Harfista – 2. kapitola – Na půli cesty

 

            Znělka ohlásila začátek zpráv. Než však moderátor stihl říct jedinou informaci, řidič vozidla hbitě přeladil rádio na jinou stanici. Rozhodně neměl náladu poslouchat žvásty o ekonomickém růstu a blahobytu všech distriktů. Hudba mu rozhodně vyhovovala více.

            Zrychlil. Předjel několik automobilů… Cesta byla ještě dlouhá. Z města G215 do E313 to trvalo více než 12 hodin cesty. Na noc zarezervoval hotel, kde by přespali a dál vyrazili až ráno. Jenže i tam podle navigace zbývala ještě minimálně hodina. Krajina se už dávno topila v černi.

            Potlačil zívnutí. Popravdě ho všechno docela štvalo. Celá jejich situace byla na hovno! A co hůře, nikdo s tím nic nedělal!

 

            Arinovy deprese byly tak akorát na omlácení si hlavu o zeď. Milvard se svojí nerozhodností by potřeboval tak jedině nakopat. Hycïq ho vytáčel už jen tím, že si prostě musel barvit vlasy na fialovo a přitahovat tak nežádoucí pozornost. Dalÿvig se svojí cholerickou povahou by potřebovala pořádně usměrnit. A Lik? Ten mu lezl na nervy snad od první chvíle, co se poznali.

            A pak tu byl samozřejmě Vith. Všemi postrádaný parchant, kterému právě teď jel rozbít držku.

            Což byla další věc, která ho srala. Vith se tehdy prostě sbalil a odešel. A toho trotla Elivira si vzal prostě s sebou... 

 

            Nasupeně sevřel volant pevněji. Jemu bylo z principu úplně u prdele, jak si Arin s Vithem a Elivirem vyřeší svůj emoční bordel. Hlavně ale, když ho alespoň řešit začnou. Ne, že Vith se sebere, vypadne a odnese si s sebou půlku artefaktů. Ne, že se Arin uzavře do sebe a bude si někde do bločku psát depresivní písničky. No, a Elivir byl stejně vždycky mimo.

            Prostě nasrat! Shrnuto, podtrženo, všichni tři byli kokoti! Hlavně by tyhle jejich problémy nemusely rozjebávat celou partu! Dokázali společně přežít mise, ze kterých se neměli vrátit živí. Dokázali svrhnout kancléře! A teď se dohádají, protože… Arin a Vith jsou debilové. Protože si spolu nemůžou normálně promluvit. Jako dva rozumní lidi. Skvělé!

 

            Že nikdo neví, kde Vith je? Ale houby s octem! Bylo nad slunce jasné, že Arin si našel práci u bezpečnosti přesně proto, aby mohl lézt tam, kam nemá… Jenže když to Räythardovi nedalo a jednou prohledal Arinovy papíry, zjistil, že ten už má dokumenty s Vithovou adresou téměř čtvrt roku. A že by aspoň pípnul? Že by začal něco řešit? Ani hovno. Radši začal mít kritické poznámky k místnímu systému… a dostal výpověď. Protože revoluce je asi Arinova oblíbená volnočasová aktivita, která vůbec nebudí pozornost. 

            Räythard měl docela často pocit, že je asi jediným racionálně uvažujícím člověkem v jejich partě. Takže, co udělal, když zjistil Vithovu adresu? Samozřejmě, že se rozhodl, že za ním pojede. Vzal si volno z práce a ostatním oznámil, že jede na dovolenou. S sebou si vzal i svůj nový objev. Protože návštěva Vitha je jedna věc, ale to neznamená, že by si to nemohl zpříjemnit…

 

            Jeho nový objev seděl na sedadle spolujezdce. Usnul skoro hned, co nasedli do auta, ale teď to vypadalo, že se zase probírá k životu.

            Chodili spolu (jestli se to tak dá nazvat) už 31 dní, což byl asi Räythův nový rekord. Vážně si nepamatoval, s kým by vydržel tak dlouho. Räythovi se vždy líbili spíše jemnější, drobnější, možná až skoro zženštilé typy chlapců. Takové ty křehké květiny s dlouhýma řasama a kouzelným úsměvem.

            Což přesně vysvětlovalo, proč na sedadle vedle seděl mohutný svalovec tmavé pleti s černými vlasy, které měl po obou stranách hlavy vyholené. Räyth se marně ptal, kde se v jeho životě stala chyba. Tenhle člověk se jmenoval Irzak a pracoval jako masér. Jo, s rukama to uměl... 

 

            Räyth byl vysoký a udržoval si přiměřeně atletickou postavu. Hnědé vlasy si nechával stříhat na krátko, strniště si pečlivě upravoval, oči měl modré… a to nedobrovolné zkurvené tetování na levé líci se snažil ze všech sil ignorovat.

            Obdivoval Irzaka, že se za celou dobu ještě nezeptal, jak k tomu přišel.

            Ale protože se Irzak právě probral a protože se evidentně hodně nudil, rozhodl se porušit tohle tabu právě teď.

            „Už nějakou dobu si říkám, co znamená to tvoje tetování,“ nadhodil.

            Räyth si povzdechl. „Potřebuješ to vědět?“ ptal se vážně.

            „Nepotřebuju,“ ujistil ho. „Nechceš mi to říct? Že by za to mohla mladická debilita?“

            „Je to nudný příběh,“ prohlásil Räyth. „Nestojí to za vyprávění.“

            „Tady je nuda. Tak spusť,“ vyzval ho.

 

            „Noo,“ protáhl, aniž by se na něj podíval. Však taky dával pozor na cestu. „Když jsem byl kdysi dávno v nápravném zařízení,“ začal zadumaně, „tak tohle se tam tetovalo na ksicht těm, co udělali něco fakt přes čáru, víš… Aby všichni věděli, co jsou zač a mohli jimi, jak se patří opovrhovat.“

            Irzak se odmlčel. No vida, že by se ho Räythovi podařilo vyvést z míry?

            „Cos provedl?“ zeptal se Izrak. Jeho hlas zněl neutrálně. Räyth z jeho tónu nedokázal poznat, jestli jeho slovům věří, nebo vůbec ne.

            „Bylo toho víc,“ odpověděl mu. „Krádeže, vražda, …,“ nechal výčet jakoby nedokončený a pokrčil rameny. „Byl jsem fakt zlobivý dítě.“

            „Mám se bát, že mě podřízneš ve spánku?“

            Räyth se zasmál. „Jen, pokud mě dostatečně neuspokojíš.“

            „Vyšukám z tebe duši!“

            „Už se nemůžu dočkat!“

 

            Bohužel, podle navigace to k jejich hotelu trvalo ještě dlouhou půlhodinu…

 

(Ve světě Marak, nedaleko města G009, dle zemského času 18. února 2015)

 

_____________________________

 

 

            Seděl u baru. Zmizela v něm již druhá sklenka silného alkoholu. Toužil se opít a zapomenout. Věděl ovšem, že očekávaná temnota stejně nic nevyřeší. Ani dnes, stejně jako kdykoli předtím.

            Do tohoto klubu chodil často. Možná až příliš. Vždycky si sedl sem. Vždycky stačilo počkat a brzy se objevila zábava pro další noc. Doufal, že dnes to bude stejné…

            „Máš tu volno?“ slyšel vlídný hlas.

            Otočil hlavu. Hleděl do oříškových očí neznámého mladíka. Vlastně se mu vůbec nelíbil. Měl ve tváři něco naivního. Ten protivně milý úsměv mu až příliš připomínal jiného muže, kterého pokaždé na tomto místě zrazoval.

            „Jistě,“ souhlasil, když hlas svědomí jednoduše vytěsnil. „Co piješ?“

            Další pití objednal pro ně oba.

            A o něco později si odváděl hnědoočka do bytu nedaleko.

 

            Když někoho zradíte jednou, záleží na tom, jestli to uděláte i podvacáté, nebo potisící?

 

(Ve světě Marak, město E313, dle zemského času 18. února 2015)