Harfista – Kapitola 1 – Předehra

 

 

„… Nářek zvonu pokračuje – účinkem se míjí.

Pravda v blátě ušlapaná bolestně se svijí.

V zákonech obsažené jsou všechny lidské hříchy.

Fénix zmizel. Krev ulpívá na květu řeřichy.“

 

            Z výlezu z metra vycházeli lidi. Bez povšimnutí procházeli kolem mladíka s kytarou sedícího na zídce. Pokračovali po své cestě po jednom z množství rušných prospektů tohoto města. Ztracení ve svých starostech. Zapojující se do hemžícího se davu.

            Mladík přivřel oči. Pohodil hlavou a pokračoval ve své písni.

 

„Loutkáři s úsměvem rozhodují o úsvitu.

Brkem smrti zapíší jména všech okamžiků.

Zapomnění nezmění cejch vyhrané války.

Z mrtvých rytířů v listinách zbydou jen čárky.

 

Zašedlé papíry se válí v prázdném bytě.

Loutky si ochotně nasazují svoje nitě.

Naučí se nazpaměť spoustu ucholibných frází.  

Dnes divadlo upírů představí zrcadlo zkázy.“

 

            „Přestaň, Arine!“ sykl mladý muž stojící opodál. „Mohl by tě někdo uslyšet…“

            Dotyčný přestal hrát. Zadíval se na svého společníka zkoumavým pohledem.

            Druhý muž pocítil mrazení v zádech. Nikdy se necítil dobře, když si ho Arin takto prohlížel. Měl vždy pocit, že jeho zpytavé černé oči ho dokážou prohlédnout skrz naskrz.

            „Co když chci, aby mě někdo slyšel?“ otázal se Arin rozvážně.

            Ta otázka připadala druhému muži jako past. Cítil v ní něco varovného a zlověstného. „Myslím, že jsme se shodli, že nepotřebujeme další problémy…,“ zkusil věcně. Koneckonců s jejich cejchem skutečně neměli příliš možností, kam se uchýlit.

            „Aha,“ jen to jedno slovo znělo jedovatě. Jako by jen touto poznámkou odjistil bublající zášť v Arinově nitru. „Milvarde,“ procedil černooký mladík skrz zuby jeho jméno. „Nestojím ani o tvé rady, ani o tvoji společnost.“

            Zhluboka vydechl. „Tak já půjdu,“ mínil.

            „Běž si,“ odfrkl si Arin, který opět sklopil zrak ke své kytaře.

            Milvard mu věnoval poslední pohled. Dal tomu přesně dva údery srdce.

            „Jak chceš,“ řekl a bez ohlédnutí se vydal pryč, ke schodům a pak dolů do podzemky. Proč by se měl snažit, když o jeho názor tu nikdo nestojí?

            Jeho odchod provázela další sloka Arinovy písně.

 

„Zvonice chatrná svůj zvon v sobě chrání.

Hluchý dav přichází rozzuřen, bez pozvání.

Plameny šlehají a dým už halí mraky.

Fénix byl upálen a naději vzal taky.“

 

-

 

            Milvard dorazil na nástupiště. Holé stěny, špína. Vše kolem splývalo v barvách šedi. Připadalo mu to ubíjející a monotónní. Příroda tohoto světa sténala. Lidé se topili v uniformitě. Magie chyběla. Nezvykl si tu. Nemohl.

            Byly to téměř dva roky, co uprchli na tento svět. A více jak rok, co se od jejich skupiny trhl Vith (s Elivirem). Od té doby jim o sobě nedal jedinou zprávu. A zhruba od stejné chvíle se Arin stával čím dál nesnesitelnějším a jízlivějším. Na druhou stranu, copak mohl čekat něco jiného? Cokoli jiného?

            Tím, co se stalo ve Varaně, Arin donutil Vitha zříct se veškerého svého přesvědčení. Opravdu mohl Arin očekávat, že to jeho vztah s Vithem nezlomí?

            Milvarda samotného to stálo velké úsilí, sebeovládání a racionality, aby ho nevinil ze smrti Laki. Souhlasili s ním. Následovali ho dobrovolně. Věděli, jaká jsou rizika. Ale přesto všichni z jejich skupiny počítali s tím, že Arin má nějaký další plán! Vedl je na smrt a přežili. Chtěli, aby jim ukázal cestu, jenže Arin jim dal svobodu. Bylo zvláštní uvědomění, že neumí fungovat bez rozkazů...

            Zhluboka se nadechl. Uvědomil si, že svírá ruce v pěst. Uvolnil prsty. To před chvílí... Doprovázel Arina proto, aby mu stál po boku, nebo proto, aby se ujistil, že nepodnikne žádný, jakýkoli, krok? Komu vlastně byla určená ta jeho píseň… Zrcadlo zkázy? Musel se ptát?

            Zamračil se na soupravu vlaku, která přijela.

            Neměl by se přeci jen vrátit?

            Pobídl nohy k pohybu a nastoupil do soupravy.

            Ne!

            Dveře se zavřely.

 

            Milvard se nerozhlížel. Usedl na sedadlo. Promnul si čelo.

            Vlak se rozjel. Vstoupil do tunelu.

            Jedno ze světel osvětlující vagon zablikalo a prasklo. Špatná žárovka.

            Nevěnoval tomu pozornost. Uvědomil si ovšem, že jediná další osoba nastoupivší na stejné zastávce jako on, se vydává k němu. Vzhlédl k ní. Pozorně si ji prohlédl. Mladá žena průměrné postavy. Tmavá pleť, dlouhé vlnité vlasy v copu. Oblečená všedně, ničím se nevymykajícím místním zvykům. Ani její aura mu nepřipadala ničím zvláštní, pokud ovšem…

            Usadila se naproti němu. V očích se jí blýsklo. Její pohled směřoval k značce na jeho levé tváři, tetování, kterým tehdy označili všechny z jejich osmice.  

            „Dobré odpoledne,“ pozdravila a usmála se.

            V tu chvíli Milvard pochopil, že je v háji. Tento jazyk neslyšel už téměř dva roky a opravdu doufal, že ho v nejbližší době neuslyší.

            Neodpověděl. Jen na ni mlčky hleděl.

            Zatímco on netušil, kým tmavovláska před ním je, ona o něm zřejmě věděla všechno.

            „Nový císař impéria Atheas vám nabízí milost, strážce Milvarde,“ prohlásila.

            Nadzvedl obočí. Blbost. Snad si nemyslí, že by věřil takovému blábolu. Chce to únikový plán… Jaká je šance, že je tu opravdu sama? Budou riskovat magický střet uprostřed města? Pokud už je našli, má to vůbec význam...? Pokud je našli a oni si jich ani nevšimli... Co všechno už vědí? 

            „Má jen jedinou podmínku – pomůžete nám získat všechny předměty, které Arin Thicymirta na Lacyratě ukradl, zpět,“ pokračovala dotyčná. 

            Odfrkl si. Copak si opravdu myslí, že by přistoupil na něco takového?!

            Bylo to přitažené za vlasy. Jenže v tomto okamžiku nedokázal vidět všechny důsledky, které to znamenalo.

            „Zničili jsme je,“ ušklíbl se.

            Rozšířila svůj úsměv.

            „Lžete,“ odvětila s jistotou.

 

            Vlak zpomaloval. Vjížděl do další stanice. Zastavil.

            Vyměnili si pohled.

            Milvard si stoupl.

            „Nebudu vás pronásledovat,“ ujistila ho žena. Sáhla do kapsy svého kabátu a podala mu papírovou kartičku.

            „Kontakt. Budeme vás očekávat,“ prohlásila.

            Milvard se zamračil. Zaváhal. Je to blbost! Jenže proč tedy natáhl ruku a kartičku si vzal?!

            V poslední chvíli vyskočil z vlaku na nástupiště. Souprava odjela i s neznámou ženou.

 

            Milvard se zadíval na papírek. Adresa, jak prosté. Čekal snad něco víc?

            Obrátil kartičku. Zpráva. Jedna jediná věta. „Laki Cyrgü žije.“

            Pocítil bolest na hrudi. Zatmělo se mu před očima. Náhle se mu špatně dýchalo. 

            Nesmysl!

 

 

(Ve světě Marak, město G215, dle zemského času 18. února 2015)