Psal se rok 999.

Království Agrevia ten rok zažívalo plno svých poprvé. Církev poprvé měla uděleno velké slovo před králem. Královi poprvé během porodu zemřela manželka. Dítě ji následovalo jen dva měsíce poté. Bylo rozhodnuto, že jeho následovník bude jeho tak málo oblíbený syn z prvního manželství, budoucí král, který vstoupí do dějin pod nehezkou přezdívkou Král slaboch, král Agsir. A mezi další poprvé ten rok patřilo, že v městě Karmina se narodili poprvé během jednoho roku jen tři chlapci, ze zbylých sedmi děvčat nepřežilo zimu pět. Oni tři chlapci vstoupili do dějin svým vlastním způsobem. Jeden z nich, Kage, se stane velkým Mistrem, který získá nové jméno. Lidé ho budou uznávat a oslovovat Neptun. Nebude tak známý a mocný jako jeho bratr Mars, ale také to nebude člověk, kterého byste měli přehlížet. Druhý mladík získá jméno Zarbagos a stane se z něj vlivný novinář, v němž se probudí démon ještěrky, bezmocného démona, co se týče boje. Ani tak se však Zarbagos nenechá zlákat osudem mrzkého člověka, který jen přežívá a nechá si poroučet. Za dvacet tři let od svého narození v krušné noci brzy zjara nechá postavit budovu, ve které bude vytvářet obrazy do svých vlastních novin. Lidé se ho budou bát víc než kteréhokoliv jiného mocného člověka, byť jeho rod měl sotva čtyři generace, z toho nikoho známého nebo vlivného člověka. Osud tomu chtěl, aby to Zarbagos změnil. A třetí mladík, který se narodil pozdě v létě, za bouřlivé noci, v domě, kde se odjakživa rodili silní muži s vlčími démony, tu noc zakřičel poprvé na svět muž, jehož jméno vstoupí do dějin a lidé si ho budou spojovat s pohromou, neštěstím ale zároveň s mocí a nezkrotností. Jméno Melafor, které sotva za čtrnáct let vyvolá povyk po celém království, však roku 999 sotva mohlo někoho ohrozit. Bylo to prosté jméno, které se dávalo v rodině, kde se rodili jen lidé s vlčími démony v sobě, zcela běžně. Lidé se s příchodem zimy těšili na vstup do nového roku, nebrali tři devítky za sebou jako špatné znamení, ale jako začátek něčeho nového, lepšího.

Jen dva roky po narození těchto tří podstatných lidí pro historii se narodil i Melaforův bratr, Mikael. Mladík, jehož svět neměl šanci ani pořádně poznat, mladík, který rozhodl sám o svém osudu. Slabý sice na těle i na duši, ale vždycky při smyslech. Protože patřil mezi mocný rod, který dědil vlčího démona po generaci, stal se rivalem pro svého bratra Melafora. Je nemožné, aby v jedné generaci žili dva hostitelé tak mocného démona. Mikael však prohlásil, sotva začal chápat „onu věc s démonem“, že si nepřeje mít takového démona v sobě, že ho raději přenechá Melaforovi jakožto staršímu bratrovi.

Když se ho rodiče ptali, proč se vzdává tak mocného démona, aniž by poznal jeho moc, odvětil jen, že jeho bratr si s démonem jistě poradí hravěji, než on sám.

„Blázne!“ okřikl ho tehdy jejich otec. „Jsi tak drzý, že si myslíš, že zrovna tebe si vlčí démon vybere? Nechtěj mě rozesmát! To sám vlčí démon si určí, zda a komu se zjeví!“

„Otče!“ okřikl ho Melafor zle a postavil se před bratra, když ho jejich otec chtěl uhodit. „Mikael má pravdu! Souhlasím s ním, že se hodím mnohem víc na hostitele než on.“

„O tom naštěstí nerozhodujete vy dva,“ zavrčel jejich otec přísně a jeho oči jasně zlatavě zářily. „Neopovažujte se urazit démona, který nám slouží už po generace, a my sloužíme jemu! V jeho očích jste jen mrzký hmyz, co si nezaslouží žít! Až pozře vaši duši, poznáte, co to znamená rozzuřit démona, vy pošetilci!“

Otec Melafora a Mikaela byl na ně odjakživa přísný. Dával jim trénink vojáků už od první chvíle, kdy se naučili chodit a něco uchopit. Museli poslouchat na slovo a udržovat přitom hlavu hrdě zvednutou. I když byli biti za drobné chyby, jichž se dopustili, museli to snést a ještě děkovat. Tedy spíše Melafor.

Od samotného počátku se upnul na svého mladšího bratra a zapřísáhl sám sebe, aby ho ochránil za každou cenu.

Bylo běžné, že v jejich rodině si každý nositel vlčího démona oblíbil jednu osobu a té zasvětil svůj život. Dokud ta osoba žila, byli pokorní. Sotva se té osobě něco stalo, nemohli byste už nikdy více žertovat o peklu na zemi.

Každý hostitel vlčího démona musí někoho následovat, aby měl smečku, někoho, koho by bránil. Ano, rodina je podstatná. Ale ta osoba, kterou si hostitel vlčího démona jednoho dne určí, je pro něj podstatnější než rodina. Nezaváhá a položí za ni život. Není to žádná nadsázka - mnoho hostitelů vlčího démona zemřelo, aby ochránilo ty, které milovali a následovali. Proto bylo přirozené, že Melafor chtěl svého bratra chránit.

Nejen před otcem - mnohem zákeřnější byly děti v Karmině. Protože Mikael byl zakřiknutý, plachý chlapec, nikdy si žádné přátele nenašel. Na druhou stranu mohl Melaforovi jen tiše závidět, protože to uměl se slovy - říkal to, co si přáli slyšet, omotal si je kolem prstu a nakonec ho plno dětí v jeho věku hrdě následovalo. Přály si, aby to byl právě Melafor, v kom se probudí vlčí démon, aby tím jen potvrdil svou moc. Zatímco Melafora jeho vrstevníci milovali a zbožňovali, Mikaela nenáviděli a šikanovali, jako toho méněcenného, mladšího a hloupějšího. Vždyť cokoliv, co dělal, bylo horší než když to udělal Melafor.

K jejich smůle, dlouho se jim to před zrakem Melafora tajit nepovedlo. Když zjistil, že ty modřiny a jizvy, které se na těle jeho mladšího bratra záhadnými způsoby tvoří pomalu každý den, ukázal jim sílu dospívajícího mladíka.

„Až se ve mně probudí démon, budete toho litovat,“ slíbil jim se zákeřným úsměvem.

Místo toho, aby útoky na jeho bratra časem přestaly, spíše se ještě stupňovaly. Ale už se častěji i stávalo, že Melafor nechal svého bratra schválně jít samotného a když se někdo k němu přiblížil, zbavil se ho. To vše bez myšlenky, že onu moc mu tajně může dodávat jejich hrdý démon. Nesmysl - byla to jeho vlastní síla. Nepotřebuje hrdého démona, aby naučil pár výrostků, jak se chovat k jeho bratrovi. Protože byl starší, uvědomoval si, že se jeho démon již brzy probudí, což znamenalo jediné - poslání do svatyně, kde ho naučí, jak takového démona ovládat. Otec ani matka si přece nebudou špinit ruce, aby ho to učili.

Nejednou na toto téma s rodiči již mluvil.

To oni samotní určili, že se démon zjeví právě Melaforovi. Na Mikaela zanevřeli. Od počátku to byl ten slabší syn, který se neměl narodit. Vždyť sotva přežil porod. Původně si dokonce i mysleli, že se jedná o dívku!

Všichni v Agrevii vědí, že osud je nevyzpytatelný. Nehledí na to, co si přejeme. Určuje svůj vlastní tok času a událostí. Možná, kdyby byl osud trochu shovívavější, nemusel by se onoho večera Melaforovi zdát ten podivný sen, kdy se mu zjevil jeho démon. Přestože ho rodiče odjakživa učili, spolu s jeho bratrem, jak svého démona řádně pozdravit, sotva desetiletý chlapec nechápal, proč by se měl klanět nějakému přerostlému psovi - démonovi, který ho může kdykoliv pozřít, když se mu nebude líbit, dokonce!

Melafor se však naučil pokoře i klidu. Proto jeho první setkání s démonem bylo klidné - jak v jeho snu, tak i v realitě. Dalšího rána pouze rodičům oznámil, že se mu zjevil jeho démon. V pouhých deseti letech, že se mu zjevil démon? Nemožné!

Otec ho nazval lhářem.

Za trest musel opisovat knihy.

Možná, že to byl jen hloupý sen, protože se mu jeho démon dalšího večera již nezjevil ani na něj nepromluvil.

Ale matka měla obavy a snad jediná byla i při smyslech, nemyslela si, že by jim Melafor lhal. Přestože bylo nemožné, aby se mu jeho démon zjevil v pouhých deseti letech a pak na něj víckrát nepromluvil nebo ho neposedl, rozhodla se jednat sama. Poslala ho pozdě v noci, bez možnosti rozloučení s bratrem, spolu s jejich sluhou někam do hor.

Když se Melafor ptal, kam jdou, muž mu neodpověděl.

Sotva ho dovedl na místo, předal ho jakémusi muži. Melafor neznal jeho jméno ani důvod, proč tady byl přiveden. Naposledy se chtěl zeptat muže, proč ho sem přivedl, ale v tu chvíli viděl, jak si muž proťal vlastní hrdlo a vzal si život. Jeho rozkaz od paní domu zněl jasně - dovést Melafora do svatyně a zemřít, aby zachoval tajemství. Rod s vlkem v erbu jeho služby už více potřebovat nebude. Další zbytečný krk přece živit nebudou.

Sotva desetiletý Melafor byl otřesen. Řád, který jeho rodina musela dodržovat, znal nazpaměť, protože to do něj vtloukával jeho otec po celou dobu jeho zatím krátkého života. A nyní se musel naučit řád jiné společnosti, společnosti ze svatyně.

Otřeseného chlapce vzal jeden ze starších učňů dovnitř do tepla. Představil ho jinému muži, kterého nesměl oslovovat nijak jinak než Mistr po dobu svého pobytu zde. Ten mu pravil klidným hlasem: „Zasvěť své tělo svatyni a budeš jí odměněn. Svatyně od tebe vyžaduje jen poslušnost řádu a oddanost lidem kolem sebe. Na oplátku se ti dostane výchovy, jídla a místa ke spánku. Modli se každý den, protože jsi požehnán. Někdo, jako ty, někdo z tvého rodu, sem nezavítal už dlouhá léta, Melafore. Uvědom si, že ty sis démona nevybral. To on si vybral tebe. Je to dar od Boha. Nakládej s jeho mocí s rozumem. Nevyužívej ji pro drobné hlouposti, které dokážeš vyřešit sám, vlastní silou.“

Melafor byl řečí toho muže unesen. Dar od Boha? Démon? Jak může být démon, tak velké ničivosti jako je vlčí démon, darem od Boha? Skutečně je zde možnost, jak ho ovládnout? Jak to? Vždyť se mu jenom zjevil! To přece neznamená, že ho přijal jako svého pána nebo snad ano? Pořád je přece možnost, že se také zjeví Mikaelovi. A on je tady zbytečně. Ano, tahle možnost tu pořád je. Jistě se vlčí démon spletl. Rozmyslí si to, nebo tak něco. A zjeví se v Mikaelovi. A jeho bratr získá sílu, aby se mohl bránit sám. Otec bude potěšen, i matka si Mikaela začne vážit. A on…

A co Melafor?

Co potom bude s Melaforem, až se ukáže, že se mu démon vlastně nezjevil a jenom se mu to zdálo, protože tak moc žárlil a chtěl mít moc? Nebo snad toužil po pozornosti a jenom tady marní čas Mistra a učňů kolem? Ano, tato možnost tady je také. Melafor může být lhářem, který si přál utéct a poplivat rod, který celý život skrytě nenáviděl. To by i odpovídalo jeho drzému chování vůči jeho rodičům.

Osud je opravdu smutnou součástí nás všech.

Protože Mistr Melafora přijal jako svého učně, ani na chvíli nepochyboval, že se v tom mladíkovi zrodil mocný démon. Nejen proto, že pocházel z onoho rodu, ale protože hned při prvním setkáním s ním, když si měli potřást rukami na pozdrav, v něm spatřil temnotu démona, který za několik pár let otřese celým královstvím. Nechal ho, ať trénuje spolu s ostatními učni ve svatyni. Nechtěl, aby se stranil lidí. Chtěl vidět veškeré jeho reakce na podněty, které k němu vysílal.

Stalo se, že v roce 1009 nebyl Melafor jediný slibný učeň v oné svatyni. Spolu s několika dalšími, kteří se měli následující rok, jakožto nejstarší učni, stát Mistry a založit vlastní svatyně, viděl v něm naději a zároveň i hrozbu. Nebyl jediný, kdo v sobě měl mocného démona. Už od jeho prvního setkání s Kagem, Shirowem, Naomi, Renjim a s pár dalšími si moc dobře uvědomoval, že tato generace bude mocnou. Sice s velkou pravděpodobností nezažije jejich největší slávu, ale jediné, co bude moci udělat, je, že je vycvičí tak, aby byli schopni své démony ovládat dokonale. Jen pro svou vlastní obranu. Démon není určen k boji, pouze k obraně. To vždycky svým učňům říkával.

Ano, našli se takoví, kteří nesouhlasili.

Ti však byli vykázáni ze svatyně a nesměli se vrátit zpátky.

Ani kdyby se omluvili - když odmítáte stejnou víru, jako váš Mistr, nemáte zde místo. Nechť je k vám váš démon milosrdný a nepozře vás ve spánku.

Melafor byl pozorný žák a učenlivý mladík. Mistr si od něj mnohé sliboval. Každým dnem jeho síla rostla. Nespoléhal se na svého démona a přitom tolik sílil. Jenže temný démon, který v něm přebýval, Mistra děsil. Co se stane, až začne běsnit?

Bude schopný ho zastavit?

Všímal si, jak Melafor ovlivňuje děti kolem sebe. Dokázal se s nimi snadno spřátelit a navázal s nimi snadno vztahy. Především vzhlížel ke starším učňům, které měl i Mistr ve svém hlavním dohledu. Shirow, Renji a Naomi byli obzvlášť slibní, Kage trochu za svým bratrem zaostával, ale tvrdě dřel a byl pozornější a chytřejší, než jeho bratr, když se jednalo o teoretickou část.

Kdyby si všiml, jak moc se o něj zajímá i Melafor, možná by už tehdy mohl zabránit zrůdnostem, které ti dva jemu pod nosem pomalu vytvářeli. Protože Kage svého démona mohl volně oslovovat a pomalu, ale jistě ho už ovládal, jako jeho bratr, Melafor chtěl, aby mu pomohl s testem.

„Jakým?“ zeptal se tehdy mladý Kage nechápavě.

„Není se čeho bát,“ ujistil ho Melafor. „Prostě vydráždím tvého démona. Tím by se měla uvolnit jeho plná síla. Nebo si jen odfrkne, protože si z něj budu dělat blázny.“

„Takže mě buď roztrhá, když se probudí jeho plná síla, nebo mě roztrhá za drzost, že na něj mluví obyčejný člověk?“

„Ne, že na něj mluví hostitel vlčího démona.“

„Jehož démon k němu zatím promluvil jen jednou.“

Melafor si povzdychl a Kage se ušklíbl. Pár jejich prvních testů skončilo velkou katastrofou nebo neúspěchem, ale z neznámého důvodu to Kagemu nevadilo. Sice mu za to Shirow vždycky vyhuboval, ale sám chtěl vědět, čeho je Melafor schopný. Proto mu dovolil na něm experimentovat, co hrdlo ráčilo. Nejednou ho přiotrávil nebo přizabil, když se mu pokoušel do žil dostat podivnou látku nebo pomocí prapodivných tabletek zrychlit metabolismus nebo jakkoliv jinak jeho démona vydráždit.

V očích mistrů si jen hráli - byli to pořád mladí chlapci.

Melafor však moc dobře věděl, co dělá - jen ještě nenašel tu správnou kombinaci, která by vydráždila démona natolik, aby Kageho úplně ovládl a rozzuřil se, přestože by pořád zůstal uvnitř Kageho. A pokud možno ho nezabil. Kage mu však byl oddaným přítelem a pokusným králíkem. Se slovy, že je stejně až druhorozený syn, o jeho život se jeho rodina příliš starat nebude. Hlavní je, že Shirow ovládne svého démona a pokud možno, povede rodinnou svatyni. Smutná skutečnost pro každou trochu významnější rodinu.

„Jednou na to přijdu,“ slíbil Melafor Kagemu, který se jen usmál jeho slovům.

„Řekl bych, že už jsi blízko. Jen bych pozměnil hlavní složku,“ řekl a ulehl do trávy. Melafor na něj zmateně pohlédl.

„Hlavní složku?“

„Místo hlavní složky bych přidal trochu tohohle a tohle vyměnil za něco agresivnějšího,“ vysvětlil, když mu Melafor ukázal svůj poslední postup a přísady k tomu. „Něco jako když chceš vytvořit dost ráznou medovinu, ale někdo ti pořád říká, že to ještě není dostatečně rázné. Tak do toho přidáš méně vody, aby ráznost zůstala.“

„Tohle není pití,“ usmál se Melafor smutně. „Stejně je to jen experiment.“

„Ale funguje - posledně se ti to už povedlo.“

„Nějaká formule mi tam pořád nesedí, to je vše.“

„Poděl se se mnou o své poznámky a myšlenky a třeba ti budu schopen poradit,“ navrhl Kage s úšklebkem.

Následující dny oba mladí chlapci experimentovali, zatímco ostatní tvrdě cvičili.

Rok se sešel s rokem. Oslavy roku 1010 byly veliké. Pár vyvolených ovládlo své démony v mladém věku, po dlouhém výcviku. Byli také jmenováni nejsilnější učni, které Mistr kdy vycvičil a taky jim předal své vědomosti, aby je šířili dál. Mohli opustit svatyni a stát se mistry.

Roku 1010 vstoupilo do dějin několik jmen, které jim věnoval jejich Mistr. Museli se zříct svých jmen, pro dobro šíření učení o magii od démonů. Z Shirowa se ze dne na den stal Mars. Naomi přišla o své jméno a stala se z ní Venuše. Nikdy své jméno však nepřijala. K překvapení všech mezi nimi byl i mladý Kage, posléze řečený Neptun, který měl však dovoleno zůstat ve svatyni, dokud trochu nezestárne do vyššího, úctyhodného věku. Melafor mezi vybranými nebyl, ale nelitoval. Kage, jeho věrný přítel, společník a tak trochu pokusný králík, směl zůstat a pomáhat mu v jeho (tajném) výzkumu.

„To ti nedovolím!“ vyrušil poklidný ranní výcvik přísný hlas Mistra. Nehádal se s nikým jiným, než s Renjim, budoucím Uranem. „Jít ke králi a dobrovolně mu ukázat naši přítomnost? Aby na nás vypsal odměny, lovil nás jako štvanou zvěř a posléze upaloval za čarodějnictví? Zešílel jsi nebo nás chceš všechny povraždit?“

Ostatní vybraní jen mlčenlivě přihlíželi. Byl den jejich odchodu ze svatyně a Renji si nemohl vybrat lepší den, kdy Mistra rozzuřit.

„Ne, věřím, že král je rozumný muž. Pochopí, že naše záměry nejsou špatné,“ pravil Renji pokojným hlasem.

„Jsi blázen!“ rozkřikl se Mistr a udeřil pěstí do sloupu vedle sebe, který napraskl, zatímco jeho oči světle modře zářily. Přebýval v něm mocný démon rysa. Svou sílu však nemusel nikomu dokazovat. Raději volil rozum nad hrubou silou. „Pokud si myslíš, že král, obyčejný člověk, nebude závidět tvé moci, pak jsi blázen!“

„Pletete se, Mistře - král nás jistě přijme a vyslechne, co máme na srdci. Takhle můžeme najít zbylé děti, které žijí prozatím ve strachu, že jsou čarodějové a nemohou svou moc démona plně ovládat.“

„Opravdu si myslíš, že ti král uvěří? Jen se ti vysměje!“

„Ne, král nás jistě přijme a pomůže nám.“

„Tak dost!“ rozezněl se rozzuřený Mistrův hlas a pod jeho dotykem sloup napraskl. „Nehodlám poslouchat tvé bláboly! Urane, ne… Renji, vykazuji tě z této svatyně za rouhačství, za pošpinění jména vlastního i nově přiřazeného! Nebudeš mít dovoleno se nikdy opět vrátit. Ostatní svatyně jiných Mistrů budiž ti otevřeny. Až přijde den zúčtování - u mě pomoc nečekej.“

Melafor scéně tiše přihlížel.

„Proč Mistr tolik nenávidí krále?“ zeptal se Kageho tiše.

Kage se smutně pousmál. „Kdysi… se s králem setkal osobně. Vzniklo mezi nimi silné přátelské pouto. Potom přišla válka a král v ní padl, aby ochránil Mistra. Jeho následovník, Shaolinquan, syn onoho krále, Mistrovi vyčítal smrt otce, pochopitelně. Když vládneš silou, o které tvrdíš, že je mocná, proč je můj otec mrtvý? Něco v tom slova smyslu mu vyčítal. Vzal mu všechno, co mu předešlý král dal. Vyhostil ho z království Agrevia, nesmí se tam vrátit. Mistr zatvrdil své srdce a nikomu ze šlechty ani z království Agrevia nevěří. Šlechtu vidí jako padlé anděly, kteří by měli být mrtví. Aspoň to jsem slyšel.“

„Třeba se spletl,“ zamyslel se Melafor nahlas.

„V čem?“

„Co když… je ve všech skrytý démon? Jen třeba během narození zakrněl nebo zmizel? Jen v některých se probudil?“

„No právě - takovou moc by si přece přál každý král, ne?“

Melafor se pousmál pro sebe. „Něco mě napadlo,“ řekl se šibalským úsměvem, než se vydal do svého pokoje, kde po dobu dalších dvou nocí experimentoval. Pokud by všichni měli démona v těle, svět by byl přece lepší místo. Nemuseli by to být silní démoni, ale možnost vlastnit to, co má druhý, je přece dostačující. Každý démon je přece úžasný sám o sobě. Vždyť i ten kluk Zarbagos využívá svého démona, aby rodině pomohl vydělat si pár zlatých navíc. Kreslí překrásné obrazy, aspoň co slyšel.

Popsal mnoho pergamenů, počítal a experimentoval v malých množstvích. Obětoval spánek i trénink svému experimentu. Když se na něj Mistr ptal, Kage tvrdil, že mu není dobře, že odpočívá a nepřeje si být rušen.

Když ho Mistr navštívil, Melafor skutečně předstíral pravou, vážnou nemoc. Blouznil jako v horečkách. Mistr mu slíbil, že ho přijde další ráno zkontrolovat. Má čas do rána. Výborně. Sotva Mistr zmizel z jeho dohledu, odhodil přebytečný šat a vrátil se ke svému experimentu. Byl blízko. Věděl to.

Když posléze s Kagem zkoušeli jeho nový výtvor - nápoj, který měl být finální verzí jeho experimentu - Kage jen podotkl, že necítí žádnou změnu. A tak čekali. Hodinu. Dvě hodiny. Nic se nedělo. Melafor si povzdychl.

„Namíchal jsi to správně?“ zeptal se Kage zvídavě.

„Ano, ale pořád je tam nějaká mezera. Nevím kde,“ zamračil se Melafor.

„Hm, zkus to vypařit, a co ti zbyde, zkus prohledat.“

„Nic nezbyde, když je to voda.“

„To nemyslím. Zkus to nějak procedit. Třeba ti něco zůstane. Drobné bakterie nebo tak něco.“

„Nechápu…“ přiznal Melafor popravdě.

Tu noc se Kage poprvé podílel na tvorbě Melaforova pokusu. Oba zkoumali dlouho do rána, míchali a prolévali, cedili a slévali, až nakonec oba vysíleni těsně před východem slunce usnuli. Spali sotva pár hodin. Vzrušení, že jejich snažení bude brzy oceněno, je probudilo. Byli tak blízko k objevení něčeho, co ani po dalších deseti letech nebudou schopni ovládat nebo vytvořit, aby to bylo kompletní. Až po dvaceti letech od tohoto jejich prvního krůčku, kdy objevili mocnou věc v zárodku, poprvé Melafor a Gundry předvedou výsledky, sice pořád neúplné, ale zčásti se přiblíží k něčemu, co Melafor nazve násilné Oživení démona.

Sotva se dostali ven, oba vzrušeně sledovali malou kuličku, ve které se měla skrývat nezměrná moc.

Vzrušení z nich sálalo na sto honů.

Vyměnili si pohledy. Stáli sice na samotném počátku toho všeho, ale i tento jejich experiment se zapíše do dějin.

„Bude mi ctí to zkusit jako první,“ ušklíbl se Kage.

„Musí to fungovat, musí! Všechno by mělo sedět po teoretické stránce,“ pravil Melafor vzrušeně.

„Pak to musí fungovat i po praktické stránce, ne?“

„Sice to nezkouším osobně, ale jsem tak rozklepaný, že asi prasknu!“

Neptun se široce usmál a pootevřel jasně modré oči. Jen málokdy zvedl víčka. Většinu svého života měl oči skryté, protože nikdo z rodiny tak jasně modré oči neměl. Neptunovy oči byly pokládány za prokletí. Ale vzrušení, které z nich doslova tryskalo, bylo stejně velké, jako Melaforovo. „Nemohlo se mi dostát větší pocty než být první, kdo to zkusí,“ dodal upřímně.

Melafor se pousmál a přikývl.

„Děkuji. Přeji hodně štěstí,“ řekl, stiskl mu ruku a poodstoupil. Kage přikývl.

„Tentokrát se to povede!“ slíbil s vítězoslavným úsměvem. Pohlédl ještě jednou na malou kuličku ve své dlani.

Rok 1010 nevstoupil do dějin pouze Mistrovým výběrem pár učňů, kteří byli mocní. Ani to nebylo jen kvůli Uranovu prvnímu setkání s králem a oficiálnímu přiznání, že démoni přebývají v tělech pár vyvolených. Rok 1010 si svatyně daleko od království Agrevia, kdesi v severních pláních Greciy, pamatuje právě pro první pokus Melafora a Neptuna.

Pokus o Oživení plné moci démona, byť ho sami sotva mohli ovládat.

‚Dokázali jsme to,‘ pomyslel si Kage a vložil si kuličku do úst. Zkousl a polkl.

Nic se nedělo.

Melafor stiskl ruce v pěst. Už byl tak blízko!

Už chtěl zanadávat, ale poté vidět, že se Kage začal trochu podivně kroutit. „Kage?“ oslovil ho, když viděl, že se třese a sténá. Sledoval svého přítele, jak se předklání, zrychleně dýchá a slintá. Poté se prapodivně zkroutil s hlavou na jednu stranu, s tělem na druhou stranu, ruce měl pokrčené, dlaně obrácené vzhůru. Zakřičel, jeho oči jasně modře svítily, zatímco tváře nabraly zrzavý odstín. Jeho liščí démon byl násilně probuzen. A nejen to. Látka, kterou dva mladíci vytvořili omylem, spíše náhodou, obsahovala něco, co démona dokázalo vydráždit k nevydržení.

Kage klesl na kolena a prázdným pohledem hleděl do nebe, které začínalo rudnout od vstávajícího slunce.

„Kage?“ oslovil ho Melafor a pomalu k němu přešel.

„Konečně,“ zašeptal Kage. Když pohlédl na Melafora, mladík ztuhl. Kage úplně zvrátil hlavu dozadu, jakoby neměl žádné kosti a sledoval ho mrtvýma očima. „Hloupý člověče, měl bys vědět, že nemáš strkat nos tam, kam nepatří,“ promluvil na něj hluboký, mužský hlas. Ne. Nebyl to mužský hlas.

Byl to hlas démona!

Melafor užasle sledoval výsledek jejich pokusu.

„Ale děkuji ti,“ ušklíbl se Kage zeširoka, skoro jako liška, která právě chytila svou kořist. Jeho zuby se přeměnily všechny ve špičáky. Oči nabraly tvar očí lišky. „Konečně jsem zase volný.“