Bouře a vzdor, aneb přístě tajné zápisky

II. část

 

Zápis druhý

 

         Setrval jsem přitisknutý na dveřích ještě nějakou dobu, než jsem to rozdýchal. Klíče jsem hodil na stůl a víc se o ně nestaral. Přeci tu nezůstanu zalezlý jako krtek v díře? Jestli spolu máme vycházet nějak normálně (a to by se docela dost hodilo), musím pracovat na přátelských vztazích.

         Nadechl jsem se a pln odhodlání znovu vyšel na chodbu. Nikdo tu nebyl. Klasika.

         Zato z kuchyně se ozýval smích a polština, takže jsem se vydal tam. Našel jsem své dva nové spolubydlící sedět u stolu, popíjet colu a smát se na celé kolo. Evidentně něčemu, co Kajetanovi ta holka ukázala na mobilu…

         Moment. Ta holka…

         No, do prdele! To se přece neděje! Takový lidi nemůžou existovat!

         Na židli tu seděla blondýnka s vlasy do pasu, pomněnkovýma očima, v růžových letních šatech s výstřihem poskytujícím takový výhled, že být hetero barvu její duhovky opravdu nezaregistruju.

         Ne, že by mi Kajetan usnadňoval situaci. Sice si oblékl džíny, ale horní část těla měl stále odhalenou. Jen na krku mu přibyl stříbrný řetízek s křížkem. Z nějakého důvodu mám pocit, že ne proto, že by ulítával na gothic.

         Mimochodem, existuje nějaké pravidlo, že „každý dokonalý blonďák má svou dokonalou blondýnu"? Jestli ne, tak jsem ho právě zavedl. Ale ruku na srdce. Nejsou dva blonďatí jedinci na jednu domácnost trochu moc?!

 

         Oba se na mě zazubili.

         „Ahoj,“ pozdravila mě blondýnka a vstala.

         „Zdravím, jsem Vilém Komárek,“ představil jsem se.

         „Veronika Skřivánková,“ odpověděla. Potřásli jsme si rukou.

         Skřivánková?! To opravdu není polské jméno! Jeho sestra to tedy nebude. Všem neexistujícím nadějím je konec. 

 

         A snad proto, aby mi potvrdila mou první hypotézu o tom, že je jeho přítelkyně, mu láskyplně pocuchala vlasy a oznámila, že jde do sprchy. Nekomentoval jsem to. Raději jsem si vytáhl skleničku (poslední čistou ve skříňce) a také si nalil colu. Měl jsem pocit, že potřebuji zchladit.

         Proto jsem pak zabral židli, kterou Veronika uvolnila. Asi abych měl na Kajetana skvělý výhled a moje představivost mě opět dostávala do úzkých. Ne. Asi ho tu nemůžu ohnout na stole, zatímco se jeho holka sprchuje, že?

 

         Ne, že by můj mozek právě oplýval nějakou kapacitou pro vymyšlení smysluplné konverzace.

         Kajetan koukal do mobilu. Svého. Veroničin si klidně hověl uprostřed stolu.

         Já každým okamžikem více rudnul.

         Bylo tu strašné vedro.

         Kajetan přiložil k ústům sklenici, napil se.

         Sledoval jsem, jak pije… Jestli si o mně doteď nemyslel, že jsem divný, asi brzy začne.

         U rtu mu zůstala malá kapka, kterou mimoděk slízl.

         Uh! Zadíval jsem se do stolu. Ten suk v něm vážně vypadal stylově.

 

         Nakonec jsem se opět odhodlal na něho podívat. Zapojil jsem svůj generátor debilních dotazů verze 3.0 a obrátil se na něho s následující otázkou: „Ty… jsi z Polska?“

         Podíval se na mě. Měl jsem pocit, že mě právě prošpikoval mrazivými bodci. Úplně jsem v jeho pohledu viděl odpověď: „Ne, vole. Z Antarktidy.“

         „Z polsko-českého pohraničí,“ odpověděl s pokrčením ramen.

         To asi dává smysl.

         „Já jsem ze Znojma,“ odtušil jsem.

         „A máš rád okurky?“

         Cože?! Co to je za otázku?! Že tím asi opravdu nemyslel nic jiného než tu zeleninu, mi došlo vzápětí. Na to, že se v souvislosti se Znojmem se každej druhej ptá na okurky bych si už mohl zvyknout. Stejně jsem na něho pár vteřin hodně oduševněle koukal, než jsem pokrčil rameny.

         „Tak přiměřeně.“

         Zacukalo mu v koutku. Zrovna vtipný asi nejsem, takže mě má za dementa. Tomu se říká „udělat dobrý dojem“.

         „V létě míváme Slavnosti okurek,“ držel jsem se tohoto ujetého tématu a asi abych byl trapný co nejvíc, jsem se pustil do popisu programu: „Koná se soutěž o nejlepší okurku a…“

         „Zúčastnil ses někdy?“ Kajetan se nepokrytě smál.

         Zarazil jsem se. A zrudl. Začal jsem pochybovat, o čem se to tu vůbec bavíme. Vyznívalo to blbě dvojsmyslně (asi hlavně blbě) a Kajetanovo pobavení mi fakt nepomáhalo. Docela jsem ztrácel nit. Tak nějak jsem měl pocit, že vykládat mu, že se účastnila moje babička, nebude to pravé ořechové…

 

         Naštěstí jsem nemusel říkat nic, protože mě z tohoto dialogu vysvobodila Linda (jedna ze spolubydlích germanistek), která do kuchyně nakoukla. Záchrana to nebyla dlouhá, jelikož nám jen oznámila, že jdou s Hankou někam do města.

         Opět jsme osaměli.

         „Potřebuji ještě donést pár věcí z auta,“ prohodil Kajetan.

         „Chceš pomoct?“ nabídl jsem se.

         „Jestli se ti chce.“

 

         A tak jsme sešli ta čtyři poschodí (dům jich měl pět, výtah nevedl) dolů spolu. Kajetan šel první, já za ním. Mohl jsem tak směle okukovat jeho zadek.

         Vyšli jsme do ulice, kde v obou směrech byla zaparkovaná auta, a já ho následoval vzhůru po ní. Až skoro na konci stála stříbrná oktávka s polskou SPZ.

         „Ta je tvoje?“ (Generátor debilních dotazů opět nezklamal.)

         Kývnul. Odemkl ji a otevřel zadní prostor. Byly tu dva kufry a baťoh.

         Kajetan zavazadla vyložil, baťoh si hodil přes záda a auto opět zamkl.

         „Vzal bys jeden z nich?“ požádal mě. Kývl jsem a popadl ten bližší. Byl těžký jak smrtelný hřích. Co v tom kurva má? Liturgické pomůcky?

         „A opatrně,“ dodal. Zdálo se mi, že v něm slyším nějaké klepnutí skla a sklo.

         Kajetan popadl kufr – v něm to podezřele zacinkalo o něco víc  – a mohli jsme jít pokořit schodiště. Tak hurá na to.

 

         Kajetan s přehledem stoupal vzhůru. Já měl v třetím patře pocit, že chcípnu, ale statečně jsem pokračoval (Mistr Yoda by na mě byl hrdý) a snažil se udržet krok. Hurá! Konečně nahoře.

         Myslím, že tu sprchu bych teď opravdu potřeboval já. Koupelnu ale stále okupovala Veronika.

         „Kam s tím?“

         „Do kuchyně.“

         Donesl jsem to tam, nalil si studenou colu…

         A byli jsme ve stejné situaci jako před několika minutami.

 

         „Co vlastně studuješ ty?“ zkusil jsem nějaký normální dotaz. Navíc mě to fakt zajímalo.

         „Bohemistiku,“ obeznámil mě. „Nastupuji do prváku,“

         „Aha,“ potřásl jsem hlavou. „Proč zrovna bohemistiku?“ nedalo mi to.

         „Mám rád českou literaturu,“ pokrčil rameny a velkoryse to i rozvedl, „zejména Škvoreckého, Hrabala, Vančuru, Fukse…“

         Přikývl jsem. Udělal jsem si mentální poznámku, že bych asi měl brzy navštívit knihovnu a přeci jen si skvosty české literatury přečíst, protože jinak budu před Kajetanem za blbce, co nezná ani díla svojí země.

         „Co tě přivedlo ke germanistice?“

         Mohl jsem čekat, že mi to oplatí, že?

         „Mám rád… Rakousko,“ vymyslel jsem odpověď.

 

         „Co Veronika?“ raději jsem převedl téma na její studium.

         Co by asi mohla studovat vysoká, štíhlá modrooká blondýnka? Modeling? Jsou na to vůbec školy?

         „Wera nastupuje na informatiku,“ odtušil.

         Nevěřícně jsem zamrkal. Informatiku?! Dělá si prdel?!

         Nevypadá, že by se přeřekl… a já se asi nepřeslechl.

         Ale…! To přece... Uh! 

         „A to se o ni nebojíš?“ vypadlo ze mě. „Víš jak, tam asi moc holek nebude…“

         Podíval se na mě jako na idiota. „Ona se o sebe postará,“ reagoval stoicky. „Od školky dělá karate.“

         „Jasně…“

         Doufám, že jsem nezbledl postřehnutelně. Ale zamrazilo mě.

         Aktualizuji palčivé otázky: Za jak dlouho mě blonďatá karatistka studující informatiku nakope do koulí?

         Ta na moje myšlenky o jejím příteli nesmí NIKDY přijít. Nikdy!

         Uh! Ach jo! 

 

         Veronika opustila koupelnu. Čas na to, abych ji zabral já. V první chvíli jsem se skoro přizabil, protože na podlaze zuřily záplavy. U všech svatých, co ta s tou sprchou dělala? OK, to jsou věci, které v zájmu svého zdraví nechci vědět. Raději jsem se zamknul a obezřetně, abych si nezlomil vaz, přešel k sprchovému koutu (který svým vzhledem ilustroval půvaby minulého režimu) a zaplul dovnitř.

         Tady, v proudu vody, jsem se konečně mohl oddat relaxaci… a masturbaci s představou Kajetana ve svém klíně. Jo, poskytlo mi to dokonalé uvolnění.

         I když… pak se ozvalo svědomí a já měl po náladě. Neměl bych takhle náhodou myslet třeba radši na Hynka?!  

         No nic. Opustil jsem koupelnu. Po Kajetanově vzoru jsem jen v ručníku přešel do svého pokoje (nikoho jsem cestou nepotkal) a hodil na sebe čisté svršky.

         Pak jsem se vrátil, abych koupelnu vytřel, protože jsem měl tušení, že když to neudělám, budu to já, kdo si tam v dohledné době rozbije hlavu o kachličky.

 

         A až pak jsem se vrátil do kuchyně, kterou blonďáci zřejmě pojali za své teritorium. Měl jsem v úmyslu si udělat nějakou večeři (= instantní polívku).

         Kajetan zrovna ukládal do poliček nějaké jejich nádobí. Kufr, který jsem vynesl, byl otevřený a Vera z něho právě vytáhla přepravku s pečlivě uloženými sklenicemi kompotů… Výborně, zásoby na zombie apokalypsu zajištěny. Pobaveně se usmívala a cosi švitořila polsky. Nebo možná v „po našymu“, jestli jsou z pohraničí, ale nerozuměl jsem tomu stejně.

         Mou pozornost upoutaly dva předměty na stole. Obrovská bichle, o níž mi vzápětí došlo, že je to Bible. A vedle ní – krucifix na stěnu. To jsem se s obsahem té tašky vlastně vůbec nesekl! Zůstal jsem na to vteřinu bez pohnutí civět. To fakt?!

         Nebo jsem se zbláznil? 

         Kajetan si mě všiml. „Máme z domova pirohy,“ oznámil mi. „Za moment je budu ohřívat. Chceš taky?“

         Přikývl jsem. Nikdy neodmítám jídlo. 

 

         Vyhlídka stolování přimněla Veroniku, aby se ujala úklidu stolu. Nadzvedla krucifix a zamyšleně se porozhlédla.

         „Kájo?“ nadhodila rozverně. „Kam si ho zavěsíme?“

         Pokrčil rameny. 

         „Kam bys ho dal ty?“ zazubila se Vera na mě.

         Je šance, že by měl Kajetan slabost pro lidi s debilními dotazy?

         Už jsem to chtěl odbýt stejně jako on pokrčením ramen, když jsem se přistihl, že odpovídám a upřímně se svěřuji se svým názorem.

         „Nevím, asi nikam. Mně to přijde hrozně morbidní mít na stěně pověšeného ukřižovaného chlapa.“

         Bytostně jsem cítil to ticho, které zavládlo. Jo, jsem kacíř. Ještě, že je tu elektrický sporák a pokud nemají po ruce sirky, budu mít dost času na útěk.

         Pak Kajetan vyprskl smíchy. Musel položit misku, kterou držel, aby ji snad náhodou neupustil.

         Vera se na mě zazubila. A se slovy, „Hodím ho k nám,“ se ztratila v jejich pokoji.

         Rozhodl jsem se neptat, nerýpat, nepřemýšlet nad tím.

 

         Připravit pirohy nezabralo moc práce. Byly vynikající. Taky se vrátily Linda s Hankou. Takže jsme tu už byli všichni. Čtyři filologové a informatik. To zní jako nový brněnský sitcom.

         Ukázalo se, že celý druhý kufr obsahuje chlast. Slovo dalo slovo a my započali naši historicky první párty. Hráli jsme karty proti lidskosti. Jinak ale mluvila hlavně Linda, zprvu o svých univerzitních zážitcích, problémech s informačním systémem, náladových vyučujících, zkouškovém… Později – zvláště s postupujícím alkoholem v krvi – jsme přešli na vtipy a vztahy. Tedy spíš Hančin problematický vztah s jejím přítelem z Olomouce. Všech pět se nás jednomyslně shodlo na tom, že je to debil a měla by ho poslat ke všem čertům.

         Mě naštěstí chránili všichni svatí, takže jsem o svých trablích neřekl ani ň!

 

         Do své postele jsem se dostal kolem půl třetí. Naše debata a spoustu alkoholu v krvi mě nabudilo k tomu, abych se opět pokusil vyřešit svůj vztah s Hynkem. Svatí už toho asi měli dost a tak šli radši popíjet taky.

         Cítil jsem se osvícený a věděl jsem, že teď je ta správná chvíle napsat mu zprávu, která vnese světlo do života nás obou. Takovou, která prolomí brány jeho ignorace a my se opět šťastně obejmeme a dáme si sex na usmířenou…

 

         Otevřel jsem editor pro smsky a pustil se do toho, dokud jsem měl slinu.

         „Ahoj, Hyňďo. Fakt mě to mrzí. Jsem kretén. Prosím, promluvme si. Hynku, jsi best!“

         Anglické best místo českého nejlepší jsem asi použil proto, abych dokázal, jak jsem světový.

 

         S pocitem, že jsem právě vyřešil nejpalčivější problém lidstva, jsem text zkopíroval a poslal mu ho i přes messenger. Pak jsem mobil shodil na zem, zabořil hlavu do polštáře a spal.

 

         Vzbudil jsem se někdy před polednem. Bolela mě hlava, ale jinak se to docela dalo. Dával jsem si dohromady vše, co se včera stalo, co jsem se dozvěděl…

         A pak jsem si vzpomněl na smsku.

         Polkl jsem. Rázem jsem byl zcela probuzený a zcela střízlivý. Našel jsem mobil a otevřel (poslední dobou hodně jednostrannou) konverzaci s Hynkem.

         Co jsem mu to vlastně psal?

         V opilém stavu, kdy jsem se sotva trefil prsty do písmenek, s našeptávačem a automatickou korekcí?

         To bude katastrofa!

 

         Byla.

         Text, co jsem našel, jsem vůbec nedokázal pochopit.

 

         „Ahoj pindo. Fakt mi mrzne. Si kreten – proto problémy. Zhyn jsi bestie.“

 

         Zíral jsem na to dlouho.

         A pořád to nedokázal pochopit.

         Jak?!

 

         Vždyť… já to myslel dobře!!!