Bouře a vzdor, aneb přísně tajné zápisky

III. část

 

Zápis třetí

 

           Měl jsem pocit, že text té zprávy se mi vypálil do lebky. Žhnul a spaloval mi mozek, protože ať jsem se na to díval z kteréhokoli úhlu, pomalu mi docházela zcela zřejmá věc: Jsem v prdeli.

           A to přibližně v takové prdeli, jako když vám Charón řekne: „Hej vole, teď už jsi za vodou.“

           Nemůžu mu napsat něco tak trapného jako: „Sorry, to nebylo tobě“. Protože kdyby to nebylo pro něj, proč bych mu to hajzlu posílal jak v smsce, tak i na messengeru?! Proč já pro všechny svatý musím být takový kokot?! Možná bych měl zajít na nejbližší úřad a nechat se zbavit svéprávnosti.

           Z hrdla se mi vydralo jakési přidušené zavytí a praštil jsem hlavou do polštáře. Napůl jsem doufal, že ještě spím a tohle se mi zdá. Až se probudím pořádně a kouknu na to, zjistím, že jsem napsal něco rozumného… Dohodnuto?!

           Tak ne! Furt tam je ta stejná sračka.

           Tentokrát jsem se svalil na záda a zíral do stropu. Asi jsem doufal, že mě prasklina v něm přivede na inspirativní myšlenky. Místo toho jsem znovu usnul.

           Probudil mě Imperial March. (Jo, je to moje vyzvánění…)

           Lekl jsem se. Škubl jsem sebou a prudce se posadil. Při tom pohybu jsem mobil shodil a ten si tak vyzkoušel skok daleký, než žuchnul na zem.

           Srdce mi vynechalo úder. Zděšeně jsem sledoval let svého přístroje… Teď opravdu nemám prachy na nový telefon!

           Třesk.

           Uf! Naštěstí je nezničitelný. Dopadl na parkety, ale vesele vyzváněl dál.

 

           Kdo volá?!

           Z nějakého důvodu jsem byl natolik přesvědčený, že to je Hynek, že jsem jen setrvával na posteli a hypnotizoval očima svůj telefon jako bombu, co se chystá za pár sekund vybuchnout.

           Určitě bude chtít vysvětlit tu zprávu! Nejspíš už stihl vymyslet způsob, jak mě eliminovat na dálku. Ale! Promluvíme si. Další příležitost už třeba nedostanu.

 

           Chmátl jsem pro mobil a přijal hovor. Číslo jsem vůbec nekontroloval.

           „Promiň! Jsem debil! Nemyslel jsem to tak,“ vyhrknul jsem.

           Na druhé straně bylo pár vteřin výmluvné ticho a pak… „Tedy, takovou sebereflexi bych od tebe nečekal,“ ozvalo se pobaveně.

           Vážně?! Vážně mi volá můj otec?! Právě teď?! To nemyslí vážně!

           „Ahoj,“ reagoval jsem o poznání otráveněji.

           „Ale,“ smál se. „Co to je za tón? Koho jsi zase naštval, synku?“

           Jaké zase?!

           „Děláš, jak kdybych byl věčně v průseru.“

           „Tož to by odpovídalo,“ mínil můj otec vesele.

           „Co že máš tak dobrou náladu?“ ptal jsem se. Určitě nevolá proto, aby mi dával rady do života… I když…

           „Irenu dnes v noci po dlouhé době nebolela hlava, tak víš jak…“

           Hahaha, to jsou fóry, tati. Debilní, jak ode mě ve tři v noci. Počkat…

           „Nepovídej. Tož si nestěžovala a ty ses konečně vyspal. Je mi to jasné.“

           „Koupil jsem novou sekačku.“

           To vysvětluje všechno.

           „To je bezvadné,“ reaguji suše a nechám svého otce, aby mi nadšeně popisoval, co všechno to umí. Sekat trávu – překvapivě.

           Nemohla se koupit na začátku léta, kdy se rozbila ta stará, abychom si náhodou neulehčili práci, že? To bych totiž přišel o ty skvělé zážitky s kosou v pařáku…

 

           „Chtěl jsem se zeptat, jestli platí, že v sobotu dorazíš?“ změní otec téma. To je dobře, protože už jsem nějakou tu chvíli byl myšlenkami jinde.

           Otráveně jsem protočil očima. „Musím?“

           „Babička se na tebe těší.“

           To je ten správný argument. „Hm…“

           „Už peče tvoje oblíbené koláče.“

           Povzdechl jsem si.

           „Máš to domů jen hodinu. Tvoje teta má narozeniny jen jednou za rok, budou tu všichni…“

           To je ten problém. Přímo hořím touhou vidět všechny tetičky a tetky nejen ze Znojma, ale ze všech vesniček okolo.

           „Tati, potřebuji…,“ snažím se co nejrychleji vymyslet nějaký důvod, proč nedorazím. Jako na potvoru se mi nepovede nahodit ani generátor trapných výmluv, natož vymyslet geniální a neprůstřelnou omluvu.

           „Výborně. Doraz, co nejdřív. Je třeba pomoc Máje,“ to je oslavenkyně, tátova sestra, „ještě s přípravami. Nemůžeš to všechno nechat na Táně.“ To je moje mladší sestra.

           Protočil jsem očima. „Hm,“ reagoval jsem. „Kouknu na spoje.“

           Čekal bych, že tím bude rozhovor u konce. Potřeboval jsem řešit Hynka! Ne tátovu sekačku ani oslavu padesátin svojí tety.

 

           Ale to ne. Táta má v zásobě další absurdní otázku.

           „Mimochodem, proč jsi mi neřekl, že chodíš s Jarmilou Skácelovou?“

           „Protože s ní nechodím?“ reagoval jsem otráveně.

           „Jsi si jistý?“

           Začínalo mě to dopalovat. Snad vím, s kým chodím, ne?

           Ale dřív, než jsem stihl říct něco jedovatého, mě otec zarazil.

           „Poslouchej, já se taky divil,“ ujistil mě. Začínal jsem mít neurčité, ale velice neblahé tušení…

           „Právě včera si mě odchytil starý Skácel. A povídá: ‚Tož, Hanku, pověz, nechodíš ty mi za dcerou?‘ Podíval jsem se na něho jako na vola. Pochopitelně jsem neměl ponětí, o čem to mluví. Až postupně mi svitlo, na co odkazuje... Měl trochu moc burčáku, ale říkal, že se k nim máš stavit na oběd, že tě schvaluje, protože prý jsi ‚slušný hoch z Vídně‘ a o Jarmilu se postaráš dobře.“

           „Je zřejmé, že nebyl při smyslech,“ podotkl jsem.

           „Nebyl,“ souhlasil táta, „Jenže podle jeho slov o tom, že jste s Jarmilou pár, vědí všichni.“

           „Víš, že apríl je v dubnu?“ zavrčel jsem. „Potřebuji řešit nějaké éh... studijní záležitosti, ne takové kraviny…“

           Můj otec ví dobře, jak je to s mojí orientací. To, jak na to přišel, tu popisovat nebudu. (Radši…) Každopádně ho to nějak nerozhodilo. Možná proto, že je biolog a učí na střední (naštěstí na jiné, než na které jsem studoval já). 

           O to víc musí vědět, co za blbost mi tu vykládá.

           „Pátral jsem dál,“ otec moje slova ignoroval. „Ptal jsem se dokonce i Marušky. Ta se divila, že to nevím… Prý jsi jí Jarmilu představil jako svoji přítelkyni někdy na začátku prázdnin…“

           „Nic takového jsem neudělal.“

           „Jak jsem koupil, tak prodávám,“ reagoval pobaveně. „Vykládala, že se to od tebe dozvěděla v obchodě. Svěřil ses jí, že někoho máš, a Jarmila tam pak za tebou přišla… Tak si to prý dala dohromady.“

           „Scheiße!“ vykřikl jsem. Pro jistotu jsem dodal ještě pár německých nadávek.

           „To snad ne!“ uzavřel jsem svoji expresivní chvilku.

           Otec mlčel. Asi čekal, co ze mě ještě vypadne.

           Já v tu chvíli rozladěně chodil po pokoji jako vytočený lev.

           Nesnáším svůj život. Za co mě osud trestá?!

 

           Abych to vysvětlil, přesně jsem si ten okamžik vybavil.

           Teta vede krámek, takovou řekněme trafiku. Byl jsem za ní někdy na začátku léta. Ještě před tím osudným týdnem v lihu. Kupoval jsem nějaké žvýkačky, nic důležitého.

           Významně se na mě podívala a zeptala se: „Vilémku, už sis někoho vyhlédl?“

           Tiklo mi v oku. Výmluvně jsem oči protočil v sloup a povídám: „Ano, za chvíli sem přijde. Máme tu sraz.“

           Hynek skutečně přišel o několik momentů později. S Jarmilou, ale tomu jsem nepřikládal význam.

           „Dobrý výběr,“ pošeptala mi teta spiklenecky.

           A já měl pocit, že jsem právě spáchal sofistikovaný coming out. Hynek je opravdu kus, to musela ocenit.

           Evidentně to celé pochopila úplně zle!

           Nemají mít takhle náhodou ženy vysoké EQ a být schopné všímat si téměř nepostřehnutelných náznaků?!  

           Okrajově si vybavuju, že tam měla i nějakou svou kamarádku…

 

           „Nemluvil jsem o Jarce,“ sdělil jsem otci.

           „Mně to nevysvětluj,“ zasmál se. „Jen jsem si říkal, že by tě mohlo zajímat, co se povídá… Skácelovi tam v sobotu budou taktéž. Možná bys o tom mohl Jarmile říct…“

           „Hm…“

           To přesně potřebuji ke štěstí. Já mám totiž problémů málo.

           Rozloučili jsme se.

 

           Zjistil jsem, že je půl druhé.

           Čas na činy. Otevřel jsem sms editor a napsal zprávu Hynkovi.

           „Ahoj. Ty zprávy z noci prosím ignoruj. Byl jsem ožralý. Jsou to překlepy. Mohli bychom si promluvit?“

           Tohle už asi opravdu nezachráním…

 

           Jarmile jsem pro změnu napsal stručné: „Budeš večer na skypu?“ Videohovor to asi jistí…

 

           Zvažoval jsem, co můžu ještě podělat. Třeba mě dost pálily oči. Ono doporučení nespat s nasazenými čočkami má něco do sebe. Ale sral jsem na to.

           Někdo zaklepal na dveře mého pokoje. Rychle jsem si natáhl nějaké džíny (spal jsem v triku a trenkách) a otevřel.

           Stál tam Kajetan, kupodivu oblečený. Obdařil mě úkřenem. „Neruším?“

           Pokrčil jsem rameny. „Ani ne.“

           „Měl bych otázku,“ pokračoval, „Nemáš kladivo?“

           Kladivo?!

           Zavrtěl jsem hlavou. „Na co to potřebuješ?“

           „Chci zatlouct hřebík,“ osvětlil mi tak prostě, že jsem si okamžitě připadal jako idiot. Tak to by mě vážně nenapadlo.

           „Zkusím se po něčem kouknout,“ navrhl jsem.

           Byl tu kumbál s uklízecím náčiním. Třeba tam bude i nářadí… Nebylo (nebo jsem ho přinejmenším nenašel). Vydal jsem se na průzkum kuchyně. Ani tam jsem kýžený nástroj nenalezl.

           Zato jsem v jednom z šuplíků objevil alternativu.

           Oboustrannou nerezovou paličku na maso! Z jedné strany naklepávač, z druhé sekáček.

           Výtečně.

 

           Popadl jsem to a jako vítěz po náročné bitvě jsem se vydal za Kajetanem do pokoje.

           Na první pohled bylo zřejmé, že ho teprve zařizují. Měli tu spoustu prázdných, napůl vybalených a ještě plných papírových krabic.

           Postele měli sražené k sobě. Tvořily tak tedy něco jako manželské lože. Že já se tomu divím? Kousek od rohu byl postavený stůl. Přesně s prostorem na to, aby se za něj do růžku vešla kolečková židle. Dominantou stolu byly dva monitory napojené na počítač pod ním. Registroval jsem ještě dva notebooky na posteli. Horu kabelů na podlaze. Dva vyskládané komínky knih na druhém stole v protějším rohu…

           A Kajetan s krabičkou hřebíků položenou na zemi vedle krucifixu.

           Oni si ho chtějí pověsit tak moc, že si kvůli němu budou zatloukat i hřebíky?!

           „Našel jsem jenom tohle,“ zvedl jsem sekáček.

           Kajetan mě propálil hodnotícím pohledem. Evidentně vyhodnocoval míru debility takového nápadu. Muselo mu vyjít skutečně vysoké číslo, protože prohlásil: 

           „Možná bychom se mohli zeptat někoho v domě.“

           Pokrčil jsem rameny.

 

           Neplánově jsme vyrazili na misi: Poznej své sousedy. Moc expů by za ni ale asi nebylo.

           Nejprve jsme zaklepali na dveře protějšího bytu. Nikdo neotevřel. Jen ztišili hudbu, která doléhala až ven.

           Vyšli jsme o patro výš. Stejná situace, zřejmě nikdo nebyl doma. V druhém bytě na témže patře nám otevřela nějaká rozespalá slečna, která nám jen velmi oduševněle sdělila, že neví… a zavřela. Asi náročná noc…

           Třetí patro. Obrovský chlap nerudného vzhledu s pohledem ježibaby aka „Kdo mi tu loupe perníček?!“ Jen s tím rozdílem, že on vypadal jak člen nějakého gangu, kterého by zajímal spíš perník, za který nedostal prachy.

           Ne, na kladivo jsem se ho nezeptal. Nepotřeboval jsem mu strkat do rukou zbraně.

 

           Nakonec jsme skončili dole u majitelky domu. Babičkovsky se nás usmívala a ptala se, co potřebujeme.

           „Rádi bychom si půjčili kladivo,“ usmál jsem se.

           „Kladivo? Na copak ho potřebujete, chlapci?“

           „Chceme si přibít Ježíše na stěnu,“ vysvětlil jsem. Že jsem nezvolil vhodná slova jsem si uvědomil vzápětí. Babička zmateně vykulila oči… a Kajetan za mnou se rozesmál.

           Pojal jsem podezření, že mě nechává mluvit jen z čiré škodolibosti. Já se ztrapňuju a on se baví. Každopádně se chopil rozhovoru a sám všechno elegantně vybavil a vysvětlil.

 

           „Kde máš Veroniku?“ nedalo mi, když jsme se opět nacházeli v jejich pokoji.

           „Ve městě,“ odpověděl skoro nezaujatě, „Přišli jsme na to, že nám nestačí počet zásuvek. Přinesli jsme si sice prodlužovačku, ale i tak je to málo. Proto šla shánět další…“

           Představil jsem si blonďatou slečnu v elektru a tamní brigádníky, kteří se předhání v tom, kdo se jí půjde zeptat, zda může nějak pomoci.

           Kajetan se pustil do práce. Ne, že by nebylo fajn na něj koukat, ale usoudil jsem, že tu jsem už trochu navíc. Otočil jsem se, že vypadnu, když…

           „Kurwa!“ vykřikl. „Do piče.“

           Nevěřícně jsem se otočil. Kajetan se svým vyjadřováním až do teď působil, že sprostá slova nezná… A teď tu nadává jak špaček. Přeci jen bude ze Slezska.

           „Co je?!“

           Neodpověděl. Odložil kladivo a zmizel ke dřezu, aby si zchladil ruku. On se klepl…

           Uchechtl jsem se. Spíš jsem se nekontrolovaně rozesmál. Až, když jsem se trochu uklidnil, jsem se toho ujal já a o jeho hřebík se postaral.

           Aspoň nějaký úspěch. Sice malý, ale i to se počítá.

           Eh…

 

           Seděli jsme spolu v kuchyni. Popíjeli pivo a řešili Star Wars. Idylka. Někdo zazvonil.

           Že by některá z holek zapomněla klíče?

           „Jdu otevřít,“ zvedl jsem se a vydal se ke dveřím.

           Žádný šestý smysl neřval jako alarm o sto šest, proto, když jsem otevřel dveře, jsem jenom nevěřícně ztuhl na místě.

           Hynek. Přímo přede mnou.

           A viditelně nasraný.

 

           Byl o kapku vyšší než já. Dobře stavěný. Hnědovlasý a hnědooký. Celkem kliďas, ale tichá voda občas bere všechno, co jí vstoupí do cesty.

           „Ahoj,“ vydralo se ze mě.

           „Viléme,“ zasyčel. „My dva nemáme, o čem mluvit.“

           „Ale měli bychom si promluvit,“ reagoval jsem. Pádný argument. Najednou jsem vůbec netušil, co mu chci vlastně říct.

           „Ty si stojíš na vedení, že ano?!“ vrčel nepřátelsky.

           „Takže, polopaticky: 1) Mezi námi je konec. Definitivní. Je jedno, co řekneš nebo uděláš. Podrazils mě. Nepřekousnu to. Nedám ti žádnou další šanci.

           2) Přestaň mě spamovat! Každý idiot by pochopil, že si s tebou psát prostě nechci! Tak mi přestaň zahlcovat zprávy. Nebo si tě zablokuji. Kdyby mi to nepřišlo jako totálně na hovno řešení, už jsi v bloku dávno.

           3) Mám nového přítele. Jmenuje se Filip. Bydlím u něj. Máme i společné fotky. Kdyby ses kromě psaní debilních zpráv občas kouknul i na můj profil, tak bys to věděl.

           To je všechno. Sbohem!“

           S tím se prostě otočil a vydal se pryč.

           Snažil jsem se to vstřebat. Stál jsem tam s očima rozšířenýma neschopen pohybu.

           „Počkej!“ zařval jsem a vrhnul se za ním.

           To už byl o několik schodišť níž. Nedohnal jsem ho.

 

           Potupně jsem se vrátil zpátky. Kajetan stál opřený o stěnu a zamyšleně mě pozoroval.

           Zkoprněl jsem.

           „Slyšels to?“

           Blbá otázka.

           „Nejsem hluchý,“ podotkl.

           „To asi ne…“

           „Dáme vodku?“ navrhne.

           Vyčaruji tázavě povytažené obočí.

           „Vypadáš, že potřebuješ panáka.“

 

           O láhev vodky později jsem se přistihl, jak Kajetanovi sděluji celý dojemný příběh o tom, jak jsem si posral vztah s klukem, kterého jsem hrozně miloval.

           Netuším, jak Kajetan dokázal z mých nesourodých sdělení pochopit myšlenku. Každopádně se snažil mě vyslechnout a povzbudit.

           „Nesnáší mě,“ posteskl jsem si a pořádně si přihnul z druhé láhve.

           „To chce čas,“ prohlásil a poplácal mě po ramenou. Opřel jsem se o jeho hruď a zavřel oči. Hezky voněl... a krásně hřál. 

           Byl jsem mimo.

           „Něco vymyslíme,“ přislíbil mi. „Nevzdávej to.“

           Vážně řekl: „vymyslíme"?! 

 

           Abych shrnul svou situaci.

           Jsem na mol.

           Hynek to se mnou definitivně skončil.

           Ležím v náruči sexy blonďatého katolíka, který mi slibuje, že mi pomůže získat mého kluka zpátky…

           A přitom, alespoň v očích svých známých, chodím s Jarmilou.

 

           Asi budu zvracet.

           Nikdy nepijte polskou vodku na prázdný žaludek.