Nemohl uvěřit, že už se to dělo zase. Copak ten kluk nedokázal vycítit vůbec žádné nebezpečí? Seděl si na baru, upíjel ze své sklenice a pobaveně se smál něčemu, co zrovna jeho společník vyprávěl. Jako kdyby vůbec neviděl hlad v očích toho světlovlasého cizince, který se k němu nakláněl povážlivě blízko.

Možná by ho tentokrát mohl nechat vydusit, napadlo ho. Usadil se u malého stolku stranou, objednal si drink a nenápadně pozoroval, jak se bude situace vyvíjet.

Mladík sice co chvíli kontroloval telefon, ale v mezičase se dál vesele bavil s mužem, který si celou situaci zaručeně špatně vykládal. Nejspíš sám sobě v duchu gratuloval, jak pohledné ohřívadlo do postele dnes ulovil. Pavel mu to neměl za zlé, Erikovy tmavé vlasy a neustále nadšením zářící zelené oči by svedly na scestí i světce. Jenže tím to haslo. Erik nebyl žádná čubka, byl prostě jen hodně přátelský, měl rád lidi. Nakonec, nebyl by zdravotním bratrem, kdyby tomu tak nebylo.

Světlovlasý muž k Erikovi vztáhl ruku a cosi mu setřel z obličeje. Ach, starý trik s „dívej, tady máš řasu, foukni a splní se ti přání…“. Už to bylo pár let, co tenhle trik viděl Pavel naposledy. Sám ho kdysi hojně používal, ještě na škole. Blonďák bude klasa, napadlo ho, a v němém nenápadném pozdravu, spíš sám pro sebe, nikým nepozorován, k němu pozvedl sklenici. I Erik ten trik znal, a bylo vidět, jak mu konečně docházelo, v jaké se to ocitl situaci.

Zvýšil frekvenci kontrol mobilního telefonu, ale vtěrku toleroval dál. Ten to samozřejmě bral jako souhlas, a naklonil se k tmavovlasému mladíkovi, aby mu cosi pošeptal do ouška.

Erik zezelenal a Pavel vstal, odhodlaný zachránit toho pitomce, který se stejně ani tentokrát nepoučí. Přistoupil tiše až k nim. Položil ruku na Erikovo rameno a pevně sevřel.

„Myslel sis, že tě moji muži nenajdou?!“ zavrčel výhružně, aby ho oba muži slyšeli. Mladík sebou trhl, překvapen chladným hlasem, který mu byl doposavad cizím. Pavel v duchu pochválil jeho reakce.

„Já… Já…“ zakoktal se zelenooký a vyděšeně sledoval tvrdý výraz Pavlova obličeje.

„Dohodli jsme se na ceně za společnou noc, ale ty sis vzal mnohem víc, než jsi měl. Jak ses dostal do sejfu?“ pokračoval Pavel tvrdě a s vražedným pohledem se naklonil k mladíkovi. Strach v jeho tváři vypadal velmi skutečně.

„Nikdy bych… Já bych…“ snažil se od něj tmavovlasý mladík odtáhnout. Pohledem hledal záchranu u barmana, který s pozdviženým obočím vyklidil prostor.

Erik potlačil touhu na něj zavřísknout cosi o zrádcích.

„To sis tolik potřeboval koupit další dávku? Věřil jsem ti, že jsi čistý, ale na co jiného bys potřeboval tolik peněz?!“ štěkl po něm Pavel, aby znovu upoutal jeho pozornost. Chlapec sebou cukl, div nespadl z barové stoličky. Teprve tehdy přestal narušitel těkat pohledem z jednoho na druhého a šel si vyhlídnout další oběť.

Pavel přiložil svou sklenici k ústům a pomalu, bez jediného slova upil zlatavou tekutinu. Chladně se na mladíka usmál.

„Nebo jsem neměl rušit?“ zeptal se s úsměvem šelmy, ze kterého se Erikovi zježily jemné chloupky vzadu na krku.

Byl v maléru.

Zase.

 

***

 

Postel je to nejlepší místo pro sny. A někdy, když máte opravdu, ale opravdu hodně štěstí, se ty sny dostanou i mimo ni.

Erik právě teď štěstí měl, jeho sen prošel chodbou kolem otevřených dveří Dominikova pokoje jen v domácích kalhotách, a při vstupu do svého pokoje přes chodbu povážlivě narazil ramenem do futer.

Erik pochyboval, že by o jeho přítomnosti v bytě věděl. Zvedl se, pohledem překontroloval Doma, který už deset minut telefonoval se svou poslední přítelkyní a nevypadal, že by ho v dohledné době postrádal. Vyplížil se z Domova pokoje. Opatrně našlapoval, aby svou přítomnost nevyzradil. Když pod jeho vahou zavrzala parketa, připadal si jako slon na minovém poli. Z místnosti se ozývaly tóny Walking in Memphis. Dohola ostříhaný mladík zvýšil hlasitost a důkladně upil z hranaté, zdobně broušené lahve. Moc už toho v ní nezbývalo, což vysvětlovalo ten neelegantní vpád do místnosti. Píseň končila a plynule na ni navazovala další. Erik překvapeně rozpoznal If I Could Turn Back Time. Takže ani ta předchozí nebyla náhoda. Nikdy by nečekal, že objekt jeho masturbačních fantazií bude fanoušek Cher.

Mladík v místnosti, nevědomý si pozorovatele v přivřených dveřích, hořce odfrkl a znovu si přihnul. Začal pomalu pohybovat boky do rytmu. Erik nevěřil svému štěstí. On ho… Uvidí ho tančit?! Vyslal rychlou děkovnou modlitbičku k nebesům.

Rytmus zatím nabíral na obrátkách, a hubený tanečník zavřel oči. Zcela se nechal ovládat rytmem. Erik jej užasle pozoroval, neschopen odtrhnout pohled od strhujícího výjevu. Každý krok, každá otočka, každičký z pohybů hubeného těla vyzařoval bolest, kterou tanečník cítil. Podle pohybu rtů poznal, že zpívá spolu s Cher. Snad poprvé se zaposlouchal do textu notoricky známé písně.

Pochopil.

Aniž by se zastavil, šlachovitý mladík znovu přiložil hrdlo lahve ke rtům. Vyprázdnil poslední zbytky tekutiny, která mu zřejmě měla pomoct zapomenout. Píseň skončila a začala další, Strong Enough. Místo aby znovu začal tančit, mladík se prudce otočil a vší silou mrštil lahev proti zdi. I když dveře minul o pořádný kus, Erik polekaně uskočil. Když se znovu opatrně přiblížil, seděl objekt jeho touhy na zemi, zády opřený o postel, kolena přitažená k tělu a tvář skrytou v ohybu paže. Ramena se mu trhaně otřásala a Erik cítil, jak se mu stahuje hrdlo. Najednou měl pocit, jako kdyby viděl něco, co nikdy nebylo určeno jeho očím. Stránku svého idolu, kterou by si přál, aby mu odhalil sám od sebe, namísto aby se k ní dostal takhle, téměř násilím.

„Kdo tě potřebuje, ty sráči,“ rozeznal slova napůl zakřičená zlomeným hlasem. Rychlým mrkáním rozháněl slzy, hromadící se mu v očích. Jeho první láska trpěla jen pár metrů od něj, a jediné co pro něj mohl udělat, bylo vrátit se do Dominikova pokoje a předstírat, že o tom neví.

„Máš sračku nebo co?“ přivítal ho nejlepší kamarád zpět ve svém pokoji.

„Co jsem ty?“ odsekl posměšně jeho směrem, a natáhl se pro sklenici s limonádou, kterou měl připravenou na stole. Procházeli spolu herní plány a sledovali videa soupeřů, se kterými se měli utkat v příštím fotbalovém zápase. Jistě, trenér to probíral s celým týmem, ale za ta léta, co spolu Erik a Dom tvořili smrtící útočnou dvojici týmu Mladá Boleslav, si už navykli na svá speciální „sezení“, kdy je nikdo nerušil od soustředění.

„Tvůj brácha je tady? Nic jsi neříkal…“ nakousl naoko nezaujatě téma, které mu rozbušilo srdce.

„Jo. Nějak se rozhádal se spolubydlícím, nebo co. Měl by se dneska nebo zítra vystěhovat, a brácha mu tam nechce překážet, tak tu pár dní zůstane. Chápeš to? Je mu dvacet sedm, a když se pohádá s kámošem, jde trucovat domů, slaboch. Už aby táhnul zase k sobě, je příjemnej jak osina v prdeli…“ hudroval světlovlasý Dominik se vší moudrostí svých dvaceti let na adresu bratra. Ti dva si nikdy moc nerozuměli, ani si nebyli moc podobní. Dom byl spíš po matce, zatímco jeho bratr po otci, což Domovi dávalo mírnou naději, že se mu plešatící gen vyhne.

Erik se zaujatě podíval na zavřené dveře vedoucí na chodbu. Dom tady měl silné řeči, zatímco jeho bratr trpěl jen přes chodbu. Takže mít sourozence nebylo zase tolik odlišné od toho být jedináček, napadlo Erika. Nakonec jsi stejně na všechno sám.

***

 

Erik schlíple nasedl do Pavlova bílého sporťáku. Nesnášel, kolik pozornosti na ně to auto vždycky všude strhávalo. Jako kdyby byli nějaká mafie nebo co.

Nenápadně zašilhal směrem k řidiči, který si zrovna připnul pás a nastartoval. Stále vypadal naštvaně a Erik věděl, že je to jeho vina. Provinile sledoval ubíhající krajinu okénkem spolujezdce. Měl na něj prostě počkat na baru, jednoduchá instrukce. Pavel byl na cestě ze schůzky s klientem, a měl ho cestou nabrat. Jenomže, ten chlápek vůbec nevypadal, že se pokusí Erika sbalit, sakra. Když si toho konečně všiml a chtěl vycouvat, už po něm natahoval chapadla. Z nějakého důvodu se do takhle zamotaných situací dostával častěji, než by se mu líbilo. Proč si proboha každý hned myslí, že když se na něj mladý kluk usměje, tak je to automaticky pozvánka? A co hůř, pozvánka na velkou otevírací párty jeho zadku?

Kriste, do toho klubu už nevkročí. Taková ostuda… Samozřejmě, byl rád, že mu Pavel pomohl, ale musel z toho dělat takovou gangsterku?! Muselo to vážně vypadat, jako by tam natáčeli film… Před vchodem zaparkuje bílá audi A4, kterou většinou používají jako limuzínu pro politiky. Vystoupí z ní vysoký, holohlavý muž v brýlích, který s vážnou tváří vejde, a na baru zahlásí… Ach bože. A jako by to nestačilo, po barmanovi hodí příliš velkou částku a vyvleče Erika ven. Ten trapas!

To on by měl být ten naštvaný! Jenže… Tentokrát se na Pavla zadíval s neskrývaným zájmem. Ano, byl naštvaný, ale vypadal také dost unaveně. Věděl, že cokoliv řekne, bude jeho podrážděného přítele jen rozčilovat. Natáhl se k panelu s dotykovým displejem a vyhledal písně od Cher. Nestihly ani doznít první tóny, a Pavel už rádio umlčel ovládáním na volantu.

Erik polkl.

„Omlouvám se…?“ zkusil opatrně.

„Máš se za co omlouvat?“ sekl po něm Pavel ledovým tónem, a Erik jen na chvilku zahlédl hnědou barvu jeho očí.

„Nedával jsem si pozor, i když jsi mě už tolikrát varoval,“ přiznal tiše a doufal, že jeho pokorný tón uspíší Pavlovo odpuštění.

„Tak proč to děláš, když to víš?“ zavrčel Pavel, a Erik si všiml, jak mu zmizela část napětí z ramenou.

Erik se podíval na čas. Bylo skoro osm hodin. Původně měl mít Pavel jednání jen do tří, ale něco se stalo a jednání se protáhlo. Podle toho, v kolik mu psal že vyráží, za ním musel letět jako šílenec. A pak, sotva vešel do baru, viděl, jak se na Erika sápe cizí chlápek. Moc dobře věděl, že se Pavlova potřeba Erika vlastnit v podstatě zase tolik nevymkla z kontroly. Možná trošku, ale… Erikovi to nijak moc nevadilo. Svým způsobem mu lichotilo, když Pavel vyvedl něco podobně šíleného jen aby deklaroval, že mu Erik patří. Možná by z něj u toho příště nemusel dělat děvku, feťáka a zloděje, ale ani to nezabránilo jeho srdci nadšeně navýšit rychlost úderů na dvojnásobek, když ho pevně stiskl a vlekl k autu.

„Protože jsi mel zpoždění,“ zamumlal a věděl, že právě stoupl na minové pole.

„Jasně jsem ti psal, za jak dlouho bych měl dorazit. Nebyl jsem zrovna za rohem, víš,“ prskal Pavel a Erik potlačil uculení, když si všiml, jak přešel do obrany.

„Já vím, ale… Tolik jsem se na tebe těšil, a tys pořád nejel,“ zatvářil se jako trucovité děcko.

„Můžeš mi připomenout, čí to byl nápad, abys odjel na dva týdny pryč?“ rýpnul si Pavel do ožehavého tématu. Původně nechtěl, aby Erik jel, ale ten si na svém trval.

„Můj,“ přiznal bez zaváhání mladík. „Ale, až ti budu příště masírovat záda, budeš vrnět jako kotě, až uvidíš, co jsem se tam naučil,“ mrkl na holohlavého muže, ze kterého konečně vyprchal všechen ten předchozí chlad.

„Ne, díky. Bez toho se obejdu,“ utrousil Pavel a snažil se zahnat vzpomínky na poslední masáž, kterou mu Erik dával.

Ten chtěl ještě něco namítnout, ale uvědomil si, že jsou v cíli. Pavel stiskl ovladač, kterým otevřel vstupní bránu. Vjel na příjezdovou cestu k béžové přízemní novostavbě, a zastavil před garáží. Oba muži vystoupili. Pavel šel odemknout vstupní dveře, zatímco Erik si ze zadního sedadla vzal svou sportovní tašku s oblečením.

Vešel do chodby a s rozkoší nasál známou vůni. Byl doma.

Odhodil tašku bokem a v rychlosti si vyzul boty, aby byl co nejdříve u Pavla. Dohnal ho ještě než ten došel ke kuchyni, a pevně sevřel v objetí. Mírně se k němu sklonil, s úmyslem si konečně ukradnout polibek na přivítanou, starší muž jej však odstrčil.

„Smrdíš hospodou a tím pitomcem,“ zasyčel znechuceně a odmítal na něj pohlédnout. „Dej si sprchu,“ nařídil nekompromisně.

„Přidáš se?“ zkusil Erik laškovně, za což ho Pavel obdařil tak ledovým pohledem, že ho raději propustil ze svých paží.

Erik stál ve sprše, nechal na sebe dopadat kapky horké vody a vychutnával si pocit klidu. Byl rád, že byl konečně doma. Dva týdny na kurzu masáží byly sice přínosné, ale bez Pavla to bylo peklo. Byl pevně rozhodnutý, že už víckrát na takhle dlouho sám pryč neodjede.

Splachoval si zbytky šamponu z vlasů, když si všiml pohybu za sebou. Chladné, štíhlé ruce ho objaly kolem pasu, až se mu zadrhl dech.

Překryl Pavlovy dlaně svými.

Jen tak tiše stáli, vychutnávajíc si blízkost jeden druhého. Byl to Erik, kdo nevydržel a otočil se k Pavlovi čelem. Ten se mu pohledem vyhýbal, i když měl ruce stále volně položené kolem Erikových boků.

„Takže jsem ti přeci jen chyběl?“ zašeptal Erik něžně.

„Nefandi si,“ odpověděl Pavel stejně tiše a konečně se podíval vzhůru, aby nabídl své rty Erikovi k polibku.

Tohle Erikovi nevýslovně chybělo. Pavlův předstíraný chlad, zatímco po něm ve skutečnosti toužil. Nezaváhal a štíhlého menšího muže políbil, aby mu dal pocítit, jak moc jeho nepřítomností trpěl. Cítil jemnou chuť burbonu. Přitiskl pevné tělo celoživotního sportovce ke svému milému, který jako by se v jeho objetí ztrácel.