Bouře a vzdor, aneb přísně tajné zápisky

I. část

 

Úvod

 

         Na úvod to vždycky chce nějakou geniální větu, aby všichni padli na zadek plní očekávání, co za příběh se odehraje na následujících řádkách. Bohužel vás zklamu, nejsem spisovatel a kreativní ambice jsem nikdy neměl. Jsem jenom frustrovaný po všech stránkách a musím to ze sebe dostat. Slyšel jsem, že vyblít svoje myšlenky na papír (nebo do klávesnice) pomáhá, tak uvidíme.

         Hned na začátek se přiznám, že doufám, že tenhle můj tajný soubor (říkejme tomu originálně Deníček) nikdo nenajde. Musel bych se zabít, kdyby to někdo četl!

         Celých dvacet minut jsem vymýšlet název, jak si tento choulostivý dokument pojmenovat, aby nikdo nepojal byť jen chuť jej otevřít ani kdyby náhodou seděl u mého notebooku. Tady je výsledek: „Bouře a vzdor“. Navíc jsem si ho v rámci dokonalé kamufláže hodil do složky poznámek o německé literatuře. Však kdo by si chtěl číst o tomto hnutí ode mě, když existuje wikipedia? 

 

Deset náhodných faktů o mně

 

1. Jmenuji se Vilém Komárek.


2. Narodil jsem se 23. října. Znamením jsem tedy na rozhraní vah a štíra. Ne, že bych dal na horoskopy, ale matka se astrologií dost zabývala. Krásně to vykresluje moji povahu. Jsem nerozhodný cholerik.


3. Brzy mi bude 20. Úspěšně jsem odmaturoval (na známky se nikdo ptát nikdy nebude, že jo) a teď mě čeká studium na výšce. Můžeme se vsadit, jestli mě vylijou hned v prváku.


4. Už teď se mi ta fakta nechtěj psát. Blbý, co?


5. Můj otec se jmenuje Hanuš Komárek. Píšu to sem jen proto, že tak debilní jméno se moc často nevidí (bez urážky, tati).


6. Moje matka byla Rakušanka. S otcem se rozvedli, když mi bylo pět. Od té doby jsem žil s ní. Ve Vídni, kde jsem chodil do české školy. Prý abych byl bilingvní dítě. (Protože v dnešní době je strašně důležité umět česky, že jo.)
   
   Ale od jisté doby jsem byl donucen žít znovu s otcem ve Znojmě. Zde jsem pro změnu navštěvoval německé bilingvní gymnázium.


7. Jsem gay.


8. Můj spolužák, kdysi nejlepší kámoš a ex přítel v jednom, se jmenuje Hynek. Shodou náhod se naší spolužačkou stala i jedna Jarmila. Nebýt Máchy, asi by se z nás nikdy nestali tak dobří přátelé. Každopádně všichni tři svorně nesnášíme Máj. (Byl jsem to ale já, kdo si ho při maturitě vytáhl.)


9. Rád bych napsal, že jsem strašně sexy. Takže to napíšu. Jsem hrozně sexy. (Mám přesně 180 cm. S trochu, možná víc, alkoholem opojeným mozkem a velkou dávkou představivosti vypadám jak mladej Anakin Skywalker, a to včetně toho rozcuchu. Jen s rovnátky jako bonus. Mám pihu na levé straně brady… Dioptrie -4 na každém oku, ale zásadně nosím čočky – barevné, proto málokdo ví, jaká je moje přirozená barva očí.
   
   PS: Je to šedomodrá.)


10. Na bod 10 seru.

 

Zápis první

 

         Všechno to začalo rozchodem. Stalo se to v létě. Naše třída se slezla na chatě u kamarádky Dáši, kde jsme bouřlivě oslavovali úspěšné ukončení střední školy. Shrnul bych to jako týden v lihu. Buď jsem chlastal, zvracel nebo dělal hovadiny. Dost věcí, co se děly, si nepamatuju, a některé věci bych pro změnu raději zapomněl.

         K věci. Tou dobou už jsem přibližně rok chodil s Hynkem (Na data byl vždycky lepší on.). Známe se spolu vážně dlouho, byli jsme nejlepší kámoši, co si pamatuju. Jednou jsme se sťali a skončili spolu v posteli, takže velká romantika. Vcelku nám to klapalo. Měli jsme spoustu plánů do budoucna. Oba dva jsme se dostali do Brna na germanistiku, Hynek v kombinaci se žurnalistikou.

         Protože Hynek nerad ponechává věci náhodě, už tou dobou jsme sháněli byt a jeden se nám i rýsoval. Dobrá cena, kousek od centra, měli bychom jeden společný pokoj. Majitelkou byla sympatická starší paní, úplně pohádková babička, která nám na prohlídce dokonce nabídla svůj domácí štrůdl… Všechno to vypadalo vážně skvěle.

         

         A tehdy jsem to podělal.

 

         Stalo se to zhruba takto. Někdy v půlce nepřetržitého paření na chatu přijel Dášin starší brácha Ivan a pár jeho kámošů. Jeden z nich – Petr byl dost sexy. Světlý vlasy, zelený oči… a ta vysportovaná postava. Sledovat ho u bazénu byla slast pro moje oči a pokušení pro můj penis. Na koukání snad ale není nic špatného! 

         Silou vůle jsem se snažil udržet. Koneckonců měl jsem skvělý vztah a on je určitě heterák… Nebyl, jak mi v jednu chvíli neprozřetelně prozradila Dáša. Vydržel jsem to další dva dny jen za pouhého očumování. Hynek mi zřejmě dost věřil, protože vůbec nepojal podezření. Jenže pak jsem si připil víc, než jsem měl… a po Petrovi jednoduše vyjel. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlel. A takhle jsem se s ním dostal až do manželské postele v pokoji Dášiných rodičů (kam jsme vůbec neměli lézt) a kde nás někdy před obědem dalšího dne našel Hynek (potom, co se po nás vyhlásilo pátrání, když jsme nebyli k nalezení) nahé a propletené do sebe.

         Mně to v tu chvíli vůbec nedocházelo. Civěl jsem na něj, on na mě. S šokovaným výrazem, který vystřídalo zklamání, vztek… Neřekl ani slovo. Otočil se na patě a prostě odjel ještě ten den. Nestál jsem mu ani za to, abychom si promluvili. Přes smsku mi sdělil, že je konec. Jediná další komunikace mezi námi proběhla prostřednictvím Jarmily, která mi nezapomněla omlátit o hlavu, jaký jsem kretén. Jo, díky, Jarko. Jako bych to nevěděl i bez ní!

         Hynek si našel jiný byt, ten vyhlédnutý mi velkoryse přenechal. Snažil jsem se ho kontaktovat, psal jsem smsky, maily, volal jsem mu, chtěl jsem se sejít, ale nemělo to žádný význam. Naprosto marná snaha. Rozhodl se mě úplně ignorovat. Jen na facebook demonstrativně vyvěsil svou fotku s nějakým nagelovaným idiotem. Nasralo mě to tak, že jsem ve vzteku rozmlátil hrnek, který jsem od něj kdysi dostal.

         Jo, jsem pitomec.

 

***

 

         Do Brna jsem se přestěhoval zkraje září, ať si stihnu vše zařídit a náležitě vyzkoumat, kam se chodit pobavit po večerech a zkrátka – jak si užívat studentský život. Bloumal jsem ulicemi Brna v dlouhých procházkách. Podvědomě jsem doufal, že na Hynka někde náhodou natrefím, nic takového se mi však nepoštěstilo.

         Asi to chce čas…? Nemůže si mě přece nevšímat věčně, ne?

 

***

 

         Dotyčný byt měl vysoké stropy a byl třípokojový, s prostornou kuchyní, širokou chodbou a s polovičatě rekonstruovanou koupelnou. Jeden pokoj měly zabraný dvě slečny, dokonce ze stejného oboru, jen už na navazujícím magisterském studiu. Bydlely tu už delší chvíli a měly spoustu neocenitelných rad. Svůj pokoj jsem nakonec obýval sám. Říkal jsem si ale, že by se časem nějaký spolubydlící třeba našel. (A někde v koutku nitra naivně doufal, že si to Hynek třeba rozmyslí. Hahaha.)

         Třetí pokoj na své majitele stále čekal. Dorazili pět dní po mně. Byl jsem zrovna ve městě, – potřeboval jsem si nakoupit nové instantní polívky, abych měl z čeho žít –  takže jsem se vrátil až v době, kdy už byli nastěhovaní.

         Přesně řečeno ve chvíli, kdy můj nový spolubydlící vyšel ze sprchy. Nahý, jen s ručníkem kolem pasu. Zarazil jsem se a jen na něj zaraženě zíral. Takhle hříšně snad nevypadal žádný muž, kterého jsem kdy předtím viděl. Ta dokonale vytvarovaná hruď. Světlá kůže, na níž ulpívaly kapky vody. Blond vlasy k ramenům a ten pohled chladných modrých očí.

         Shrnuto: měl jsem před sebou přímo ztělesnění árijského ideálu. Ve slabinách jsem cítil dost nežádoucí pnutí. Do tváří se mi hrnula červeň. Mě tu normálně jebne!

         „Cześć!“ pozdravil mě. „Slečny říkaly, že dorazí ještě další spolubydlící.“

         Opravdu mě neklamou uši a slyším v jeho promluvě polštinu a polský přízvuk?!

         „Jmenuji se Kajetan Radwański,“ představil se s kouzelným úsměvem a podal mi ruku.

         Snažil jsem se uklidnit. A neprohlížet si ho tolik. Do hajzlu!

         „Vilém Komárek,“ přijal jsem jeho ruku. „Těší mě.“

         Když se naše ruce střetly, měl jsem pocit, že něco ve mně exploduje. Bytostně jsem toho kluka chtěl. To snad ne! 

         Zazubil se. „Co studuješ?“

         Vážně se mnou chce vést zdvořilostní konverzaci jen v ručníku?!

         „Němčinu,“ odtušil jsem a snažil si nepředstavovat, jak se zmocňuji jeho zadku. Ne! 

         „Já… si půjdu dát věci do pokoje, jo?“ navrhl jsem a ukázal ke dveřím k sobě. Určitě to vypadalo hodně věrohodně. Měl jsem totiž v levé ruce jen klíče a v kapse mobil. Tu igelitku s nákupem jsem už totiž bezmyšlenkovitě odložil někde u botníku.   

         Zasmál se.

         Urychleně jsem zaplul k sobě. Určitě jsem byl v obličeji rudý jak rak.

         Pro všechny svatý… Proč?!

         Za co?! Tohle je určitě boží trest.

 

         Opřel jsem se zády o dveře. Oddechoval jsem.

         Slyšel jsem, jak se na chodbě Kajetan o něčem v polštině dohaduje s nějakou jinou slečnou. On se sem snad nastěhoval s přítelkyní?!

         Zabijte mě někdo. Prosím.

 

         Abych tedy shrnul svou situaci.

         Protože jsem vůl, poslal mě k vodě kluk, se kterým se známe vážně hodně dlouho. Pořád jsem se nevzdal naděje, že to nějak urovnáme... A to i přesto, že mi dal jasně najevo, jak moc ukradený mu jsem. Každopádně studujeme stejný obor, takže se dá předpokládat, že na něho natrefím hned na první přednášce.

         Mým spolubydlícím se stal (pracovní název) sexy Polák… a jeho asi-přítelkyně. Jaká je šance, že nejsou homofobní až na půdu a nebudou mě chtít při nejbližší příležitosti upálit?

         Další palčivá otázka zní: Jak dlouho to bude trvat, než mi dá Kajetan přes hubu?

         Protože jestli se tu polonahý bude producírovat často…

         ... Asi budu mít velkou spotřebu papírových kapesníků.

 

        Vážně... Jak se tohle stalo?