Přišel jsem domů lehce podrážděn. Brzy jsem na něj ale zapomněl. Je to jenom soused. Nepotřebuju, aby se o mě zajímal.

Když jsem si zouval boty, můj pohled padl na kalendář, který bez slitování ukazoval datum 20. srpna. Na chvíli jsem ustal v činnosti, abych si představil sám sebe, jak už zase sedím v lavici, rozhodně ne připravený ke studiu. Musel jsem se usmát při pomyšlení na to, jak učitelka dějepisu protáčí oči v sloup, když potřetí za sebou nevím odpověď.

Z předsíně jsem zamířil přímo do obýváku, kde jsem našel mamku. Seděla na gauči, a přestože měla v ruce knížku, hleděla nepřítomně do stropu. Díval jsem se na ni a bylo mi trochu úzko. Byla celá bledá, což v té chvíli vyniklo ještě víc, protože měla na sobě černé šaty. Pohublý strhaný obličej, který už nějakou dobu nerámovaly zlaté lokny, mi přidělával starosti. Překonala rakovinu, to je fakt, ale, že ještě není úplně v pořádku, mohl vidět každý.

„To je to taková nuda?“ zeptal jsem se vesele, abych ji rozptýlil. Mamku to vytrhlo ze zamyšlení. Překvapeně na mě pohlédla a pak se usmála.

„Ne, to ne. Jenom mě to zrovna dvakrát nechytlo.“

„Co to vůbec čteš? Vévodova milá? To zní skvěle. Budu hádat...Arogantní vévoda si našel hádavou fúrii, která ho nesnáší. Ale protože jsou oba neskutečně sexy a hodně je to k sobě táhne, nakonec spolu skončí v posteli a zamilují se do sebe. Ještě jsem zapomněl na hlavního záporáka, který na konci knihy jednoho z nich unese, aby si mohli uvědomit, jak moc se milují. Konec a svatební zvony.“

„To byla úžasná dedukce, ale ne každá romance je na bázi jednoho vzorce, Matěji. Nesuď knihu podle obalu.“

„I na vzhledu záleží. S děsným obalem daleko nedojdeš. Ale nebudeme se hádat. Uznávám, že jsem nečetl všechny knihy na tohle téma, takže mám jen nepodložené teorie.“

„Dobře. Změníme radši téma. Jaké bylo běhaní?“

„Fajnový. Moje forma je pořád dost dobrá.“

„To je skvělé. Takže se zase vrátíš k atletice?“ zeptala se a její otázka zůstala viset ve vzduchu. Nervózně jsem naprázdno polkl a vyhnul jsem se pronikavému pohledu jejích modrých očí.

„Nevím.“

„Aha,“ řekla na to zklamaně. Věděl jsem, že si vyčítá, co se stalo. Jako by snad byla její chyba, že já jsem to nezvládl.

„Kde je vlastně táta?“ zeptal jsem se, abych změnil téma.

„Odjel. Jedna z jeho studentek zvládla nějakou těžkou zkoušku na certifikát a pozvala ho na takovou malou oslavu.“

„A stihne se vrátit? Večer přece mají přijít...kdo že to?“

„Markovi. Už jsem ti to říkala nejmíň pětkrát. Jak si můžeš nepamatovat naše sousedy?“

„Jsou naši sousedi asi tak čtrnáct dní? A za tu dobu se mi je nepodařilo potkat...nebo možná...Markovi?...takže i Michal Marek?“

„Jo. Je to syn Tomáše Marka, to je mimochodem ten tátův spolužák. Co jsem slyšela, Michal pořád pendluje mezi Novou Korunou a Prahou. Ty ho znáš?“

„Jen od vidění. Kája ho zná. Prej chodí na atletiku.“

„Slyšela jsem, že je hodně dobrý. Na mistrovství republiky skončil pátý.“

„Tak to je asi vážně dobrej. Tak já už tě asi nechám číst,“ vymluvil jsem se a rychlostí šneka jsem zdolal schody do druhé patra, abych se doplazil do svého pokoje.

Okamžitě jsem se rozplácl na prostorné posteli a aby mě nic nerušilo, zavřel jsem oči. Neviděl jsem svůj pracovní stůl a na něm kompl, na kterým blikalo víc zpráv, než jsem měl chuť číst. Úplně jsem ignoroval fakt, že bych si měl uklidit všechny ty hromady knih, které se tyčily kolem mé postele jako strážní věže. Nenaskládal jsem je ale na sebe zrovna pečlivě, takže působily dojmem, že se každou chvíli zřítí. Chtěl jsem je narovnat zpátky do knihovny už včera. Stejně jako jsem se chtěl zbavit hromady oblečení bez ladu a skladu zabírající veškerý prostor mezi věžemi z knih, skříní a knihovnou. Včera to ale nevyšlo. Že dneska už to asi taky nestihnu se mi mihlo v hlavě chvíli předtím, než jsem usnul.

Probudil mě pronikavý zvuk skypu. Někdo mi volal. Neochotně jsem se vyhrabal z postele, abych se podíval, kdo mě to u všech čertů ruší. Zjistil jsem, že mi nevolá jen jeden člověk, ale dokonce čtyři. A to sice skupina čtyř mých kamarádů ze školy. Hráli jsme spolu lolko*, když jsme měli čas. Právě proto jsem to taky vzal. Představa, že zdrtím pár nepřátel, mě povzbudila.

Nasadil jsem tedy sluchátka a přijal pozvání do skupinového hovoru. První, co jsem slyšel, bylo: 

„Jóó! Máme ho!“

„Maty for the win!“

„Náš platinovej** král!“

„Ten nás potahá!“

„Co se proboha děje?“ zeptal jsem se, protože mě jejich reakce překvapila. Pravda je, že jsem opravdu dobrý hráč, ale tolik nadšení jsem za to ještě nikdy nesklidil.

Slova se ujal Patrik, což byl prakticky týmový boss:

„Hráli jsme ve čtyrech a vždycky jsme dostali nějakýho trolla, co nechtěl být adc a tak dělal kraviny. Prostě trága. Musíš nás zachránit,“ prosil Patrik, zatímco kluci jeden přes druhého škemrali, abych je dostal z pekla. Rád jsem souhlasil.

Hráli jsme od jedenácti až do pěti s krátkou přestávkou na oběd. Překvapivě se nám dařilo. Vyhrávali jsme jeden zápas za druhým. Kluci z toho byli nadšením bez sebe, já měl ale pořád náladu pod psa. Když jsem si uvědomil, že už bude pět, rozhodl jsem se toho nechat. Večeře měla začít v šest a kdyby se nám další hra protáhla, nemusel bych stíhat. Kluci ale nebyli zrovna rádi.

„Jak můžeš?!“

„Zrovna nám to začalo jít...“

„Ty zrádce!“

„...a ty klidně zmizíš.“

„Už máš něco domluvenýho?“ zeptal se Patrik, který mi to jediný ani z legrace nevyčítal. Potvrdil jsem to a ve zkratce jsem vysvětlil, o co vlastně jde a kdo všechno se asi zúčastní.

„Hej, když už je o řeč o Káje, vadilo by ti, kdybych ji pozval na rande?“ zeptal se docela vážně Milan.

„To záleží na tom, o co ti jde. Sice spolu nechodíme, což mimochodem říkám už asi posté, ale rozbiju ti hubu, jestli jí ublížíš.“

„Seš si jistej, že s ní nechceš bejt?“

„Jo. Je jako moje sestra. A popravdě mě docela štve, že se kolem ní nikdy netočí někdo normální.“

„Každej se zdravým mozkem rychle vycouvá, když vidí tebe.“

„A to jako proč?“

„Hezoun, sportovec, chytrej, oblíbenej a tak dál. Když se kolem ní motáš ty, většině dojde, že tahle bitva je předem prohraná. Už ti to dochází?“

„Chápu, co tím chceš říct, ale tohle já prostě neberu. Za co stojí, když se vzdají, ještě než se vůbec začalo bojovat? Možná je lepší, že se kolem ní žádnej takovej zbabělec netočí.“

„Hlavně klid, snad sem zas až tak moc neřek,“ bránil se Milan.

„Ne, já ale dneska nemám zrovna dvakrát dobrou náladu. Pořešíme to jindy, nebo možná radši vůbec. Zatím čau,“ rozloučil jsem se a radši jsem típnul hovor dřív, než jsem stihl napáchat ještě víc škody, než už se mi povedlo.

O hodinu později už jsem seděl u stolu, který byl plně obsazený. Místo v čele stolu zabíral táta. Po levici se mu usadil mohutný černovlasý muž s výrazným opálením a knírem. Karolínin táta, Richard Svoboda, ale já mu říkám strejdo už od školky. Se zájmem poslouchal, jak můj táta mluvil s Tomášem Markem, jako jedle vysokým pohublým brunetem, o své jazykové škole. Pan Marek se zájmem přikyvoval a sem tam se na něco zeptal. Vedle něj si jeho syn opíral hlavu o ruku a tvářil se, jako by nemohlo existovat horší místo k pobytu než naše jídelna. Já seděl přímo naproti němu a měl jsem sto chutí ho pod stolem nakopnout. Nakonec jsem to ale neudělal, protože s mým štěstím bych se tak akorát trefil do někoho jiného. Například do paní Svobodové, která měla místo vedle Michala. To bych fakt nechtěl.

Mamka, která seděla v čele stolu naproti otci, právě vedle paní Svobodové se na mě v tu chvíli podívala. Přeskočila pohledem ode mě k Michalovi a jedním pohybem hlavy mi naznačila, abych s nastalou situací něco dělal. Karolína vedle mě měla co dělat, aby nevyprskla smíchy.

Opravdu jsem se chtěl téhle nepříjemné situaci postavit čelem, a zrovna když jsem se připravoval vyslovit nějakou běžnou konverzační frázi, otočil se ke mně pan Svoboda.

„Když už se tu bavíme o školách, přemýšlel jsi už co bys chtěl dělat po gymplu?“ zeptal se mě, načež zpozorněl nejen táta, ale prakticky celý stůl, jen aby slyšeli moji odpověď. Jenom Michal se tvářil nezúčastněně a ani na chvíli nezvedl oči od stolu.

„Já...nejsem si jistý. Asi něco s fyzikou a matikou,“ sdělil jsem neochotně.

„A jazyky ne? Divím se, že tě táta nezapsal na nějaké kurzy u něj ve škole.“

„Nemám na jazyky talent,“ přiznal snad ještě neochotněji a vyhnul jsem se pohledu na tátu. Věděl jsem, že jsem pro něj zklamání. On, který plynně ovládá už sedm jazyků, uznávaný odborník, který z ničeho vybudoval systém prestižních jazykových škol, má syna, který si nedokázal osvojit ani třetí jazyk. Kdo by to byl řekl?

Pan Svoboda by se možná ještě pěkně dlouho vrtal v jazykovém studiu, kdyby mě nezachránil někdo, od koho bych to nejmíň čekal. Michal Marek vzhlédl od svého talíře a hodil mi záchranné lano.

„Takže matika a fyzika? Co konkrétně?“

„Docela se mi líbil obor optika a nanostruktury na ČVUT.“

„To zní cool.“

„A co ty?“

„Já jsem úplně na opačné straně. Matika a fyzika by mě umořila. Chci na práva.“

„Tam je těžký se dostat.“

„Říká se to, ale já si věřím.“

„A co ty, Kájo? Podělíš se s námi o své budoucí plány?“ ozval se pan Svoboda. Karolína se zašklebila.

„Já mám jednoduchý plán. Budu žena v domácnosti.“

„Nerada ti kazím iluze, ale není to zas až taková legrace. Zvlášť, když pak nikdo ani neocení to, co děláš,“ vstoupila do rozhovoru mamka.

„To zabolelo, mami.“

„Nech mě domluvit, Matěji. Ne každý má takové štěstí jako já.“

„Takže si mám vzít někoho jako je Matěj?“

„Proč ne rovnou Matěje?“ ozval se její táta. Vím, že to myslel dobře, ale dostal nás tím do trapné situace. Neměl jsem chuť vysvětlovat rodičů, že i když jsme prakticky nerozluční, nechodíme spolu, tak jsem mlčel. Radši jsem si ani nepředstavoval, jak se bude tvářit, až se jednoho dne dozví, jak to se mnou je. Kája poznala, co se mi honí hlavou a na znamení podpory mi pod stolem stiskla ruku. Chvíli jsme tam všichni seděli v tichu. Pak jsem dostal spásný nápad. 

„Čas na dezert. Půjdu pro něj,“ řekl jsem a už jsem se zvedal. Kája se nabídla, že mi pomůže a tak jsme oba na chvíli zmizeli.

Zatímco Karolína pižlala dezert, já jsem si nalil sklenici vody.

„To je fakt něco. Nejdřív se musíme dostat k mojí neschopnosti kráčet v tátových šlépějích a pak ještě k tomu, že s tebou nechodím. Že vlastně s nikým nechodím a asi v životě nebudu. Ne, dokud bydlím tady. Teď už jenom stačí vytáhnout na světlo i to, že jsem sekl s atletikou a už budeme mít probraný všechno, co je mi nepříjemný.“

Karolína přestala ničit dezert a objala mě.

„To bude dobrý. Ber to pozitivně. Teď už to máš za sebou a na přetřes přijde něco jinýho,“ šeptala mi. Pevně jsem ji objal, a cítil jsem se hned klidnější.

„Ehm...neruším?“ ozval se Michal a my dva jsme od sebe odskočili, jako bychom se spálili.

„Ne, vůbec,“ řekl jsem. Karolína se beze slova vrátila k dezertu. Kiwi řezy pečlivě narovnala na malé talířky a první dva odnesla.

„Přišel jsem jenom doplnit vodu,“ řekl a zdvihl skleněnou karafu, kterou mamka pro tuhle příležitost vytáhla ze skříně. Podal jsem mu chlazenou vodu z ledničky a sám jsem vzal dva talířky a radši jsem se vrátil zpátky.

Zábava byla v plném proudu. Tátové vytáhli pár starých historek ze střední a všichni se mohli potrhat smíchy.

Zanedlouho jsme se všichni přesunuli do obýváku. Táta a pan Marek se usadili v křeslech jeden vedle druhého a navzájem si vyprávěli, co se s nimi po maturitě dělo. Na gauči se usadil pan Svoboda s paní, kterou držel kolem ramen. Ti dva vypadali docela zabraní v diskuzi na téma plány na příští týden. Druhou polovinu našeho obrovského modrého gauče zabrala mamka s Karolínou. Mamka vyzvídala, co je nového v atletice, a Karolína jí ochotně vykládala všechno, co věděla, a že toho bylo sakra hodně. Já a Michal jsme skončili na posledních dvou volných místech, na křeslech, která stála trochu stranou od ostatních.

Už jsem otevíral ústa, když mi Michal dost chladně řekl:

„Nemusíš se namáhat. Nemám zájem o rozhovor s tebou.“

Díval jsem se na něj dost překvapeně, protože tohle jsem opravdu nečekal a vůbec nedocházelo, čím jsem si to zasloužil.

„Nemám lidi jako ty rád.“

„Lidi jako já?“ zeptal jsem se zmateně.

„Dneska ráno jsi vypadal, že mě zabiješ, pokud někomu řeknu, co jsem viděl. Představa, že by se to rozneslo tě k smrti děsí, že? Co by si o tobě asi pomysleli? Že jsi teplouš? Abych pravdu řekl já jsem a tak vím, že homosexualita a líčení nejsou nutně spjaté. Ale to je fuk. Jedinou věc po tobě chci, znechucení dej najevo, až se mnou zavřou dveře. Díky,“ vychrlil na mě. 

Tvářil se vážně a byl ve střehu, jako by čekal, že každou chvíli vyletím. Já byl ale docela v šoku. Jeho odvaha na mě udělala opravdu velký dojem a fakt, že je gay, mě překvapil. Mnohem víc mě ale dostalo to, že si myslí, že jsem homofob. Musel jsem s tím něco udělat.

„Já nejsem...nechtěl jsem...eh. Prostě...promiň mi to ráno. Myslel jsem si, že si ze mě budeš utahovat. A taky jsem se bál, že se to roznese. Nemůžu si to dovolit,“ vysvětloval jsem a tentokrát to byl Michal, kdo zůstal beze slova zírat. Pak se usmál.

„A sakra...tak a teď jsem za idiota já. Co takhle začít znovu?“

„To zní dobře.“

„Fajn. Já jsem Michal. Rád tě poznávám,“ řekl a podal mi ruku. S úsměvem jsem ji přijal.

„Jen tak mimochodem, tvoje máma se sem dívá a tváří se dost nevrle.“

„Jo. Asi se na mě zlobí. Už několikrát mi dneska naznačovala, že tě mám nějak zabavit. Nemá ráda, když je někdo očividně otrávený. Myslím, že doufala, že spolu budeme dobře vycházet.“

„A my nebudeme?“

„To kdybych věděl...ty nemáš rád lidi jako já.“

„Myslel jsem, že na to zapomeneme.“

„Dej mi trochu času...přece jen, ranils mé city.“

„Co mám dělat, abych to napravil?“

„No...s tím ti nemůžu pomoct.“

„Neva, zvládnu to sám, Kompliment by mohl stačit, ne?“

„Uvidíme.“

„Víš, že jsi nejhezčí člověk v místnosti?“

„To není tak těžké vzhledem k tomu, že moje konkurence má o dvacet let víc.“

„Na tom něco bude. Ale místnost můžeš změnit. Ať už to uděláš, kolikrát chceš, můj názor zůstane stejný,“ řekl tiše. Beze slova jsem hleděl do jeho očí, které jako by zářily zvláštním vnitřním plamenem. V té chvíli jsem věděl, že mi tyhle oči přinesou jenom potíže, ale byl jsem připraven se spálit. Nebo jsem si to alespoň myslel.