedla jsem si a při té jejich hádce se zaměřila na máminy barvu. Zkusila jsem se zaměřit na páteční den.

Objevila jsem se u obchodu, kde bylo naposledy vidět tety auto. Viděla jsem, jak nastoupila do cizího auta, ale řídila ho máma. Odjeli. Pak mi obraz přebliknul a všechny tři jsme se objevily na útesu, nad lomem. Stáli obě na nejvyšším bodě, bylo to jejich místo, když byly malé. Hádaly se tam. Spíš na sebe řvaly. Stála jsem asi deset metrů od nich, pořád opakovaly mé jméno. A pak moje máma do Julie strčila, ta ztratila rovnováhu a spadla z útesu. Křičela. Má máma taky křičela. Ale neběžela zpět, stála tam, pořád volala na Julii. Pak odešla. Ale šla k autu, vůbec se nepodívala na svoji sestru. Měla divný pohled. Odjela. A já jela zase s ní, jakoby nad ní. Auto patřilo nějakému starému pánovi, myslím, že vlastnil knihkupectví. Asi mámin přítel. Vrátila mu auto a já se objevila zpět doma. Hlasitě jsem oddechovala. Byla to hrůza! Máma zabila mou pravou matku.

,, Mami...jak jsi mohla?“, zašeptala jsem na ní a kupodivu se na mne ohlédla. Oči se jí rozšířily, brada roztřásla, máma padla na kolena a hlasitě vzlykala. Táta se k ní sehnul a pořád se ptal, co se děje.

,,Musíme zavolat policii,“ řekla jsem Adamovi. ,, Julie spadla z útesu nad lomem, myslím, že bude v té vodě.“ Cítila jsem se špatně, ale co jiného jsme měli dělat. Nemůžeme to nechat být.

,, Julie se mi to snažila říct,“ zašeptala jsem Adamovi, když jsme spolu seděli u krbu a čekali na policii. Táta přepnul do módu právníka a začal se mámy vyptávat na věci pro něj důležité. Ale ať udělá, co chce, myslím, že mámu nic nezachrání. Já viděla, jak jí strčila, navíc máma vypadala, jako kdyby se trochu zbláznila. Pořád vzlykala a opakovala, že nechtěla a že Julii miloval víc, než jí. Policii jsem nastínila, co si myslím, máma se přiznala a začal chaos. Babička přestala mluvit úplně, po nějaké době vzala Lauru nahoru a obě odešly. Kristián seděl vedle nás a nic nedělal.

Byla půlnoc, ale nemohla jsem spát. Mámu odvedla policie i s tátou. Kris spal v pokoji pro hosty. Všechno bylo tak rychlé. V jednu chvíli večeříme telecí a v další je část rodiny na policii obviněná z vraždy. Bylo mi špatně, střídavě jsem brečela kvůli mámě, Julii, kvůli všemu.

Ráno u nás zazvonili dva policisté. Otevřela jsem jim pouze v pyžamu, rozcuchaná, nevyspalá, bylo mi to jedno. Měla jsem opuchlé oči od pláče.  Kriminální policie. Mladá ž ena a muž. Sedli si se mnou a s Adamem k jídelnímu stolu, nabídla jsem jim kávu. Žena ji s vděkem přijala. Poté nám oznámili, že našli tělo. Pod vodou, na dně. Led nebyl pevný, snadno se prý k tělu dostali. A to tělo u dna udržovalo lano s připevněným kamenem s jasným záměrem – aby tělo zůstalo skryto.

,, No to snad ne,“ vydechla jsem. ,, Nevěřím, že by máma hledala vhodný šutr a pak takto Julii obvázala a ještě tělo táhla několik metrů do vody.“ Bylo to hrozné, navíc jsem si byla jistá, že máma odjela a vrátila auto.

,, Pan Šubrt nám řekl přesný čas vrácení auta, nesedí to. Auto si půjčila, protože její vlastní bylo v servisu. Máme podezření ještě na další osobu.“ Podívala jsem se na Adama a nechápala, kdo by tohle ještě udělal. V tom žena řekla neuvěřitelné jméno: ,, Kristián Brumen.“

,, No to ne, to není možný, to by brácha neudělal!“, rozčiloval se Adam horečně. Já se ale zamyslela. Moji mámu miloval. Tímto by jí pomohl. A i když byl jiný, možná by to zvládl, právě proto, že byl jiný. Uvažoval jinak… cítila jsem, jak zase blednu nad těmi myšlenkami, které mi dávali smysl.

,, Vy jste pro něj přišli? Pro Krise?“, zeptala jsem se jich. Adam na mě nevěřícně pohlédl.

,, Anno snad tomu nevěříš!!?“ Ale já si nebyla jistá. Byla pravda, že ten pátek, kdy jsme s ním jedli v lomu rybu byl jiný.  Kris zrovna přišel na snídani, rozespalý a pouze v trenkách. Díval se na nás všechny.

,, Ano, přišli jsme pro něj, aby odpověděl na pár věcí,“ řekl nám detektiv.

,, Anno, můžu s tebou mluvit? Kris může zatím něco sníst, než si vypijete kávu, ne? Prosím,“ navrhl Adam a už mě táhl za roh do haly.

,, Udělej tu věc, zjisti o Krisovi pravdu, prosím! Nemůže to tak být!“, prosil mě a já po chvilce souhlasila. Zadívala jsem se zpět do ke stolu na Krise, který zrovna začal jíst křupky. Jeho barva byla také šedá, já myslela, že po stesku po Julie. Soustředila jsem se na něj. Objevila jsem se vedle něj v lomu. Byl u své maringotky, chytal ryby. Bylo to, než jsme přišli k němu, ještě s Rickem. Díval se nad útes, viděl tam tetu s Julií. Nebylo slyšet slova. Ale viděl padat Julii! Pane bože, vidí ji! Stála jsem vedle něj. Moje máma odešla a nedívala se dolů. Kris vstal od ryb a přišel k Julii. Já s ním. Jen stál a díval se. Já zkusila nahmatat tep, ale necítila jsem ani to tělo. V tom Julie vydala tichý chrčivý zvuk, takže žila! Kris se díval nahoru a pak na Julii. Klekl si k ní a pohladil po tváři. Silně krvácela, nohy měla nepřirozeně hozené, viděla jsem i kosti, které trčeli ven. Kris vstal a za chvíli přišel s lanem. No to snad ne….Pozorovala jsem, jak obvazoval Julii, pak přitáhl obrovský kámen a připevnil ho k lanu na Julii. Potom jí táhl do vody. Takže proto byl tak zasmušilý, to odpoledne, když jsme u něj jedli rybu. Udělalo se mi špatně. Objevila jsem se zpět vedle Adama. Kývla jsem na něj a nechala volně stékat své slzy po tváři.

,, Udělal to.“ Bylo to jako zlý sen. Do školy jsme nešli. Máma ve vazbě, Kristián také. Adam to nesl hodně špatně. Zavolal svému otci, ten ale nic neudělal, ani nepřijel. Zato můj otec se snažil o to víc. Babička nevyšla z pokoje, v poledne jsem jí přinesla alespoň polévku. Pro Lauru jsem zavolala a poprosila maminku od Pavlíka, zda mohou pro sestru přijet a odvézt do školy. Neřekla jsem nic určitého, souhlasila. Ale za chvíli se to stejně rozkřikne. Šli jsme vyvenčit Ricka a já ho vzala k nám domů. Nikdo nemůže nic namítat proti psovi, když máme v rodině tohle všechno.

Táta večer přišel domů. Nevyspalý dva dny, vypadal hrozně. Nechtěl nic říct, jen se zmínil, že to nevypadá dobře. Adam to bral velmi špatně. Jeho mladší bráška je obviněný z vraždy. Sice to táta neřekl, ale on i máma na tom byli podobně. Možná u Krise přimhouří oko, když má tu lehkou retardaci. I když ale nebyl nesvéprávný, takže kdo ví.

O týden později věci byly jasnější. Máma byla obviněna, jako usmrcení z nedbalosti. Táta říkal, že jí dali tři roky vězení. Bylo to hrozné. Ale také to mohlo být víc. Je možné, že to potom sníží. A Kristián byl na spoustě vyšetření, posuzování. Ale bohužel není retardovaný tolik. Obvinili ho z jasné záměrné smrti. Pitva prokázala, že Julie se utopila. Možná by zemřela stejně. Jenže on jí nepomohl. On to bral, jako že chrání Ester. Ji chránil před usvědčením. Táta říkal, že kdyby mu prokázali duševní poruchu tak rozsáhlou, že by nebyl schopen rozpoznat správné jednání, možná by nemusel být trestně odpovědný. Jenže další testy ukázali, že naprosto dobře věděl, co dělá. Zatím mu tedy hrozilo 3 -10 let. Táta říkal, že víc jak pět let nedostane, ale stejně to bylo strašné. Slova na lednici ustaly a já písmenka zrušila a vyhodila. Pro Julii se vše vyřešilo. Ale chyběla mi. To se nezmění. Vzpomínala jsem na nedávnou noc. Spali jsme s Adamem v mé posteli. Probudil mne hlas. Otevřela jsem oči a spatřila velkou záři. V ní jsem rozpoznala Julii. Krásně se usmívala, vlasy jí vlály, celá zářila a vznášela se. Viděla jsem ducha. Musela jsem několikrát zamrkat, abych měla jistotu.

,, Holčičko moje,“ řekla mi a já jenom kulila oči, Julie pokračovala, ,, mrzí mě, že jsme neměly víc společného času. Musíš vědět, že jsem tě vždy milovala. Děkuji ti za pomoc.“ Nadechla jsem se a řekla to jediné, co mne v tu chvíli napadlo. ,, Chtěla jsem s tebou bydlet.“ Hm, to bylo hloupý…

,, Myslím tím, že jsem tě chtěla poznat víc. A teď vím, že jsi mojí maminkou. Myslím, že mi budeš….že mi budeš opravdu chybět,“ začala jsem trochu vzlykat. Julie se usmívala, potom kývla a začala blednout. Zdvihla ruku a jemně s ní zamávala. S posledním úsměvem ještě zašeptala :,, Miluji tě, moje malá.“ Potom mne obklopila tma a já začala opravdu brečet. Adam vyskočil z postele ke mně. Neptal se na nic, vzal mě do náruče a pevně tiskl k sobě.

Byla sobota a poobědový čas. Všichni se rozprchli, táta s babičkou si šli odpočinout. Babička nesla svoji ztrátu mladší dcery velmi špatně. Ale nedalo se nic dělat, táta se jí snažil pomoct. Adam a Laura vzali Ricka na procházku. Agnes uklízela talíře a já šla k Bobovi. Poslední dobou už zase začal mluvit. Vyndala jsem si ho na prst, vyšplhal mi na paži. Drbala jsem ho na hlavě. Měli jsme krušný čas.  Prožili jsme Vánoce bez mámy a Kristiána. Ale navštívili jsme je. Máma nekomunikovala. Kristián se zdál celkem normální, ale jeho barva zůstala na šedé. Snažili jsme se žít dál. Ve škole jsme fungovali dál. Na Juliino místo přijali novou paní profesorku. Petr dál chodil do školy, žádné obvinění na něj nepadlo, ale prý byl chvíli opravdu podezřelý.  Eva plánovala budoucnost s Nickem v Brně. On byl šťastný z očekávaného miminka, byl si jist, že to spolu zvládnou i při jeho škole. Jejich rodina jim bude pomáhat. Ani jeden z nich nám nepředhazovali naši rodinu. S Adamem jsme na tom byli podobně. Má máma, ač nebiologická a jeho bratr způsobili smrt mé pravé matky. Znělo to hrozně. Ale zkrátka to byl náš život. Vzala jsem ze stolu zbytek ananasového kompotu a kousek podala Bobovi. Začal ho oždibovat a plivat kolem sebe. Vzpomínala jsem na Filipa. Ten se neprovinil ničím kromě špatným chováním vůči mě, vyřešil to jeho otec vysokým peněžitým trestem, který dostal. Přítelkyni neměl a nikdo jiný nic nepřiznal. Vyvázl tedy bohužel celkem snadno. Nic se nedalo zpětně prokázat. A také nás překvapilo dědictví po Julii. Pražský byt odkázala mě. Plánovali jsme se tam co nejdříve po maturitě odstěhovat a to v každém případě nehledě na školy, i když věřím, že se dostaneme tam, kam chceme. Julie mi hodně chyběla. Bylo zvláštní, že dokud jsem ji brala jen jako tetu, nebyla mi tak blízká. Chvilku jsem se mohla upínat k myšlence na mámu, na náš nový vztah. Avšak nyní tomu tak nebylo. Byla pouhou vzpomínkou. Ale zvládneme to. Máme sebe, navzájem. Já s Adamem, Bobem a Rickem. Laura to nese také těžce. Uvědomovala jsem si, že by mě možná chtěla mít blízko sebe, ale věřila jsem, že dělám dobře. A ještě měla tátu s babičkou, kteří se opravdu snažili zachovat rodinnou pohodu. Počítala jsem s tím, že je budeme navštěvovat. A za nějaký čas se opět sejdeme.  Věřila jsem  ve společnou a šťastnou budoucnost.

Zpozorovala jsem Bobův bílý obláček, jak se promísil s mojí fialovou barvou. Společně vytvořili krásný světlejší odstín fialové a já pocítila Bobovu radost. ,, Chceš pusinkuu?“, zakrákoral mi papoušek a já se spokojeně usmála.