‚Volný?‘ pomyslel si Melafor a nevěřícně hleděl na démona. Náhle se však zeširoka usmál. ‚Nemožné… Démoni jsou odjakživa zapečetěni v našich tělech. Jen některým se ukážou ve své pravé moci, jiné neuznají za pána a roztrhají zaživa! Není možné, aby oni byli našimi pány. Od počátku věků jim vládneme my.‘

„Zemři, lidský červe!“ rozesmál se liščí démon a v těle Kageho skočil po Melaforovi. Se šíleným smíchem se rozmáchl pěstí, ale Melafor spěšně uskočil stranou. Místo toho dopadla rána na zem, která napraskla. Liščí démon se rozesmál. „Výborně! Výborně!“ chechtal se své moci, kterou opět získal. „Pobav mě více!“

Melafor se spěšně rozběhl pryč. Smějící se liščí démon ve své lidské schránce ho pár mocnými skoky snadno dostihl. Už, už mu útočil zezadu na krk, aby ho zbavil života i démona. Málem by se mu to i povedlo… kdyby se před jeho rukou náhle nezjevila jiná ruka, která tu jeho pevně stiskla v zápěstí.

Vzhlédl k té otravné bleše, která se ho opovážila zastavit. A zarazil se. Vzhlédl k muži, který měl už řadu let zkušeností s démony, kteří pohltili své hostitele. Ale nikdy neviděl podobnou drzost, jakou tihle dva předváděli nyní. Rozmáchl se dlaní a udeřil mladého hlupáka zezadu do krku. Mířil přesně. Kdyby se netrefil jen o pár centimetrů, mohl by ho klidně zabít. Kageho oči přestaly zářit, jeho tělo ochablo a on spadl Mistrovi na nastavenou ruku. Mistr ho opatrně položil na zem a přetočil na záda. Prohmatal mu krk, zkontroloval teplotu a promáčkl několikrát hrudník.

Melafor tomu všemu jen mlčky přihlížel. Sám nemohl uvěřit vlastním očím, co se před ním před chvíli odehrálo. Jejich experiment se povedl, ale jen z části. Kage nebyl schopný svého démona ovládnout nebo mu dávat rozkazy. Co bude ještě zapotřebí, aby se tak stalo? Lepší pouto? Bude ho muset ovládnout sám, aby ho posléze poslouchal? Plno dalších myšlenek se mu hned sbíhaly jiným směrem. Neměl strach o svého přítele. Tento experiment vstoupí do dějin. Věděl to.

Neočekával, že ho Mistr surově udeří do tváře. Nečekal, že spadne pod tou ránou na zem. Překvapeně k Mistrovi vzhlédl, drže se za rudou tvář. Jazykem zjistil, že mu málem vyrazil nejeden zub. Neuvědomoval si, proč Mistr tolik zuří. Vždyť si přece jen hráli. V očích malého dítěte to skutečně bylo jen hraní.

Mistr na něj poprvé křičel. Osočoval ho a obviňoval ho. Proč? Co udělal špatně? Vždyť tímto experimentem jistě přispějí jeho vlastní výuce! Proč na něj křičel?

Mistr by jistě vybouchl vztekem a ublížil by svým učňům, kdyby ho jiní učni nezadrželi v čas. Šest statných mužů ho muselo zastavit a přidržet u zemi, zatímco jejich Mistr zuřil a přikazoval jim, aby ho pustili, aby je mohl ztrestat za jejich pošetilost.

Melafor mlčel.

Cokoliv by řekl na svou obranu, znělo by v uších toho starého blázna jako rouhání či urážka. Proto mlčel. Neřekl ani slovo o výsledcích, kterých dosáhl. Kdyby je ten hlupák nevyrušil, jistě by zjistil i víc! Nyní je bude mít pod dozorem. Ale na jak dlouho? Za jak dlouho bude moci zase volně experimentovat?

---

Protože si zdejší Mistr moc dobře uvědomoval hrozbu rodu s vlčím erbem, nemohl se Melafora zbavit a vyhostit ho ze svatyně, jak by to udělal s kdejakým jiným hříšníkem, který porušil jeho posvátná pravidla. Kdyby tak učinil, smečka vlčích démonů by ho jistě přišla dost bolestně a pomalu zabít. Znal jeho rod až moc dobře. Vznešení sadisti bez kousku citu, jenom pro sebe samotné! Tu noc strávil přemýšlením u svíček a modlením se. Snad čekal odpověď od svého démona, jak naložit s jiným démonem.

Upřednostňoval přátelské pouto mezi démonem a hostitelem. Nechápal ty, kteří je jen využívali k boji, aniž by jim dopřáli rozpravy či jim jen sobecky rozkazovali. Aby vzniklo silné, oddané pouto vzájemného respektu, musíte přece spolu komunikovat.

‚Jsi překvapený, že někdo dokázal násilně oživit svého démona?‘ zeptal se ho jeho démon klidným hlasem.

„Ne,“ odvětil Mistr ve své mysli.

‚Tak co tě trápí, příteli?‘

„Jak je možné, že se to povedlo dětem?“

‚Hloupá náhoda.‘

„Proč si to myslíš?“

‚Ten vlčí spratek je docela bystrý. Nevyháněj ho. Možná se ti bude hodit.‘

„Co tím myslíš?“

‚Nech je oba tady a pozoruj je. Nech je, ať si hrají i nadále. Možná, že ti ukážou správnou cestu. Možná, že vám ukážou správnou cestu všem.‘

„Ale to je přece rouhání!“ prudce se zvedl na nohy.

‚Každý to vidí jinak. Ber to jako pokrok k lepší budoucnosti. K budoucnosti, kde si konečně lidi a démoni budou navzájem rozumět.‘

„Kvůli tomuhle jsem Renjiho vyhnal ze své svatyně a nyní to mám prostě přijmout?“

‚Proto ti říkám, abys vyčkal. Dej jim ještě jednu šanci. Pokud se znovu proviní a zhřeší, klidně se jich zbav. Pokud ohrozí životy ostatních učňů, klidně se jich zbav. Ale pokud ti přinesou ovoce, proč bys kácel dobré stromy?‘

Mistr mlčel. Ztrápeně zavřel oči.

Jeho démon mu dal dobrou radu, ale zároveň mu vůbec neporadil.

Co mohl také čekat. Démon není člověk, takže na jiného člověka nebude pohlížet stejně.

---

Když se Kage probudil, v hlavě mu pískalo, tělo měl ztěžklé a dýchalo se mu stěží. Rozhlédl se kolem a poznal, že se nachází v zadní části svatyně, kde většinou byli ranění nebo nemocní. Proč tady byl i on? Vždyť před chvílí ještě experimentoval s Melaforem. Co se stalo? Nepovedlo se?

Dovnitř vstoupil po chvíli jeden ze starších učňů. Hned si všiml, že je vzhůru. Přeběhl k němu, aby mu zabránil v pokusu se zvednout.

„Zůstaň ležet,“ řekl mu rázně, než se rozběhl zase pryč. Po čtyřech dnech se konečně probudil! Mistr celou dobu byl jako na jehlách a obával se nejhoršího.

Proto, když mu jeden ze starších učňů oznámil, že se probudil, spadl mu doslova kámen ze srdce.

Zkontroloval Kageho tělo, jeho reakce na jednotlivé podněty a mohl si oddychnout. Chlapec byl v pořádku.

A Kage nechápal. Proč se o něj tolik starají? Není přece prvorozený, proč by se měl tedy bát o svůj život? Kdyby se něco stalo se Shirowem, to by měli teprve vyvádět a modlit se. Ale proč se starají o život, který je zbytečný?

„Kde je Melafor?“ promluvil konečně.

Mistr se zamračil. „Ten tady nesmí,“ zasyčel lhostejně.

„Proč ne?“

„Protože jsem tak řekl.“

Kage už se dál neptal. Věděl, že to, co udělali, byl hřích. Těžký hřích. Pokud by se ptal dál, možná, že by se dočkal stejného zacházení jako Melafor.

Nechal Mistra, aby ho znovu vyšetřil.

---

Po dvou dnech mu už bylo dovoleno vstát z postele a trochu se projít. Utekl starším učňům, kteří ho měli doprovázet a ujistit se, že Melafora nenavštíví. Štěstí lišky mu ale přálo a on se jich snadno zbavil. Netušil, kde má Melafora hledat, a tak zkoušel různé části svatyně. Však štěstí má dost a jednou ho určitě najde!

A nehledal ho nakonec až tak dlouho.

Když nakoukl do jednoho z malých oken, svého přítele poznal ihned.

Zavolal na něj, ale Melafor na něj nereagoval. Zavolal tedy znovu. Nereagoval.

To byl tolik zklamaný z jejich neúspěchu?

Chvíli trvalo, než našel bezpečnou cestu dovnitř.

Proplížil se kolem učňů, kteří měli za úkol hlídat vstup. Ti se ale opíjeli sladkou medovinou, takže se nemusel tolik snažit. Opět se ukázalo, že má neskutečné štěstí. Chodbami, které neznal, utíkal a rozhlížel se. Šeptem volal Melaforovo jméno snad v naději, že mu napoví, zda je už blízko či nikoliv. Ale opět se nedočkal žádné reakce. Proto tedy počítal malá okna, která míjel, jenom pro jistotu. Zastavil se u patnáctého okna. Sledoval úzké mříže, skrz které by se neprotáhlo ani batole. Opatrně k nim přistoupil. Když se jich dotkl, rychle ruku sňal, jakoby se popálil. Až posléze si všiml prapodivného znaku nahoře nad celou, který se táhl od prostředka dolů po mřížích až na zem.

Mladý Kage tehdy netušil, že to bylo jeho úplně první setkání s mocnou Pečetí, kterou o několik let později sám použije.

„Melafore?“ oslovil svého přítele. „Spíš?“

„A bude spát ještě dlouho,“ ozval se přísný hlas, který Kageho polekal, až vystrašeně nadskočil. Ohlédl se a spatřil Mistra.

„Mistře,“ zašeptal nejistě a sklonil hlavu k zemi v úklonu.

Mistr k němu pomalým krokem přešel.

„Nedotýkej se té cely, Kage,“ oslovil ho Mistr, když k němu přešel, a zahleděl se na hříšníka za mřížemi.

„Proč ne, Mistře? Proč tam je Melafor a ne já?“ nechápal Kage.

„To, co zde vidíš, Kage, je Pečeť,“ řekl Mistr prostě.

„Pečeť?“ zopakoval Kage po chvíli.

„Ano. Naši předci si uvědomovali riziko mocných démonů. Pokud ale člověk byl hodný, milý a spravedlivý, nebyl důvod, aby jej zabíjeli jen proto, že v něm sídlí démon běsu, chaosu a zrůdnosti. Proč zbytečně brát lidský život? Jenom kvůli stvůře, která se zrodí v milém člověku? Proto bylo potřeba vytvořit něco mocného, co by démony v nás potlačilo, pokud by se vymknuli kontrole. A to jsou Pečetě.“

Kage pohlédl na Melafora.

„Neslyší tě, nevidí tě. To je jedna z mnoha Pečetí. Zapečetěn v čase a prostoru. Myslí si, že od jeho zapečetění zatím uběhlo jen pár minut.“

Kage k němu zaujatě vzhlédl. „Jak to?“

Mistr zabloudil pohledem jeho směrem. „Moc Pečetě.“

Kage dychtivě naslouchal. „Co musíte obětovat?“

Mistr přimhouřil oči.

„Aby Pečeť byla dokonalá? Co musíte obětovat?“

Všiml si Neptunových očí. Zaujetí a šílenství, která v nich viděl, se mu tehdy nezdála býti nebezpečím.

„Pokud ji učiníš správně, nic. Pokud ji děláš s někým jiným, aby byla mocná, a někdo ji pokazí, odnesou si jizvu či zranění všichni.“

„Co za zranění?“

„To se různí.“

„Jak moc?“

Kageho oči toužily po více a více informacích. Co na tom, že jeho přítel je zapečetěný? Mistr ho jistě brzy znovu pustí. Ale on si nemůže nechat ujít přednášku o něčem tak zajímavém a mocném!

„Pojď za mnou,“ pravil Mistr nakonec. Pokud v tomhle mladíkovi probudil zájem o Pečetě v již tak mladém věku, může ho začít učit ihned. Pokud by někdo z jeho učňů začal šílet nebo se mu vzpínal, může se spolehnout na dalšího, kdo by mu pomohl je zapečetit.

Kage zapomněl v tuto chvíli na Melafora.

Usadil se do Mistrovy pracovny a poslouchal každé jeho slovo.

Když mu nabídl, aby sem chodil každý den a učil se něčemu novému, s radostí souhlasil.

Ten den bylo vyšší mocností rozhodnuto o Kageho osudu.

Jako jediný hostitel démona bude schopný ovládnout všechny Pečetě v brzkém věku. A všechny jeho Pečetě, které provede, budou mocné a silné, neprolomitelné. Mezi svými nepřáteli i přáteli nebude vítán.

Kdo by se chtěl hlásit k někomu, kdo je může kdykoliv zradit, když se mu něco nebude líbit?

---

Melafor zpozorněl, když slyšel šustění klíčů.

Po chvíli se prázdná místnost za mřížemi naplnila čtyřmi lidmi.

Mistrem, Kagem a dvěma učni.

Kde se tam vzali? Je Kage v pořádku?

Pomalu vstal, ale krátce na to se mu podlomily nohy. Zastavil se včas před pádem.

Proč měl nohy dřevěné?

Jakoby takto seděl několik dní v kuse bez jediného pohybu.

Vzhlédl k Mistrovi, který otevřel jeho celu a šel pomalu k němu.

„Melafore,“ oslovil ho a klekl si k němu, „ohrozil jsi život nejen svůj, ale i život jednoho z tvých přátel. A kdybych nezasáhl, ohrozil bys nás všechny. Uvědomuješ si své provinění?“

Melafor ho zmateně sledoval.

Provinění? Jaké?!

Nechápal.

Vždyť byli tak blízko, aby poznali pravdu! Proč to ten stařec nevidí?

Váhavě se pousmál a sklonil hlavu k zemi. „Ano, Mistře,“ zašeptal téměř neslyšně.

Není třeba vzbuzovat podezření. Už tak ho tady zavřel. Bůhví, kolik času doopravdy uteklo! Raději ať nyní přijme jeho hloupé kázání a pak může pokračovat.

Vzhlédl ke Kagemu, zatímco Mistr dál něco žvatlal.

Jeho přítel vypadal v pořádku.

Ušklíbl se pro sebe, když z něj ale nyní cítil liščího démona.

Povedlo mu ho oživit násilím a rozzuřit ho. Kage měl štěstí, že přežil. Kdyby je Mistr nezastavil, třeba by ho jeho vlastní démon i roztrhal! Třeba by ho neuznal za svého hostitele! A on by to vše mohl vidět zblízka!

Tolik potřebné informace, které nikdo nezískal, které nikdo nezapsal!

Tolik věcí, které může ještě objevit!

Provinění? Jaké? To, že chtěl poznat pravdu? Ale kdeže!

V duchu se ušklíbl.

Kage jistě bude chtít pokračovat. Také touží poznat pravdu. Také touží vzdorovat pravidlům. Teď jen hraje poslušnou ovci, ale jen proto, aby Mistra využil. To vše Melafor viděl jen z jednoho pohledu na Kageho. Znal ho už delší dobu.

Oba věděli, že ten druhý využije všechny okolo, aby získal to, co potřebuje.

To je spojovalo.

„Slibuji, že se to už víckrát nestane,“ slíbil Melafor.

Mistr přikývl a pomohl mu vstát.

Kdyby tehdy tušil, co za příšery u sebe skrýval a dával jim naději na lepší budoucnost, možná by pod tou Pečetí zapečetil oba dva a nikdy je už z ní nepustil. Jenže starší lidé doufají v lepší budoucnost, kterou vidí v těch mladých.

Co Mistr tehdy neviděl, byla zhouba pro budoucí generaci.

---

„Kage, mám pro tebe úkol,“ oslovil Mistr Kageho jedné noci, kterou mladík trávil o samotě.

Kage k němu vzhlédl od starého spisu s Pečetěmi, které doposud studoval. Už se jich naučil šest a pořád mu to nestačilo.

Čím víc toho bude vědět, tím bude ve výhodě.

A už se nikdy nezopakuje stejná chyba, jakou udělal předtím s Melaforem.

„Ano, Mistře?“ odvětil téměř okamžitě po odložení listiny.

„Musíš se naučit Pečetě pro vlčího démona. Nikdo nemůže vědět, zda Melafor nezačne šílet, když tady nebudu.“

Kage chvíli mlčel. Pak se usmál po způsobu svém vlastním a mile odvětil: „S radostí.“