„Já ti říkám, že tam dneska není!“ snažila se tlumit vlastní hlas vysoká žena v bílém stejnokroji zdravotních sester.

„Ne, určitě sis ho jen nevšimla,“ oponovala jí kolegyně, která mohla být tak o dekádu starší.

„Jo, jasně. Jako kdybych zrovna jeho mohla přehlédnout…“ brblala mladší.

Igi si povzdychl. Jo, tohle dostanete, když nastoupíte někam, kde jsou ženy početně v převaze. Do rehabilitačního centra v Dobříši nastoupil před necelým půl rokem, když se mu konečně povedlo najít vhodné místo pro uplatnění jeho kvalifikace. Ostatní si z něj nejdřív dělali legraci, protože byl první rehabilitační „bratr“, kterého tu viděli. Od příhody s jistým obézním pacientem, se kterým nedokázala pohnout ani nejstarší a nejmohutnější sestra a se kterým Igi odcvičil všechny naplánované rehabilitace, mu však konečně zdejší dámy začaly projevovat špetku uznání. Některé po něm dokonce celkem bezostyšně vyjely. Dával si pozor, aby je odmítl s klidem a zachoval příměří. Poslední malér ho poučil, aby o své orientaci nemluvil a na pracovišti se blízkým setkáním postelového druhu vyhýbal obloukem. Cenná a velmi bolestivá lekce.

Pobaveně zavrtěl hlavou, když si všiml, jak se k těm dvěma přidala další ze sester a tlačenice u okna tak nabrala na živosti. Jistě, dělníci opravující střechu protilehlé budovy byli pastva pro oči, ale takhle hysterčit… Pomyslel si, že se z něj nejspíš stává prudérní morous.

„Je tu!“ vypískla Klárka, nejdrobnější z fanynek, tísnících se za záclonkou.

„Kde, kde?“ odstrčila ji vrchní sestra, až se nebohá dívenka téměř proletěla místností. Igimu se ji povedlo zachytit těsně před tím, než by narazila do stolu s počítačem, kam ještě před okamžikem zapisoval aktualizace do pacientovy karty.

Vděčně na něj pohlédla a trochu zčervenala. To nebylo dobře. Igi ji okamžitě odstrčil.

„Copak jste ještě nikdy neviděly chlapa,“ zavrčel otráveně pro sebe. Bohužel, vrchní sestra ho slyšela.

„Žárlíte, Vavruška? Možná jste byl vždycky hezounek, co mu holky padaly k nohám, ale chlap má vypadat takhle!“ smála se a přitáhla ho k oknu mezi ně. Igi se otráveně zadíval na dělníky. Neviděl však nic zvláštního. Parta opálených, navzdory chladnému větru upocených mužských ve vytahaných tričkách. Nejspíš z Ukrajiny. Neměl tenhle typ rád. Většinou měli intelekt berušky, sebevědomí Hollywoodské superhvězdy, porost medvěda, hygienické návyky pračlověka, svaly chovného býka a výdrž jepice. Polovina z nich by se ve finálním součtu nemohla ani poměřovat s moderními vibrátory. Ne, díky.

„Támhle je,“ směřovala statná padesátnice jeho pohled k muži, který rozkročmo seděl na hřebenu střechy a chrlil příkazy na muže pod ním. Igi musel uznat, že jeho kolegyně mají přece jen dobré oko.

Muž byl snědý a svalnatý jako jeho kolegové, jeho tělo však i v klidu vyzařovalo i jistou pružnost. Na okamžik si sundal helmu, aby na ní cosi upravil. Tmavé vlasy měl odspoda vyholené, nahoře stažené do malého ohonu. Na tu dálku nedokázal Igi rozlišit víc podrobností jeho tváře, měla však ten správně hranatý tvar a to, co viděl z jejích rysů, se mu vážně líbilo. Napadlo ho, jestli si některá z dam nepřinesla dalekohled, který by mu půjčila. Rád by si ho prohlédl podrobněji.

„Něříkala jsem to, holky? Vavruška žárlí,“ smála se vrchní sestra pobaveně, což Igiho okamžitě probralo. I další kolegyně se chichotaly, více či méně skrytě. Cítil, jak se mu hrne krev do tváře.

„No, je to o vkusu, abych pravdu řekl. Tenhle typ při jídle krká, v posteli prdí a když mu žena nedonese pivko dost studené, jednu jí ubalí, ne?“ snažil se odvést pozornost jiným směrem. S povýšeným výrazem se vrátil ke svému diáři, kde předstíral že kontroluje jméno dalšího pacienta.

„Ale kouká se na něj hezky,“ špitla zasněně nejmladší ze sestřiček, kterou předtím zachytil, a dál telepaticky vysílala růžová srdíčka k protější budově.

„Jste cynik, Vavruška,“ ucedila vrchní sestra, od okna však ustoupila. Měla pocit, jako by Igi právě popsal jejího bývalého manžela, a ta představa se jí vůbec nelíbila.

„Nebo spíš realista. Špatná zkušenost?“ špitla mu do ucha nejvyšší ze sester, které s ním sloužily. Katce sice bylo dost přes třicet, byla mu ale ze všech kolegyň nejsympatičtější. Jako jediná mu také tykala a byla až nebezpečně všímavá. Igi se za ní překvapeně zadíval, ale to už stála ve dveřích, odkud na něj spiklenecky mrkla. Všeho nechal a vyrazil za ní.

„Co… Cos tím myslela?“ snažil se zjistit, jak moc prasklo a čím se prozradil.

„Víš to moc dobře. Jsi na kluky, ne?“ řekla narovinu a Igimu se málem zastavilo srdce.

„Jak… Kdy…“ nedokázal ze sebe vysoukat kloudnou větu.

„Mníšek odtud není zase tak daleko, pracuje tam kamarádka ze školy. A tvoje jméno není zrovna běžné,“ vysvětlila s úsměvem. Nevypadala, že by ho nějak odsuzovala.

„Takže taky víš…“ povzdychl si. Nechtěl, aby sem jeho malér prosákl.

„Že jsi chodil s primářem, a když to prasklo, tak ten prasák všechno hodil na tebe? Jo, to vím. Ale klid, podle Marušky totéž před tebou udělal i dvěma sestřičkám. Neber si to tolik, byl jsi naivní kluk po škole a naletěl jsi jednomu starýmu kozlovi. Takovejch už bylo…“ zatímco mluvila, pocuchala ho ve vlasech, jako to dělávala jeho maminka. Nechápal, jak mohla vědět, co už dlouho potřeboval slyšet. V očích ho zaštípaly slzy vděku a nejraději by ji objal.

„Vavruška, pak Kolář tu čeká!“ přeťala vrchní sestra emocemi nabitou atmosféru.

„Upaluj, Naďa je sice občas ras, ale v podstatě je dobrá vedoucí,“ usmála se na něj Katka, a postrčila ho, aby si pospíšil.

Pan Kolář byl pro dnešní dopoledne Igiho poslední pacient, za což byl vážně rád. Ten člověk neměl vůbec cit pro rovnováhu a doktorka mu naordinovala cvičení na míči. Igi ho velkou část rehabilitace hlavně zachytával, aby se nerozpleskl na žíněnku pod sebou, z čehož ho bolely ruce až hanba. V břiše mu pomalu začínalo hlasitě škrundat, a tak si přes pracovní úbor hodil slabou bundu a vyběhl ven.

Centrum sice mělo vlastní kantýnu, ale párky a chlebíčky se člověku začnou celkem rychle zajídat. Naštěstí díky množství kancelářských budov měl někdo spásný nápad a dole v ulici otevřel něco, čemu říkali „Rychlá Restaurace“. V podstatě to byla stejná jídelna, jakou má Globus, což spousta lidí vítala. Možnost najíst se rychle a levně. Igi si okamžitě vybral srnčí guláš, na který se mu už od pohledu sbíhaly sliny.

Zatímco čekal, než přijde na řadu, klidnou atmosféru v jídelně narušil hlasitý smích a pokřikování party, která právě vešla. Igi je plánoval ignorovat, přesto však neodolal alespoň koutkem oka zhodnotit situaci. Pětice mužů, kteří byli od pohledu nějací dělníci. Nic zvláštního. Ne že by Igi měl něco proti dělníkům, jen… Nikdy nepotkal žádného, který by nebyl „vesnický Pepan“ typ, a s takovými si prostě nedokázal najít společné téma. Nesnášel vulgární vyjadřování a pivo mu páchlo. Často mu kvůli tomu někdo řekl, že je snob. On to tak ale neviděl. Prostě jen chtěl trávit chvíle s někým, kdo se nebaví tím, jak smrad jeho nohou zamořil ovzduší a u koho nemusí přemýšlet, jestli si po návštěvě záchodu umyl ruce.

Naložil si i pití, něco sladkého a vydal se k pokladně. Už byl téměř na řadě, položil tác na pult a vytáhl peněženku. Vzduch vedle něj najednou jako by zesládl zvláštní, kořeněnou vůní. Překvapeně a se zájmem se podíval na nositele nezvyklého parfému. Muž stál těsně vedle něj a díval se kamsi přes rameno, nejspíš kontroloval, kde má společnost. Když otočil tvář zpátky k pokladnímu pultu, Igi přistiženě uhnul pohledem zpět ke svému talíři.

Byl to on. Ten, nad kterým celé jeho oddělení každý den slintalo. A měl hnědé oči, které zdobily jen maličké vějířky vrásek. Mohly být buď od smíchu, nebo častého mhouření očí ve slunci. A měl tak trochu křivý nos.

„Sto dvacet,“ probral ho hlas pokladní. Rychle posunul tác až k ní a rozevřel peněženku. Pamatoval si, že v ní měl ještě pětistovku. Odpoledne se bude muset stavit v bankomatu, ale dnešek by měl být ještě v pořádku.

Jenže, ta hnědá bankovka jako na potvoru nebyla nikde k nalezení. Srdce se mu nervózně rozbušilo. To přece nebylo možné! Věděl jistě, že tam ještě včera byla! Přece, když šel platit to členství ve fitku, kam se konečně odhodlal chodit pravidelně, protože platit jednotlivé návštěvy vyšlo skoro o polovinu dráž, ještě tam byla. A pak už nikam nešel, jen domů.

Ne, vlastně ne. Ještě se stavil v masně, měli v akci vepřové kotlety, tak si nakoupil do zásoby. A platil tou podělanou poslední pětistovkou!

„Berete… Berete karty?“ špitl k pokladní. Bože, takový trapas… Tohle nebylo jako v krámě, kde šlo v případě nouze nechat nákup ve vozíku a zaběhnout do bankomatu za rohem.

„Bohužel, minulý týden jsme zrušili smlouvu s provozovatelem terminálů,“ odvětila prodavačka chladně, bez sebemenší stopy pochopení.

Igiho zalil studený pot. Co teď? V drobných měl sotva padesátku, a nejbližší bankomat byl skoro deset minut chůze odtud. Se záchvěvem poslední naděje se rozhlédl kolem, jestli neuvidí nějakou známou tvář z nemocnice, na kterou by se mohl obrátit o pomoc. Bohužel, lidí spousta, ale nikdo, koho by Igi znal. Nezbylo mu než si připustit, že je totálně v háji.

„Dohromady,“ ozval se hrubý hlas po jeho boku. Nevěřícně se zadíval na toho tmavovlasého stavařského hezouna.

„To… To nemusíte… Nebo… Děkuju, já si jen zaběhnu do bankomatu a hned Vám to zaplatím,“ koktal vyplašeně. Muž se jen pobaveně pousmál jeho překotnému žbleptání a postrčil svým tácem ten jeho o kousek dopředu, aby mohl podat pokladní bankovku, kterou uhradil oba obědy.

Igi se snažil zhluboka dýchat, aby se uklidnil. Vzal své jídlo a odnesl jej k nejbližšímu malému stolku. Ještě ani nedosedl a už přímo proti němu přistál tác samaritána v odřených pracovních kalhotách a flanelové košili s černo-fialovým kostkovaným vzorem.

„Moc děkuju, tohle se mi stalo prvně. Takový trapas,“ soukal ze sebe Igi uzarděle a vážně doufal, že tentokrát už jeho slova dávají alespoň trochu smysl. „Když chvilku počkáte, zaběhnu si do bankomatu a hned…“ zarazilo ho mužovo odfrknutí.

„Dost už s tím,“ zazněl příkrý příkaz, který si Igi nedovolil ignorovat. „Prostě si sedni a jez. Nevím jak ty, ale já mám na oběd přesně stanovený čas. Než by ses vrátil, nejen že by to bylo studený, ale i by bylo po pauze,“ dodal mírnějším tónem.

„Ale…“ nevzdával se Igi bez boje.

„Tak mě prostě zítra pozveš na oplátku na oběd ty, platí?“ mrkl na něj pobaveně.

„To je blbý, vždyť se ani neznáme…“ valil oči překvapeně, lehce rozhozený náhlým tykáním. Nakonec, ve svých sedmadvaceti se za pulce už nějakou dobu nepovažoval a tmavovlasý muž nebyl nejspíš zase o tolik starší.

„Max,“ napřáhl k němu muž ruku hned poté, co polkl první sousto.

„Igi,“ rezignoval konečně a unaveně dosedl na polstrovanou sedačku. Potřásl nabízenou pravicí.

„Igor?“ vykulil starší z mužů oči. Igi věděl, že to přijde a upřímně tuhle část každého rozhovoru nesnášel.

„Ignác,“ vysvětlil tiše. Pro případ, že by si Max nevšiml jeho neochoty pokračovat v tomto tématu, chopil se příboru a už se ládoval chutným masem. Naštěstí to vypadalo, že jeho spolusedící je celkem bystrý. Novou informaci přijal bez mrknutí oka a dál do sebe házel velká sousta.

Ticho netrvalo snad ani dvě minuty, když si Igi přes Maxova záda všiml blížící se party dělníků. V hlavě začal okamžitě projíždět možné scénáře. Pokud to byli Maxovi kolegové, nejspíš si nějaký vtípek neodpustí a on by se na to měl připravit.

Parta mužů je však s úsměvem minula. Nevypadalo to, že by se s Maxem znali. Tedy, dokud je nemíjel poslední ze skupinky, menší ramenatý blondýn. Ten k Maxovi utrousil nějakou poznámku, které Igi nerozuměl.

Max jen otráveně protočil oči a něco za mužem zavolal. Jazykem si Igi nebyl jistý, tipoval by ukrajinštinu, ale popravdě by ji nejspíš od ruštiny a jiných slovanských jazyků nejspíš stejně nerozeznal. Max se pátravě zadíval Igimu do tváře.

„Nemám žloutenku, tuberu ani jinou srandu, zdravotní pojištění mám zaplacené a hygienické návyky dodržuji, tak nemusíš panikařit,“ zašklebil se na mladšího muže, který překvapeně pootevřel ústa.

„Já… Nemyslel jsem tím…“ vrátil se zpátky ke svému blekotání Igi.

„V pohodě,“ mávl Max rukou. „Nejsi první ani poslední, kdo ještě pořád trpí na předsudky a udělal si zkreslený obrázek. Všichni ti kluci jsou vyučení v oboru a mají tolik praxe, že polovina českých dělníků si o tom může nechat zdát. Navíc jsou to fakt pracanti,“ vysvětloval, jako by se ho téma ani netýkalo. Igi si připadal, jako by se ocitl na velmi tenkém ledě.

„A ty? Taky jsi tady za prací?“ zkusil nenápadně přesměrovat hovor do bezpečnějších vod.

„Co, to už mám tak silný přízvuk?“ vyprskl Max smíchy. Igi ho jen překvapeně pozoroval, netušil, co řekl tak vtipného.

„Já jsem rodilý Pražák,“ mrkl na něj Max, zatímco si do ubrousku utíral tvář. Teď teprve Igi pochopil. Udělal ze sebe pitomce. Po kolikáté už dneska? Jediný důvod, proč se mu nehrnula krev do tváří byl ten, že je od posledního trapasu ještě nestihla opustit. Cosi omluvně zahuhlal do talíře a v duchu se zapřísahal, že už dneska neřekne ani slovo. Pro jistotu.

„Ale ano, jsem tu za prací. Až doděláme tenhle kšeft, pošlou nás na další. Někdy tak zhruba za deset dní, když to dobře půjde,“ zněl Maxův hlas tiše, což mělo na Igiho uklidňující účinek. Proto když vrzla židle, překvapeně sebou trhl.

„Tak zítra v půl jedné, platí? Zatím ahoj, Nácku,“ loučil se Max s úsměvem. Igi byl tak překvapený jeho náhlým odchodem, že mu ani nestihl vynadat za nenáviděnou zdrobnělinu. Tak pečlivě se topil ve vlastních myšlenkách, že zapomínal jíst, což zřejmě nebyl Maxův případ. Igi měl ještě před sebou téměř celou porci, zatímco Max už prázdný talíř ukládal na určené místo. Jako by mu kolečka v lebce teprve teď zapadly na správné místo, podíval se na hodiny. Měl sedm minut do konce přestávky na oběd. Zbytek jídla do sebe naházel takovou rychlostí, že by si nevšiml, ani kdyby místo masa schroupal květinovou výzdobu. Uklidil prázdný tác a rychlou chůzí se vracel do rehabilitačního centra.

Do své minitělocvičny, jak říkal svému kumbálku pro cvičení s pacienty, dorazil uřícený a vynervovaný. Nikdy by ho nenapadlo, že se i ve svých letech bude znovu cítit jako školák. Mrsknul bundou do kouta a zhluboka se nadechl. Ne, pořád mu bylo vedro. Pohledem zkontroloval hodiny. Patnáct minut do dalšího klienta.

Prudce otevřel okno, aby se trochu zchladil. Čerstvý vzduch ho zalechtal na zádech, kam se mu pracovní halena vlhce přilepila. Výborně, takže se mu to jen nezdálo, pot z něj opravdu lil proudem. Stáhl si bílou polokošili a poslal ji za bundou. Ve skříňce měl čistou, nebyl důvod se nervovat. Nejraději by rázoval tam a zpět, ale místo toho si vytáhl velký žlutý gymnastický míč a sedl si na něj. Měl v plánu se zklidnit některým z relaxačních cviků, ale nakonec po něm sjel tak, aby jej měl pod bedry a udělal několik sklapovaček. Tenhle cvik celý život nenáviděl, musel se tedy soustředit na dýchání. Uklidnilo ho to rychleji než meditace. Pocítil pálení břišních svalů a úlevně vydechl. Tohle bylo lepší. Vstal, vzal malý ručník u umyvadla, navlhčil ho a míč otřel. Pak ručník znovu namočil a přetřel si jím i vrchní polovinu těla. Už stačilo jen použít deodorant, obléct se, zavřít okno a mohl pokračovat v práci.

Chladný vzduch ho na vlhkém těle zastudil, tak se rozhodl prvně zavřít okno. Obloha byla podmračená. Vypadalo to, že bude pršet. Igiho napadlo, jestli ti dělníci mají taky pláštěnky. Pobaveně se podíval jejich směrem.

Pohled se mu zasekl na postavě, která seděla na jednom z trámů a upřeně sledovala jeho okno.

Igi okamžitě okno přibouchl a zatáhl záclonu.

On ho viděl, jak tady blbnul?!

Opatrně záclonu poodhrnul, aby se ujistil, že muž se vážně díval právě jeho směrem.

Max mu s úsměvem zamával.

Igi se přinutil k téměř přátelskému šklebu a se zaúpěním mávnutí oplatil. Pomalu se otočil k oknu zády a šel si pro čistou halenu.

„To je den,“ kňučel, zatímco si ji oblékal, pevně rozhodnutý, že od zítřejšího rána nechá žaluzie zatažené. Dnes ne, to by bylo příliš nápadné.

Pak si uvědomil, že se s Maxem má zítra v půl jedné sejít.