Večer se velmi rychle přehoupl v noc, což taky znamenalo konec celé návštěvy. Do postele jsem se dostal kolem půlnoci, ale z nějakého důvodu jsem nemohl usnout. Do tří ráno jsem se převaloval a tu a tam se mi v myšlenkách objevil i Michal.

Když jsem kolem jedenáctý vstával, byl venku vedro k padnutí. Proto jsem s nadšením přijal Patrikův nápad vyrazit na koupák.

Dorazil jsem první a tak jsem na nic nečekal a šel jsem se zchladit. Kluci dorazili asi za půl hodiny a to jsem se já už slunil na lehátku. Čekal jsem, že dorazí všichni čtyři, ale tak to nebylo. Dorazil jenom Milan a Patrik. Milanova drobná postava se jenom mihla kolem mě, aby v plné rychlosti doběhla na okraj bazénu, odkud se odrazila a jako bomba přistála ve vodě. Když se vynořil z vody, krátké tmavé vlasy se mu připlácly k hlavě, a ani omylem by v něm nikdo nepoznal toho kluka, který je schopný strávit hodiny v koupelně, jen aby jeho vlasy vypadaly perfektně. V hezké tváři, které dost chybělo sluníčko, se mu rozlil spokojený úsměv. Za pět minut už se připojil ke dvěma slečnám, které si ve vodě házely s míčem, a vypadal spokojeně.

Patrik se položil na lehátko vedle mě. Mohl jsem obdivovat jeho štíhlou atletickou postavu, ale i pořádný pekáč buchet. Ale jeho postava nebyla tím jediným, co na Patrikovi poutalo mou pozornost. Lehký úsměv na plných rtech, když nastavoval svou přitažlivou tvář slunci, byl skutečně okouzlující. Patrik byl první kluk, do kterého jsem se zamiloval. Nastoupili jsme spolu do prváku a já nemohl dostat jeho zelené oči z hlavy po celé měsíce. Já u něj ale nikdy neměl šanci. Hned první měsíc se dal dohromady s krásnou holkou ze čtvrťáku a asi jim to klape, poněvadž jsou spolu dodnes. Nejdřív to bolelo, ale teď už mě to tolik netrápí.

„Ten trouba bude večer úplně rudej,“ pronesl Patrik, což mě vytrhlo ze zamyšlení. Chvíli mi trvalo, než jsem zorientoval a uvědomil si, že je řeč o Milanovi.

„Ať si je. Můj problém to nebude.“

„Ty jsi ale studenej. To tě ještě pořád žere, že chce Káju?“

„Tebe ne? Ještě jsem ho neviděl, že by to s nějakou bral vážně. Má na každým prstu deset holek. Kája si zaslouží někoho, kdo to s ní bude myslet vážně.“

„Jako třeba tebe? Chceš, aby si našla někoho, kdo jí bude zbožňovat a nosit na rukou? Tak už se s ní sakra dej dohromady!“

„Ničemu nerozumíš,“ odsekl jsem na to naštvaně, načež se Patrik kysele zašklebil.

„To neslyším poprvý. Eva mi to říká v jednom kuse. Řekni mi změnil jsem se ty nebo já? Dřív jsi mě obdivoval a vždycky jsi souhlasil s tím, co jsem řekl, a to i když to byly kraviny,“ posteskl si a mě bylo smutně za něj. Bylo mi jasné, že s Evou mají nějaké problémy, ale já z toho nebyl nadšený. Před rokem bych asi skákal radostí, ale v té chvíli už jsem věděl, že budu radši, když bude šťastný.

„Oba jsme se změnili. I Eva je jiná, než bývala. Máte nějakej problém?“

„Ne...já jenom...mám strach, víš? Půjde na vejšku a seznámí se tam se spoustou lidí. Mezi nima bude určitě alespoň jeden týpek, kterej bude ve všem lepší než já. Vykašle se na mě.“

„To je možný.“

„Ty teda umíš jednoho povzbudit.“

„Ať už to dopadne, jak chce, tím, že se budeš bát a pochybovat o ní, to nevylepšíš. Musíš věřit sobě i jí, jinak to nevyjde,“ poradil jsem mu a tím jsem mu vyvolal na tváři úsměv.

„Dík, Maty. Seš prostě borec...Hele, Eva dorazila. Jdu za ní. Zatím,“ rozloučil se Patrik spěšně, ve chvíli, kdy zahlédl svoji roztomilou blond přítelkyni. Sledoval jsem, jak k ní přichází, bere ji do náruče a vášnivě ji líbá, jako by ji neviděl rok. Pozoroval jsem, jak se její štíhlé prsty proplétají jeho tmavými vlasy a už jsem jí nezáviděl. Ne tolik, jako dřív.

„To je ale náhodička, sousede,“ ozvalo se za mnou. Překvapeně jsem se otočil, abych se podíval přímo do Michalovy rozzářené tváře.

„To teda. Tebe bych tu nečekal.“

„A to jako proč?“

„Vypadáš jako bys na slunci nebyl sakra dlouho,“ vysvětlil jsem s jasnou narážkou na jeho opravdu světlou pleť.

„Jsem popravdě spíš noční tvor. Zato ty, koukám, jsi na slunci až dost. Možná až příliš,“ zašklebil se.

„Hele, brzdi jo. Včera jsi říkal něco trochu jinýho.“

„Asi za to může osvětlení.“

„To jsem si mohl myslet,“ odpověděl jsem otráveně.

„Jen si z tebe střílím. Tak která je tvoje holka?“ zeptal se a zvědavě zhodnotil pohledem situaci.

„Není tady.“

„Aha.“

„Naletěl! Žádnou nemám. A tvůj přítel?“

„Není tady. Vlastně není nikde. Prostě neexistuje.“

„Nebude ti vadit, když se tě na něco zeptám?“

„Nemám tušení. Můžeš to prubnout a uvidíš.“

„Jenom by mě zajímalo...když se zamiluješ, máš vůbec šanci, že to bude cítit stejně? Chci tím říct...gayů je přece málo. Zvlášť tady,“ řekl jsem a přidal jsem máchnutí rukou, abych svému tady dodal trochu konkrétnější podobu.

„Doufám, že nějakou mám. Každej se přece chce zamilovat, ne? Já jenom musím být trochu opatrnější než ostatní. Je dost zbytečný se přibližovat ke klukům, co gaye nesnesou. Jde prostě o to číst signály. Věřím, že poznám, až potkám kluka, co o mě bude doopravdy stát. Bude se chovat jinak než ostatní. Teda aspoň myslím.“

„Hej, možná mi to nebudeš věřit, ale seš docela týpek. Nebojíš se a máš to v hlavě srovnaný. To se mi líbí,“ vyhrkl jsem bez přemýšlení a on na to zareagoval takovým upřeným zvědavým pohledem, jako by snad něco tušil.

Netuším, jestli na to chtěl něco říct, v té chvíli se totiž vrátil Patrik i s Evou a došlo na představování, i když ne na úplné. Patrik už Michala znal z atletiky, takže prakticky představil akorát tak Michala s Evou. Když se připojil i Milan a dvě holky ze školy, rozhovor se rozjel naplno. Milan zaujatě diskutoval s Evou a s jednou z těch holek o tom, kdo všechno dorazí na zábavu, která se měla konat už zítra. Nějak se nemohli shodnout, protože každý tvrdil o jedné a té samé osobě úplně něco jiného. Druhá z těch dvou holek se nalepila na Michala. Zaujatě mu vykládala cosi o škole a přitom se k němu lísala. Patrik se usadil naproti mě a usmíval se od ucha k uchu.

„Máš od pondělí do pátku čas?“ zeptal se s potutelným úsměvem.

„No, asi jo...proč?“ zeptal jsem se obezřetně a sledoval jsem, jak se Michal snaží odsunout od slečny co nejdál a zároveň dávat pozor, aby mu neuniklo ani slovo našeho rozhovoru.

„Jako každej rok jedeme s klukama z atletiky kempovat. A ty seš jako náš kapitán. Musíš jet s náma.“

„Ex-kapitán,“ připomněl jsem mu.

„To je fuk. Já už jsem si tě vybral do dvojice. Navíc ani nemám stan,“ přesvědčoval mě. Netrvalo dlouho a už jsem kýval. Byl jsem za to pozvání docela rád. Těšil jsem se, až se se všema těma lidma zase uvidím.

Na koupališti jsme prolenošili prakticky celý den. Kolem poledne jsme si dali pauzu, abychom zalezli do pizzerie, kde jsme se pořádně nacpali a pak se vrátili zpátky k vodě. Bylo fakt vedro a jenom u vody bylo snesitelně.

Během celého dopoledne jsem už neměl možnost s Michalem mluvit a docela mě mrzelo. Na druhou stranu jsem byl i docela rád. Sem tam se na mě podíval a  pokaždé, když to udělal, celý jsem znervózněl. Kdykoli se jeho oči střetly s mýma, rychle jsem uhnul. Nechtěl jsem, aby si myslel, že na něj zírám, i když jsem tu a tam právě tohle dělal.

Večer jsem se zase celý zoufalý převaloval a spánek nepřicházel. Celý vzteklý jsem vstal a otevřel jsem okno ještě o něco víc, doufajíc, že dostanu do pokoje nějaký čerstvý vzduch. Stál jsem u okna, když mi přímo před oknem proletěl výrazný rudý lampion, který líně stoupal vzhůru k obloze. Netrvalo dlouho a přiletěl modrý lampion, který následoval svého druha.

Moje zvědavost mě přesvědčila, že je nejlepší nápad jít se podívat, o co jde. Stejně jsem nemohl usnout.

Byl jsem dost překvapený, když jsem vyšel ven a naskytl se mi pohled na Michala, který zrovna vypouštěl do vzduchu zelený lampion. Potichu jsem přešel přes trávník k plotu, o který jsem se opřel.

„Co děláš?“ zeptal jsem se.

Michal pohledem ještě chvíli pohledem vyprovázel lampion, než odpověděl.

„Nevidíš? Vypouštím lampiony.“

„A proč?“

„To je na dlouho.“

„Já mám času dost.“

„Eh...ok. Chtěl jsem se těch lampionů zbavit, ale táta mi zakázal je vyhodit. Jde o to, že jsem se dostal od mámy a právě proto už je nechci ani vidět. Teď nevím, říkal ti někdo o mojí mámě?“

„Ne. Já na drby moc nejsem.“

„No, situace je taková, že s ní nemluvím. Vlastně spíš dělám, že neexistuje. Podváděla tátu a byl jsem to já, kdo na to přišel. A teď do mě všichni hučí, ať se na to už vykašlu.“

„Tak to bys to možná měl zvážit.“

„Jasně. Tak jen pojď. Řekni mi něco, co jsem ještě neslyšel. Třeba, že se mě to vlastně netýká. nebo že se už stokrát omluvila,“ řekl ledově a aniž by mi věnoval jediný pohled, vypustil do oblak oranžový lampion.

„Zrovna tys by to měl chápat.“

„Proč proboha?“

„Protože moc dobře víš, že láska si nevybírá. Nebo jsi snad gay, protože chceš? Jednoho dne ses rozhodl, že nepůjdeš s davem, a místo holky si radši najdeš kluka? Takhle to nefunguje.“

„Láska jí ale nedává právo podvádět.“

„Ne, to ne. Ale už se přece stokrát omluvila, ne? Když jí neodpustíš, jednou toho budeš litovat.“

Michal se na mě díval překvapeně, takže jsem předpokládal, že moje slova na něj přece jen měla nějaký účinek.

„A to máš odkud?“

„Z vlastní hlavy.“

„A neměl by člověk mít chytrý řečí až třeba v sedmdesáti?“

„Tohle pravidlo mi uniklo.“

„Stane se. Tak povídej, co tě přivedlo na všechny ty moudré myšlenky?“ zeptal se se smíchem. Tatam byla špatná nálada.

„Neřeknu,“ odpověděl jsem lehce uražen tím, že ze mě má srandu. Otočil jsem se a zamířil k domu.

„Přece mě tu nenecháš!“

„Chceš to vidět?“

„Ne. Chci, abys tu zůstal. Dám ti i lampion,“ nabídl mi a já neodolal. Celou noc jsem vypouštěli lampiony. Zabralo nám to takovou dobu, protože jsme většinu času kecali o hloupostech a úplně zapomínali na to, že se chystáme vypouštět lampiony.

Bylo mi s ním fajn. Dobře jsem se bavil, a tak jsem si ani nevšiml toho, že už svítá. Poslední lampion se nám podařilo vypustit kolem šesté a to už slunce stálo na obloze. Cítil jsem se úplně šíleně unavený, ale nijak zvlášť jsem netoužil jít domů a spát. Nakonec jsem ale stejně musel. Rozespale jsme se rozloučili a oba jsme odešli ukrást si alespoň pár hodin spánku.

Prospal jsem prakticky celý den. Z postele mě vykopala máma až v šest a to pod pohrůžkou násilí. Dostal jsem chuť zkouknout nějakej film, tak jsem si pustil Avatara, čímž jsem zaplácal čas, dokud nebylo devět a to už jsem vyrážel spolu s Kájou na zábavu.

Dorazili jsme mezi prvními. Na rozjezd jsme si dali panáka a pak jsme tancovali na ty nejohranější písničky ze zábav. Kája se ale brzy odpojila. Nejdřív tancovala s jedním klukem ze třeťáku, pak jsem ji viděl pít s kamarádkama, abych jí o dalších patnáct minut později zahlédl v náručí Martina, našeho spolužáka. Když jsem se po ní ohlížel znovu, nikde jsem ji neviděl. První půlhodinu jsem to moc neřešil, když jsem ji ale za hodinu pořád ještě někde neviděl, vydal jsem se ji hledat.

Holky neměly vůbec tušení, kde by tak mohla být. Ten třeťák vypadal docela spokojeně se svou partou, tak jsem se ani nenamáhal se ho ptát. Martin nebyl nikde k sehnání. Nijak jsem nepanikařil, věděl jsem, že se o sebe umí postarat, ale stejně jsem se po ní radši poohlížel. Netušil jsem, kolik toho vypila celkem, ale viděl jsem dost na to, abych věřil, že její úsudek bude mírně zamlžený.

Poslední místo, kam jsem se rozhodl jít podívat, bylo u wc a hlavně za wc. Kousek za budovou se ve stínu pod stromy skrývalo místo, které by pozorovateli s baterkou odhalilo nedočkavé dvojice milenců a kuřáky. Je taky docela možné, že už tam někdo usnul přemožen alkoholem. Plížil jsem se kolem budovy vydatně osvětlené a váhal jsem, zda se ponořit do stínů.

První člověk, na kterého jsem narazil byl Michal. Stál ke mně zády s telefonem u ucha.

„Vyřiď mu, že s ním potřebuju mluvit...Ne, nebere to...Nevím...Proč se ptáš?...Jsme spolu rok, skoro rok a půl...Dej pokoj...Prostě mu vyřiď, že s ním chci mluvit...Jak nechce?...Řekni, že jestli se neozve, najdu si ho...“ vykládal Michal naléhavě. Mě bylo lehce nevolno. Nechápal jsem, o co jde. Proč mi lhal, že nikoho nemá? Mnohem horší ale bylo, že jsem snad v něco doufal. Byl jsem fakt idiot.

Když jsem přemýšlel nad vlastním bláznovstvím, unikla mi část rozhovoru, takže jsem už slyšel jenom: „Je prostě úžasnej. Nemůžu kvůli němu spát...Jo, ale až později...Jasně...Tak zatím.“

A bylo mi ještě o trochu hůř. Byl bych asi úplně natvrdlej, kdybych nepoznal, že je fakt zamilovanej až po uši. Abych tam náhodou dlouho nestál, utápějíc se ve svém špatném rozpoložení, Michal rozhovor típnul a otočil se ke mně. Nejdřív na mě jen překvapeně zíral. Nakonec ze sebe ale přece jen něco vysoukal.

„Ahoj,“ pozdravil s úsměvem.

„Nazdar,“ odpověděl jsem úsečně, což u něj vyvolalo překvapené pozvednutí obočí.

„Něco se děje?“

„Ne. Vlastně jenom hledám Karolínu. Neviděls ji?“

Než mi Michal stačil odpovědět, ze tmy se vyřítila právě osoba o níž byla právě řeč. Běžela, jako by ji někdo pronásledoval. Byla trochu rozcuchaná a červenala se. Ve chvíli, kdy se naše oči setkaly, spatřil jsem slzy, ale taky úlevu. Věděl jsem, že se stalo něco zlého. Má domněnka se potvrdila, když hned za ní vyběhl Martin. Chytil ji za rameno, ona se mu ale vytrhla. Ve chvíli, kdy ji chytil podruhé už jsem stál u nich a jeho ruku jsem z ní okamžitě strhl. Jakmile šlo o Karolínu, stávalo ze mě zvíře.

Karolína mě chtěla obejmout, já ji ale schoval ze sebe. Na Martina jsem se podíval tak hrozivě, že ani necekl.

„Drž se od ní dál,“ varoval jsem ho zlověstně.

„Nebo co?“

„Nebo uvidíš,“ prohlásil jsem a bez dalšího slova jsem odvedl Káju pryč. Martin i Michal nás sledovali odcházet a oba měli ve tváři posmutnělý výraz, proto jsem jim pro jistotu věnoval přímo vražedný pohled. Se mnou si nikdo hrát nebude.