Jmenuji se Matěj Král a přátelé mi říkají Maty. Brzy mi bude sedmnáct a celý svůj život jsem prožil právě tady v Nové Koruně. Není to tu nic extra, asi deset tisíc obyvatel, ale mě se tu líbí.

Žiju s mámou a tátou v hezkém dvoupatrovém domku a moje nejlepší kamarádka bydlí, co by kamenem dohodil. To však neznamená, že je všechno úžasný. Před nějakou dobou bych možná mluvil jinak. Všechno to začalo…kdy vlastně?

 

Možná ve chvíli, kdy jsem si překvapeně prohlížel svou vlastní tvář před zrcadlem. Karolíně trvalo sakra dlouho, než mě nalíčila. Nenechal jsem si to udělat dobrovolně, prohrál jsem sázku a musel jsem se podvolit.

Díval jsem se do zrcadla a netušil, na co koukat dřív. Modré oči na mě zíraly zpoza černých řas. Nad nimi se nedala přehlédnout výrazná černá linka a modré stíny. Celý obličej jsem měl zaplácaný mejkapem, takže nebyla vidět sebemenší nedokonalost. Rty zářily rudou rtěnkou. Přestože jsem byl opravdu skvěle nalíčený, vypadal jsem jako transvestita. Moji širokou čelist a výrazné lícní kosti nemohl zakrýt žádný mejkap. To samé platilo o dlouhém rovném nosu a hustém světlém obočí. Krátké blond vlasy jenom potvrzovaly, že se skutečně nejedná o ženu. Nakonec, pokud se kdokoli podíval na mou postavu, bylo mu jasné, že do ženy mám daleko. Široká ramena a hruď, úzké boky a silné a svalnaté nohy. Rozhodně ne ženské.

Celý zoufalý jsem se otočil ke Karolíně.

„Nemůžeš mě přece nutit jít domů takhle,“ zasténal jsem. Ona se jen ušklíbla.

„No tak, Karolíno!“

„Přijmi porážku jako chlap a splň, cos slíbil.“

„Jak mám být chlap, když vypadám takhle?“

„Pláčeš na špatným hrobě. Kdybys…“ začala, ale pak náhle zmlkla. Její počítač spustil první tóny písničky Foolish, kterou jsem důvěrně znal z hodin tanečních. Bez přemýšlení jsem ji popadl a naučeným kroky s ní obkroužil volný prostor v jejím malém pokoji. Co chvíli jsme narazili do kusu nábytku, ale nevadilo to. Smáli jsme se jako blázni.

„Víš, jak je to zvláštní, tančit s nalíčeným klukem?“ zeptala se vesele.

„Nemám ponětí. Ale abys věděla, ty nemáš právo si stěžovat. Tohle byl tvůj nápad. A dost ulítlej, podle mýho názoru.“

„Nelíbí se ti to?“ zeptala se vážně.

„No, ne, že bys nebyla s těma malovátkama opravdu mistr, o tom žádná. I když se mi líbí kluci, holkám se podobat nechci. Na druhou stranu, je mi fuk, co kdo dělá. Když se to někomu líbí, proč ne? Ale já…já pořád doufám, že to tátovi jednou řeknu a on to nějak stráví. Kdybych navrch přidal ještě líčení, neměl bych šanci. Chápeš?“ vysypal jsem ze sebe a s úlevou sledoval porozumění v jejích očích.

Dál jsme tančili v kruzích, teď už mnohem obratněji. Připomnělo mi to hodiny tanečních, které jsme přežili společně. Dokonce se nám povedlo vyhrát první místo mezi tanečními páry. Pamatuju si to jako by to bylo včera. Vyhlášení na věnečku. Hlasitý aplaus přehlušil i mikrofon tanečního mistra. Karolínin táta tleskal ze všech nejvíc. Naši tam ale nebyli…

„Já se divím, jak jsem dokázala přežít taneční s tak mizerným partnerem,“ povzdechla si naoko.

„Teď ale nemluvíš o mě, že ne?“

„A o kom jiném?“

„No, nechtěl jsem to říkat takhle přímo, ale z nás dvou to nejsem já, kdo má obě nohy levý,“ popíchl jsem ji a vysloužil si slabou ránu pěstí do hrudi a její kyselý úšklebek.

„Ty drzoune!“

„Snad jsem toho tolik neřek,“ bránil jsem se se smíchem.

Krátce jsme se ještě škorpili, než přišel čas se rozloučit. Moc se mi nechtělo domů a dlouho jsem prodléval na prahu jejich vchodových dveří. Smáli jsme se a dohadovali se o tom, kdo z nás je větší dřevo, když přijde na společenské tance. Ani jeden z nás si nepřipouštěl porážku. Bavili jsme se takhle, dokud jsme nezaslechli kroky na schodech. Okamžitě jsem vyběhl ven a schoval se za keř, aby mě nikdo neviděl. Normálně bych zůstal a pozdravil bych Karolíniny rodiče, ale tak, jak jsem vypadal, jsem je potkat nechtěl.

Ve dveřích se objevila Karolíniny nevlastní máma. Usměvavá baculatá blondýnka tam stála jako dokonalý protiklad tmavovlasé, vysoké a štíhlé Karolíny.

„Matěj tu není? Zdálo se mi, že ho slyším.“

„Ne. Před chvílí šel domů.“

„Aha. Víš, Karolíno, ne že bych se ti do toho chtěla plést…“

„Prosím ne!“

„…ale opravdu je správné nechat věci tak, jak jsou? Matějovi na tobě záleží, to vidí každý. Proč se prostě nechopíš příležitosti? Už teď spolu stejně trávíte každou volnou minutu, tak by to ani nebyla taková změna, kdybyste se dali dohromady. A táta by z toho byl nadšený.“

„Když se nám do toho nechceš plést, tak to nedělej!“ pronesla Karolína a za chvíli jsem slyšel dusot jejích kroků na schodech. Paní Svobodová si ve dveřích jen nešťastně povzdechla a zavřela hlavní dveře.

Já potichu vylezl zpoza keře a pozorně jsem se rozhlédl po ulici. Naštěstí nebyl v tuhle noční hodinu nikde nikdo. Pro jistotu jsem si přehodil přes hlavu kapuci a díval se do země. V duchu jsem se modlil, abych takhle zřízený nikoho nepotkal.

Snažil jsem se představit, jak by se asi tvářil táta, kdyby mě takhle viděl. Zklamání v jeho očích, které jsem měl před sebou, jako by bylo skutečné, mě na chvíli úplně paralyzovalo. Brzy mě to ale pustilo. O to rychleji jsem spěchal k domovu. Už jsem byl opravdu blízko, když přišel náraz.

Byla to dost prudká srážka. Já zavrávoral a málem bych i spadl, kdyby mě dvě silné paže nezachytily. Podíval jsem se do tváře toho, co mě srazil, ale zároveň i zachránil, a zůstal jsem na něj zírat jako idiot. Úplně jsem v tu chvíli zapomněl, jak vypadá můj obličej. Díval jsem se do překvapených hnědých očí v bledé pihaté tváři. Měl zajímavý obličej, jehož dominantou byl celkem velký orlí nos, který většině lidí nesluší. Tenhle kluk byl ale výjimka.

Po chvíli jsem se vzpamatoval a postavil se zase na vlastní nohy. On ale ještě pořád zíral a mě to nedocházelo.

„Sorry, nedával jsem bacha,“ začal jsem a znepokojeně jsem se zamračil, když na mě pořád hleděl s otevřenou pusou. A pak mi to došlo. Netuším, jestli to bylo přes ten mejkap vidět, ale zrudl jsem až po uši.

V další vteřině už jsem běžel po pryč, aniž bych se ohlédl zpátky. Bylo mi dost zle. Jestli se to roznese…Bůh mě ochraňuj.

Domů jsem dorazil už bez dalších problémů a okamžitě jsem se zavřel v koupelně. Drhl jsem si obličej tak dlouho, dokud všechny stopy Karolíniny práce nezmizely. A že to šlo sakra těžko dolů.

Šel jsem spát a ve snu se mi objevil ten kluk, do kterého jsem vrazil. Stál ke mně zády, takže jsem viděl jenom jeho černé kudrnaté vlasy a atletické tělo, přesto jsem ale věděl, že je to on. Zrovna mluvil s několika mými spolužáky. Brzy se všichni otočili ke mně, aby se mi mohli posmívat. Utíkal jsem do nich pryč, ale ten smíchem se nevzdaloval. Probudil jsem se kolem jedné, celý zpocený.

Byl to jenom sen. Nic takového se nemůže stát.

 

Ráno jsem vstal, nasnídal se a kolem deváté vyběhl jen v červených kraťasech ven. Karolína už čekala venku ve svém růžovém běžeckém kompletu. Když mě spatřila, vykouzlila na tváři široký úsměv.

„Připraven dát si do těla?“

„Já jsem připraven vždycky, Barbie.“

„Víš, že jsem si to sama nevybrala. Byl to dárek. A já na rozdíl od tebe prostě nemůžu běhat polonahá,“ ohradila se.

„Závidíš?“

„Ani omylem. Já totiž…“ začala, ale odmlčela se, když si všimla, že můj pohled směřuje úplně někam jinam. Já jsem totiž zahlédl toho kluka ze včerejška. Do půl těla sekal zahradu sousedního domu. Chvíli jsem se díval, jak mu kapky potu stékají po hrudi a břišácích.

„Kam zíráš?“

„Na toho kluka se sekačkou. Já totiž nemám páru, kdo to je, a docela mě to zajímá.“

„Já ho znám z atletiky. Jmenuje se Michal Marek a teprve nedávno se přistěhoval. Proč tě zajímá?“

 „Včera jsem ho potkal a málem jsem ho srazil. On mě chytil a pak jako blbec zíral na můj obličej. Hádej proč?“ zeptal jsem se otráveně, přičemž Karolína vybuchla smíchy.

„A líbila se mu moje práce?“

„Jen si z toho dělej srandu. Omluvil jsem se a on to ani nezareagoval. Byl úplně vedle. Je mi sice fuk, co si myslí někdo, koho ani neznám, ale ve chvíli, kdy se to roznese…“

„Neroznese. Jak dlouho vůbec celé vaše setkání trvalo? Tak pět minutu?“

„Max dvě.“

„A byls nalíčenej. Nemyslím, že má šanci tě poznat.“

„To doufám,“ procedil jsem skrz zuby. Dostal jsem vztek. Vztek na svou neopatrnost, na Karolínu a její hloupý nápad a taky na nového souseda, z kterého jsem měl strach. Už jsem si v duchu představoval to pohrdání, kterého se mi dostane, jestli tohle vyplave na povrch. Budu se muset odstěhovat nebo zahrabat.

„Tak už si nad tím přestaň lámat hlavu a už pojď. Nepřišla jsem s tebou kafrat, chci si zaběhat,“ probrala mě. Běželi jsem jí po boku až nakonec ulice, kde jsme zahnuli doleva. Proplétali jsme se městskými uličkami, abychom se dostali až na ne příliš udržovanou stezku vedoucí až k pár kilometrů vzdálené vesnici.

„Potkala jsem dneska trenéra Švarce. Ptal se mě, kam mířím takhle vystrojená, a když zjistil, že jdu běhat s tebou, byla jsem jako u výslechu. Vychrlil na mě spoustu otázek.“

„Jakých otázek?“

„No, třeba jak je na tom tvoje máma, jestli už je v pohodě. A taky, jak seš na tom ty. Fyzicky i psychicky.“

„A cos mu navykládala?“

„Čistou pravdu.“

„Jasan. A to je podle tebe co?“

„No, že seš na tom docela dobře ve všech směrech. Má o tebe starost. Měl bys za ním zajít.“

Věděl jsem dobře, že bych měl, ale nenašel jsem odvahu. Nechtěl jsem mluvit o tom, co se dělo po mém zhroucení na posledním tréninku. Už to bude skoro rok od toho dne. Mámu hospitalizovali s rakovinou plic, táta pendloval mezi prací a špitálem a já se musel začít starat o to, abych si uklohnil něco k jídlu a udržel dům obyvatelný. Navíc jsem se v atletice připravoval na mistrovství republiky ve vytrvalostním běhu. Bylo toho na mě až příliš. Zhroutil jsem se na tréninku a byl to právě trenér, kdo mi pomohl. Nesmírně se mi ulevilo, když mi řekl, že se svět nezboří, když se na trénink a mistrovství vykašlu. Svět se nezbořil, ale jeden z trenérových snů jistě.

Od toho dne jsem na žádném z tréninků nebyl.

„Zajdu za ním.“

„Kdy?“ dorážela na mě.

„Až budu mít čas,“ odsekl jsem naštvaně.

„Fajn, dělej, jak myslíš!“

Běhali jsme celou hodinu, aniž bychom na sebe promluvili jediné slovo. Věděl jsem, že Karolína zuří a byl jsem připravený, že mě zpraží ve chvíli, kdy doběhneme domů. Znal jsem tenhle její výraz. Celé čelo měla pokrčené, jak usilovně přemýšlela, čím mě přimět, abych se nad sebou zamyslel. Já už ale nad sebou přemýšlel a chápal jsem její úhel pohledu. Na druhou stranu jsem prostě v té chvíli neměl na to udělat správnou věc.

Doběhli jsme před náš dům, celí zpocení a udýchaní. Když se nadechovala, aby mi dala čočku, pevně jsem ji objal.

„Jo, mám na víc. Neměl bych se chovat jako zbabělec, ale já potřebuju čas. Tak se na mě nezlob,“ šeptal jsem jí do ucha. Ona se zatvářila, jako by vážně zvažovala, jestli se přece jen nemá rozzlobit, nakonec se ale usmála.

„Používáš špinavý triky. Dávej si bacha, na každýho jednou dojde.“

„Myslím na to. Přijdeš dnes večer? Táta pozval bývalýho spolužáka ze základky, co se nedávno přistěhoval zpátky. Přijde i se synem.“

„Jasan. Táta už mi o tom říkal. Nemůže se totiž dočkat. Připadá mu to jako takový malý školní sraz.“

„Není úplně vedle. Tři bývalí spolužáci si navzájem předvedou svoje manželky, pubertální potomky a životní úspěchy. Do školního srazu to nemá daleko.“

„Souhlas. Hele, já už musím běžet. Ty sice máš spoustu času, který tu můžeš proflákat, já ale na rozdíl od tebe mám plné ruce práce. Takže zatím ahoj,“ rozloučila se, a aniž by čekala na odpověď, běžela pryč.

„Jen si běž, ty malá lhářko!“ zavolal jsem za ní, než mi stihla zmizet za rohem.

 

S širokým úsměvem na rtech jsem se obrátil k domu a chystal se vejít dovnitř. Zarazil mě můj soused, kterého jsem už včera měl tu možnost potkat. Stál na čerstvě posekané zahradě a díval se na mě s pokrčeným obočím, jako by se mu něco nezdálo.

Vrátil jsem mu upřený pohled, ale nic jsem neřekl. Stáli jsme proti sobě, doslova jsme na sebe zírali, ale ani jeden z nás neprohodil slovo. Po chvíli mi už bylo trochu trapně, tak jsem ze sebe vysoukal tiché: „Ahoj.“

Jeho reakce na můj pozdrav mě dost překvapila. Ještě víc se zakabonil a mě to přišlo, jako by si na něco nemohl vzpomenout.

„Ahoj,“ zabručel nakonec, otočil se a pomalu odkráčel pryč. Díval jsem se za ním, dokud za sebou nezabouchl hlavní dveře. Za vteřinu se ale vyřítil zase zpátky. Tvářil se jako by si právě uvědomil něco, co ho celkem slušně vyvedlo z míry.

„Tos byl ty!“ obvinil mě rozrušeně. Věděl jsem hned, kolik uhodilo, ale zachoval jsem chladnou tvář. Místo odpovědi jsem na něj podíval, jako bych netušil, která bije. On na chvíli znejistěl.

„Včera večer jsme se tu srazili.“

„My dva?“

„Jo. Teda asi jo. Myslím, že jo...Tak srazili?“ zeptal se, aby se ujistil.

„Sorry, ale asi si mě s někým pleteš,“ odpověděl jsem a hned mi došlo, že to bylo špatně. Jemu se v očích roztančily jiskřičky poznání. Můj hlas mě prozradil.

„Kdepak. Vidím ti na očích, že mám pravdu.“

„Dobře. Možná, že máš pravdu, ale to je taky to jediný, co máš. Nikdo ti to neuvěří,“ odsekl jsem chladně a otočil se od něj pryč. Než jsem ale stihl odejít, on znovu promluvil.

„Počkej přece! O nic takovýho mi nejde. Nic bych z toho neměl.“

„A o co ti jde?“

„Mám jenom pár otázek. Vždycky jsem se chtěl někoho s touhle zálibou zeptat...“ začal, ale já ho rychle přerušil: „Není to moje záliba. Prohrál jsem sázku...a jen proto jsem to podstoupil.“

„Aha...tak to je něco jinýho. Promiň, že jsem tě zdržoval,“ omluvil se a bez dalšího slova zmizel v domě. Byl jsem z toho docela na větvi. Takže když se nemaluju rád, nestojím mu za námahu? To je ale idiot.