Harfista – Kapitola 3 – Údolí prokletých
Harfista – 3. kapitola – Údolí prokletých
Sněžilo. Vytrvale a neustále. Blížilo se nejhorší období roku. Den trval sotva pět hodin, než se svět opět celý ponořil do tmy. Patnáctiletý Vith byl na takové podmínky zvyklý, narodil se v této oblasti. Popravdě si ani neuměl představit, jak vypadají končiny, kde je slunečno během celého roku. Kde je takové vedro, že oblečení zahaluje jen nepatrnou část kůže… Ne, že by takovými myšlenkami ztrácel čas. Jejich denní režim je přísně zaměstnával. To jen dnes měli po dlouhé době volné odpoledne a Vith se rozhodl, že svůj volný čas stráví v knihovně.
Nešel hlavním koridorem. Zvolil boční schodiště a vystoupal do jedné z těch méně užívaných částí budovy. Nepospíchal. Zastavil se u okna a zahleděl se na bílem zalitou krajinu. Vločky stále neúnavně padaly…
Tehdy k jeho uším dolehla neznámá melodie hraná na kytaru. Cítil v ní něco obviňujícího. Na těle mu naskočila husí kůže. Z nějakého důvodu ho přepadl dojem, že by tady možná neměl stát. Nebylo to určené jemu.
K melodii se přidala slova. V thcylštině! Jedním z posledních jazyků, který zarytě odolával Pravé řeči. Království Thcyla bylo posledním rebelantem proti Osvoboditelům. Ale před nedávnem byl i těmto kacířům konečně zasazen citelný úder! V zájmu vyššího dobra. Vith sám se thcylštinu naučil z jediného důvodu - kdyby bylo třeba, je nutné těm vzbouřencům rozumět!
Vith okamžitě věděl, kdo je původcem písně. Mezi aspiranty na Strážce byl z Thcyly jediný - Arin Thicymirta. Čtrnáctiletý kluk, kterého přivedli zhruba třicet dní zpátky. Vith si byl jistý, že dotyčného od prvního okamžiku nenávidí. Arin totiž ztělesňoval vše, co Vith nesnášel. Byl vzpurný, nespoutaný a tvrdohlavý. V očích mu plál plamen vzdoru a celým svým postojem dával najevo, jak moc pohrdá principy jejich učení. Arin se provinil, nesouhlasil.
A Vith to nedokázal pochopit. Stát se Strážcem byla přeci čest! Sám musel projít tolika testy a zkouškami, aby prokázal, že je hodný se o tento post vůbec ucházet… Tak proč by sem Vznešení přijímali někoho jako je Arin? Žádný Thcylan si přeci takovou poctu nezaslouží!
A přes to všechno na tom klukovi bylo něco, co Vitha nutilo o něm neustále přemýšlet. Pozoroval ho na tréninzích, poslouchal, co mladík říkal na lekcích… A teď? Slyšel Arina zpívat v jeho mateřštině, aniž by dotyčný mladík tušil, že ho slyší, natož že jeho písni rozumí…
„Padá sníh, padá sníh
do údolí prokletých.
Ze tmy zazní táhlý křik,
rozlehne se v šerých zdích...
Rozlehne se v temnotách...
Slyším tě. Vidím, jak sklápíš zrak.
Ptám se tě. Skloníš i hlavu?
Kam chceš jít? Jak v mrákotách…
Dovedli tě na popravu.
Kdo tvůj pláč utiší?
V temnotách…
Zapal oheň, příteli…“
Vith polkl. Píseň v něm probouzela nezvyklé emoce. Cítil, jak se ho zmocňuje podráždění. Mračil se na padající vločky za oknem. Co si o sobě Arin vlastně myslí?!
„Slza stéká, šerý stín.
Sýček v dáli zahouká
Z koutku je slyšet tichý vzlyk
Projdi závojem pavouka.
Přijď blíž.
Padá sníh, padá sníh
do údolí prokletých.
Ze tmy zazní táhlý křik,
rozlehne se v šerých zdích...
Hradem rozezní se smích…
Smích…“
Melodie zrychlila.
„Víno je na stole,
otrávené čirým zlem.
Víno hroznové.
Svíce žhne plamenem.
Hoří…
Hoří čím dál tím víc!
Utečeš?
Anebo padneš?
Nebraň se. Chřadneš.
Vítr se prohání, za okny fičí.
Mysl rozdrásanou samota zničí.
V očích sklo se zatřpytí... Zahraň svou duši.
Díváš se? Slepý jsi.
Vyhráváš? Netušíš…
Dáš vítězství bez prohry za křídla muší?“
Vith se přistihl, že drtí ruku v pěst. Měl pevně semknuté rty a strnule stál na místě.
„Padá sníh, padá sníh
do údolí prokletých…
V zádech mrazí…
Kdo jsme? Vrazi…“
Vith se otřásl. Měl pocit, jako by ho touto slokou uštkl. Jako by ho připravil o dech.
„Jednou led roztaje,
mrtvá těla odhalí.
Tvé rty se usmívaj,
oheň tě nepálí…
Labutě odletěly do krajiny v dáli.
Víš, kteří hajzlové prstem si ukázali.
Z titulu lhářů život nám vzali.
Labutě umírají v té odlehlé dálce
na počest utrpení v nekončící válce...“
V ten okamžik sebou Vith prudce trhnul. Obrátil se a přesně identifikoval dveře, za kterými se hrající nacházel. Vzal za kliku a rozrazil je.
Arin sebou škubl. Přestal hrát, vzhlédl k němu a zkoumavě si ho prohlížel.
Vith zůstal stát na místě. Chtěl ho umlčet, ale vůbec si nepřipravil slova, která by měl říct. Vlastně najednou ani nevěděl, jaký jazyk chce použít, kvůli čemuž jen otevřel ústa a nevyšla mu z nich ani hláska.
„Děje se něco?“ zeptal se Arin, a sice v naprosto bezchybné Pravé řeči bez náznaku jakéhokoli přízvuku.
Vith si ho stále vztekle prohlížel.
„Ty jsi Vith Lïrnyfae?“ ujišťoval se Arin.
Přikývl.
Arin potřásl hlavou.
„Co to bylo za píseň?“ našel Vith svůj hlas.
Druhý mladík jen trhnul rameny. „Líbila se ti?“
„Ne, byla strašná,“ ujistil ho Vith. „Opravdu…, ten text…,“ dovolil podráždění, aby proniklo do jeho tónu.
Arin přimhouřil oči. „Rozuměls tomu?“ jakýsi skeptický podtón dával znát, že vůbec neočekával, že by se někdo tady na tom místě obtěžoval umět jeho jazyk.
„Samozřejmě,“ odsekl mu.
„Slyšel jsem, že jsi z Řádu Estrïa?“ ptal se Arin, vypadalo to, že se opravdu snaží říct jméno řádu neutrálně, ale Vithovi ten opovržlivý podtón stejně neušel.
„Ano,“ sykl. „Je tedy přirozené, že se učíme jazyk našich nepřátel,“ odpověděl.
Vith si uvědomil, že v Arinově očích se najednou objevily jiskřičky pobavení. „Považuješ mě za nepřítele?“ tázal se.
Vith se zamračil. Tahle situace byla hloupá. Rozhovor, který vedli, byl stupidní… a to nejhorší bylo to, že za to mohl on sám. Ne, vlastně ne. Nejhorší bylo, že si nebyl jistý, jak by na to měl odpovědět.
Proč sem lezl? Čeho tím chtěl docílit?
„Tebe konkrétně pouze nepovažuji za přítele.“
„Aha,“ Arin působil čím dál tím pobaveněji. Odložil kytaru a postavil se. „To můžeme změnit,“ usoudil a vydal se k němu. Zastavil se kousek před ním.
„Jsem Arin,“ představil se s pohledem upřeným do jeho očí.
„Já vím,“ odpověděl.
Tváří tvář si Vith uvědomil několik věcí.
Byli stejně vysocí. Oba měli černé oči. Oba měli černé vlasy sestřižené k ramenům. Oba měli velice světlou pleť. Rozdíly byly v rysech. Zatímco Vitha by podle zemského vnímání nejspíše označili za Evropana, Arina za Asiata. V jejich světě, Lacyratě, pocházel Vith z nejsevernějšího kontinentu, Arin z nejjižnějšího. Oba kontinenty se však nacházeli u pólu, vládla na nich podobně nevlídná zima.
„Buďme přáteli,“ vyzval ho Arin. Dokonce se na něj usmál, v očích mu zajiskřilo.
Vith si ho pátravě prohlížel. Bylo mu jasné, že je to past. Do něčeho takového se v žádném případě nemůže nechat zatáhnout! Tak. Podvědomě cítil, že přátelství s Arinem je cesta do pekel. Jestli si nedá pozor, bude tenhle kluk jeho zkázou.
„Nikdy,“ sykl.
Arin se zasmál. „Ty jsi tak upjatý,“ prohlásil pobaveně.
„Odcházím,“ oznámil mu Vith, otočil se a zmizel. Bouchl dveřmi.
Opět byl na chodbě. Srdce mu bušilo. Opravdu si mohl pouze nadávat do idiotů. Tímhle dosáhl čeho přesně? Jen ze sebe udělal blbce. A kvůli čemu?! Vždyť mu může být úplně, ale úplně, jedno, co si Arin zpívá za nesmysly. Koneckonců, kdyby ho slyšel někdo z velitelů, určitě by dostal přiměřený trest! Vždyť i slova jako spojky nebo předložky, které ten kluk vyslovil, byly skrz naskrz buřičské!
Navíc to Arinovi nestačilo. Jako by vůbec nebyl vyrušen, znovu se ozvala melodie. Pokračování písně…
„Padá sníh, padá sníh
do údolí prokletých.
Ze tmy zazní táhlý křik,
rozlehne se v šerých zdích...
Rozlehne se v temnotách...
Slyším tě. Vidím, jak sklápíš zrak.
Kam chceš jít? Jak v mrákotách…
Kdo tvůj pláč utiší?
V temnotách…
Kdo náš pláč utiší?
Temnota užírá a mysl kalí…
Mrzne…, mrazí…
Zapal oheň, příteli…
Padá sníh, padá sníh
do údolí prokletých,
do údolí zoufalých,
k zatracení vybraných…
Je ticho…
Mlčíme…
Krev prozrazuje hřích.
Kape a barví sníh…
Sýček? Také mlčí...
Již i vítr přestal vát…
Tyran se přestal smát…
Hoří.
Oheň stravuje zbytky duše naší.
Sníh přestal padat, závoj k zemi se snáší…
Smyčka je utažená.
Padáš… Sníš?
Závěje jsou hrobem, však víš…
Však víš... “
Vith se zprudka nadechl. Nechápal, proč tu pořád stojí. Proč to poslouchá... Proč má husí kůži. Ne, ať jde Arin do hajzlu.
Knihovna. Tam přeci chtěl jít. Přinutil se dát nohy do pohybu. Jeho nějaký Arin vůbec nemusel zajímat!
(Ve světě Lacyrata, Severní kontinent, pevnost Thy, dle zemského času 13. prosince 2005)
Autoři
Ragana
Říká o sobě: Vystihují mě protiklady. Ráda se směji. Příběhy píšu od chvíle, kdy jsem se naučila písmenka. Vymýšlím si …